Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Prokesz (* 1926  †︎ 2023)

• narodil se 28. listopadu 1926 v Oldřichovicích u Třince

• 1943 odveden do německé armády

• sloužil při obraně francouzského pobřeží u Bordeaux

• z wehrmachtu dezertoval

• zajatecký tábor u Dijonu, transport do Neapole

• zde vstoupil do československé armády

• 1945 služba u Dunkerque u velitelské spojovací roty tankové brigády

• většinu života pracoval v Třineckých železárnách

• zemřel 23. října 2023

Dětství

Jan Prokesz se narodil v Oldřichovicích, kde žije dodnes. Jeho otec pracoval v Třineckých železárnách, zároveň však měli malé hospodářství, matka byla v domácnosti. „Byl jsem takovým mezinárodním školákem. Když přišli Poláci, musel jsem do polských škol, když přišli Němci, tak do německých škol. Neměl jsem pořádné vzdělání ani v jednom jazyce.“ Vyučil se soustružníkem a pracoval v Třinci.

Odveden do wehrmachtu

Podobně jako u mnoha jiných mladých lidí z Těšínska a Třinecka rozhodl o jeho osudu otec, když podepsal Volksliste. „Muselo se to tehdy podepsat,“ říká pan Prokesz. I když ještě nebyl zletilý, byl v roce 1943 odveden do německé armády. Německy prý rozuměl, ale mluvit moc dobře neuměl. „Lidé byli přinucení podepsat Volksliste, Němci na mne měli nárok, tak jsem byl odveden do německé armády.“

Němci prý neměli ve Slezany z Těšínska důvěru, zvláště když se s prodlužující válkou začaly množit dezerce. „My ze Slezska jsme se vždy dávali dohromady. Hlídali nás však, abychom nebyli moc pohromadě. Byli jsme pod kontrolou. Když jsme hlídali mosty, tak tam postavili dva nebo tři Němce a jednoho od nás - z Těšínska. Nám nějak nedůvěřovali, nebylo to příjemné, cítili jsme se jako jejich nepřátelé, ale všechno jsme museli dělat podle jejich nařízení.“ Pan Prokesz byl nasazen k pomocným oddílům, mj. kopal zákopy, hlídal mosty. V německé armádě však strávil jen několik měsíců.

Dezerce z armády

Pan Prokesz při jednom přesunu v září využil zmatku a s několika dalšími vojáky dezertoval. V tříčlenné skupince se pohybovali po francouzském venkově kdesi na cestě mezi Bordeaux a Dijonem. „Já jsem v té německé armádě dlouho nepobyl. Koncem září jsme utekli. Využili jsme nastalého zmatku, tam byl velký chaos, Němci se vraceli z Francie zpět do Německa, ani to nestačili počítat. To bylo ještě před invazí, v roce 1943. Potulovali jsme se po francouzských zemědělských usedlostech. Byl tam jeden, který uměl trochu francouzsky a uměl si říct o jídlo. Byli jsme tři. Dva ze Slezska a jeden říšský Němec.“

Cestou museli přesvědčovat francouzské občany, že jsou dezertéři, že jim od nich nic nehrozí (ani zbraně neměli), zároveň se ale Francouzů báli; nakonec se jim podařilo získat civilní oblečení. „Oni Francouzi převážně chodili v takových teplákách, tak to nám poskytli.“ Nakonec skončili v táboře u Dijonu, kde se shromažďovali lidé všech možných národností a „organizovali nás do těch různých lágrů. To byly zajatecké lágry. …Tam pak přišli důstojníci a připravovali nás pro zahraniční armády.“ Dezertéři v té době již neměli vůbec žádné doklady. Tábor u Dijonu spravovali Francouzi.

Do Británie se pan Prokesz dostal až v lednu 1945. Do československé armády byl přijat už v Neapoli v roce 1944. Pobyt v táboře u Neapole hodnotí pan Prokesz jako příjemný, budoucí vojáci mohli chodit do kina, pořádaly se pro ně lekce angličtiny. Tábor vedli Američané.

Při vstupu do armády neměl žádné problémy, do armády brali prý skoro všechny zájemce - i starší brance. „Nejstarší tam byli lidé, co měli po padesátce.“ O mladíka s vojenskými zkušenostmi, ač malými a získanými ve wehrmachtu, byl velký zájem. Za války se pamětník nesetkal s žádnými připomínkami k tomu, že sloužil v německé armádě. Ze spolubojovníků mu to ve válečných časech nikdo nevyčetl, teprve po válce si prý vyslechl různé poznámky.

U Dunkerque nás skoro obklíčili

Bojově byl nasazen do Francie - nejprve jako průzkumník v oblasti působnosti velitelství Wormhout na francouzsko-belgickém pomezí, později u nedalekého Dunkerque. Ve službě šlo podle jeho vlastních slov někdy o život. „Největší strach jsem měl, jak jsme tam byli obklíčení. Němci byli z obou stran. Byl jsem poblíž a říkal jsem radistovi, ať volá o pomoc. Dostali jsme se do takového skoro obklíčení. Člověk ani nevěděl, kde jsou Němci, už se stmívalo. Přilby jako přilby… Naštěstí za chvilku tam přijela posila s kulomety a automaty.“ Hrozbu představovaly také hojně rozmístěné miny, bylo třeba mít se na pozoru před neustávající palbou. „Tam byla pořád palba a pořád se střílelo.“

Podobný pocit strachu zažil dříve již při hlídkách v německé armádě, když měli za úkol strážit na jihu Francie mosty před francouzskými partyzány. „Nevěděli jsme, zda je most zaminován, nebo ne.“ Útoky francouzských maquis prý přicházely neočekávaně.

Ke konci však byla jeho služba u Dunkerque spíše poklidná. „Sloužil jsem u velitelské roty, měli jsme na starosti zásobování. To už bylo v dubnu 1945. Němci se už neodvažovali zaútočit, protože věděli, že by dostali těžký protiúder. Věděli, že stejně přijdou do zajetí. Bylo tam hodně důstojníků, který tam měli i Francouzky jako takové druhé manželky. Když přišli do zajetí, byla to ohromná masa lidí.“

Podle pana Prokesze neměli Slezané se svojí minulostí vojáků wehrmachtu problémy, hodnotili je stejně jako jiné spojenecké vojáky. Před vstupem do armády ovšem absolvoval důkladný pohovor.

Po válce

Větší problémy než fakt, že sloužil v německé armádě, pro Jana Prokesze po únoru 1948 představovala služba v západním vojsku. Sám však přiznává, že jeho problémy nebyly velké, neaspiroval totiž na žádné vysoké posty. Dodělal si po letech maturitu a ještě ve svých čtyřiceti letech studoval pedagogické minimum na škole v Ostravě a stal se mistrem odborného výcviku v učilišti Třineckých železáren. Studium pro něj nebylo jednoduché, nedostatečné vzdělání z předválečného období bylo navíc na léta přerváno válkou. „Pro mě to bylo těžké, vážné studium.“

Jan Prokesz je členem Československé obce legionářské a Českého svazu bojovníků za svobodu. Velmi rád vzpomíná na pozvání od francouzské vlády. „Byli jsme pozvaní do Francie na oslavu invaze. Letěli jsme z Prahy na otočku na jeden den. To byly velké oslavy. Prezident Chirac se tam ukázal jako výborný hostitel… Vojáků plno, tribuna krásná, hrály hudby, představovaly se jednotlivé národy.“ Pozitivně hodnotí i proměnu vztahu k západním veteránům. „Přeci jen je vidět, že už jsou oceňováni.“ Na dlouholeté přehlížení těchto vojáků nahlíží ovšem velmi kriticky.

Nejkrásnější událostí války bylo poválečné přivítání v Plzni. „Plzeňáci věděli, že přijedeme, tak měli i koláče napečené… Bylo to obrovské přivítání… To jsou chvíle, na které nezapomenu.“ Ve válce mezi vojáky vznikala i pevná přátelství. Do civilu odešel pan Prokesz v roce 1946 jako desátník, nyní má hodnost štábního rotmistra.

Poselství

„Přál bych si, aby se více hovořilo o válečných veteránech a více se to dostalo mezi studenty. Už přes 60 let žijeme v míru, toho bychom si měli vážit. Kdo si dnes vzpomene na válku? Vidíme to jen z filmů, televize. Kdo to zažil, tak by to měl připomínat mladým, aby si vážili toho, co tu máme. Válka je hrozná věc, nikomu bych to nepřál, radši bych byl o suchém chlebu, než abych to zažil znovu. Kolik lidí bylo zlikvidovaných v koncentračních táborech. Z mých učitelů dva byli v koncentráku, jen tak pro nic… Měli bychom si toho vážit a děkovat Pánu, že můžeme žít v míru.“