Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Pukowiec (* 1929)

• narozen v lednu 1929 v Karviné-Sovinci

• otec horníkem na Karvinsku

• vyučen důlním zámečníkem

• v zimě 1945 odeslán na práci do Německa, při bombardování Drážďan utekl

• pracoval na Dole Československé armády v Karvinském revíru

• pracoval jako horník, důlní záchranář a řidič

Josef Pukowiec se narodil prvního dne roku 1929 v hornické kolonii v Sovinci, v Karvinském revíru. Jeho otec byl také horníkem, pracoval v dolech patřících šlechtickému rodu Larisch-Mönnich. Toto místo dnes již neexistuje, kolonie byla v šedesátých letech zbourána, aby ustoupila rozšiřující se těžbě. V současnosti (2015) pamětník bydlí nedaleko svého rodiště na okraji Karviné ve čtvrti Sovinec v takzvaných finských domcích, postavených pro báňské záchranáře. Prožil zde téměř celý svůj život, více než šedesát let. Na jeho sklonku se bude muset stěhovat. Důvodem není rozšiřující se těžba uhlí. Její současný majitel, společnost RPG byty, se tak rozhodl. Spolu s dalšími obyvateli této karvinské čtvrti proti zbourání kolonie bojoval, ale marně. 

Svědkem bombardování Drážďan

V roce 1943 Josef Pukowiec nastoupil do učení na koksovnu v Karviné. Karvinsko patřilo k území připojenému v roce 1938 k říši, a jako obyvatel Německa tak podléhal branné povinnosti. Na sklonku války, v zimě 1945, byl povolán na předvojenský výcvik a práci do Německa. Měl být přidělen k odklízení trosek po bombardování kdesi na severu Německa. Vlak s transportem mladíků podobného osudu vyjel v únoru 1945 a v Drážďanech měli přestoupit do vlaku na sever Německa. V polovině února roku 1945 však došlo k velkému spojeneckému bombardování Drážďan a vlak do města nedojel. Nastalého zmatku pamětník využil k útěku a po zbytek války se schovával u přátel na Karvinsku.

„Zrovna byl ten nálet. (…) Transportfürher nám říkal, ať jdeme do polí. Já říkám Tondovi: ‚Já se nevracím.‘ My jsme se měli přebrodit přes řeku Labe, z Drážďan jít až do stanice v Neustadtu a odtamtud pokračovat vlakem do Hamburku. My jsme utekli. Schovávali jsme se ve vlaku až do Karviné. Když přišel kontrolor, šli jsme na záchod. Tak jsem se dostal do Karviné. Tatík mne schoval na vodárně v Sovinci. Byl tam náš soused. Nosil mi tam jídlo. Rusové byli blízko, za chvíli bylo po válce. Tak jsem se zachránil. Kdyby to zjistili, tak nás vyvraždí. Byl jsem dezertér.“

Už bude dobře

Po válce se Josef Pukowiec vrátil k práci v Karvinském revíru. V únoru 1948 přivítal nástup komunistů k moci, měl pocit, že nyní zavládne spravedlivější režim. Dvaačtyřicet let pracoval na jedné šachtě, na Dole Československé armády nedaleko Karviné. Do důchodu odešel v roce 1989. „Vyučen jsem strojním zámečníkem, potom jsem šel do dolů pracovat a z dolů jsem šel na povrch. Na povrchu jsem se dostal k závodnímu požárnímu záchranářskému sboru. Jezdil jsem do akce se záchranáři do dolů v Ostravsko-karvinském revíru.“

Oženil se a vychoval tři dcery. Na šachtě vystřídal různé profese, nejdříve rubal, pak pracoval jako zámečník a výhybkář na důlní lokomotivě. Později se stal důlním záchranářem a před odchodem do důchodu pracoval hlavně na povrchu. Bez větších podrobností Josef Pukowiec zmiňuje, že se jako důlní záchranář účastnil i záchrany životů horníků u největšího důlního neštěstí v poválečném Československu. V červenci 1961 zahynulo na Dole Dukla sto devět horníků. Co to znamenalo být důlním záchranářem?

„Podívejte se, my jsme byli převážně na povrchu a museli jsme respektovat hlavního dispečera. Jaké příkazy jsme dostali, takové jsme museli plnit. V dole jsem pracoval, tak to tam znám. Chtěl jsem k zámečníkům, ale nebylo místo. Byl jsem v rubání, za lokomotivou, výhybky jsem překládal strojníkovi, který jezdil. V závalových pracích jsem pracoval. (…) Jak dostal dispečer zprávu, že je třeba pomoci. Víte, to byla taková vzájemná pomoc. Jedna šachta pomáhala druhé. Každá šachta měla svoje záchranné čety. K nám jezdily ty druhé šachty. Když něco bylo na Armádě, jezdily k nám druhé šachty, Zápotocký, Jeremenko, Fučík. Tak to fungovalo.“

V šedesátých letech Josef Pukowiec vstoupil do KSČ a v nástupnické organizaci KSČM je dodnes. Komunisté prý chtěli lepší život pro obyčejné lidi jako on. Nelituje toho, říká sice, že ne vše bylo v pořádku, ale on sám se za nic omlouvat nemusí. Rok 1968 byl prý zbytečný. „Nad ránem v roce 1968 přijela sovětská vojska. Já myslím, že to bylo úplně zbytečné.“

Rok 1989 pamětník přivítal, ale nikoliv to, co přišlo po roce 1989. Současné vládní garnituře prý neleží na srdci osudy horníků. Josef Pukowiec vnímá úpadek Karvinska, svého milovaného regionu. Jisté naděje spojuje jen se současným prezidentem Milošem Zemanem.

Poselství budoucím generacím

„Já bych řekl jen tolik. Ty mladí by se měli věnovat událostem. Nemají zájem. Nemají zájem poslechnout si starší. Žijí, jako kdyby měl zítra nastat konec světa. To není dobré. My mladí kdysi jsme si vyposlechli starší a ti starší nás také něco naučili. Jako kluk jsem nesměl darebačit, museli jsme pracovat. Dnes ti mladí mají samé drogy a automaty.“