Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Procházka (* 1924)

• narozen 27. března 1924 v Krči

• rodina patřila ke sboru metodistické církve v Horních Počernicích

• otec Karel Procházka množil a distribuoval časopis V boj

• sháněl peníze pro vojáky, kteří chtěli odejít bojovat na západ

• otce na základě udání poslali do koncentračního tábora Mauthausen

• v roce 1944 byl pamětník totálně nasazen do továrny Junkers v Modřanech

• bratra Jaromíra zranila bomba při bombardování Kbel

• pamětník pomáhal při transportu mrtvých v době Pražského povstání

• prožíval snahy o perzekuci církve v 50. letech i za normalizace

• působil v metodistické církvi jako laický kazatel

• vyučil se pasířem, ale celý život pracoval jako mechanik a nástrojař

• odmítl nabídku vstupu do komunistické strany

• v roce 2022 žil ve svém domě v Horních Počernicích

Jiřího Procházku lákali za totality jako dobrého a spolehlivého dělníka do KSČ, což s sebou neslo pracovní a společenské výhody. Nabídku však odmítl a zůstal věrný metodistické církvi v Horních Počernicích, v níž působil jako kazatel. Jeho otec Karel Procházka se během druhé světové války zapojil do odboje proti nacistům. Rozšiřoval ilegální časopis V boj a pomáhal československým vojákům k cestě do západní Evropy. V roce 1943 ho zatkli a zavřeli do koncentračního tábora v Mauthausenu. Věznění přežil a po porážce nacismu se v květnu 1945 vrátil domů.

Jeho syna Jiřího během války nuceně nasadili v továrně Junkers v Modřanech. Při Pražském povstání v květnu 1945 pomáhal odnášet tělo svého padlého kamaráda na hřbitov. „Teprve tehdy jsem si uvědomil, co to je vlastně válka,“ říká pamětník. 

Matka sloužila a otec ševcoval

Jiří Procházka se narodil v roce 1924 v pražské Krči, ale krátce poté se rodina odstěhovala do Horních Počernic. Maminka Barbora Procházková, rozená Smolová, měla jen dvě třídy obecné školy. Šla ve čtrnácti letech sloužit do Prahy, ale jelikož si na ni pán dovoloval, pracovala až do sňatku ve Vlašimi. Otec Karel Procházka se vyučil ševcem, učení zakončil v rakouském Salcburku.

Měli spolu pět dětí, ale dvě zemřely již v raném věku. Naživu zůstali tři chlapci, nejstarší Jaromír, Jiří a nejmladší Ladislav. Jaromír byl elektrikář, mistr v podniku Stavební obnova Praha. Ladislav pracoval do roku 1948 jako švec. Pak musel živnost ukončit a nastoupit do letecké opravny ve Kbelích, kde se vypracoval na pozici dispečera.

Spojili svůj život s počernickým zámečkem

Procházkovi mnoho let žili na zámku na Křovinově náměstí v Horních Počernicích. Tento zámek ve 20. letech koupil Spolek péče o sirotky při Evangelické církvi metodistické a provozoval zde sirotčinec a starobinec. „Měl jsem mezi sirotky mnoho kamarádů, zažívali jsme všechny obvyklé klukovské radosti a dobrodružství,“ vzpomíná pamětník.

Karel Procházka tu pracoval krátce i jako správce, ale funkci odmítl kvůli nedostatku vzdělání. V roce 1937 se větší část sirotčince přesunula do Týnce u Klatov. O rok později se ze zámku stal tábor pro utečence z pohraničí, kteří odsud odešli kvůli jeho záboru německou říší.

Koncem 30. let měla proběhnout velká rekonstrukce a většinu klientů přesunuli. Nicméně příchod druhé světové války a poté komunistický puč a znárodnění všemu zabránily. Po sametové revoluci došlo k restituci majetku a následným rozsáhlým opravám. Od roku 1999 objekt opět sloužil Evangelické metodistické církvi a jejím bohulibým aktivitám. (zdroj: https://ezpravodaj.pocernice.cz/promena-zamku-na-krovinove-namesti/

Sháněl peníze pro vojáky

Obuvník Karel Procházka při mobilizaci v roce 1938 velmi litoval, že se na jeho ročník již nevztahuje mobilizační povinnost. Chtěl bojovat za svoji vlast. V době protektorátu se věnoval různým ilegálním činnostem. Sháněl peníze na přesun vojáků a zejména letců balkánskou cestou na západ.

Když už neměl kde brát, šel za movitým agrárníkem a majitelem dalšího zámečku v Horních Počernicích Slavojem Nolčem. Okolí ho považovalo za kolaboranta s nacismem, jelikož se stýkal s německými politiky a důstojníky. Jen málokdo tušil, že zároveň spolupracoval s odbojem a pomohl mnoha lidem. Karlu Procházkovi okamžitě předal kýžený obnos. „Otec řekl, že mu nemůže dát žádnou stvrzenku, ale že mu to dosvědčí po válce,“ říká pamětník a dodává, že Nolče nakonec Němci zatkli a transportovali do koncentračního tábora v Dachau. Konce války se nedožil, zabila ho spojenecká bomba.

Otec množil a distribuoval časopis V boj

Karel Procházka po blíže neurčenou dobu spolupracoval se skupinou kolem ilegálního časopisu V boj (Družstvo v prvním sledu). Z ústředí dostával rozmnožovací blány, z nichž se spolupracovníkem Vaňkem na rozmnožovacím stroji kopírovali listy časopisu, kopie skládali a sešívali. Časopis rozšiřovali po železnici směrem na Hradec Králové. Po popravě jednoho ze spolupracovníků dostal varování, aby skončil a vyklidil svou ševcovskou dílnu, kde tuto činnost prováděl.

Vydavatelská skupina Družstvo v prvním sledu datuje svůj vznik 15. březnem 1939 a okupací Československa. Hlavními postavami skupiny se stali legionář Josef Škalda a malíř a účastník odboje za první světové války Vojtěch Preissig. Vzhledem k vysokým nákladům se Družstvo spojilo s odbojovou skupinou Obrana národa a s odbojovou vojenskou skupinou, které po rozprášení Družstva na podzim 1939 převzaly výrobu časopisu. Přestože i tyto skupiny postihlo masivní zatýkání, vydávání neskončilo. Poslední číslo se podařilo dostat mezi obyvatelstvo ještě na jaře 1941.

Věděli čtrnáct dní dopředu, že se chystá útok na Sovětský svaz

Na začátku léta 1941 se objevili na zámku němečtí vojáci. Několik mladičkých vojáků umělo česky, protože pocházeli z pohraničí. Začali tu chodit na církevní sdružení mládeže. Ze sympatií místní varovali, aby nezpívali určité písně ze zpěvníku, například chorál Ktož jsú boží bojovníci.

Nejvíce utkvěla pamětníkovi v hlavě jedna věc. Vojáci na dvoře řezali a štípali dřevěná prkénka na půlmetrové kusy a dělali z toho kruhy. „Ti kluci nám řekli, že pojedou do Sovětského svazu a kola jsou do ruského bahna, aby se auta nebořila,“ vysvětluje pamětník. Často na mladé německé vojáky myslel a přemítal, jestli vůbec přežili válku. Několik dní před osudným 22. červnem 1941 se vytratili a už o nich nikdy neslyšel.

Zloděj elektřiny otce udal za poslech rozhlasu

V roce 1939 na úřadovnu státní policie došlo udání, že Karel Procházka poslouchá zahraniční rozhlas. Udavač se jmenoval Hrdý a kradl pokoutným způsobem elektřinu. Sboru způsobil nemalou škodu. Když mu na to přišli, na odvetu Karla Procházku udal.

Otce vyslýchal na četnické stanici v Horních Počernicích komisař gestapa, jehož se podařilo uplatit domácím králíkem. Hrdého za falešné udání poslali na nucené práce do Německa. Nicméně se mu zde dařilo velmi dobře. Pracoval v kuchyni a celou svou rodinu zásoboval potravinami.

V roce 1943 přijel Hrdý na krátkou dovolenou a přišel ke kazateli a tehdejšímu správci sboru Živcovi uhradit dlužnou činži, kterou jeho manželka nezaplatila. Opět zde uviděl rádio a okamžitě to udal na gestapu. Ještě téhož dne zatkli pět lidí, mezi nimi i Karla Procházku a kazatele Živce.

Zatčené drželi nejprve v Praze, pak je převezli do Týnce u Kladna. Zde Karel Procházka pracoval v kuchyni organizace YMCA a setkal se tu s dívkou, jež rodině tajně zprostředkovala setkání s otcem. „Nejprve tam jela matka a pak já s bratrem. Ta dívka měla velkou odvahu, bohužel její jméno jsme se nikdy nedozvěděli,“ lituje pamětník. Zanedlouho otce i další zatčené transportovali do Mauthausenu či Dachau. Všichni se nakonec po válce vrátili domů.

Nasadili ho v továrně Junkers

V roce 1943 byla zahájena registrace celého ročníku 1924 určeného k totálnímu pracovnímu nasazení. Toto nařízení platilo i pro Jiřího Procházku. Musel se jít přihlásit na úřadovnu v Hybernské ulici v Praze. Pokud by se pracovní povinnosti vyhýbal, mohl být uvězněn nebo dostat vysokou pokutu.

Dostal umístění do továrny Junkers v Modřanech, bývalé čokoládovny RUPA (firma Rudolf Pachl). Ve válečné době se zde připravovaly součástky pro turbínová letadla, které v Německu neuměli vytvořit. „Na způsob opracování přišel jeden český mistr, jehož potom po válce za kolaboraci před jeho vlastním domem lynčovali a oběsili,“ upozorňuje pamětník na sporné okamžiky poválečných dějin.

Zpočátku nemohl sehnat ubytování, kvůli špatné dopravě dojíždění nepřipadalo v úvahu. Pokud by se třikrát zpozdil, mohl se dostat do Terezína či do jiného koncentračního tábora. „Měl jsem štěstí, protože jsem nemusel do rajchu, ale do ubohého lágru, kde bydleli ostatní nasazení, se mi nechtělo. Nakonec mě vzal k sobě strýc,“ popisuje pamětník, jenž jako totálně nasazený pracoval 72 hodin týdně na denní i noční směny.

Bomba zranila bratra Jaromíra

Pamětník při náletech nechodil do krytu, protože byl z náročné práce tak unavený a apatický, že se ani nebál. Ale když spojenecká letadla 22. března 1945 ostřelovala Kralupy, dostal strach a do krytu se schoval „Na ulici jsem mohl vidět špendlík, jaké bylo od těch bomb světlo,“ vypráví o děsivém válečném zážitku. Kralupy se staly jedním z nejhůř zasažených českých měst v době druhé světové války. Cílem bombardérů měla být kralupská rafinerie minerálních olejů, nicméně bomby srovnaly se zemí většinu města.

Za tři dny spojenecká letadla bombardovala průmyslové areály v Libni a Vysočany a letiště v Letňanech a Kbelích. V jedné kbelské továrně pracoval bratr Jaromír Procházka, jenž po skončení vřavy nedorazil domů. Když ho Jiří hledal, musel ve kbelské sokolovně prohlížet řady mrtvých v pytlích, ale bratra tam naštěstí nenašel.

Několik dalších dní o něm neměli vůbec žádnou zprávu. Až později se dozvěděli, že je v nemocnici v Toušeni. Při útěku před náletem ho v polích zranila bomba, která ale naštěstí nevybuchla. Přesto měl doživotní neurologické následky.

Nesl mladíkovo těžké tělo na hřbitov

Když vypuklo Pražské povstání, v Horních Počernicích se ustavil revoluční národní výbor. Občané postavili dvě barikády, jež měly zabránit Němcům v postupu do Prahy. V Horních Počernicích v této době zemřeli dva lidé, jednoho zasáhla zbloudilá kulka a druhého zastřelili Němci.

Když zaslechli střelbu, Jiřího Procházku s kamarádem zvědavost vyhnala k místu střelby. Objevili skupinu lidí, z nichž jeden byl mrtvý. „Pomohli jsme jim to těžké tělo odnést na hřbitov,“ říká pamětník a dodává, že v mrtvém poznal svého známého. Mladíka, který se teprve před pár dny vrátil z nuceného nasazení v Německu a hned se zapojil jako dobrovolník do Pražského povstání.

Jednalo se s největší pravděpodobností o Miloše Svobodu, člena čerstvě ustaveného oddílu Národní stráže. Němci ho přistihli se zbraní v ruce a na místě zastřelili. (zdroj: https://www.pocernice.cz/obcan/prohlizet-zpravodaj/?id=114)

Otec se vrátil z lágru

Karel Procházka se vrátil z koncentračního tábora asi čtrnáct dní po skončení války. Nerad mluvil o životě v Mauthausenu, ale občas přece jen vyprávěl o tom, jak si vězni pomáhali a mnohokrát si navzájem zachránili život. Nebo o dozorcích, kteří zesláblé vězně, co při výstupu z kamenolomu neunesli těžké balvany, nemilosrdně shazovali dolů.

Jednou z rozporuplných vzpomínek se stal krásný okamžik osvobození a následná chyba Američanů, kteří dali vězňům jídlo. Někteří z vyhladovělých a zesláblých nebožáků nakonec i umírali, protože jejich organismus nemohl tolik potravy zvládnout. Američané také vozili z města Mauthausen obyvatele, aby se na vlastní oči přesvědčili, co zločinný Hitlerův režim napáchal za zvěrstva.

Komunisté v táboře ukázali svoji pravou tvář

Členové komunistické strany měli vlastní lágr a ostatních se stranili. Pochopitelně byla nouze o jídlo a velmi se tam kradlo. „Otci se stalo, že komunista vezoucí vozík s bramborami, se mu vysmíval, že má hlad,“ říká pamětník a dodává, že otec pak nechtěl o komunistické straně ani slyšet. V roce 1950 měl dostat vyznamenání za svou činnost za války, ale odmítl převzít cokoli od komunistického státu.

Karel Procházka měl následkem trudného života v koncentračním táboře podlomené zdraví. Přestěhovali se s manželkou Barborou do obce Lenora na Šumavě. „Říkal, že k Němcům necítí nenávist. V Mauthausenu byli zvrhlíci, ale že v pohraničí žijí lidé jako my,“ vypráví pamětník.

Stal se laickým kazatelem metodistické církve

Pamětník v roce 1946 narukoval na vojnu do Brandýsa nad Labem. Poté absolvoval půlroční poddůstojnickou školu v Kostelci nad Labem a vrátil se do Brandýsa, kde se stal písařem na posádce. V době komunistického převratu emigroval do Anglie plukovník Procházka, voják, jenž bojoval na západní frontě a měl Řád britského impéria. „Hned druhý den tam byli z kontrarozvědky a začali nás vyslýchat, ale vlastně nic nezjistili,“ vzpomíná pamětník.

Jiří Procházka se původně vyučil pasířem. Pasíř je řemeslník specialista, který pracuje převážně s měděným plechem a vytváří a opravuje drobnější kovové nádobí, náčiní, svítidla, části nábytku či dekorace. Ale po příchodu z vojny pracoval celý život ve firmě Pau jako mechanik a nástrojař.

Působil zároveň jako laický kazatel ve své církvi. K tomu musel získat souhlas k výkonu duchovního povolání a vcelku bez problému jej dostal. Na národní výbor šel spolu s dalším již zkušeným kazatelem. „Předseda národního výboru nám řekl, že máme spoustu možností, jak lidem přispět a pomoci. Ale když jsme vyšli ven, tak ten druhý laik říká, že když to zkusíme, tak nás zavřou. To bylo nepovolené rozšiřování náboženství,“ vypráví pamětník.

Komunisté chtěli v církvi jen dělnické kádry

Mnoha lidem režim nepovolil studium na teologické fakultě. Jeden ze známých představitelů metodistické církve, Ladislav Žák, neměl ten správný původ. Jeho otec míval před komunistickým převratem vlastní prodejnu drogistického zboží.

Ladislav Žák musel několik let pracovat jako zámečník a složit i tovaryšskou zkoušku, aby měl potřebnou dělnickou průpravu. Pak se teprve dostal na teologii. „To bylo trochu jako se mnou, jednou si mě zavolali na vojenskou úřadovnu a vzali si moji vojenskou knížku. Škrtli mi tam dělnický původ a napsali syn živnostníka,“ směje se dnes pamětník hloupostem, které režim prováděl.

První manželka zemřela mladá

S první manželkou Růženou, rozenou Schriterovou, se pamětník seznámil ještě před vojnou. Vzali se hned, jak se vrátil, a měli spolu tři děti. Po deseti letech šťastného manželství onemocněla rakovinou. Zemřela ve svých 32 letech.

Rodiče žili v jižních Čechách ve vsi Lenora už od konce války. Otec si zde vyléčil své zdraví podlomené útrapami v koncentračním táboře. Nicméně když jejich snacha onemocněla, vrátili se zase zpátky do Počernic. Matka pomáhala synovi s domácností a se třemi malými dětmi.

V roce 1965 se Jiří Procházka znovu oženil se Štefanií, rozenou Javorovou. Měli spolu ještě jednoho syna. Štefanie Procházková sice vystudovala teologii, ale celý život pracovala v bance, protože nedostala souhlas s výkonem povolání farářky.

Nejstarší syn Pavel Procházka vystudoval teologii a stal se kazatelem a profesorem na Univerzitě Mateja Bela v Banské Bystrici. Postgraduál zakončil ve Švýcarsku. Stejně jako všichni významnější představitelé církve byl pod dohledem Státní bezpečnosti. Někteří z řad církve se stali i konfidenty. „Dozvěděl jsem se, že několik mých známých bylo donašeči, a já bych přitom dal život, že to tak není,“ smutně podotýká pamětník.

Navrhli mu vstup do KSČ

Pražské jaro opravdu ze srdce přivítal, těšil se, že se věci pohnou k lepším zítřkům. O to hůře prožíval rozčarování z následné okupace. Pamětník byl tehdy předsedou dílenských odborů, protože chtěl dělat něco užitečného pro lidi. Nicméně hned jak v roce 1969 začaly prověrky, složil svou funkci.

Zanedlouho mu kolega navrhnul, aby vstoupil do komunistické strany. „Řekl jsem mu, že nikdy, ale opravdu nikdy do strany nevstoupím,“ tvrdí pamětník s tím, že by ho tam stejně ani nevzali, protože jejich rodina byla jasně antikomunistická.

„Bez radosti by náš život neměl smysl“

Když přišla sametová revoluce, účastnil se některých demonstrací. Václava Havla uznával jako člověka, jenž pomohl zhroucení komunismu. Ale nelíbily se mu některé skutečnosti související s uvolněnější morálkou na Hrádečku.

„Nerozuměl jsem mu, byl sice hodně zavřený, ale v panském vězení. Mám dojem, že si ho komunisté hýčkali,“ krčí rameny pamětník.

V nové době se pamětník věnoval práci ve sboru a své rodině. „Moje první žena byla plná radosti a tenhle osvěžující přístup přenesla na mě. Člověk musí v sobě cítit radost a předávat ji dál,“ zakončuje vyprávění pamětník.