Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Procházka (* 1928)

• narozen 28. listopadu 1928 ve Veverské Bítýšce

• 1948 – útěk do Vídně skončil zatčením a vyhoštěním do Československa

• půlroční zadržování

• ukrývání zahraničního pilota

• aktivní zapojení do odbojové činnosti

• další útěk do Vídně

• výcvik v Británii, zapojení do zpravodajské služby

• půlroční pobyt v Československu v roli agenta-chodce

• emigrace do Brazílie

• 1960 – pamětník získal kanadské vízum

• život v Montrealu

• 1999 – návrat do České republiky

Miroslav PROCHÁZKA

 

Kdyby se to opakovalo, tak bych udělal to samé. Protože v komunismu jsem žít nechtěl

 

Miroslav Procházka se narodil 28. listopadu 1928 ve Veverské Bítýšce nedaleko Brna. Otec vlastnil rozsáhlé hospodářství, o které ale ve třicátých letech vinou nepoctivých obchodních partnerů přišel. „Podnikal v autodopravě a oni začali na jeho jméno vybírat benzín.“ Ze zbylých peněz alespoň odkoupil výměnek. „Takový malý baráček. Tam jsme žili do konce války.“

 

V květnu 1945 začali v Bítýšce působit partyzáni. Podle pamětníka to ale byla jen parta výtržníků. „Po válce akorát začali obírat lidi. Kdo byl německého původu, toho okradli.“

 

Několik měsíců po skončení války se začaly rozdávat opuštěné majetky po Němcích. Otec už znovu začínat nechtěl, ale na naléhání pamětníkova staršího bratra Jaroslava zažádal o stavení v Želešicích u Brna. „Já byl tehdy na bratra naštvaný. Do takovýho prdelákova se mně nechtělo.“ Miroslav měl v Bítýšce řadu přátel a platil zde za výtečného fotbalistu. Díky své povaze si ale rychle našel kamarády i v novém bydlišti. „Nakonec si člověk zvykl.“

 

Po vychození měšťanky začal pracovat jako pomocník v obchodě. Když se mu ale podařilo složit zkoušky ke studiu na obchodního příručího, práce nechal a znovu nastoupil do školy. „Jenomže školu jsem taky nedodělal.“ Rok 1948 ho zastihl ve druhém ročníku. Spolu se dvěma dalšími kamarády se rozhodl pro útěk z komunistického Československa. „Běda lidem, kterým lůza vládne. A komunisti, to byla lůza.“

 

Několik dní před Velikonocemi vyrazili tři kamarádi na cestu za svobodou. Přes den spali a v noci pochodovali podél Dunaje směrem na Vídeň. „Jenomže když jsme došli k Vídni, tak tam byla policejní stanice.“ Chlapci se nestihli včas schovat a rakouská policie je zatkla. Po tříměsíčním zadržování byli vyhoštěni zpět do Československa. Další tři měsíce pak strávili ve znojemském lágru. Před jistým odsouzením je zachránila jen amnestie komunistického prezidenta Klementa Gottwalda.

 

Miroslav vzpomíná, že ihned po propuštění se musel hlásit na okresním úřadě. „Řekli nám: ,Do dvou dní si najděte práci, jinak vám ji dáme my.‘“ Komunistická šikana Miroslava vyčerpávala, a tak začal plánovat další útěk. Maminka mu to ale rozmluvila. „,Až to bude muset být, vypravím tě sama,‘ řekla mi.“

 

Asi po roce od těchto událostí zaklepal u Miroslava jeho starý známý Jaroslav Salajka, který v té době pracoval pro britskou zpravodajskou službu. „Zavolal mě ven a řekl, že není sám. Že má s sebou zahraničního pilota. Tak jsem je vzal na půdu.“ Oba muži uprchli z nedaleké věznice v Adamově. U Miroslava strávili noc a hned ráno se vydali do Brna. „Dal jsem jim civilní kalhoty a boty.“

 

V odboji

 

Po dvou měsících Salajka pamětníka znovu kontaktoval a nabídl mu zapojení do odbojové činnosti. „A tak to vlastně začalo.“ Zprvu vše klapalo, vyměňovaly se dopisy a další věci. Salajka se po nějakém čase vrátil domů do Rakouska a místo něj přišel nový odbojář. „Taky bývalý pilot z Anglie. Říkali jsme mu Žužla.“ Miroslav ho ubytoval u sebe v domě a vše pokračovalo.

 

Odbojová činnost ale neprobíhala úplně hladce. Miroslav vzpomíná, jak přišel stavení zkontrolovat četník. „Vy tady máte někoho na bytě? zeptal se.“ Otec naštěstí pohotově odpověděl, že zde byl jeho kamarád na dovolené, a četník se s touto odpovědí spokojil.

 

Situaci výrazněji zkomplikovali tři mladíci, kteří začali „partyzánčit“ na vlastní pěst. „V lesích postřelili hajného.“ Ještě tu noc se vydali k Miroslavovi a požádali ho o úkryt. „Bylo to v létě, a tak jsem jim na půdě udělal takový roh, kde se skládala sláma. V ní byl tunel, kam se vždycky strčila otýpka slámy.“ Asi po týdnu došla odbojáři Žužlovi s novými hosty trpělivost. „,Ti mně tady překáží, musí ven,‘ řekl.“ Odvedl je pryč a sám přesídlil do Brna.

 

Za několik dní dostal Miroslav vysílačkou varování. „Přišla zpráva, abych okamžitě opustil domov a skryl se do safehouse [bezpečný úkryt – pozn. ed.].“ Tři mladíky, které ještě před několika dny ukrýval, totiž chytili Rusové.

 

Miroslav nechtěl vystavit svou rodinu nebezpečí rychlým útěkem a využil povolávacího rozkazu, který mu zrovna přišel. „Ten den, co jsem měl rukovat, jsem odešel z domu s kufrem, jako že jedu na vojnu. Kufr jsem ale zahodil a šel za kopečky.“ Na cestu vyrazil s kamarádem Slámou, se kterým spolupracoval v odboji. Cestou se ještě zastavili pro Salajkovu manželku a její dvě malé děti. Hranici přešli nedaleko Valtic. „Za hranicemi na nás už čekaly dvě Vídeňačky. Tam jsme se rozešli. Oni šli na autobus a my na vlak.“ Se Slámou pokračovali dále do Vídně, kde se měli hlásit na velitelství – samozřejmě pod svými krycími jmény. „Já byl Oskar a Sláma byl Adam.“ Po krátkém pobytu odletěli malým letadlem do Klagenfurtu a následně do Anglie.

 

Návrat do Československa

 

V Anglii je čekal půlroční intenzivní výcvik. Zaměřen byl zejména na obsluhu vysílačky a střelbu. „Na tom nebylo nic těžkého.“ Po absolvování výcviku poslali Miroslava a jeho kamaráda Slámu již jako agenty exilové zpravodajské služby Czechoslovak Intelligence Office (CIO – Československý zpravodajský úřad) zpět do Rakouska.

 

Ve Vídni se dozvěděli, že jejich úkolem bude dostat se zpět do Československa a obstarávat důležité informace o stavu odboje i o aktivitách komunistů.

 

V Rakousku dostali od velitele Miroslava Pláňavy lístek na autobus do Poysdorfu, městečka vzdáleného asi 15 km od Valtic. Každý z obou kamarádů si nesl pouze jedno pivo a čokoládu. S sebou měli také falešné doklady, vysílačku a české peníze. „Asi třicet tisíc. Každý jsme taky měli dvě pistole, jednu devítku a jednu ráže 7,65 mm.“ Miroslav vzpomíná, že cestou k československým hranicím je zastihla velká bouřka. „Noc jsme strávili ve stohu.“ Vyrazit tak mohli až další den po setmění. Po několika kilometrech dorazili do vesnice Úvaly, kde oslovili mladý manželský pár. Po dlouhé cestě přes pole si potřebovali omýt bláto z bot i oblečení. „Dali jsme jim cigarety a peníze na děcko.“

 

Když se dostali z pohraničního pásma, jejich dalším úkolem bylo nalézt vhodný úkryt. Nejprve navštívili Miroslavova příbuzného v Lišanech. „Šel jsem sám. Když mě uviděl, vyvalil oči.“ Miroslav příbuznému sdělil, že jsou dva a potřebují se jen umýt a dát do pořádku. Odpovědí mu bylo: „Seber se a táhni pryč, včera u mě byla StB.“ Další Miroslavův známý jim dovolil alespoň krátkou návštěvu. „,Najezte se, umyjte a převlečte. Za hodinu ale vypadněte,‘ řekl nám.“ Odmítnutí bylo nepříjemné, ale Miroslav chápal, že do spolupráce nemůže nikoho nutit. „Všichni měli strach.“

 

Oba agenti nějaký čas pobývali nedaleko Židlochovic, odkud ale museli narychlo odejít. Pravděpodobně je při navazování spojení zaměřili z nedaleké stanice. „Tehdy tam přijeli, obhlíželi a pátrali po anténách. Ale nic nenašli. Druhý den jsem dal vysílačku do baťohu a

odjel.“

 

Ubytování se jim sehnat nepodařilo, a protože na sebe nechtěli upozornit dalším podezřelým pohybem po vesnicích okolo Brna, vydali se na Slovensko za Slámovými příbuznými. „A ti nás přijali.“ Nějaký čas tak strávili v Popradu. Zde Miroslav na nádraží náhodou potkal starého kamaráda, který si v Popradě odbýval vojenskou službu. Řekl mu: „Nikomu se nezmiňuj, že jsme se potkali. Ani mým rodičům.“ Miroslav si ale nemohl být jistý, a tak raději zvolil další přesun. Teprve mnohem později se dozvěděl, že ho kamarád nikdy neprozradil.

 

Po této příhodě se vydali do odlehlého domu přednosty stanice v Liptovském Mikuláši. Zde vysílali přímo z nádraží. V jiných lokalitách anténu vysílačky buď volně drželi, nebo ji umístili třeba na strom.

 

Po asi půlročním působení na Slovensku byli prozrazeni a museli v rychlosti utéct zpět do Rakouska. „Všecko, co se zbudovalo, teď prasklo.“ Vysílačku nechali na místě a oba se opět okolo Valtic vrátili do Vídně. „Přešli jsme silnici, trať a už jsme byli v Rakousku.“

 

Po návratu se Miroslav rozhodl, že nebude dále riskovat svůj život. „Tak si mě tam nechali. Učil jsem kluky morseovku.“ Sláma se ale hned vrátil zpět s tím, že potřebuje něco dořešit. „Říkal mi: ,Do Vánoc budu zpátky. Svátky budeme slavit spolu.‘“ Po novém roce se Miroslav od kolegy dozvěděl, že Slámu chytili.

 

Rozuzlení

 

Po nějakém čase stráveném ve Vídni byl Miroslav velitelem Pláňavou poslán do kasáren v Klagenfurtu. „Asi po hodině čekání se otevřely dveře, do místnosti vstoupil náš šéf Pláňava a za ním jsem uviděl Cyrdu [Slámu].“ Údajně zadržený kolega Cyril Sláma teď stál před ním. Dostali cigarety a láhev s tím, že si mohou celou noc povídat. Miroslav se vyptával na zatčení v Československu, ale Sláma mu nic neprozradil. „Naše rozhovory si vedle nahrávali.“ Z rozhovorů pak poznali, že o Slámově zatčení se Miroslav dozvěděl od kamaráda Ládi.

 

Asi po třech dnech dostal Sláma povolení říct Miroslavovi celý svůj příběh. Opravdu ho zatkli a poté vyslýchali v Praze na Pankráci. Sláma jim nabídl spolupráci, načež ho propustili. Protože ale zradil a utekl zpět do Rakouska, komunisté se pomstili na jeho rodině. „Zavřeli jeho ženu a celou jeho rodinu, bratry a rodiče. Odnesli to všichni.“ Po tomto rozhovoru se dlouholetí kamarádi rozloučili a už se pak nikdy neviděli. S odstupem času se Miroslav dozvěděl, že se Sláma odstěhoval do Zimbabwe, kde žil se svou rakouskou ženou a dvěma syny. Zemřel v osmdesátých letech.

 

Emigrantem v Brazílii

 

Po ukončení spolupráce se zpravodajskou službou agenta obvykle poslali do zahraničí. Miroslav si mohl vybrat mezi Kanadou, Brazílií a Austrálií. „Tam se ale nikomu nechtělo, protože to bylo daleko.“

 

Jeden slovenský kamarád Miroslavovi nabídl, že po svém příjezdu do Brazílie jemu a dalšímu kolegovi v této zemi vyřídí papíry. „Nám to vyhovovalo. Do Kanady jsme nechtěli, protože nás tam nechtěli. Tak to bylo jako na truc.“ Z Anglie dostal Miroslav ještě další dokumenty, které byly nutné pro vycestování. Tentokrát v nich už bylo uvedeno jeho skutečné jméno. „Dostal jsem papír napsaný na stroji, že jsem u někoho pracoval jako zahradník.“

 

Po příjezdu do nové země ovšem na Miroslava tvrdě dopadla realita života ve zcela odlišném kulturním prostředí. „Když jsem přijel do Brazílie, tak jsem první týden myslel jen na to, jak se odtamtud dostat pryč. Pro mě to byla nepřijatelná země.“ Snažil se získat 500 dolarů, za které by si mohl obstarat vízum pro návštěvu Kanady. Z Rakouska mu ale odepsali, že suma je příliš vysoká. „Pomoc nabízeli jen do té doby, než o ni člověk požádal.“

 

Třem bývalým agentům-chodcům zpravodajské služby tak nezbylo než zůstat v Brazílii. Život tam v žádném případě nebyl jednoduchý. „První dva roky jsem hladověl. Žil jsem prakticky na banánech, protože to bylo nejlacinější.“ Miroslav vzpomíná, jak na posezení snědl čtyři banány a za půl hodiny už měl zase hlad. Trs dvanácti banánů stál jedno brazilské cruzeiro.

 

Občas našel nějakou práci, ale výplaty často chodily opožděně, a navíc vše, co vydělal, padlo na nájem. Miroslav neměl ani na autobus, a tak musel chodit pěšky. A protože neměl budík a nedokázal se bez něj probudit v pět hodin, začal chodit na noční směny. V noci ale zase trpěl zimou. „Myslel jsem, že v Brazílii nebudu potřebovat teplé oblečení. Svetry a další věci jsem dal klukům v lágru. Pak jsem toho litoval.“

 

Po nějaké době začal Miroslav pracovat s dalším Čechem Romanem Hotovým, který vlastnil dva náklaďáky. „První byl ford asi z pětatřicátého roku. Sotva to jezdilo. Nemělo to okna, skla, nic. No, ale jezdilo to. Druhé auto byl studebaker. Ten se zase nedal nastartovat, takže musel vždycky zastavit v kopečku.“ Oba Češi žili spolu v penzionu a přes den rozváželi zboží trhovcům v São Paulu. Takto Miroslav pracoval celý rok. S Romanem si ale moc nesedli a po nějakém čase jejich konflikty přerostly únosnou mez. Miroslav pak požádal dalšího kamaráda Karola Valíčka, zda by se k němu mohl přechodně nastěhovat, a ten souhlasil. „Nechal jsem se vyplatit a skončil jsem. Všechny moje věci se vešly do jednoho kufru.“

 

Přes Valíčka se pamětník seznámil s českým emigrantem Boubínem, který v Brazílii vlastnil gumárnu. Do Jižní Ameriky se pan Boubín dostal jako nákupčí firmy Baťa, ale po vypuknutí války zde už zůstal a rozjel vlastní podnik. Miroslav se ho teď zeptal, jestli by u něj nemohl pracovat, a Boubín mu odpověděl: „Vysvlečte kabát a běžte dělat.“ Pamětník dodnes s velkým dojetím vzpomíná na krajana, který mu v daleké zemi nahrazoval nejbližší rodinu. „To byl zlatej člověk. Neměl jsem nic, čím bych se mu mohl za jeho dobrotu odvděčit, a tak jsem zůstával v práci místo do pěti hodin odpoledne až do deseti večer. Přesčasy jsem si nepsal.“ Boubín také Miroslava donutil, aby se naučil portugalsky. „Vždycky, když jsem něco chtěl, tak jsem musel za brazilským mistrem.“ V gumárně pamětník pracoval až do roku 1960, kdy se mu naskytla příležitost odcestovat do Kanady.

 

Hledání domova

 

Miroslavova známá dostala díky své matce kanadské vízum a nabídla mu pomoc. „,Podmínka je, že si mě musíš vzít,‘ řekla. A já jsem jí na to skočil. Bral jsem to jako něco za něco.“ V Kanadě se Miroslavovi líbilo už o poznání více. Se svou novou ženou se odstěhoval do Montrealu. Kurzy angličtiny si sice nemohl dovolit, ale řeč se naučil postupně v každodenních situacích.

 

Po nějaké době získal místo ve firmě Belan, což byla fabrika vlastněná českým Židem, který do Kanady utekl před válkou. Miroslav vydržel u Belana celých 32 let. „Tam jsem se musel starat, abych se uživil.“

 

Se členy své rodiny se setkal až v roce 1985, kdy přijeli na návštěvu do Kanady jeho bratři. Rodiče viděl až při svém prvním návratu do Československa v roce 1991.

 

Po smrti své ženy na konci devadesátých let učinil Miroslav nelehké rozhodnutí a vrátil se do vlasti – skoro padesát let poté, co ji opustil. Nastěhoval se do domu po rodičích v Želešicích u Brna a dnes zde užívá spokojeného stáří se svou druhou ženou.