Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Květoslava Princová (* 1950)

• narodila se v roce 1950 v Lipníku nad Bečvou

• vyrůstala v moravské katolické rodině, otec členem lidové strany

• při nástupu na pražskou VŠCHT v roce 1968 se zapojila do stávek proti okupaci

• během studií v sedmdesátých letech se seznámila s undergroundem

• v roce 1976 koupila s mužem Janem Princem v Rychnově dům, kolem kterého se vytvořila široká undergroundová komunita

• v roce 1978 vyvlastnění domu a jeho likvidace vyhozením do vzduchu

• v letech 1979–1986 další snahy o vybudování nezávislé komunity v Robči a Mastířovicích, z obou domů je však StB vyštvala

• po listopadu 1989 se zapojila do aktivit OF, později vedla kancelář olomouckého primátora

• pracuje jako odborná asistentka na Katedře křesťanské sociální práce na Palackého univerzitě v Olomouci

Před tíživou atmosférou normalizace nebylo úniku. Komunistický režim se vlamoval do bytů, ložnic i mezilidských vztahů. „Vídeň, nebo Bory?“ zněla osudová otázka pro ty, kteří se nechtěli vzdát své svobody. Mnozí členové undergroundu se snažili najít poslední útočiště na venkově, kde během sedmdesátých let kupovali rozpadlé zemědělské usedlosti a opuštěné fary, postupně je opravovali a proměňovali ve svobodná centra. Pořádali tu večírky, přednášky, divadelní představení, duchovní cvičení a vzájemně se podporovali proti policejní šikaně.

Největší rozkvět undergroundových baráků začal po roce 1976, kdy komunistický režim zahájil politický proces proti The Plastic People of the Universe a několik členů kapely a jejích příznivců pozavíral. Přestože se většina baráků nacházela na periferii republiky a v malých obcích, komunisté nesnesli jejich svobodnou existenci ani tady. Dráždilo je, že se jejich obyvatelé dokážou radovat režimu navzdory a že se jim dokonce daří vybudovat si částečnou ekonomickou nezávislost. Snažili se narušovat soukromé koncerty a přednášky, kvůli směšným důvodům nevpouštěli hosty do obcí, kde se baráky nacházely, obkličovali přístupové cesty a buzerovali návštěvníky. Když ani to nezabralo, přistoupili ke svévolnému vyvlastňování i k přímým útokům.

Mezi nejznámější baráky patřily domy, které vlastnili nebo si pronajímali Květa a Jan Princovi. Jejich dům v Rychnově, pronajatá fara v Robči a hospodářství v Mastířovicích patřily mezi ostrůvky svobody, kde se potkával pražský underground s máničkami, studenty a tzv. volnou mládeží ze severočeských měst Ústí nad Labem, Děčín a Česká Lípa. Princovi všechny tyto domy už od počátku pořizovali s myšlenkou otevřeného domu, kde by našli útočiště lidé, kteří byli nebo se cítili být utlačováni. Ze všech tří baráků je komunisté nakonec vyhnali, oni se však dokázali bránit a vzdorovat dlouhých deset let.

Cesta do undergroundu

Květa Princová nikdy neměla o komunistech a jejich ideologii žádné iluze. Pochází z katolické moravské rodiny, její dědeček se až do smrti hlásil k rakouskému mocnářství a o komunistech často pronášel: „Když potkáš komunisty, dej si ruce do kapes, aby ti něco neukradli.“ Dědeček i otec byli členy lidové strany, z níž po roce 1948 vystoupili a do níž znovu vstoupili kolem roku 1968, ale kvůli jejímu lavírování po srpnové okupaci sovětskými vojsky se s ní zase rozešli. Rodiče rezervovaně prožívali i tzv. Pražské jaro a uvolňování politických poměrů. Nevěřili, že by se režim pod taktovkou komunistů mohl výrazněji proměnit. Své dceři proto doporučovali, aby se po střední škole ani nezkoušela hlásit na humanitní obor. Předpokládali, že by nebyla přijata.

Květa Princová tak vystudovala všeobecnou vzdělávací školu, po které se přihlásila na Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Namísto studií se ale rovnou zapojila do stávek a protestních akcí, které ve škole pořádali starší spolužáci. Zahájení školního roku totiž bylo odsunuto, protože protestů se účastnili i vyučující – na diskuse v přednáškových sálech chodil i Otto Wichterle, který zde dříve působil, a koncertovali tu Jaroslav Hutka s Petrem Kalandrou. Stávek se aktivně účastnil i manžel pamětnice, se kterým se však seznámila až o několik let později. Květa Princová vzpomíná, že na celé škole tehdy panovala výjimečná atmosféra pospolitosti. Ale netrvala dlouho. Upálením Jana Palacha skončil poslední pokus o odpor, poté už se všechno zatáhlo normalizační mázdrou.

Květa Princová však měla to štěstí, že ji jedna spolužačka zavedla na bytovou přednášku k Jiřímu a Daně Němcovým v Ječné ulici. Brzy se stala pravidelnou účastnicí zdejších setkání, diskusí a přednášek a nasávala do sebe jak intelektuální atmosféru, tak atmosféru undergroundu, které se zde vzácně prolínaly. V bytě se na seminářích a večírcích potkávali filozofové, teologové, básníci, výtvarníci i muzikanti, z valné většiny působící neoficiálně. Mezi osobnostmi, které ji tehdy formovaly, Květa Princová jmenuje především Jiřího Němce, Kamila Kalinu nebo Zdeňka Kratochvíla, inspiraci nacházela v textech filozofa a přírodovědce Teilharda de Chardin.

Obdivovala ale především společenství, které se kolem Němcových vytvořilo, a srdečnost, s jakou tu byl každý přijat. Po absolvování vysoké školy v roce 1973 se pamětnice provdala za Jana Prince a krátce pracovala na VŠCHT jako asistentka, a to až do narození syna Dalibora v roce 1974. Protože tehdy nemohli najít bydlení, Věra Jirousová jim nabídla pronájem ve svém bytě na pražské Balabence, který byl prázdný i proto, že její muž Ivan Martin Jirous byl právě zavřený. Tady se začala postupně formovat myšlenka odchodu na venkov, mimo dosah Veřejné bezpečnosti a StB. Po dlouhém hledání si tak Princovi pořídili první barák v Rychnově u Verneřic v severních Čechách.

Rychnov

Dům koupili v kritickém stavu v roce 1976, kdy začal už zmíněný hon na máničky z undergroundu, které Princovi povětšinou znali a s mnohými se přátelili. Mezi trvalé nájemníky brzy přibyla Miluše Števichová a kytarista Zdeněk „Londýn“ Vokatý a od léta 1976 také písničkářka Dagmar Ptášková, která začala s Londýnem chodit a později si ho i vzala. Navíc k Princovým začali kromě Pražských jezdit i noví přátelé ze severních Čech, takže se Rychnov stal jakousi spojkou mezi Prahou a severem.

První měsíce vypadaly téměř idylicky. Sousedé dokonce Květu Princovou přemluvili, aby místo práce v místním statku šla učit na základní školu, protože v pohraničí byl nedostatek vyučujících. V novém zaměstnání ale vydržela jen půl roku. Už v roce 1976 totiž v bytě Němcových se svým mužem podepsali Chartu 77. StB pak ještě více podráždil následující silvestrovský večírek v Rychnově, kterého se zúčastnil skoro každý z undergroundu, kdo právě neseděl v kriminále. Dorazil i Václav Havel s Jiřím Němcem a Pavlem Landovským, kteří přivezli texty Charty 77. Hosté si je v tichosti předávali mezi sebou a podepisovali. Následky přišly pár týdnů poté. Květa a Jan Princovi byli vyhozeni z práce a jejich barák byl od té chvíle pod neustálým dohledem.

Přesto fungoval podobně jako dřív, a to až do července 1977, kdy se tu konala další větší akce, rozlučka s Kanaďanem Paulem Wilsonem, který dříve vystupoval s The Plastic People of the Universe. Komunistické úřady se jej bez udání důvodů rozhodly vyhostit. Obyvatelé baráku tušili, že komunisté se pokusí jejich akci narušit, a snažili se nezavdat jediný důvod k zásahu. Koncert se pořádal v uzavřeném sálu, aby hudba a smích nerušily sousedy, Jan Princ všechny požádal, aby na dvoře nedělali rámus. Komunisté si však důvod „vyrobili“ sami. Za barákem Princových odpálili dva dělobuchy a krátce nato už stáli u dveří. Pod záminkou páchání výtržností a narušování nočního klidu si vynutili vstup dovnitř. Vyzvali všechny hosty, aby si připravili občanské průkazy a shromáždili se v sálech v přízemí. Dům obklíčili. Hosty pak jednotlivě vypouštěli ze sálu, zapisovali si jejich jména, adresy a zaměstnavatele a posílali je do horního patra. Po celou dobu této policejní akce, která trvala více než hodinu, byl dům uzavřen a nikdo jej nesměl opustit.

Při kontrole návštěvníků nebyly zjištěny žádné závady a ani jejich chování nezavdalo nejmenší příčiny k zákroku. Přesto příslušníci Veřejné bezpečnosti rozvezli několik lidí do okolních lesů, kde je vysadili, a devět osob – mezi nimi Milana Hlavsu, Svatopluka Karáska, Jiřího Němce, Jana Prince a Miluši Števichovou – vzali do vazby. Ostatní přítomné vyzvali, aby okamžitě opustili dům a rozešli se. Venku čekalo hosty „překvapení“. Sedmi osobním vozům a motocyklu „neznámí pachatelé“ během policejní razie prořezali jedenáct pneumatik, ulámali zrcátka a stěrače a uřezali kabel u motocyklu. Na Jana Prince bylo poté vzneseno obvinění z trestného činu výtržnictví.

Barák nám vyhodili do povětří

Manželům Květě a Janovi Princovým bylo jasné, že budou muset o svůj dům svést nerovný zápas. Žádná další slavnost nebo setkání, které se v jejich baráku odehrávaly téměř každý víkend, se neobešly bez pozornosti Veřejné a Státní bezpečnosti. Severočeský deník Průboj líčil jejich dům jako „hašišárnu“ a hnízdo „kriminálních živlů“. Po zmíněném koncertu však začalo jít do tuhého. Ve schránce našli vyvlastňující dekret, kterým jim komunistické úřady oznamovaly, že jejich dům musí být zbořen.

„Naši chlapi dělali na vrtech, protože v okolí je nechtěli zaměstnat. Zůstaly jsme tak s Dášou Vokatou v baráku samy s dětmi a rozhodly jsme se, že ho nějak uhájíme,“ vzpomíná Květa Princová. „Říkala jsem si, že nám ho přece nevyhodí nad hlavou do luftu.“ Před plánovanou silvestrovskou oslavou roku 1977 jim ale estébáci naházeli do domu slzné granáty a na dlouhé měsíce jej zamořili tak, že byl neobyvatelný. Květa Princová a Dagmar Vokatá se však nechtěly vzdát. Několikrát umyly celý dům, vycídily hrnce a vypraly peřiny. Přesto ony i jejich děti neustále slzely a smrkaly, jak jim olejnaté zbytky plynu dráždily sliznice. Když nakonec děti dostaly horečku, rozhodly se svůj boj vzdát a odstěhovaly se načas ke svým rodičům. Komunistům už nic nestálo v cestě a vzápětí přikročili k úplnému zboření jejich domu.

Květa Princová ještě balila poslední věci, když se za okny domu ozval hluk. Shromáždila se tu skupina mužů v uniformách Veřejné bezpečnosti a Lidových milicí, dupali a pokřikovali na sebe, jako by si dodávali kuráž. Na zádech vojenské batohy, v rukou rýče, kladiva a lopaty. V sobotu ráno 28. května 1978 rodině Princových vypršelo ultimátum, které dostala k vystěhování z vlastního domu. Koupili ho před dvěma lety za sedmnáct tisíc korun v dezolátním stavu, bez oken, dveří i střešních tašek. Každou volnou chvilku za vydatné pomoci přátel věnovali opravám. Jejich svobodný život dráždil komunisty natolik, že se rozhodli jejich „ostrov svobody“ potopit. V úředním oznámení, které Princovi dostali o několik týdnů dříve, stálo, že stát právě na místě jejich domu potřebuje postavit točnu pro autobusy. Princovi marně namítali, že příhraniční vesnice na Děčínsku s pár chalupami už jednu točnu má a další nepotřebuje.

Příslušníci Lidových milicí a Veřejné bezpečnosti vtrhli do domu a začali kladivy rozbíjet nedávno opravené dveře a okna. Když Květa Princová viděla, jak milicionáři nesou do sklepa výbušniny, narychlo s manželem a dvěma dětmi nasedli do auta. Ve chvíli, kdy projeli první zatáčkou, uslyšeli za zády ohlušující ránu. Balvany létaly vzduchem na všechny strany. Jejich dům přestal existovat. Komunisté přitom nikoho ze vsi před výbuchem nevarovali a jeden z kamenů prolétl sousedce oknem a dopadl na stůl ve chvíli, kdy chovala na klíně svého vnuka. Žádná autobusová točna na jeho místě dodnes nestojí.

Verneřice

Po demolici rychnovského baráku Princovi získali pronájem v nedalekých Verneřicích. Komunisté se domnívali, že koncerty a výstavy a vůbec celé společenství, které vzniklo kolem baráku v Rychnově, zanikne, ale mýlili se. Přátelé z Prahy a severních Čech jezdili za Princovými dál. K jejich bytu totiž patřila obrovská půda s dřevěnou podlahou, kam se stoupalo po schodech přímo z kuchyně a kam se pohodlně vešlo padesát lidí. Navíc odpadly práce na opravě domu, takže se noví nájemníci mohli věnovat diskusím, výstavám a především nacvičování divadelních her, například Salome od Oscara Wildea. „Jednou mě předvolali na výslech a ten můj estébák, který mě měl na starosti, povídá: ‚No to je teda divný, to mi vysvětlete, že je tu kulturní dům, kterej zeje prázdnotou, a u Princů na půdě padesát lidí cvičí divadlo!‘“ vypráví Květa Princová. Spřízněné duše se našly i mezi místními, především v lékaři a bývalém politickém vězni Hugo Engelhartovi, který měl ordinaci na druhé straně náměstí. Varoval Princovy, když jim estébáci v bytě natáhli odposlech, a jindy zase přinesl zabitého králíka. Premiéru měla Salome na faře v Libčevsi a byla velmi dobře hodnocena i teoretikem umění Ivanem Martinem Jirousem.

Robeč

Po vyvlastnění domu v Rychnově, který komunisté vyhodili do povětří, manželé Princovi věděli, že nemohou shánět pronájem dalšího baráku na své jméno, protože komunisté by jim v tom zabránili už v zárodku. Faru v Robči si proto pronajali spolu se salesiánským knězem Františkem Hochmanem – pronájem svými jmény ovšem zaštítili Hochmanův bratr Jiří a jeho manželka. I tady se noví nájemníci pokoušeli rozvíjet svobodné společenství a František Hochman se snažil posilovat i jeho duchovní stránku.

„Severní Čechy byly propojené, takže za námi zase jezdili různí přátelé, hrálo se divadlo, četly se básně, malovalo se,“ vzpomíná Květa Princová. Fara byla v havarijním stavu. Jedna strana byla úplně rozpadlá a na jejím místě zůstal jen klenutý sklep. V něm si Princovi a jejich hosté udělali provizorní kapli a každé nedělní ráno se tu věnovali duchovním cvičením. „Přes den se pracovalo, sedělo, zpívalo, cokoliv, ale ráno jsme se dobrovolně sešli v tom sklepě, chytili se za ruce a modlili se,“ vzpomíná Jan Princ v knize Baráky. „Byla mezi námi zvláštní soudržnost lidí, lidí dole, těch vyděděných. Dodávali jsme si tak sil na další týden.“

Tajné policii ovšem netrvalo dlouho, aby jejich barák vypátrala. Obrátila se na kapitulního vikáře litoměřické diecése Josefa Hendricha, pod jehož úřad pronájem spadal, a přiměla ho, aby pobyt novým nájemníkům zrušil, přestože ve smlouvě měli přislíbeno, že zde mohou bydlet příštích deset let. Princovi se nejprve obrátili o pomoc na kardinála Tomáška, ale marně. Jan Princ se tak nakonec rozjel přímo za vikářem Hendrichem, který byl v té době hospitalizovaný v nemocnici. Po osobní rozmluvě svůj verdikt zrušil a předal Janu Princovi písemné potvrzení. Když ale 18. prosince 1981 přijeli na Robeč estébáci se stěhovacími vozy a Jan Princ jim ukázal Hendrichovo písemné potvrzení, roztrhali ho. Vtrhli do domu se samopaly a s vlčáky a rodinu vystěhovali na ulici. „Už jsem měla napečené cukroví a zabalené dárky,“ vypráví Květa Princová. „Naše děti vyšly ven do sněhu v bačkorách. Naštěstí nám sousedé na pár měsíců pronajali pokojík nad místní hospodou. Bez pomoci přátel bychom to tehdy asi nezvládli.“

Mastířovice

Po vystěhování komunisty z baráku v Rychnově a Robči se Princovi rozhodli k heroickému výkonu. Opět si půjčili peníze od přátel a koupili si na cizí jméno další zchátralý dům, tentokrát v Mastířovicích u Úštěku. Podařilo se jim tu dokonce získat trvalý pobyt, čímž komunistům velmi zkomplikovali možnosti, jak je z domu vyhnat. Společenství v baráku v Mastířovicích bylo zdaleka největší – žilo tu několik rodin a dalších přátel, dohromady i s dětmi okolo dvaceti lidí. Opět pořádali koncerty, výstavy a přednášky a snažili se také o potravinovou soběstačnost, takže pěstovali ovoce a zeleninu a chovali hospodářská zvířata.

Patřila mezi ně i kráva, kterou na statku chovala Věra Jirousová. Ta se jednou rozhodla, že kráva nemůže být pořád zavřená ve chlévě a že se má pást, a tak si vzala dlouhý provaz, aby kráva měla svobodu. „Když krávu vedeš a není zvyklá, musíš ji držet blízko hlavy, ale ona měla ten dlouhej provaz. Věra ji vedla po silnici a teď ty dvě pochodovaly, krávě se to přestalo líbit a utekla jí. Ve vesnici byla jedna slušná paní, která na louce bělila prádlo, jak se to dělalo dřív, a ta kráva to vzala přes to a pak jsme ji honili v kukuřici,“ vzpomíná Jan Princ ve zmíněné knize Baráky. Nakonec i tento dům byl na popud StB manželům Princovým vyvlastněn.

Z nepřeberného množství absurdních důvodů tentokrát úřady vybraly ten, že dům má sloužit jako sklad materiálu civilní obrany. Pamětnice se svým manželem se snažili bránit a jejich právní spor se státní mocí trval dva roky. „Nakonec nám museli dát rovnocennou náhradu. Byli z toho dost naštvaní, a tak nám tam navezli aspoň stará lehátka. Pak během vichřice v roce 1986 spadnul kus střechy, tak jsme to zabalili, nemělo to dál cenu,“ vypráví Květa Princová. „Po třetím domě v Mastířovicích už ale bylo jasné, že doba ‚baráků‘ skončila – občanské aktivity dobývaly stále více veřejného prostoru a zdálo se, že ‚paralelní polis‘ už splnila svoji roli,“ dodává.

V roce 1986 se Princovi odstěhovali do Věrovan poblíž Olomouce, kde žijí dodnes. Po revoluci Květa Princová vystudovala humanitní vysokou školu, vedla kancelář olomouckého primátora, pracovala v charitě a spoluzakládala obor sociální a humanitární práce. Dnes je odbornou asistentkou na katedře Křesťanské sociální práce na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Příběh Květoslavy Princové byl natočen s laskavou finanční podporou statutárního města Chomutov.