Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Nacisté popravili jejího bratra 5. května 1945. Spletli si ho s partyzánem
narozena 11. března 1929 v Hradci Králové
v roce 1938 se odstěhovali k prarodičům na venkov
za války museli odvádět povinné dodávky
5. května 1945 popravili nacisté jejího bratra Jaroslava Uhlíře
v roce 1946 odešla s rodiči do Hrádku nad Nisou
v roce 1955 se vdala za Antonína Procházku
působila jako ředitelka mateřské školy
v roce 1957 byl manžel uvězněn, zůstala sama s dětmi
směla pracovat pouze jako uklízečka
v srpnu 1968 odeslali fotografie z Liberce do zahraničí
v roce 2022 žila s manželem v Hrádku nad Nisou
Zatímco české obyvatelstvo očekávalo konec války s nadějí, byly první květnové dny roku 1945 pro rodinu Soni Procházkové naprosto tragické. Její bratr Jaroslav Uhlíř se ocitnul ve špatný čas na špatném místě, když si 4. května jako mechanik se zájmem prohlížel odstavené německé auto. Projíždějící kolona jednotek SS jej považovala za partyzána, postřelili jej a odvezli nejprve do jičínské nemocnice a pak na místní velitelství SS v Lomnici nad Popelkou. Druhý den ráno ho bez vysvětlování popravili.
„Vzali jsme s tatínkem kola a jeli do Jičína ptát se po bratrovi. Když jsme přijeli do nemocnice tak nám řekli, že bratra v noci odvezlo gestapo. Tatínek uměl perfektně německy, tak se šel ptát na gestapo, kde je. Tam ale nic nevěděli. Pak nám přišel 8. května telegram z Lomnice, že je druhý den pohřeb,“ vzpomíná Soňa Procházková, rozená Uhlířová.
Poklidný život nečekal pamětnici ani v 50. letech, kdy byl její manžel neprávem odsouzen na deset let a ona zůstala sama se dvěma malými dětmi. V souvislosti s uvězněním milovaného muže ztratila i své dosavadní zaměstnání. Z ředitelky mateřské školy se doslova přes noc stala uklízečkou.
Soňa Procházková se narodila 11. března 1929 v Hradci Králové jako nejmladší dítě Aloise a Růženy Uhlířových. Svá první léta prožila se staršími bratry Jaroslavem a Emilem v Hradci Králové, kde měl otec kolářskou dílnu. Zde také začala chodit v roce 1935 do základní školy.
Vzhledem ke zhoršující se politické situaci na podzim 1938 se rodina rozhodla opustit velké město. Své hospodářství dali do nájmu a odstěhovali se k prarodičům do Lužan u Jičína. V této výlučně české vesnici je také 15. března 1939 zastihla okupace Československa německými vojsky a 1. září 1939 vypuknutí druhé světové války. I přes německou okupaci vychovával otec rodiny své tři děti v prvorepublikové masarykovské tradici a celou válku poslouchal zahraniční rozhlas. „Tatínek zbožňoval Masaryka. Podle Masaryka tatínek říkal ‚Jez do polosyta, pij do polopita, vyjdou ti naplno léta,‘“ vzpomíná na.
Soňa Procházková a její bratři cvičili před německou okupací v Sokole. „Za první republiky byly tři spolky, existovala Dělnická tělocvičná jednota, pak Orel a Sokol. A my všechny tři děti jsme chodily do Sokola. Cvičit chodíval i tatínek, maminka hrála ochotnické divadlo. V Sokole jsme cvičili na bradlech i hrazdě, používali kruhy a hlavně jsme skákali přes kozu. Přes válku byl Sokol zakázaný, tak jsme cvičili tajně v hospodě,“ dodává pamětnice.
„Z Lužan nebylo do Jičína žádné spojení, dráha byla daleko, tak jsem jezdila do Jičína v létě i v zimě deset kilometrů na kole. Kola jsme uložili jen tak v průjezdu. Nebyla žádná družina, jenom ohřívárna. Akorát v zimě, když bylo hodně sněhu, nás vozíval do školy jeden hospodář, co měl koně. Měšťanská škola se sestávala ze dvou budov, chlapecké a dívčí. Němci pak tu jednu budovu zabrali a my se učili na směny,“ vzpomíná Soňa Procházková na školní léta.
Špatnou zásobovací situaci za války ulehčil rodině fakt, že měli k dispozici hospodářství prarodičů. Chovali krávu, husy, kozy, slepice i králíky, pěstovali ovoce i zeleninu a kupovat tedy museli jen mouku nebo cukr. Ze svých výnosů však odevzdávali povinné dodávky a chodily pravidelné kontroly, které počítaly, kolik mají zvířat a zda si rodina nenechává pro sebe víc, než bylo dovoleno.
„Za války se muselo odevzdávat máslo, když se zabíjelo prase, tak sádlo. Jednou jsme zabíjeli načerno prase a pamatuji se, že tatínek pak přinesl v aktovce takové malé prasátko, protože jsme museli vyměnit kus za kus. Chodily totiž kontroly a počítaly, kolik je králíků nebo kolik hus. Vedle silnice jsme měli pole a děda zakázal, že kráva nesmí nic tahat, aby bylo víc mléka. Tak jsme museli všechno vozit ručně. Měli jsme pak vždycky strach, když maminka načerno tloukla máslo nebo odstřeďovala mléko,“ pokračuje ve vyprávění Soňa Procházková.
Jednou se dokonce stalo, že rodiče někdo udal, že odevzdávají příliš málo potravin. „Přišel nějaký policajt a ptal se, jestli poznáváme písmo toho udavačského dopisu. Stálo v něm, že málo odevzdáváme. Nevěděli jsme ale, kdo to napsal,“ dodává pamětnice.
Nejstarší bratr Jaroslav byl o šest let starší než Soňa Procházková a vyučil se v Konecchlumí mechanikem. Poté si našel práci ve firmě Tempus v Roškopově u Staré Paky. Z Prahy si nechával posílat skripta a těšil se, že až skončí válka, přihlásí se do Prahy ke studiu průmyslové školy. Kromě toho závodil v lehké atletice za Novou Paku. V dubnu 1945 měl odjet kopat zákopy na Moravu, ale místo toho ujel na kole do Hradce Králové, kde se schoval u bývalé sousedky.
„Pak už to nemohl vydržet a říkal, že už musí domů, protože neví, co je s námi. Jestli nepřišli Němci a neptali se po něm. Sousedka jej varovala, ať ještě nejezdí domů a počká,“ vzpomíná na poslední bratrovy dny Soňa Procházková.
V pátek 4. května večer se šel Jaroslav Uhlíř projít do lesa směrem na Novou Paku, kde uviděl odstavené německé auto. Jako mechanik si jej se zájmem prohlížel, když v tom přijela na místo kolona elitních jednotek SS (Schutzstaffel – ochranný oddíl). Vojáci se domnívali, že se jedná o partyzána, Jaroslava Uhlíře postřelili a koňským povozem jej odvezli do jičínské nemocnice. Zde zraněný poprosil náhodného kolemjdoucího, aby jeho rodině řekl, co se stalo. Poté jej v noci převezli do Lomnice nad Popelkou na místní velitelství SS.
Druhý den se Soňa Procházková s otcem jeli zeptat na gestapo, co se stalo s bratrem. Nikdo jim však nic neřekl. Pak přišel telegram, kdy bude pohřeb. „Jeden sedlák půjčil koně, druhý sedlák půjčil kočár a ráno 9. května jsme jeli na pohřeb do Lomnice. Tam bylo v sokolovně pět rakví. Bratra tam nikdo neznal, až nějaký kamarád poznal, že je to Jarda Uhlíř. Na Semilsku začal odboj brzy a místní měli strach, že až půjde pohřební průvod po Lomnici, tak na nás ještě zaútočí Němci. Tak se šlo někde stranou. Po válce jsme jej nechali exhumovat a 6. července měl zpopelnění v Semilech,“ vzpomíná na těžké chvíle pamětnice.
Po skončení druhé světové války se už rodina nechtěla vrátit zpět do Hradce Králové, kde by jim vše připomínalo zastřeleného Jaroslava, ale rozhodli se hledat nový domov v pohraničí.
„V roce 1946 se tatínek rozhodl, že půjdeme do Hrádku nad Nisou. Šel se zeptat, jestli by tu pro nás byla práce a bydlení, jenže všechno už bylo zabrané. Pomohl nám až známý, který nás u sebe nechal přespat a dal nám tipy, kam bychom se mohli nastěhovat. Tenkrát jsme přijeli dvěma auty s vlekem a lidé se divili, že všichni jezdí do pohraničí s prázdným autem a odjíždějí s plným a my naopak,“ pokračuje Soňa Procházková.
Na Silvestra v roce 1954 se Soňa Procházková seznámila se svým budoucím manželem Antonínem Procházkou, kterého si vzala v srpnu následujícího roku. Podle pamětnice ho v roce 1957 policisté obvinili neprávem ze zpronevěry a u soudu dostal deset let vězení.
„Manžel dělal účetního v oděvních závodech OP Prostějov, a když 4. června 1957 odešel do práce, tak se vrátil až za pět a půl roku. Já jsem byla v jiném stavu se synem Járou, dceři bylo osmnáct měsíců. Když se blížil soud, tak mi všichni říkali, že manžela osvobodí. Proces se konal 5. prosince, já tam ale nešla a jen jsem se ptala, kdy přijde domů. Řekli mi, že až za deset let,“ vypráví.
Druhý den poté, co zavřeli Antonína Procházku do vězení, prohledali policisté byt, kde zůstala jeho těhotná žena a její rok a půl stará dcerka. „V podniku byla nějaká rozkrádačka, Toník o tom ale vůbec nevěděl. Druhý den, co jej zavřeli, přišli na domovní prohlídku a pořád se ptali, kde máme ty visačky. Všechno rozšroubovali a dívali se, jestli tam není něco schované,“ vzpomíná pamětnice.
Antonín Procházka mohl své ženě z vězení psát, ale pod přísnou cenzurou. Rodina za ním pak mohla přijet na návštěvu pouze jednou za tři roky. „Měla jsem tehdy takový velký batoh, do toho jsem dala Járu a šli jsme na soud. Manžel teprve tam viděl svého syna. Mluvit jsme spolu mohli jenom tři čtvrtě hodiny jednou za tři roky. Jezdili jsme za ním do Příbrami, ten tábor se jmenoval Vojna. V sobotu večer jsme museli vždycky u někoho přespat a ráno jsme jeli autobusem do tábora,“ dodává Soňa Procházková.
Než Antonína Procházku odsoudili, pracovala jeho manželka jako ředitelka ve školce. Vše se ale radikálně změnilo, když se o tom dozvěděli její nadřízení. „Dělala jsem ředitelku ve školce a když manžela zavřeli, tak mi napsali, že v celém libereckém okrese pro mě není místo v žádném školském zařízení a ať jdu do továrny. Pak přišla jedna kuchařka a říkala, že vyhodili uklízečku. Tak jsem šla uklízet do té mateřské školy, kde jsem dříve dělala ředitelku. V zimě jsem ráno chodila zatápět, nosila uhláky a moje maminka zatím hlídala obě děti. Jára měl rok a Jindra tři roky. Byla to zátěž, ale zvládli jsme to,“ popisuje nelehké období pamětnice.
Manžel byl za pět a půl roku propuštěn za dobré chování. Následně získal zaměstnání na Pozemních stavbách a s manželkou žili vcelku poklidným životem.
Když v 60. letech došlo k uvolnění politických poměrů, mnoho obyvatel tehdejšího Československa to přijalo s povděkem a doufalo, že se bude jednat o změnu trvalou. O to horší bylo vystřízlivění, když místo vytoužené svobody přijely 21. srpna 1968 sovětské tanky, které se nezastavily před ničím, co jim stálo v cestě. „Manžel jezdil do Liberce do práce už v pět hodin ráno, a když viděl tanky, tak se zase vrátil zpátky. Za pár dní jsme se jeli podívat do Liberce, jak to tam vypadalo,“ dodává Soňa Procházková.
V Liberci si pak pamětnice koupila dvě vyhotovení fotografií Václava Toužimského, z nichž jedno s manželem poslali do zahraniční tiskové agentury. V Hrádku nad Nisou, kde rodina žila, se okupace obešla bez nepokojů a obětí na životech..
V roce 2022 žila pamětnice s manželem v Hrádku nad Nisou a těšili se ze zaslouženého odpočinku.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Eliška Poloprudská)