Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Ptáček (* 1946)

• narozen 23. února 1946 v Počátkách

• vyrůstal v městysu Studená u Jindřichova Hradce

• maminka byla učitelka, tatínek fotograf, který se živil opravováním zemědělských strojů

• vystudoval střední zemědělskou technickou školu

• absolvoval pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích

• učil na základní škole ve Vodňanech

• v době invaze vojsk Varšavské smlouvy se nacházel v Anglii na sběru jahod, s kamarádem se poté vrátili domů

• v roce 1970 nastoupil na FAMU na obor fotografie, později byl podmínečně vyloučen

• od roku 1975 se živí jako fotograf na volné noze

• s budoucí ženou se potkal v divadle Drak, mají jednu dceru Janu

• věnuje se divadelní i cestovatelské fotografii, navštívil například Čínu či Indii a opakovaně se podíval i do Tibetu

Josef Ptáček se narodil 23. února roku 1946 v Počátkách. Když byl malé dítě, bydlela rodina na venkově a v den jeho narozenin prošla vždy v osm hodin ráno městem hudba a hrála. „Myslel jsem, že hrají pro mě. A teprve když jsem dospěl, dozvěděl jsem se, že nehráli pro mě, ale že se v době bolševismu slavil den sovětského letectva a sovětských námořních sil. Tak hráli sovětským námořníkům a letcům,“ říká na úvod svého vyprávění Josef Ptáček. 

Strýček dobrodruh

Vyrůstal v městysu Studená u Jindřichova Hradce a jak říká, byl vlastně Moravák, po přeuspořádání země v šedesátých letech spadal jeho rodný kraj k jižním Čechám. Jeho rodina nebyla příliš veliká, kromě otce a matky měl ještě sestru, své prarodiče už ale nezažil. Sestra byla o rok, měsíc a den starší a měla přirozenou autoritu. Měl nicméně tety a strýčky, ale většinou žili ve Vídni či v Praze.

Jeden ze strýčků byl velký dobrodruh, také vynikající kreslíř, měl auto a jezdil zejména po Německu a Švýcarsku, kde v tamních hospodách hrál, zpíval a tancoval. A k tomu to vše kreslil. Po návratu domů však dostal španělskou chřipku, ochrnuly mu ruce a později zemřel.

Další ze strýčků padl v první světové válce jako legionář. „Mimochodem napsal nádherné deníky, které se po smrti jedné vídeňské tety ztratily. Myslím, že je někdo ukradl, protože to bylo mnohem hezčí čtení než Na západní frontě klid od Ericha Maria Remarqua,” vzpomíná pamětník.

Ježíšek mu za trest odnesl dárek

Když byl Josef Ptáček ještě malý kluk, bylo mu zhruba pět či šest let a rodina bydlela v bytě ve Studené, velmi si k Vánocům přál dostat elektrický vlak. „Já jsem měl ty Ježíšky hrozně rád, protože jsem věřil, že dárky nosí Ježíšek a že když budu hodný, přinese mi něco hezkého,” vzpomíná. „Zazvonil zvoneček a to znamenalo, že můžeme jít od štědrovečerního stolu do pokoje, kde pod stromečkem jezdil elektrický vlak. Rozplakal jsem se štěstím a úplně jsem nevěřil, že se to mohlo stát, že se mi splnilo největší přání,” vypráví Josef Ptáček.

Protože byl ale v tu dobu nemocný, rodiče chtěli, aby si vzal prášek – tehdy ještě nebyl acylpyrin, ale acylcoffin. „A on mi nechutnal, byl takový hořký v puse trošku a já si nechtěl nechat rodiči zkazit dojem z toho vlaku. Myslel jsem, že si tam sednu a budu si s ním hrát, jezdit, učit se couvat a přehazovat výhybky. No a pak byl povel, že tedy spát a že když si ten prášek nevezmu, tak vůbec není vyloučený, že to uvidí Ježíšek a ten vlak mi zase vezme. Tomu jsem nevěřil, prášek jsem si nevzal a ráno byl vlak fuč,” vzpomíná dnes Josef Ptáček. Na navrácení dárku si musel počkat do dalších Vánoc.

Fotografování jako vášeň

V roce 1952 či 1953 si jeho otec musel povinně vyměnit občanský průkaz. Do Studené tehdy přijel úředník, který si na tamním obecním úřadu natáhl prostěradlo a začal ostatní na nové doklady totožnosti fotografovat. „Když táta tu fotku viděl, vyblitou, světlou, málem nebyl k poznání, řekl, že tuto fotografii si na občanský průkaz nedá. A říkal mi: ,Kloučku, musíš mě vyfotografovat’,” vypráví. Věděl tehdy, že jeho tatínek se fotografování věnuje a že má i velký fotoaparát, tehdy ještě jednookou zrcadlovku, on s ní ale neuměl. Tak se mu do ruky dostal fotoaparát, který ho poté provázel už celý život. „Nastartovalo se něco, co mě strašně zaujalo. Já si od něj ten foťák půjčoval bez filmu a jen jsem si skrze něj prohlížel svět.”

Když v roce 1953 vyhlásil tehdejší komunistický režim měnovou reformu, nepříliš dobrou zkušenost s ní udělala i rodina Josefa Ptáčka. Tatínkovi režim například v rámci znárodňování zabavil Mercedes, ale dluh za něj nechaly tehdy úřady rodině. „S maminkou jsme ho spláceli ještě patnáct let po tatínkově smrti,” vzpomíná dnes pamětník. Stejně tak vyhodili rodinu z bytu s odůvodněním, že jsou příživníci, a sebrali jim veškerý majetek včetně druhé zahrady, která rodině sloužila na rekreaci.

Tuhý režim pokračuje

Josef Ptáček vystudoval FAMU a i tady narazil na mantinely, ve kterých tehdejší komunistický režim společnost svíral. Ve třetím ročníku si tak Josefa Ptáčka zavolal tehdejší děkan a řekl mu, že je z FAMU vyloučen ze „závažných politických důvodů”. Když se ptal, co provedl, děkan mu odvětil, že prý zatajil vyloučení své maminky z komunistické strany. „Vy jste tuto skutečnost dva roky neohlásil,” vyčetl mu.

Josef Ptáček o tom ale nic netušil a vyžádal si čas, aby mohl zjistit víc. Matka, která tehdy pracovala jako učitelka v základní škole ve Studené, mu ale situaci popsala jinak. Prý dorazil příkaz, aby strana pár lidí vyhodila, a jeho maminka se navrhla sama, neboť byla v důchodovém věku, takže zachránila mladé učitele, kterým tak nic nehrozilo.

Když to Josef Ptáček opět probíral s děkanem, ten nejdříve odmítal ustoupit, nakonec ho podmínečně vyloučil a nadto musel zvládnout všechny zkoušky hned napoprvé. A nakonec dostudoval s červeným diplomem.

Se svou budoucí ženou se Josef Ptáček potkal v divadle Drak, kde působila jako herečka a on tam fotil. Ostatně divadelní fotografie určovala celou jeho profesní kariéru. Společně mají dceru Janu.

Blázni, co se v srpnu 1968 vrátili

Když přišel srpen roku 1968, působil Josef Ptáček jako učitel na základní škole ve Vodňanech a žil v Českých Budějovicích. V osudný den se ale nenacházel v Česku, ale na výjezdu v Anglii, kde byl s kamarádem na sběru jahod.

„Okupace mě zastihla na východním pobřeží Anglie. Ještě asi dva dny jsme vydrželi a pak jsme si s kamarádem řekli, že se musíme vrátit domů. Oba jsme tam měli staré rodiče. Tak jsem se vydali domů,” popisuje Josef Ptáček s tím, že stopem tehdy dorazili až na hranice do Rozvadova. „Říkali nám: ,Vůbec tam nechoďte, všichni prchají z Prahy do Německa a vy jedete do Prahy, blázni.‘ Říkali jsme, že se musíme vrátit domů, máme tam rodiny, rodiče, kamarády, známé. Strávili jsme tam (na Rozvadově) asi tři nebo čtyři dny, dělali jsme rozhovory pro nějakou americkou televizi, jako že jdeme proti proudu,” popisuje pamětník. Když v roce 1969 začalo období temna, učil na DAMU.

Sametová revoluce na chalupě

Když přišel revoluční rok 1989, blížila se demonstrace 17. listopadu a průvod z Albertova, odjel Josef Ptáček na chalupu. Jak totiž říká, nemá rád místa, kde se tlačí fotografové jeden přes druhého. Na chalupě, asi dvacet kilometrů od rakouských hranic, chytal zahraniční vysílání, které informovalo o krvavém zákroku tehdejšího režimu.

„Byly tam docela drastické záběry toho, co se děje, mluvili o mrtvých a bylo to blbý. Nakonec jsem se vrátil asi za tři dny a vlastně jsem z té události neudělal ani jednu fotku. Až potom, když bylo roční výročí, jsem se šel projít na Václavské náměstí,” popisuje dnes.

Nicméně už tehdy se fotografii věnoval a ostatně díky tomuto koníčku i zaměstnání se velice často dostal i do zahraničí. Jak sám ale říká, fotit lidi přímo na ulici se v Čechách stydí. „Nejsem zloděj situací,” říká Josef Ptáček s tím, že například v Indii mu to nevadí, tam s kolemjdoucími bez váhání naváže vztah a baví se s nimi.

Agent StB se ho snažil zlanařit ke spolupráci

Pro svou vášeň fotografování i cestování se tak například opakovaně vydal do Tibetu. Několikrát se také viděl s dalajlámou a stejně tak ho už v místě považovali nikoli za turistu, ale za skoro domácího.

Mimochodem, minulý režim mu na sedmnáct let zabavil cestovní pas, neboť ho označil za nepřítele režimu. „Měl jsem fízla, který za mnou pořád někam jezdil. Jednou se jmenoval Novotný, jednou Dvořák, jednou jinak, měl pořád zelený embéčko a na něm pokaždé jiné číslo. A on měl za úkol mě zlanařit, abych se stal spolupracovníkem StB. A to se mu samozřejmě nepovedlo, tak mi sebrali pas a bylo to vyřešené,” vypráví Josef Ptáček.

Jeho první velká cesta se každopádně odehrála ještě za komunistického režimu, když se v roce 1987 podíval poprvé do Nepálu a Indie. S vyřízením cestovního povolení mu tehdy pomohla tehdejší ředitelka českého literárního fondu, která mu poradila, jak získá výjezdní doložku. Své vášni, tedy fotografování, se věnuje dodnes (2024).