Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Prokopiusová (* 1933)

• narozena 4. června 1933 v Kunraticích u Prahy

• matka v domácnosti, otec kriminální inspektor

• během druhé světové války často měnila školy, protože budovy škol sloužily jako kasárny pro německé vojáky

• v roce 1942 byl za odbojovou činnost popraven bratr její babičky Ladislav Matěcha

• v květnu 1945 byly s matkou vyhnány z krytu a poslední dny války strávily ve sklepě v Praze-Podolí, zachránili je Vlasovci

• v roce 1952 se vdala za Stanislava Kapičku, narodila se jim dcera Iva

• v 50. letech jim hrozilo vystěhování do pohraničí z důvodu odchodu otce ze Sboru národní bezpečnosti

• v 60. letech pracovala v tiskárně Naše vojsko, poté na ředitelství Československých automobilových závodů

• v roce 2022 žila v Praze

Příběh Zdeny Prokopiusové je plný těžkých životních momentů, které přinesla druhá světová válka a které pamětnice zažila z dětské perspektivy. Hrozivě působící němečtí vojáci, které vídala na cestě k babičce. Tma na cestě ze školy, protože žárovky bývaly zamodralé, aby nepřitahovaly bombardující letadla. Popravený příbuzný za odbojovu činnost. Zrada od sousedek, které je s matkou nevpustily do krytu před hrozbou bombardování v květnu 1945. Možná i proto pamětnice návrat k demokracii v listopadu 1989 vnímala sice s radostí, ale i větší opatrností. Jak sama popisuje, byli „trošku nevěřící.“

Dětství ovlivněné válkou

Zdeňka Prokopiusová se narodila 4. června 1933 v Kunraticích u Prahy. Rodina žila krátce po jejím narození s babičkou, poté se přestěhovali na Prahu 4, do Krče. Matka Zdeňka se starala o domácnosti, otec Karel pracoval jako kriminální inspektor. Pamětnice vzpomíná na své dětství v dobrém, hodně se jí věnovali její strýcové, bratři její matky, a babička. Také chodila do skautu. 

Otec v rámci své práce na policii vyšetřoval vraždy, loupeže a často také vykonával funkci bodyguarda. Po roce 1947 se policie přeměnila ve Sbor národní bezpečnosti a jeho úkolem bylo například hlídat národního socialistu Petra Zenkla, jemuž komunistická strana po únoru 1948 zakázala volný pohyb z důvodu obavy z emigrace. Otec nepobíral vysoký plat, práce měla ale tu výhodu, že se mzda postupně zvyšovala, a když šli příslušníci SNB do důchodu, jejich penze se platu rovnala. Také zde byla jistota, že v případě úmrtí otce by rodina stále dostávala jeho mzdu.

Život Zdeny Prokopiusové silně ovlivnila druhá světová válka, její průběh i konec. V den, kdy Německo napadlo Polsko, 1. září 1939, nastoupila do první třídy. Školy byly za Protektorátu Čechy a Morava často obsazovány německými vojsky, která si tam zřizovala kasárny či lazarety. Zdeňka proto školy střídala, jednou z takových byla škola na Zelené lišce. Ve své době moderní budova měla zabudováno ústřední topení, sídlil tam lékař, v měšťance se děti dokonce učily vařit. Ale i tuto budovu zabrala německá armáda, a to asi po roce Zdenčina studia. Musela tedy docházet až do Michle. Vzpomíná, jak se jako dítě bála chodit za tmy domů. „Bylo to daleko. Když jsem chodila v zimě, už potmě, žárovky na ulici byly namalované na modro, kvůli náletům letadel, to světlo bylo slabé.“ Kvůli náletům měly domy také běžně zatemněná okna. 

Příbuzný v odboji

Když byla Zdeňka ve třetí třídě, její třídní učitel Barták byl uvězněn. Scházel se s bratrem její babičky, Ladislavem Matěchou, oba se zapojili do protinacistického odboje, spolu se sestrou Zdeňčiny učitelky, paní Havlovou. Příbuzný Ladislav Matěcha patřil k zakládajícím členům KSČ. Zemřela jim dcera, založil tedy dělnickou tělocvičnou jednotu, která se věnovala dětem. I Zdeňka Prokopiusová si pamatuje, jak ji a její kamarády učil dělat kotrmelce.

Bylo jí divné, že se třídní učitel a její příbuzný scházejí. Chodili za nimi i lidé zdaleka, které dosud neviděla. „Říkala jsem si, co asi můžou mít za společné zájmy?“ Přišlo jí to jako dítěti tehdy zvláštní. „Jakmile se Němci dozvěděli něco o nějakém spolku, kde se lidi scházeli, všechno to hrozně důkladně zkoumali.“ A dodává, že v případě jejího příbuzného i na něco přišli.

Ústav pro studium totalitních režimů ve své Dokumentaci popravených Čechoslováků za druhé světové války v Berlíně-Plötzensee uvádí: „Ladislav Měchura byl 29.7.1942 odsouzen Lidovým soudním dvorem k trestu smrti za velezradu a napomáhání nepříteli.“ Na jeho památku byla ulice, ve které shodou okolností Zdeňka s rodiči bydlela, přejmenována na Matěchovu. Dodnes je v ulici i pamětní deska. Nacisté zavraždili i učitele Bartáka. Paní Havlová byla vězněna a po konci války se vrátila do Prahy.

Strach z esesáků

Němečtí vojáci vzbuzovali ve Zdeňce hrůzu. Když chodila za babičkou, která bydlela u rybníka blízko lesa, míjela ozbrojené německé vojáky, tvářící se hrozivě. Přestože byla ještě dítě, věděla, čeho jsou vojáci schopni. „Odvezli do Vysočanské vozovny skupinu lidí, které sebrali na ulici, postavili je do řady a odpočítávali je – jeden, dva, jeden, dva. A ty liché (z nich, pozn. ed) museli pak dostoupit dopředu – zastřelili je a ostatní poslali domů. Asi tak úplně bezdůvodně. Takové věci jsme se dozvídali, tak jsme z nich měli strach.“

Vliv kolaborantů na lidské životy pocítila rodina i ve svém bydlišti v Krči. Na stejném poschodí žily dvě ženy, které si na návštěvy vodily „esesáky,“ právě z nově zřízených kasáren v budově školy na Zelené lišce. Šly po domovnici, kterou nařkly, že se nestará o své děti a že činí v domě hluk. Chtěly jí přebrat její byt.

Vyloučení z krytu

Tím ale jejich kolaborantské činy nekončily. Když válka v květnu 1945 spěla k tehdy ještě těžko předvídatelnému konci a obyvatelé Prahy se pod hrozbou bombardování schovávali do krytů, sousedky z poschodí Zdeňku a její matku do krytu nepustily. S odůvodněním, že její otec, policista, v tu dobu bránil budovu Českého rozhlasu proti Němcům. „Řekly nám, že nesmíme do krytu, že nás musí z toho domu i z krytu vyhodit, protože můj otec pracuje proti Němcům a že jsme zrádci.“ Tento nelidský čin započal velmi dramatický vývoj události. Matka z budky volala na Bartolomějskou ulici, do sídla policie, s prosbou o radu, kam se mají s pamětnicí ukrýt. Kontroly Protektorátu byly na takové úrovni, že bylo zakázáno chodit i na návštěvy. Lidé se mohli zdržovat jen na místě trvalého bydliště uvedeného v občanském průkazu, pokud někdo někoho u sebe přechovával, byl potrestán. I proto bylo vyhození Zdeňky a její matky z krytu tak hrozným činem.

Matka dostala od policie z Bartolomějské radu, aby se do domu tajně vrátily, až budou všichni v krytu, a jakmile to bude možné, policie pro ně přijde. Situaci ztěžovala hrozba bombardování, navíc němečtí vojáci ostřelovali civilisty z oken a střech. Naštěstí v noci pršelo. Déšť zatopil zákop u vzdálené zahradní restaurace a Němci jej tak opustili. Zdeňce s matkou se tedy s pomocí policie podařilo utéct směrem na podolskou Pekařku, kde se ubytovaly ve sklepě, na hromadě uhlí, kam byly přidány koberce. Na cestě je stavěla domobrana výkřiky: „Ruce vzhůru!“ Spolu s nimi přebývali ve sklepě ještě další lidé. Kamarád otce, majitel restaurace a vilky, hodně riskoval, když je nechal ve sklepě. V této vyhrocené a napjaté atmosféře se ve sklepě narodilo jedné ženě zdravé dítě.

Na ulicích bylo nebezpečno. Žena, která bydlela v protější vilce a byla v sedmém měsíci těhotenství, se vydala přes ulici pro své dítě. V ruce držela bílý šátek jako znak neozbrojenosti, něměčtí vojáci ji zastřelili.

Poslední dny války

Německá armáda si do poslední chvíle nechtěla přiznat porážku. Pamětnice popisuje, že někteří z vojáků si mysleli, že je ještě možné spojit se s Američany – a jít společně proti sovětské armádě. Chtěli se proto dostat na silnici vedoucí do Plzně a jít Američanům naproti. 

Němečtí vojáci sklep našli. Zdeňka Prokopiusová popisuje situaci na hranici života a smrti. Vojáci odvedli zvlášť muže a vypadalo to, že je zastřelí. Ženy a děti měli v úmyslu donutit jít před jejich tanky vstříc Američanům a dosáhnout tak toho, aby na ně Američané nestříleli. Ve sklepě zavládla panika, děti i matky plakaly. Pamětnice si vzpomíná na úryvek rozhovoru, který tehdy s matkou měly. „Říkala jsem mamince, vždyť oni nás zastřelej, ona říkala třeba ne, třeba jo, musíme doufat, že ne.“ Situace vypadala bezvýchodně, když vtom přišli Vlasovci (Ruská osvobozenecká armáda složená z vojáků, kteří byli buď zajati, nebo zběhli na stranu Němců) a Němci utekli.

Konec války neznamenal bezpečí

Otec po konci války chodil do bytů, kde byli němečtí vojáci, a odváděl je do vězení. Někteří z nich se rádi nechali zajmout, báli se lynčování, nebylo tomu tak ale u všech. Byli mezi nimi i ti, kteří stříleli z bytů po lidech, i když už byl vyhlášen mír.

Napjatost po vyhlášení míru dokazuje i Zdenčina vzpomínka na bulharskou rodinu, která do Prahy jezdila sezónně už před válkou pěstovat a prodávat zeleninu. Během okupace se s nimi neviděla, po květnu 1945 se však bulharská rodina do Prahy opět vrátila. Zdeňka s matkou se s nimi s radostí přivítaly. Druhý den však byla celá rodina zavražděna, zastřelena u svého dřevěného příbytku.

Cesta tmou

Stresujících zážitků neubývalo. Matku doma vyzvedl její bratr, Zdenčin strýc, a ji nechali samotnou doma, zatímco oni jeli navštívit babičku do Kunratic. V noci se vrátil pouze strýc, s tím, že matku nechtějí do Prahy pustit, protože si zapomněla legitimaci. Bez ní do Prahy nikoho nepouštěli. Strýc jí řekl, že se musí teď hned sama s legitimací za matkou vypravit. „Mně se moc samosebou nechtělo,” popisuje pamětnice. A proto se strýce snažila přemluvit: „Nešlo by to ráno? Já se potmě bojím.“ Nakonec vyrazila, čekala ji cesta kolem Masarykových domů, kde byl německý lazaret s vystrašenými Němci, kteří se ze strachu z příchodu Rudé armády stahovali do blízkého lesa. Cesta vzdálená nejméně čtyři kilometry. Tma. Lampy stále zamodralé, na ulici nikde nikdo, jen pár utečenců. „Pokud jsem mohla, tak jsem utíkala,“ popisuje strašidelný zážitek Zdeňka. Cestu zvládla a legitimaci matce donesla.

Nová otcova práce a hrozící vystěhování

Otec si chtěl po válce založit detektivní kancelář. Za roky praxe nasbíral zkušenosti, vyznal se v místním podsvětí. Podařilo se mu například vypátrat ukradený náhrdelník z večírku Vlasty Buriana. Založit vlastní kancelář se mu ale nepodařilo. Po komunistickém puči v roce 1948 sláblo jeho odhodlání pokračovat v této práci. Pamětnice na to vzpomíná takto: „Říkal, že některé věci byly na Pankráci jako za Němců a že už by radši od policie odešel, že už to nechce dělat. Ale vedení ho nechtělo pustit.“ Otec se nedal, začal pracovat ve stavebnictví, jezdil s těžkými stroji. Vydělal si tam dost peněz, ale nakonec musel peníze, které byly nad jeho dosavadní policejní plat, vrátit. A to nebyla jediná metoda, jak mu zkomplikovat život. Když už teď nepracoval u policie, tedy ve Sboru národní bezpečnosti, musela se rodina vystěhovat z bytu v Krči. Co naplat, že se nejednalo o policejní, ale soukromý byt. Zdeňka v té době maturovala na První československé obchodní akademii. A také se vdávala. V roce 1952 si vzala Stanislava Krupičku, nechala si však své rodné příjmení. Ve stejný rok se jim narodila dcera Iva. O to byla situace s vystěhováním dramatičtější.

Rodině bylo řečeno, že půjdou do pohraničí a do jejich bytu půjdou noví, mladí policisté. Nakonec mohli ale v bytě zůstat. Manžel šel po několika odkladech na vojnu a zachránilo je, že rodinu vojáka vystěhovat nemohli. Takto se režim choval k rodině, jejíž otec se významně podílel na osvobození v květnu 1945.

Přestože byla Zdeňka ráda, že se nemusí do pohraničí stěhovat, byt byl velmi malý, jen pokoj a kuchyň pro dvě rodiny. Soužití nebylo jednoduché, částečné zlepšení přišlo, když si v Mokropsích postavili chatu. Byt dostali až později, díky manželově práci v tiskárně Naše vojsko.

Bratrská pomoc s mířícími hlavněmi 

V šedesátých letech pracovala pamětnice rovněž v tiskárně Naše vojsko, poté se přesunula na ředitelství Československých automobilových závodů. Z okupace vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 si vzpomíná na tanky v ulicích s hlavněmi namířenými na okna.

Sametovou revoluci sledovala a měla z ní velkou radost, zároveň po prožitých traumatech a mnohokrát vyhlašovaných nadějích nově získanou demokracii vnímala s větší opatrností. Mohl za to i tragický vývoj po Pražském jaru. Sama pamětnice to nazývá tak, že byli „trošku nevěřící.“ V té době jí bylo 56 let. „Už jsme to tak neprožívali, už jsme byli starší a měli jsme toho za sebou hodně.“ A popisuje, jaké překvapení pro ni změna režimu znamenala: „Už jsme nevěřili, že by se to mohlo změnit.“

Z důvodu zdravotních obtíží pamětnice nemohla chodit do práce, a tak se doma starala o vnoučata a poté i o pravnoučata, což si moc užívala. V roce 2022 žila v Praze.