Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Bohumír Procházka (* 1940)

• narodil se 18. ledna 1940 v Libáni

• vyrůstal v rodině přesvědčených komunistů

• od roku 1954 chodil na Vojenskou školu Jana Žižky v Moravské Třebové

• vystudoval ČVUT

• v roce 1961 vstoupil do KSČ

• učil na střední průmyslové škole v Jičíně

• odsoudil okupaci v roce 1968 a přemístili ho na učiliště

• roku 1973 mu zakázali učit

• pracoval na okresní hygienické stanici

• v roce 1989 se zapojil do vyjednávání Občanského fóra s komunisty v Jičíně

• oficiálně ho občansky a politicky rehabilitovali

Bohumírovi rodiče vstoupili do Komunistické strany Československa v roce 1945, protože komunistické myšlence věřili. On sám jel hrdě domů oznámit, když mu na vysoké škole nabídli, aby se stal kandidátem KSČ. Zlom ale přišel v srpnu 1968. S okupací své země se nesmířil a nesouhlas s ní vyjádřil i během následných prověrek, které probíhaly v ředitelně na průmyslové škole v Jičíně, kde vyučoval. „Ruply mi nervy a legitimaci jsem hodil na stůl. Jestli členství v komunistické straně po tolika letech záleží na zodpovězení této otázky, tak jsem hodil legitimaci a odešel,“ popisuje Bohumír Procházka svoji reakci na dotaz, zda souhlasí se vstupem vojsk.

Následky na sebe nenechaly dlouho čekat a Bohumíra v roce 1970 vyloučili z KSČ a přemístili z průmyslové školy na odborné učiliště v Nové Pace, kam musel dojíždět. Tím ale jeho potrestání neskončilo. Po třech letech si ho pozvali na Krajský národní výbor v Hradci Králové. Když tam přišel, za stolem seděl člověk a kouřil dýmku. „Já jsem si myslel, že tam bude mít na stole narovnané moje posudky, protože tehdy se dělaly posudky každý rok nebo každé dva roky. Neměl tam nic,“ vypráví pamětník. „Oznámili mi, že nemůžu vychovávat mládež a že mám dvě možnosti: buď rozvážeme pracovní poměr dohodou, nebo mě propustí z důvodu ztráty důvěry.“ Protože nechat se vyhodit zároveň znamenalo hrozbu, že mu neumožní vykonávat práci odpovídající jeho kvalifikaci, rozhodl se Bohumír nakonec pro odchod dohodou a začal pracovat na Okresní hygienické stanici v Jičíně.

V listopadu 1989 se účastnil protestních setkání na tehdejším Gottwaldově náměstí v Jičíně a v nemocnici se skupinou dalších kolegů organizoval, že se připojí ke generální stávce. Že doba byla nejistá, se ukázalo, když šli svůj plán oznámit řediteli nemocnice. „Když jsme šli po schodech, tak jsme do kanceláře ředitele došli jenom dva. Báli se někteří lidé a báli jsme se i my,“ vzpomíná Bohumír.

Události se ale vyvíjely rychle, někdy dokonce rychleji, než sami protestující čekali. Pamětník zažil, jak komunisté v Jičíně udělali první ústupek a pozvali představitele opozice k jednání u kulatého stolu. On seděl vedle primáře jičínské nemocnice Vladimíra Krátkého, ke kterému se naklonil a zašeptal: „Prosím tě, ale když se nás zeptají, co chceme, my to nemáme přesně zformulované, my to nevíme.“ Vladimír ukázal na komunistické činovníky a odpověděl: „Já to taky úplně nevím, ale oni to nesmějí poznat.“

Soudruzi a reakcionáři

Bohumír Procházka se narodil 18. ledna 1940 v Libáni nedaleko Jičína v dělnické rodině. Tatínek Bohumír Procházka byl zaměstnán v cukrovaru v Libáni, u kterého rodina žila v továrním domku. Maminka Marie pracovala v létě u sedláků a později nastoupila jako dělnice také do cukrovaru. Oba rodiče vstoupili v roce 1945 do KSČ a tatínek, zřejmě díky svým stranickým funkcím, požíval určitých výhod, jak si pamětník zpětně vybavil. Rodina například dostala byt v cukrovarnické vile u rybníka, kde jinak bydleli jen úředníci a pan ředitel. Když byl Bohumír v osmé třídě, narodila se jeho sestra Marie.

Oba rodiče se stali komunisty z přesvědčení, tatínek byl opravdu zapálený. „Lidé se v podání mého tatínka dělili na soudruhy, to byli členové komunistické strany, a reakci, ostatní byli reakcionáři, to byli třeba živnostníci, to byl holič,“ vysvětluje. Maminka měla kamarádku, jejíž manžel byl holič, podle tatínka tedy reakcionář. Když ji šla navštívit, tatínek se nikdy nepřidal a raději šel hrát mariáš s odůvodněním, že on se přece s reakcionáři bavit nebude. Jeho komunistické přesvědčení šlo ale ještě dál. „Když jsem potom začal chodit tancovat, tak jsem doma dostal výčet, které holky soudruhů mám na zábavě provést,“ poznamenává pamětník. Maminka, děda i babička chodili do kostela, což se s komunistickou ideologií příliš neslučovalo, tatínek s tím ovšem nic nenadělal.

Děda Josef Cimbál si vydělával jako švec a Bohumíra naučil mariáš, babička ho s sebou zase brala na trávu pro králíky. Dětství měl spojené s klukovskou partou a spoustou venkovních aktivit. Jezdili na neckách po strouze, stříleli prakem, hráli kuličky až do tmy nebo pozorovali při práci kováře. Hodně četl knížky od A. Ransomea a J. Vernea, které pak s kamarády probíral. Na obecné škole měli úl, pan učitel je naučil fotografovat a hráli i divadlo. Spokojené dětství mu narušil jen pobyt v léčebně v Košumberku, protože dostal zánět kyčle a nohu mu natahovali. Jednalo se o Perthesovu chorobu a po propuštění se pamětník musel naučit znovu chodit.

Vojákem proti své vůli

Obrovská změna přišla, když ho tatínek v roce 1954 přihlásil na Vojenskou školu Jana Žižky v Moravské Třebové. „Tatínkovi řekli, že když budu jednou důstojník, tak bych se mohl dostat na vojenskou vysokou školu a mohl bych být i voják-inženýr. Na to naletěl,“ vysvětluje Bohumír. Hned po příjezdu věděl, že na škole zůstat nechce, a psal domů zoufalé dopisy. Rodiče ho ale nevyslyšeli a běžný civilní život pro něho skončil. Ve škole vládl vojenský řád, za rodinou mohl jet třikrát za rok a mimo školu se dostal jen minimálně. Jeho den byl naplánovaný od rána do večera, oběd dostávali do ešusů a zažil i šikanu. Vztahy se spolužáky ale byly dobré a nebyla nouze ani o zábavné momenty, když se třeba snažil schovat před škrábáním brambor.

Bohumír si nevzpomíná, že by na vojenském gymnáziu probíhalo politické školení. Trénovali ale na přehlídku na Letné. „Bylo atraktivní, když mezi vojáky pochodovali malí kluci v placatých vyšponovaných čepicích,“ říká. Školu zakončil maturitou a kvůli Perthesově chorobě, která ho v dětství hodně potrápila, se dostal do vysněného civilu a šel studovat na elektrotechnickou fakultu na ČVUT do Prahy.

Život v Praze si užíval

Doma mu koupili sako a košili, pod kterou nosil svetr, aby nevypadal tak hubený, a vyrazil do Prahy. Život v hlavním městě si pamětník užíval, začal chodit do divadla a podílel se na tvorbě studentského časopisu Zkrat, kde se věnoval hlavně oblasti kultury. V roce 1960 přijal nabídku stát se kandidátem KSČ a po roce do strany z přesvědčení vstoupil. Jeho tatínek byl v té chvíli na něho pyšný. Vzpomínal, že komunistická strana měla na vysoké škole velký vliv. „Byly schůzky a tam se rozhodovalo například o tom, kdo bude po absolvování učit. Oni dokonce přišli za námi komunisty, jestli nechceme nastoupit jako asistenti.“ Při obsazování pozic tedy nehrály hlavní roli studijní výsledky či dovednosti, ale členství v komunistické straně.

Během studia Bohumír absolvoval vojenskou katedru a po úspěšném dostudování musel nastoupit ještě na půlroční povinnou vojenskou službu na letiště do Hradce Králové, kde zažil jak šikanu, tak recesi. S úsměvem si vybavil, jak mu kamarádi přitloukli boty k podlaze. Přišel na to, když do nich ráno z horní postele skočil a chtěl rychle vyběhnout na rozcvičku. Během vojny se oženil s Hanou Procházkovou, v roce 1964 se jim narodil syn Martin a v roce 1967 dcera Štěpánka.

Učitelem v Jičíně, dokud ho nevyhodili

Po vojně Bohumír nastoupil jako učitel na Střední průmyslovou školu v Jičíně. Postupně se začal, jak to sám nazval, „protistranicky uvědomovat“. Přečetl si Jeden den Ivana Děnisoviče od Alexandra Solženicyna nebo knihu o procesu s Rudolfem Slánským. Koncem šedesátých let cítil uvolňování ve společnosti, pamatoval si na vznik Klubu angažovaných nestraníků i na to, jak otevřeně se diskutovalo na stranických schůzích, kterých se účastnil.

Přišel však 21. srpen 1968 a i v Jičíně se tříbily charaktery. „Tanky stály seřazené před jičínskými kasárnami a někteří staří soudruzi chodili s bandaskou s čajem, s kafem, možná že někteří nosili i rum, a vítali,“ vzpomíná Bohumír. Jiní lidé zase obraceli ukazatele, aby řidiče tanků zmátli. V Jičíně se usadili polští vojáci a 7. září došlo k obrovské tragédii. Opilý polský voják na křižovatce Na Letné zastřelil Jaroslava Veselého, který se vracel s přáteli z kina, a Zdenku Klimešovou a několik dalších lidí zranil. Pomníček, který se na místě objevil, museli odstranit a pohřeb se konal pod přísným dohledem.

Následovaly zmiňované prověrky a pamětníkův nucený přesun z průmyslové školy do učiliště. Vybavil si, že se ho veřejně na schůzi zastal jediný kolega. Později mu občas jiná bývalá kolegyně nabídla dva přebývající lístky do pražského divadla, kam učitelský sbor hromadně jel, aby se i s manželkou přidali. I tomu ale učinili soudruzi brzy přítrž. „Oni byli tak důslední, že se to na sekretariátu dozvěděli. Měli mezi našimi kolegy všude své lidi,“ říká. Peníze za lístky mu vrátili a z výletu do Prahy nebylo nic. Po roce 1989 se pamětník dozvěděl jméno učitelského kolegy, který spolupracoval s StB. Byl to muzikant a líbily se mu starší žákyně. Bohumír na jeho případu vysvětlil, jak Státní bezpečnost získávala lidi ke spolupráci. „Z hraní jel občas domů autem pod vlivem alkoholu a oni ho párkrát chytili. Něco na něho měli, možná i flákání některých chvil ve škole, a tak Tondu získali.“

Na zájezdu si koupil karimatku

Pamětník se věnoval orientačnímu běhu, nejdříve jako sportovec a později jako funkcionář. V rámci výměnného pobytu se mu podařilo dostat se do Francie a Švýcarska, kde závodili. Při odjezdu si říkali, kdo z nich asi bude ten, který o nich bude podávat informace. I jeho jméno se po změně režimu dozvěděl, normálně se ale dál zdravili.

Kromě běhu také lyžoval, lezl po skalách a vedl s manželkou pionýry. Díky jejich výměnným táborům se dostali k Balatonu. Bohumír si vybavil zájezd do NDR, na který si v ponožkách vezli pokoutně sehnané marky, aby si pořídili vybavení na sport, které se v Československu nedalo sehnat, jako například karimatku či spacák. „Zajímavé je, že spoustu firem, které teď šijí sportovní vybavení, vedou lezci, kteří se to naučili z nutnosti, z potřeby, protože si doma šili spacák, aby mohli jet do Tater,“ poznamenává pamětník.

Jste občansky i politicky rehabilitován

O událostech v Praze 17. listopadu 1989 se Bohumír dozvěděl z rádia a televize. Informace se do Jičína dostávaly především díky studentům, kteří z hlavního města přijížděli. Lidé se začali neformálně scházet u kašny na dnešním Valdštejnově náměstí ještě před generální stávkou. Později se o kus dál objevil valník, který fungoval jako pódium. Bohumír si vzpomněl, že k lidem hovořil například herec Vladimír Brabec nebo Jan Potměšil.

Spoluzakládal Občanské fórum v jičínské nemocnici, účastnil se vyjednávání s komunisty, jeho manželka si ale nepřála, aby vstoupil do politiky. Po změně režimu přišla i jeho rehabilitace. Pozvali ho na Okresní národní výbor v Jičíně. „Tam jsme dostali kávu, chlebíčky a zákusky. Já jsem vyměnil několik chlebíčků za několik zákusků. Dostal jsem papír a na něm bylo napsáno, teď jsem si ho doma našel, že jsem občansky i politicky plně rehabilitován,“ popisuje pamětník.

Bohumír sice sám do politiky nevstoupil, o dění ve městě se ale nadále zajímal. Od roku 1998 vydával vlastní měsíčník Prochoroviny, kde psal hlavně o kulturních a společenských událostech a o vlastních zážitcích. Jako novinář chodil na tiskové konference pořádané městskou radou a měl se zastupiteli různé spory. Stal se také podporovatelem občanského sdružení Lodžie, které vzniklo jako garant péče o zachování historické hodnoty areálu Valdštejnské lodžie v Sedličkách a které pořádalo koncerty, divadelní představení a různé další kulturní akce. Během pandemie covidu-19 vytvářel pamětník videa s rozhovory a vlastními úvahami, která umisťoval na kanál na YouTube.

Mladé generaci by rád vzkázal, aby hodně četla a vzala si k srdci jeho krédo „Nekecat a makat“, protože zapojit se a přispět může člověk za každých okolností. Mladí lidé by se neměli nechat zastrašit žádným politikem a svůj názor otevřeně říkat tam, kde mohou něco změnit.