Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Udělal jsem spoustu hloupostí, ale měl jsem hodně štěstí
narodil se 16. května 1954 v Praze
ve čtrnácti letech zažil invazi vojsk Varšavské smlouvy
v letech 1969 až 1972 se v hotelu Alcron vyučil číšníkem
od roku 1972 do roku 1976 navštěvoval hotelovou školu v Mariánských Lázních
v říjnu 1976 nastoupil na vojnu do Přerova, kde sloužil jako zásobovač
15. října 1977 se oženil s Hanou Heidelbergovou, o rok později se jim narodila první dcera, o další tři roky později druhá dcera
od roku 1979 do roku 1983 pracoval v hotelu Ještěd na Liberecku
v roce 1983 emigroval do Německa bez manželky a dětí
v uprchlickém táboře v Johannesbrunnu čekal na azyl, přičemž načerno pracoval a učil se jazyk
získal azyl a pak i práci v luxusní norimberské výletní restauraci
on i manželka podávali žádosti o sestěhování v Německu, ale byly zamítnuty
s kamarádem držel na protest hladovku před českým velvyslanectvím
po dvou letech za ním přijela manželka s dětmi za výkupné deset tisíc marek
v roce 1989 přijeli do Československa, kde se postupně znovu zabydleli
v důchodu založil vlastní klub kolové
Ondřej Průcha se narodil 16. května 1954 v Praze. Tatínek Václav Průcha pocházel z jižních Čech a část života strávil na Humpolecku. Maminka Marie Průchová, dívčím jménem Marková, pocházela z východních Čech, z Pardubicka. Pamětník prožil své dětství ve východních Čechách i na Humpolecku. Tatínek měl vystudovanou školu se zaměřením na chemii. „Nikdy to ale pořádně nedělal, protože na vojně se stalo, že mu vybuchl nějaký granát a utrhlo mu to prst. Takže od té doby už se nevěnoval chemii, ale dělal u Vojenských staveb a taky vedl prodejnu drogerie,“ vysvětluje pamětník změnu tatínkova profesního zaměření. Maminka byla zdravotní sestrou v Thomayerově nemocnici v Praze.
Rodiče se po svatbě přestěhovali do Prahy, kde Ondřej Průcha začal chodit do školy. Do čtvrté třídy navštěvoval školu na Budějovickém náměstí, do deváté třídy pak školu na sídlišti Antala Staška v Praze 4.
Vzpomínky na rok 1968
V roce 1968 mu bylo čtrnáct let a uchoval si na něj jasné vzpomínky. Tehdy právě trávili prázdniny ve východních Čechách. Na vesnici byl klid a tamější obyvatelé se nejnovější události dozvídali z rádia. „Tam jsme se teprve dozvěděli o tom, že ta vojska vtrhla k nám. Ale na té vesnici, tam se nic nedělo. Jenomže končily prázdniny, šli jsme do Prahy a tam už to samozřejmě bylo jiné. Když jsme šli ráno do školy, tak tam jezdily všude kolem tanky a všude kolem vojáci. Takový to byl nepříjemný pocit,“ vzpomíná Ondřej Průcha. Nezažil sice boje kolem 21. srpna, ale vzpomíná mimo jiné na to, jak jména tehdejších hrdinů, kterými pro ně byl Dubček, Černík, Svoboda a Smrkovský, psali na všechny stěny.
Rok 1968 byl velkým zklamáním hlavně pro pamětníkovy rodiče, pro které spolu s ostatními stejně smýšlejícími občany znamenal konec ideálů Pražského jara.
Úspěch i bez vstupu do Socialistického svazu mládeže
Pamětník se v letech 1969 až 1972 vyučil v hotelu Alcron číšníkem. Nechtěl však později pracovat jenom jako číšník, ale rád by se dostal na hotelovou školu a pak zastával nějakou vyšší funkci v hotelovém provozu. Rodiče mu však říkali: „Nemáš šanci, protože my nejsme komunisti, nejsme ve straně a ty nejsi ve Svazu mládeže.“ Do Svazu mládeže ani sám nechtěl – stejně jako do Pionýra, do kterého ho nevzali, protože prý moc zlobil.
Když se pak v roce 1972 v Chrudimi v hotelu Romania konala číšnická soutěž, Ondřej Průcha se v ní umístil na třetím místě. Přestože nebyl ve Svazu mládeže, bylo mu tak díky dobrému umístění v soutěži zajištěno, že se na hotelovou školu dostane, a to i bez přijímacích zkoušek. Tato hotelová škola tehdy jako jediná fungovala v Mariánských Lázních a měla exkluzivní postavení. Pamětník ji navštěvoval v letech 1972 až 1976, kdy odmaturoval.
Na vojně s vařečkou
V říjnu 1976 ho čekal nástup na vojnu do Přerova. „Původně jsem tam měl jít kvůli tomu, protože jsem v té době hrál kolovou – a Přerov měl velice dobrou kolovou – a tak mi šéf našeho oddílu zařídil, abych šel do Přerova, že by mě tam pouštěli na tréninky. Samozřejmě že to byla dobrá idea. Ale oni mě nepouštěli,“ vypráví. Ondřej Průcha tak načas skončil se svým milovaným sportem, protože se mu nemohl věnovat. Vojnu si odsloužil převážně v kuchyni, kde měl na starost zásobování. „Takže jsem zbraň držel jen jeden měsíc ve výcviku a potom už jsem držel maximálně vařečku,“ vypráví s úsměvem. Díky jeho profesi ho vojna vcelku bavila, protože zásobovači v kuchyni měli celou řadu výhod. „Opušťáků“ však měli málo tak jako tak. Pamětník k tomu dodává: „Jenomže když měl člověk šestkrát za dva roky opušťák, tak přijel domů za manželkou a bylo z toho miminko. Takže jsem se na vojně i ženil.“ Svatba proběhla 15. října 1977 a o rok později se jim narodila dcera Tereza.
Jeho působení na vojně se pak z jisté části promítlo i do situace kolem jeho emigrace v roce 1983: když ho tehdy – ještě než dostal v Německu azyl – vyslýchala CIA. Vzhledem k tomu, že se na vojně pohyboval hlavně v kuchyni, neměl, co by Američanům prozradil. Oni si však poradili sami. „Přinesl ze skladu nějaké mapy, roztáhl je po stole… Tam byla přesně zaznamenaná naše kuchyň. A říkal: ‚Tady byl sklad brambor, tady byly sporáky, tady jste měli tohle… My to všechno víme, my si to potřebujeme akorát potvrdit.‘ Tak jsem si říkal – to jsme pěkní hlupáci, když děláme takový ‚tyjátr‘, když kolem jede zahraniční auto, jak je všechno přísně tajné, a oni stejně věděli úplně všechno,“ přibližuje Ondřej Průcha tragikomickou situaci.
Z vojny jako ženatý
Ondřej Průcha se z vojny vrátil jako ženatý. Se svou manželkou Hanou Průchovou, dívčím jménem Heidelbergovou, se seznámil už na škole. Zatímco on tehdy studoval hotelovou školu, ona studovala školu společného stravování – obě přitom byly soustředěny v jedné budově. Novomanželé bydleli nejprve ve dvoupokojovém bytě v Praze u rodičů. Pamětník si pak sehnal místo provozního v hotelu Ještěd na Liberecku, k čemuž dostal pro manželku a dceru Terezu i byt. V roce 1981 se jim narodila druhá dcera Martina.
Úvahy o emigraci
Pamětník měl tehdy v práci kolegu, který často navštěvoval své příbuzné v západním Německu. Po každé takové návštěvě mu přivezl různé katalogy a dárky. A tak se není čemu divit, že Ondřej Průcha získal představu, že „v tom Německu padají pečení holubi do huby a že je to tam všechno jednoduché a krásné“, jak sám říká. Československé sdělovací prostředky však naproti tomu informovaly o tom, že je to tam „samá pornografie a samé neřesti – prostě že na Západě je všechno špatně“. Sám pak vysvětluje: „A teď jsme se v tom plácali a nevěděli jsme, co je vlastně pravda.“ Chyběly jim zkrátka objektivní informace. Přesto se s kamarády dohodli, že by ještě jako mladí rádi poznali svět.
Přípravy na emigraci
Pamětník se rozhodl emigrovat spíše z ekonomických než z politických důvodů. Sám je přitom toho názoru, že většina tehdejších emigrantů odešla ze země právě z ekonomických důvodů. Překročení hranic nebylo v případě Ondřeje Průchy zadarmo. „Jakmile člověk odešel za hranice, tak mu tady dali trest. Tak ho tady odsoudili. Já jsem dostal odsouzení na rok a půl. Kdybych se vrátil, tak jdu do vězení na rok a půl. A Němci tohle uznávali a dávali nám azyl,“ upřesňuje svou situaci. Tohle však byla jediná výhoda nedovoleného opuštění republiky. Trojice kamarádů se rozhodla využít k překročení hranic výlet do Benátek, který získali za odměnu. Účastnit se ho však mohli pouze bez rodin. Ale předem byli se svými příbuznými domluveni, jak se věci budou vyvíjet dál.
Překlad, kopírování a převoz dokladů
Výletu do Benátek, který měl skončit cílenou emigrací, předcházela celá řada příprav. Museli si tajně nechat přeložit své doklady a vysvědčení, což už samo o sobě bylo nebezpečné. Ondřej Průcha to přibližuje slovy: „Naštěstí ten jeden z nás měl známého, nějakého překladatele, který mu na to dal kulaté razítko. Ale říkal: ‚Já to nesmím. Já bych to měl oficiálně hlásit. Hlásit, že si to někdo nechává přeložit.‘“
Jednoduché to nebylo ani s kopírováním dokladů a jejich dopravou. V tom jim pomohla doktorka a signatářka Charty 77 Jiřina Šiklová, která v té době pracovala s pamětníkovou matkou v Thomayerově nemocnici. „Sešli jsme se, pamatuji se, že na Kačerově u metra, aby tam bylo kolem hodně lidí, a ona nám řekla: ‚Kluci, já vám v tom nebráním, a když budete potom potřebovat, tak já vám tam ty doklady nějak dopravím.‘ Takže v tom jsme měli alespoň jistotu, abychom je nebrali s sebou rovnou,“ vypráví pamětník.
Místo výletu do Benátek trvale do Německa
Účastníků zájezdu bylo tehdy asi třicet. Když přijeli na hranici, celníci z nich vybrali asi čtyři lidi a vrátili je. Zbytek cestujících musel projít důkladnou kontrolou. Ondřej Průcha dále vzpomíná: „Naštěstí jsme s sebou nevezli nic, co by bylo podezřelé. No, a jeli jsme dál. Přijeli jsme na první benzinovou pumpu v Rakousku a tři čtvrtě autobusu vystoupilo a řeklo: ‚My tady zůstáváme.‘ Vedoucí zájezdu z toho byl dost špatný, protože říkal: ‚To mě ještě zavřou.‘“
Trojici čerstvých emigrantů v čele s Ondřejem Průchou se poté podařilo přejet do Vídně. Ubytovali se v hotelu a už druhého dne se jim nevědomky dostalo milého přivítání. „Ráno jsme šli na snídani a teď tam byl takový bufet, takový bufetový stůl, a na něm byly banány a pomeranče. To byl duben… A my jsme byli jak v Jiříkově vidění, protože to bylo něco nepředstavitelného.“
Ve Vídni se k pobytu nehlásili, chtěli se přihlásit ve Frankfurtu. Jeden z trojice čerstvých emigrantů tam měl příbuzné, a tak si koupili lístky na vlak. Jakmile však dojeli do Pasova, z vlaku je vytáhli celníci, že je dál nepustí. Říkali: „Dál vás nepustíme, musíte požádat o azyl tady, nebo musíte zůstat tady.“ A tak je tam ubytovali s tím, že druhý den musí předstoupit před soudce, protože nelegálně překročili hranici. Tam jim tehdy překladatel poradil, aby požádali o azyl, jinak by je totiž čekala nucená cesta zpět. „Tak jsme požádali o azyl a oni nás tam ubytovali v takovém bytě ještě se dvěma Slováky,“ říká pamětník. To už z nich zůstali jen dva, protože nejstarší kamarád se měl brzy přesunout ke svým příbuzným do Frankfurtu.
Čekání na výsledek azylového řízení
Ondřej Průcha bydlel se svým kamarádem a dvěma Slováky na ubytovně asi tři měsíce a čekal na výsledek azylového řízení. Několikrát museli kvůli výpovědím jezdit do Norimberku, respektive do Zirndorfu, kde byla hlavní stanice azylového řízení. Potom je poslali do vesničky Johannesbrunn. „Tam byl kostel, vedle něj bývalá fara a v té faře byl uprchlický tábor. A v té faře nás bylo asi sto padesát, Araby počínaje přes černochy a východním blokem konče – všechno dohromady. Tam to bylo docela dobré. Tam jsme se seznámili se spoustou zajímavých lidí,“ vzpomíná Ondřej Průcha.
A proto, aby se tam při čekání na azyl nenudili, nechali se od sedláků z okolí najímat na různé stavební práce, které prováděli načerno. „Do doby, než jsme získali azyl, jsme nesměli pracovat,“ odůvodňuje to pamětník. Tahle práce mu mimo jiné pomohla v tom, že se naučil dobře porozumět bavorskému dialektu. Celkově se k nim prý ve vesnici chovali moc hezky. „V neděli nám nosili buchty a nedělali rozdíly, jestli je nosí černochům nebo Arabům,“ dodává.
S azylem do jazykové školy i k mytí nádobí
V Johannesbrunnu pak konečně dostali oficiální azyl a mohli odejít, kam chtěli. Pamětník s kamarádem si vybrali Norimberk. Dostali tam možnost bezplatného tříměsíčního studia na jazykové škole, aby se pořádně naučili německy. „Ti Němci nám vlastně dali úplně všechny možnosti. Už v tom lágru jsme chodili do jazykových škol, ale chodili jenom ti, kteří chtěli. Měl jsem pocit, že většina Čechů pořád čekala, že jim to samo spadne do hlavy nebo že někdo za ně něco udělá,“ říká pamětník. Osobně však tento problém nevidí v lidech, ale v režimu. „Ten režim v Československu byl takový, že nikdo nesměl moc vystupovat na povrch, nikdo nesměl být moc jiný a nikdo hlavně nesměl být moc aktivní. Když někdo začal být aktivní, tak ho hned sekli,“ vysvětluje.
A tak s kamarádem navštěvovali jazykovou školu a po večerech chodili mýt nádobí do jedné norimberské hospody. „Pak jsem se šel představit do jednoho hotelu a ten šéf, u kterého jsem myl nádobí, mi věnoval oblek a kabát, a dokonce mi přinesl i klobouk, abych trošku vypadal,“ vzpomíná Ondřej Průcha. Práci dostal v jedné luxusní norimberské výletní restauraci.
Jak dostat rodinu přes hranice?
Alespoň na dálku udržoval pravidelný kontakt s rodinou. Každý týden telefonoval manželce do Československa. „Samozřejmě že jsem ji neobtěžoval nějakými politickými řečmi, protože by z toho měla problémy,“ podotýká. Manželka se také od začátku snažila o vystěhování za manželem se svými dvěma dětmi a neustávala v podávání žádostí. „Podala jich celkem asi dvacet, ale všechny byly zamítnuty,“ říká Ondřej Průcha. Postupně tak všichni ztráceli naději, že se to vůbec někdy podaří. Pamětník zase z Německa obepisoval všechny organizace, jako například Červený kříž, německé vyslanectví, československé vyslanectví… „Z německé strany jsem dostal dopis i od ministerského předsedy,[1] že se informoval a že by nás přijal, až se setká s československým ministrem zahraničí,“ zmiňuje. Jednalo se však o jediný pozitivní impulz.
Hladovkou za rodinná práva
Poté se rozhodl pro radikální řez. Tehdy se jeho kolega, se kterým emigroval, už dávno vydal svou cestou, měl však pro svůj nápad jiného spojence. Ten už sice v Německu byl s manželkou, v Československu mu však u babičky zůstalo asi pětileté dítě. „Ten také asi dva roky žádal u všemožných organizací,“ upřesňuje kamarádovu situaci Ondřej Průcha. A tak se oba dohodli na tom, že budou protestovat před československým vyslanectvím v Kolíně nad Rýnem. Tam také ve staré škodovce přijeli. Rozložili plakáty, rozdávali letáky a v autě týden bivakovali.
Po týdnu, kdy se stále nic nedělo, se rozhodli na protest držet celý druhý týden hladovku. Tehdy už o nich začaly psát německé a československé exilové noviny. Hladovku vydrželi také díky ochotě lidí z domů v okolí vyslanectví, u kterých si mohli obstarat hygienu a kteří jim mimo jiné každé ráno nosili čaj. „A z toho československého vyslanectví se vždycky akorát otevřelo okno, koukli na nás a zase se zavřelo a zase to pokračovalo. No, a když jsme končili tu hladovku, tak se tam objevil nějaký kamarád, kterého jsem znal z Ještědu. Nevím, kde se tam najednou vzal… A říkal: ‚Kluci, pojďte, velvyslanec s vámi chce mluvit,‘“ vzpomíná Ondřej Průcha. Zpětně si přitom uvědomuje, jak moc to bylo nebezpečné vzhledem k tomu, že se vlastně ocitli na československém území. Byli však natolik vyčerpaní a vystresovaní, že si řekli, že to zkrátka risknou. Velvyslanec je zpravil o tom, že náprava není možná, protože jsou za svůj ilegální přechod hranic na československém území trestně stíháni.
Tajemný pan Chalupa
Pamětníkovi se však po čtrnácti dnech ozval člověk, kterého neznal. Jmenoval se Jiří Chalupa a navrhl mu, že za ním manželku i s dětmi dostane, když mu za to zaplatí deset tisíc marek. „Já jsem mu ty peníze vyplatil, a měsíc jsem o něm neslyšel,“ vzpomíná Ondřej Průcha. Když potom volal manželce, už za ní Jiří Chalupa byl. Nic víc se však nedozvěděl, nic se nedělo. Až přišel 24. prosinec: „Najednou zazvonil telefon a manželka v něm oznamuje: ‚My jsme v Rakousku, přijeď si nás vyzvednout.‘“ Pamětníkova žena s dětmi a ještě dalšími dvěma rodinami prodělala týdenní anabázi přes Rumunsko, Bulharsko, Jugoslávii a pak do Rakouska. A jako zázrakem na Štědrý den s manželkou a roční a čtyřletou dcerou bez problémů přejeli rakousko-německou hranici a zakotvili v Ondřejově norimberském bytě.
Jako velká výhoda se později ukázalo i to, že babička pamětníkovy manželky byla Němka a její vnučka měla německé příjmení. A tak získala německé občanství hned v roce 1986, kdežto Ondřej Průcha si na něj musel počkat ještě zhruba rok.
Pamětník se dnes domnívá, že diplomatické pasy, které jeho rodina a přátelé od onoho tajemného pana Chalupy dostali, byly falešné. Později se mu totiž ozvala německá prokuratura, která prý Jiřího Chalupu stíhala. „Já byl pozván jako svědek,“ vzpomíná a dodává: „Než však došlo k procesu, tak mi německá prokuratura napsala, že moje svědectví není zapotřebí. Kdo byl pan Chalupa, opravdu nevím. Ozval se mi po mé hladovce před velvyslanectvím v Kolíně a já byl v takovém psychickém stavu, že jsem byl šťastný za každou příležitost a nepřemýšlel jsem o riziku.“ Jiří Chalupa se pak Ondřeji Průchovi ozval ještě asi po dvou letech. „Zastavil se u mě s tím, že má dovolenou z vězení a potřebuje půjčit dva tisíce marek. Půjčili jsme mu je a od té doby o něm nic nevím. Když jsem o tom tak přemýšlel, tak si myslím, že to celé byla akce estébáků, kteří tímto způsobem přišli k penězům. Ale to je pouze můj osobní názor.“
Zase všichni spolu
Jakmile se všichni sestěhovali, nastal další problém. Neměli totiž žádný nábytek ani peníze, protože jak pamětník uvádí: „Všechno, co jsem měl, jsem vydal za to, aby manželka mohla přijít.“ Jeden z vážených hostů luxusní norimberské výletní restaurace, ve které Ondřej Průcha právě pracoval, jim však do bytu věnoval veškeré, i když už použité vybavení.
Pamětník pak změnil štaci a pracoval v Norimberku pro změnu v luxusní jugoslávské restauraci. Také manželka si v Německu sehnala novou práci – zaměstnali ji na poloviční úvazek v obchodním domě Quelle v kanceláři. Manželka i děti se v nové zemi velmi dobře aklimatizovaly. Naučily se jazyk, přičemž si zachovaly i ten rodný.
Pád železné opony a první větší zájem o politiku
Rodina zůstala v Německu až do přelomového roku 1989. Tehdy za nimi už přijeli manželčini rodiče a rozhodli se v Německu rovněž zůstat. „Taky nikdo netušil, že se to na podzim zlomí,“ vysvětluje Ondřej Průcha a dodává: „A hned v listopadu nebo začátkem prosince, myslím, že Dienstbier tenkrát otevíral hranice v Železné Rudě – stříhali tam ty dráty. Tak šly miliony Čechů do německé Železné Rudy a všichni emigranti šli zpátky do české Železné Rudy. To byl takový velký zážitek… No, a potom jsme jeli poprvé do Prahy.“
Ondřej Průcha pracoval v Norimberku na různých pozicích až do důchodu. Rodina tak nejprve jezdila do Čech pouze na víkendy a na dovolené na chalupu, kterou měli na hranicích, v Trhanově na Domažlicku. Později ji přizpůsobili trvalému bydlení a přejížděli do Německa za prací.
O politiku se pamětník začal více zajímat vlastně až po roce 1989. Později byl na krátkou dobu ve Straně zelených a poté i v ANO 2011. „A tam jsem vydržel taky asi jenom dva nebo tři roky, protože jakmile se začal Babiš paktovat se Zemanem, tak jsem si říkal, že u toho být nemusím,“ vysvětluje.
Splněný sen o vlastním klubu
Stejně jako v Norimberku pokračoval pamětník i v Čechách jako trenér kolové, svého oblíbeného sportu. Vždycky snil o tom, že si založí vlastní klub, a to se mu také podařilo. A s tímto klubem se také dostal na mistrovství republiky, čímž výrazně přispěl k oživení v Československu kdysi velmi populárního a úspěšného sportu. Dopomohl mu k tomu i jeden z bratrů Pospíšilových,[2] který je dodnes velkou legendou právě v kolové.
[1] Franz Josef Strauss – ministerský předseda Svobodného státu Bavorsko, předseda CSU.
[2] Jindřich (23. března 1942) a Jan (25. dubna 1945) Pospíšilovi jsou nejúspěšnějšími hráči v historii tohoto sportu: dvacetinásobní mistři světa a pětadvacetinásobní mistři Československa. Za své úspěchy získali jednou ocenění Sportovec roku a osmkrát ocenění Král cyklistiky.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj (Jarmila Vandová)