Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Růžena Prokešová (* 1934)

• narozena 24. února 1934 v Olomouci

• otec Tomáš Kelnar v říjnu 1938 v SOS družstvu ve Vidnavě

• otec Tomáš Kelnar zapojen do odboje

• otec Tomáš Kelnar popraven 15. listopadu 1944 ve Vratislavi

• svědkyně letecké bitvy nad Hanou ze 17. prosince 1944

• osvobození Dubu nad Moravou

• s Červeným křížem v Norsku

• zažila vpád vojsk Varšavské smlouvy v Prostějově, kde byli zastřeleni tři lidé

• pamětnice žije ve Kroměříži

Růžena Prokešová, rodným příjmením Kelnarová, se narodila 24. února 1934 v Olomouci. Její vyprávění se z velké části týká jejího otce, legionáře a vrchního četnického strážmistra Tomáše Kelnara, kterého životem provázelo mnoho velmi těžkých okamžiků a 15. listopadu 1944 ho za napojení na odboj popravili ve Vratislavi (německy Breslau). V den, kdy se za něj konala mše svatá v Dubu nad Moravou, se nad Hanou strhla největší letecká bitva mezi americkým a německým letectvem na našem území. Desetiletá Růžena tehdy viděla mnoho leteckých soubojů, padajících letadel i katapultující se posádky.

Vlastenec a odbojář

Vdavky rodičů Růženy Prokešové byly vlastně jen takovou „z nouze ctností“. Otcovi totiž při porodu zemřela první žena a zůstal sám se dvěma dětmi, z nichž jedno právě přišlo na svět. Matku zase po sedmileté známosti opustil její partner. „Maminka na muže zanevřela. Řekla, že se nikdy nevdá, ale potom když tatínek ovdověl a zůstaly mu dvě malý děti, tak lidi chodili, aby si ho vzala. Tatínek ji požádal o ruku. Měli svatbu tři měsíce po smrti jeho první ženy. Takže to nebylo z žádné lásky,“ vypráví jejich dcera Růžena Prokešová.

Smrt první manželky ale nebyla jedinou ranou osudu, kterou otec pamětnice zažil. Narodil se jako nemanželský syn v Kozlanech u Vyškova. „Jeho maminka sloužila v Bohdalicích na zámku u šlechtické rodiny Mannerů. Všichni říkali, že Manner je otec tatínka, jenomže doložené to nemám,“ vypráví pamětnice a dodává, že otec jako nemanželský syn neměl lehké dětství. „Pro babičku to byla v té době velká ostuda. Tatínek byl pro vesnici bastard. Babička když se vdala, tak si tatínka do své domácnosti nevzala. Nechala ho u prarodičů v Kozlovicích.“

Později musel otec během 1. světové války v devatenácti letech narukovat do rakousko-uherské armády. Dostal se do ruského zajetí a nakonec vstoupil do československých legií, v nichž prošel mnoha slavnými boji. Po návratu do Československa vstoupil do řad četnictva a přestěhoval se do Dubu nad Moravou, kde se také oženil. První dcera Jiřina mu zemřela v raném věku. Při porodu třetího dítěte, Luboška, mu zemřela manželka. Ani malému Luboškovi ale osud nedopřál dlouhý život. „Tenkrát nebyly žádné sunary a krmilo se kravským mlékem. Tak Lubošek asi po půl roce zemřel.“ I když svatba s jeho druhou ženou nebyla z lásky, manželství se vydařilo a Tomášovi a Růženě Kelnarovým se narodily dvě dcery. Jednou z nich je Růžena Prokešová.

Otec prý byl kvůli své veselé a družné povaze v obci oblíbený. Měl také velké vlastenecké cítění, a tak se v době předmnichovské krize hned dobrovolně přihlásil do částečné mobilizace vyhlášené v květnu 1938. Při všeobecné mobilizaci v září téhož roku odjel strážit hranice s SOS družstvem do Vidnavy (německy Weidenau), kde bydlelo převážně německé obyvatelstvo. „Stál v helmě a bajonetem v ruce na nákladním autě a já jsem velice plakala, a tak na mě volá: ,Neplač, já ti koupím a přivezu panenku‘,“ vypráví Růžena Prokešová o své první vzpomínce na otce. Poměry, které tehdy ve Vidnavě panovaly, byly pro československé pohraniční družstvo značně nepříznivé, o čemž se také Tomáš Kelnar zmiňuje v dopise zaslaném rodině: „Vidnava je malé město a leží na samých hranicích s Německem, kde jen silnice dělí hranice. Jsme zde již odloučeni od všeho světa. Poměry jsou zde hrozné. Nedá se to všechno ani vypsat. Všechny české rodiny se stěhují do vnitrozemí, všechen život zde již ustal. Čekáme, kdy se do toho již dáme. Jen to nás může vysvobodit z toho pekla. Místní Němci zde stále utíkají za hranice do Německa. Tak, jak se to všechno připravuje, zdá se, že válka je nevyhnutelná, a my ji zde také klidně přijmeme. Válka je hrozná věc, ale musíme bránit naši drahou republiku. Je nám zde všem smutno po dětech a rodinách. Když si ale uvědomíme, že by musely žít v poddanství, tak se budeme bít za jejich lepší budoucnost a oni jednou řeknou: Naši otcové se bili za naše lepší žití nebo také proto padli. Píši to v lese ve službě. My spáváme v oblečení se zbraní v ruce a stále připraveni. Jak to dlouho vydržíme, nevím. Spíme třeba stojíce, jen opřeni o strom.“

Dne 22. září 1938 ve Vidnavě ubili příslušníci Sudetoněmeckého Freikorpsu dva členy finanční (pohraniční) stráže a ostatní muži z SOS družstev se pak museli vzhledem k panující situaci stáhnout do vnitrozemí. Otec se vrátil domů a po obsazení zbytku republiky nacistickým Německem a vzniku protektorátu vystoupil z řad četnictva a stal se tajemníkem na obecním úřadě. „On strašně trpěl tím, že nás Němci obsadili. Z četnictva hned vystoupil. Říkal, že nebude zatýkat český lid.“

Za války se otec stal kurýrem pro střední Moravu v odbojové organizaci Národní výbor, která svou odbojovou činnost vykonávala prostřednictvím příslušníků policejního úřadu v Olomouci. V prosinci roku 1943 ho zatklo gestapo a odvezlo do Kounicových kolejí v Brně a následně do věznice ve Vratislavi (německy Breslau), kde byl odsouzen k trestu smrti. „Když byl otec odsouzen k smrti, tak se maminčina sestra vypravila k Mannerům. Řekla, že tam maminka sloužila asi třicet let a jestli by tatínkovi nějak nepomohli. Nechtěli s tím mít nic společného.“ Matka tak poslední roky války zůstala sama se třemi dětmi. „Hned když přišlo odsouzení otce k smrti, tak naše maminka to před náma netajila. Všichni jsme to věděli,“ vzpomíná Růžena Prokešová, které bylo tehdy deset let.

Popraven 15. listopadu 1944

Někdy v době otcova zatčení zažila Růžena Prokešová srážku dvou německých vojenských automobilů na křižovatce v Dubu nad Moravou a poprvé na vlastní oči viděla mrtvého člověka. „Já jsem byla tenkrát u kamarádky, která bydlela tři domy od toho neštěstí, takže jsem tam hned byla. Ti tam naříkali. Bylo to osobní a nákladní auto. V tom osobním autě se jim asi nic nestalo, ale to nákladní začalo hořet. Korba byla plná německých vojáků. Oni všichni nestačili povyskakovat. Umírali tam po příkopě. Někteří umřeli, někteří umírali. Ale to auto se ještě převrátilo a ten řidič se nemohl dostat ven a uhořel a potom tam zůstala jen kostra. Jako vesnice jsme měli asi štěstí, že byly obě auta německý, protože jinak by to mohli považovat za atentát. Ta kostra mě pak dlouho strašila.“

Dub nad Moravou sice ležel mimo hlavní bojiště druhé světové války, ale i v něm válečný konflikt zanechal své nesmazatelné stopy. Růžena Prokešová například vzpomíná, jak se nedaleko jejich zahrady do země zaryla německá stíhačka. „Pilot se zachránil, odvezli ho do Olomouce, ale letadlo ze země vyndávali až dlouho po válce.“ Tragický den ale pro rodinu nastal 15. listopadu 1944, kdy otce popravili ve Vratislavi. Rodina o popravě nesměla mluvit ani uveřejnit úmrtní oznámení. Přesto se na mši svaté konané za Tomáše Kelnara 17. prosince 1944 v Dubu nad Moravou sešla spousta lidí. „Jenom se lidi rozešli z mše, začala letecká bitva, kdy nad námi létalo bez sedmdesáti tisíc letadel. Jenom jsme se vrátili z kostela a už začala ta hrůza.“ Nejednalo se o nic malého, protože zmiňovaná letecká bitva byla největším měřením sil mezi americkým a německým letectvem nad naším územím. Zúčastnilo se jí 336 bombardérů B-24 Liberator a 191 B-17 Flying Fortress, stíhací doprovod 300 letadel P-38 Lightning a P-51 Mustang za 15. leteckou armádu USAAF. Za německou Luftwaffe pak 100 stíhaček Messerschmitt Bf 109 G a Fw 190 A-8.

Růžena Prokešová tak tento smutný den zažila další velmi stresující zážitek. „To byla hrůza, protože my jsme viděli do dálky,“ vzpomíná pamětnice, jak v rozlehlé hanácké rovině měli dokonalý přehled o dění nad jejich hlavami. Mnoho amerických a německých letadel dopadlo na zmrzlou hanáckou půdu. Američané tehdy přišli o devatenáct bombardérů a šest stíhaček a Němci o jedenapadesát letadel.

Nejednalo se však o poslední bombardéry nad obcí. Těsně před osvobozením 30. dubna 1945 několik letadel shodilo své bomby nad obcí a o život přišli tři místní občané. „Nebyly to velké bomby, ale udělaly velké škody. Hořely domy, stodoly, lidé byli zabiti, zraněni,“ vzpomíná pamětnice, která ten den strávila s rodinou ve sklepě jejich domu, ve kterém bylo tehdy ubytováno také německé velitelství místní posádky.

Krátce po válce, 29. července 1945, na náměstí v Dubu nad Moravou slavnostně znovuodhalili sochu T. G. Masaryka, kterou několik místních občanů za války ukrylo před zničením. Jedním z těchto statečných zachránců byl i Tomáš Kelnar. Ve stejný den znovuodhalení sochy na jeho domě umístili pamětní desku s jeho jménem a nápisem: „Popraven 15. 11. 1944 ve Vratislavi pro organizování odboje. Čest jeho památce!“

A zase tanky

Po válce organizoval Červený kříž pomoc dětem, jejichž rodiče zahynuli za války. V roce 1947 Růženu Prokešovou poslal do Norska. „Jeli jsme celý vlak. Jeli jsme přes Německo a tam jsem viděla vybombardovaný Drážďany. Viděla jsem zubožený Němce žebrající po nádražích o jídlo. Samozřejmě jsme jim nic nedali, protože jsme s nimi měli špatné zkušenosti. Všechny děti tam byly po popravených rodičích,“ vzpomíná pamětnice, která dva měsíce strávila ve městě Sarpsborg na jihu Norska u bezdětného manželského páru Jenny a Fina Eliassenových. „Chovali se ke mně úplně úžasně. Podnikali se mnou výlety po Norsku a do jejich smrti jsem si s nimi dopisovala,“ dodává Růžena Prokešová.

V roce 1957 se Růžena provdala za vojáka z povolání Karla Prokeše. Rodina se proto často stěhovala a v roce 1968, v době vpádu vojsk Varšavské smlouvy, bydlela v centru Prostějova, kde 25. srpna sovětští vojáci zastřelili tři místní obyvatele a devět jich těžce zranili. Prostějované totiž podobně jako obyvatelé jiných měst zakryli dopravní ukazatele a dezorientovaní a podráždění sovětští vojáci spustili zničehonic uprostřed města palbu. Manžel nesměl opustit kasárny, a tak Růžena Prokešová prožila tento den sama se synem v bytě. „Dceru Růženu jsem měla ve Vranově na pionýrským táboře. Manžel poslal vojáka, který mi řekl, že mám být statečná a že se nemám bát, ale že manžel delší dobu nebude moct opustit kasárna. V neděli to začalo po Prostějovu. Vůbec se asi nezjistilo, z jaké příčiny. Lidé přijeli městským autobusem, vystoupili a začalo se střílet. Byli tam mrtví a těžce zranění. Vzpomínám na jednoho mladíka, který přišel o nohu. Potom byly vystavený rakve před prostějovskou radnicí. Nejhorší bylo to, když se nám dcera měla vrátit z pionýrského tábora, že jsme šli rodiče na nádraží a přijel vlak a v tom byl vagon, kde bylo napsaný ‚reservé‘, ale ty děti vůbec nepřijely. Vůbec jsme nevěděli, co se děje. Mobilní telefony v té době nebyly. Šla jsem po známých, kdo by mně pro dítě zajel. Nikdo nebyl ochotný, protože nevěděl, jak to na těch silnicích vypadá. Šla jsem po taxikářích. I když jsem je chtěla přeplatit, nikdo tam nebyl ochotný jet. Až se našel jeden statečný z JZD, který tam měl také dítě. Vzal menší nákladní vůz. Kolik tam těch dětí nacpal, tolik jich přivezl, a přivezl i moji dceru,“ vzpomíná na další těžké chvíle ve svém životě Růžena Prokešová, která dnes žije se svým mužem v Kroměříži.