Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Otec přišel v Ležákách o většinu příbuzných
narodila se 6. listopadu 1923 v bavorském městě Furth im Wald českému otci a německé matce
otec byl legionář, vlastenec a pracoval u finanční stráže
děti vyrůstaly v dvojjazyčném prostředí
pamětnice svou znalost němčiny později využila v zaměstnání
v době války byla totálně nasazena na ruzyňském letišti
otcova rodina se zapojila do odboje se skupinou Silver A
většina jeho příbuzných zahynula při vypálení obce Ležáky
pamětnice po celý život pracovala v textilní firmě Tepna
nikdy neztratila kontakt se svými německými příbuznými
v roce 2022 žila v MSSS Oáza v Novém Městě nad Metují
Vlasta Procházková, rozená Šťulíková, se narodila v bavorském městečku Furth im Wald českoněmeckému páru. Otec bojoval za první světové války v ruských legiích. Po návratu získal místo u finanční stráže. Pocházel z mlýna v Ležákách. Část jeho rodiny spolupracovala s odbojovou skupinou Silver A a zahynula v souvislosti s vypálením Ležáků po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha.
Pamětnici za války nuceně nasadili na letiště Ruzyně do letového provozu. Po válce se jí narodil nemanželský syn Egon, jehož měla s německým letcem. Celý život pracovala jako úřednice a překladatelka z němčiny.
Otec Ladislav Šťulík byl za první světové války v ruských legiích. Když se vrátil, získal za svoji věrnou službu vlasti místo u finanční stráže. Překládali ho z místa na místo tak, jak to chodilo u podobných státních úředníků.
Na počátku dvacátých let se dostal do bavorského městečka Furth im Wald, ležícího v blízkosti českoněmecké hranice. Namluvil si zde dívku Marii Oberzauserer, kterou poznal v restauraci, kam chodíval na oběd. Maria tu vypomáhala své tetě s provozem pohostinství. Vzali se poté, co vyšlo najevo její těhotenství.
I nadále se manželé Šťulíkovi stěhovali z místa na místo s postupně se rozrůstající rodinou. Narodily se jim tři dcery, Vlasta, Libuše a Šárka, ale ta bohužel zemřela. Ladislav Šťulík chtěl mít syna a získal ho adopcí až ve zralém věku.
Maria Šťulíková byla celý život v domácnosti. „Tatínek byl nadšený Čech a vychovával nás v národním duchu. Matka nám nesměla podsouvat žádné německé nápady,“ vypráví pamětnice a dodává, že mu jeho vlastenecký přístup nebyl po válce moc platný. Kvůli svému sňatku s Němkou měl problémy s kariérním postupem.
Děti vyrůstaly v dvojjazyčném prostředí. „Doma se mluvilo s maminkou jen německy a s tátou pouze česky,“ vysvětluje pamětnice. Kromě toho stále rodina měnila životní prostředí, z Dobrovic u Mladé Boleslavi se přestěhovala do Plesné, do Chebu či do Prahy. Vlasta Procházková, tehdy ještě Šťulíková, nastoupila ještě v Mladé Boleslavi na reálnou školu, kterou zdárně dokončila.
V době protektorátu už bydleli v Praze, otec pracoval stále ve státní službě. Matka byla v domácnosti, jen občas někde vypomáhala, aby trochu přilepšila rodinnému rozpočtu. „Žili jsme sice skromně, ale dobře,“ říká pamětnice k životu v této pohnuté době.
Nicméně všechno se změnilo v červnu 1942 po vypálení Ležáků. Otec Ladislav Šťulík totiž pocházel z místního mlýna. Příbuzenstvo bydlelo nejen v Ležákách, ale i v okolních osadách Tisovci či Včelákově.
Jeho rodina se zapojila do odboje ve spolupráci se skupinou Silver A. Mezi odbojáře patřil jeho synovec Josef Šťulík s ženou Marií či Josefův švagr Jindřich Švanda, manžel Františky Šťulíkové. „Otec o tom nechtěl nic vyprávět, stačilo mu, že to jednou prožil,“ vysvětluje pamětnice neochotu svého otce probírat smutné vzpomínky.
Více se lze dozvědět v příběhu Jarmily Doležalové, rozené Šťulíkové. Ona a její sestra Marie přežily, protože je odvezli do Německa k adoptivní rodině na převýchovu a poněmčení.
Ladislav Šťulík na rozdíl od svých příbuzných, ostatních obyvatel Ležáků a podporovatelů Silver A unikl nacistickému pronásledování. Ostatní neměli takové štěstí a zemřeli buďto na popravišti, nebo v koncentračních táborech. (Zdroj: KYNCL, Vojtěch. Ležáky: obyčejná vesnice, Silver A a pardubické gestapo v zrcadle heydrichiády. Pelhřimov, 2008.)
Vlasta Procházková po roce 1942 pracovala na ruzyňském letišti v rámci nuceného nasazení. Ke konci války se zamilovala do německého letce, s nímž otěhotněla. Rok po válce se jí narodil syn Egon. „Myslela jsem v té době jen na lásku, abych byla milovaná,“ usmívá se pamětnice. V roce 1953 si vzala Jiřího Procházku, ale další děti už neměla.
Šťulíkovi těsně po válce odešli z Prahy na svou poslední štaci do Olešnice v Orlických horách. Zůstali tam i po tatínkově odchodu do penze. V poválečné době se v Olešnici a okolí odehrálo několik excesů, při nichž zahynuli místní Němci. Jedním z nich byl majitel hostince Moschniczka, na jehož smrt upomíná malý křížek nad horskou boudou Číhalka.
Rodiče po válce adoptovali sirotka jménem Heinz, jenž pocházel z maminčiny německé rodiny. Po příchodu do Československa dostal nové jméno Hynek Šťulík.
Vlasta Procházková si našla zaměstnání v Olešnici v pobočce novoměstské textilní firmy Tepna. Po sňatku se s manželem přestěhovali do Nového Města nad Metují. Nadále pracovala už v ústředním závodu Tepna jako kancelářská síla a překladatelka z němčiny.
Překládala firemní dokumenty či korespondenci a dopisy ochotně přeložila i soukromníkům. „Když něco potřebovali, tak se na mě obrátili. Byla jsem ráda, že mohu pomoci,“ vysvětluje pamětnice.
Celý život se také stýkala se svými německými příbuznými, přestože ke stáru už mnohem méně. V jejím dětství se hodně navštěvovali, panoval čilý přeshraniční ruch mezi celou rozvětvenou rodinou. „Maminka pocházela z deseti dětí. Mám opravdu hodně příbuzných,“ směje se pamětnice a dodává, že jedna teta s rodinou žije v Lipsku, ostatní ve Schwandorfu.
Ve volném čase pracovala s mládeží a psala do novoměstské kroniky. Politika ji nikdy nezajímala a v době komunismu se jí nechtěla zabývat i z obav před případnou represí. V roce 2022 Vlasta Procházková žila v Městském středisku sociálních služeb Oáza v Novém Městě nad Metují a užívala si zaslouženého odpočinku.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj (Martina Opršalová Dašková)