Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Procházka (* 1932)

• narozen 5. 6. 1932

• každodenní život na vsi během německé okupace

• osvobození, Rudá armáda

• kolektivizace zemědělství

• vstup do družstva v roce 1957

• tresty za pozdní vstup do družstev

• restituce po roce 1989

Rod Procházků patřil v obci Žižice od 16. století mezi přední statkářské rody. Téměř vždy se členové rodiny podíleli na řízení obce. Otec Antonína Procházky byl v období od roku 1935 až do roku 1945 starostou obce.

Válečná léta probíhala v obci obdobně jako v jiných malých vesnicích na našem území. Koncem války byli v místní škole ubytováni utečenci před frontou – „národní hosté“. Byly to převážně ženy s dětmi do deseti let a s nimi pouze tři muži. 

Počátkem května bylo zřejmé, že se schyluje ke konci války. V sobotu 5. května 1945 byly na statku Procházkových, v obecní úřadovně, odstraňovány německé vlajky a obrazy Hitlera. V obci se začal spontánně formovat revoluční akční výbor. Jeden z jeho představitelů měl v úmyslu vyvolat incident s Němci ubytovanými ve škole, a to právě ve chvíli, kdy do vesnice dorazila skupina asi dvou tisíc prchajících Němců provázených asi tisícem vojáků ozbrojených samopaly a kulometem. Naštěstí však k žádnému vážnému incidentu nedošlo. Němci přespali ve vesnici a večer z osmého na devátého se připravovali k dalšímu útěku západním směrem. V nedalekých Blahoticích zjistili, že přes Slaný už projíždí sovětská armáda. Při útěku zpět se vojáci zbavovali uniforem a zbraní, ve vsi po nich zůstaly stovky batohů s věcmi, které pro ně byly přítěží.

Jakmile Němci zmizeli, okamžitě opět začal úřadovat samozvaný akční výbor. Snažili se chytat prchající Němce a mstít se jim. V lesíku u obce chytili německého doktora s ženou. Došlo k potyčce, během níž Němce zastřelili. I když byla událost nahlášena do Slaného, nikdo neměl zájem se jí zabývat. Ráno ze Slaného přijeli ruští vojáci, „národní hosty“, kteří měli tetování SS, zastřelili, zbylé převezli do tábora ve Vinařicích a školu obsadili Rusové.

Na statku u Procházků se ubytoval plukovník GPU s dvěma vojáky. Plukovník měl působivé vystupování, u vojáků měl velký respekt. Také jeho pobočník byl vzdělaný člověk, v civilu patrně učitel. Třetí z vojáků už nebyl tak bezkonfliktní, rád se napil, pokud něco potřeboval, prostě si to vzal a neohlížel se, komu to patří.

Po čtyřech měsících ze Žižic ruská armáda odešla a zdánlivě nic nebránilo tomu, aby se vesnice vrátila ke svým zvyklostem. Situace v zemědělských obcích se ale začala komplikovat. Hodně lidí, především zemědělských dělníků, odcházelo do pohraničí, kde si zabírali usedlosti uvolněné po odsunu Němců. Hospodáři začali pociťovat nedostatek pracovníků.

Žižice byla a doposud je typická zemědělská obec. Bylo v ní zvykem řešit si vše podle vlastního uvážení. Po vyhlášení Košického vládního programu už to nebylo možné. Nadiktovaný plán „socializace vesnice“ od základů rozvrátil život v obci.

Rodina Procházkova hospodařila v Žižicích od 16. století. Soukromě hospodařili až do roku 1957. V té době byli už poslední v okrese. Sice je nepostihl osud mnohých sedláků, nebyli vystěhováni ze své usedlosti, přesto trest za otálení se vstupem do družstva byl víc než tvrdý. Jejich majetek propadl z osmdesáti procent. Po dobu pěti let nesměl nový člen družstva zastávat vedoucí funkci a platil pro něho i zákaz odchodu z družstva.

Zpočátku bylo hospodaření v nedobrovolně založených družstvech, řízených lidmi, kteří své práci nerozuměli, všude stejné. Po půl roce, kdy Antonín Procházka jezdil s koňmi, za ním přišel politický tajemník s dotazem, zda se na takové hospodaření může dívat. Po zvážení situace uznal, že jediné možné východisko z nastalé situace je podílet se na řízení družstva. A tak až do příchodu nového režimu v roce 1989 zastával funkci agronoma. Žižické JZD bylo jedno z mála družstev, které dobře prosperovalo zejména díky tomu, že se jeho vedení ujali bývalí sedláci, kteří své práci rozuměli. Rozlohou sahalo od Kladna až ke Zlonicím a Velvarům.