„V červnu 2020 po vás oficiálně pojmenovali zdejší lyžařský svah, nazvali ho Frank‘s Face, Františkova tvář. Jaká byla vaše reakce, když jste se o tom dozvěděl?"
Byl jsem velmi překvapen, to byla moje první reakce. Řekl jsem Stewartovi Diverovi, který je tady v Thredbo generálním manažerem, oznamoval mi to na malé ceremonii u dolejší stanice nové gondoly, řekl jsem mu: ‚Vždyť tady bylo přece usnesení, že svahy ani lifty nebudou pojmenované po osobách.‘ On říkal: ‚Ale my jsme to změnili.‘ To byla moje první reakce, že jsem řekl, že prostě to nebylo jaksi na pořadí. Byl jsem velmi potěšen a potěšilo mě taky to, že tady když se díváte nahoru, tak poslední lift je Karel‘s T Bar, podle Karla Nekvapila a vedle je Frank‘s Face a vedle začíná Sasha’s Schuss. To bylo potěšující.“
„Kdy v Austrálii lyžování začalo, nemůžu říct přesně, ale v roce 1936 na Mount Buller byla návštěva, přijel tam americký sjezdařský tým a byly tam závody. Takže ten sport lyžování bylo známé a v určitých vrstvách velmi populární. Ale celkový počet lidí byl celkem zanedbatelný. Nicméně od roku 1954, 1955 a 1956 se začalo lyžování velmi aktivně rozrůstat, v šedesátých letech se z lyžování stal už dost důležitý sport. Australský postoj vůči lyžování byl kladný."-„Co vás přivedlo k přestěhování se do malé vesničky Thredbo ve Sněžných horách? Bylo to právě lyžování?"- „Byly tam různé okolnosti, sestra a švagr měli tady lodge, jmenovala se Sasha’s lodge a byla to druhá otevřená komerční lodge v Thredbu, v roce 1959 ji otevřeli. To bylo další lákadlo a další lákadlo bylo, že život na sněhu se mi líbil a chtěl jsem lyžovat. V září 1974 jsem se sešel s Albertem van der Lee, byl to přítel rodiny a můj dobrý známý. Sešli jsme v Coomě, dohodli jsme se nájemné smlouvě v prosinci a před Vánocemi 1974 jsem přijel a otevřel obchod v Thredbu, takzvaný arts and crafts."-„Jak jste zmínil, nebyl jste jediný Čech ve Sněžných horách, a proto by mě zajímalo, jaká byla role české komunity v Thredbo. Měli jsme ve Sněžných horách dobré jméno a renomé?"-„Češi měli velký vliv na počátek lyžování v Thredbo. V sedmdesátých letech tady byli zaměstnanci hotelu, v restauraci hotelu byli Češi a Tonda Šponar byl jeden ze zakladatelů lyžování v Thredbo."-„To se obloukem vracíme k vašemu příteli Tony Šponarovi, se kterým jste provozovali mechanický vlek v v Sankt Antonu."-„To bylo návazné. Vzhledem k tomu, že Tonda byl tady první rezident manager, tak hodně Čechů, co byli ve Sněžných horách, sem přišlo za prací. Líbilo se jim tady, život a lyžování. Takže tady původně bylo zaměstnaných dost Čechů, byli známí a měli dobré renomé.“
-„V roce 1956 jste reprezentoval Austrálii na olympiádě v italské Cortině. Československo tam reprezentovali Evžen Čermák, Jaroslav Bogdálek a Kurt Hennrich, ten skončil mimochodem ve sjezdu na úžasném sedmém místě ve sjezdu. - „Znal jste se s některými z těchto sportovců a jaké to bylo reprezentovat Austrálii a nikoliv Československo?"- „V Cortině to bylo zajímavé, trošku předejdu, před Cortinou bylo soustředění v Bad Gasteinu a bydleli jsme náhodou ve stejném hotelu jako Češi. Tam jsem se s nimi volně stýkal, byl tam doktor Mathé a Zdeněk Parma vedoucí, znal jsem ho dobře. Znal jsem je a ještě někoho, ale tyhle mladé hochy jsem už neznal, protože přišli až po mé době. Přišel jsem k nějakým Čechům, chtěl jsem se s nimi bavit a oni si odsedli a odvrátili se ode mě. Někdo mi řekl, oni ti kluci ti vzkazují, že se s tebou nesmí stýkat, to bylo zajímavé. Cítil jsem se jako Australan, byl jsem šťasten, že mohu jet na olympiádu za Austrálii, bylo to trošku neskutečné. Člověk si říkal, jsem tady pět let, pět let jsem pryč a teď reprezentuji jinou zem. Neměl jsem z toho žádné problémy. Bylo to zajímavé, byl jsem rád, že reprezentuju Austrálii. Nikdy předtím jsem nebyl na mezinárodních závodech předtím. Olympiáda byla těžká práce, olympiáda není jenom zábava a sranda, člověk je pod tlakem. V Cortině obzvláště, bylo tam velmi málo sněhu. To dělalo všechno obtížnějším, než kdyby byly normální podmínky. Taky člověk byl nervózní, dopad toho byl, že v obřím slalom jsem upadl v první brance, sice to byla ostuda, ale vyjel jsem si a říkám si, krucifix, já se musím točit. Bylo pozdě, podklouzly mi lyže. Tam je ta fotka s rukou vzhůru.“
„Karel, Saša a já jsme odjeli do Belgie, Karel dostal místo pokladníka, Saška byla doma. Dělal jsem co jsem mohl, umýval jsem nádobí a dělal jsem všelijaké různé džoby, trochu jsem si vydělal. Nechtěl jsem se vracet domů, chtěl jsem z Evropy pryč. Otázka byla kam dál. A proč Austrálie? Tenkrát jsme na lyžování nemysleli, tenkrát bylo cílem dostat se někam ven, kde by to bylo přiměřené. Rozhodnutí bylo učiněno jeden víkend, uprchlíky přijímala i Kanada. Nekvapil odebíral na víkendy London Times, v neděli tam byla příloha o náboru migrantů do Austrálie, kde byl velmi dobře popsaný život, počasí, a tak dále, jih, sever, všechno bylo popsané. Neměli možnost velké volby, protože byla otevřená Kanada a Austrálie, do ostatních zemí bylo velmi těžké se dostat. Nebyli jsme tam jako migranti. Každý stát se bránil cizím lidem, nechtěl je. Jenom tyhle dva státy byly otevřené. Prodebatovali jsme to a rozhodli jsme se pro Austrálii.“
„Plán byl, že v lednu rybník bude zamrzlý a přejdeme po ledě do Rakouska začátkem ledna 1949. Jeden kamarád měl auto a odvezl nás na hranice, jak nejdál bylo možno. Měli jsme hrozný otřes, protože rybníky, které jsme míjeli cestou, nebyly zamrzlé. Říkali jsme si: ‚Ježíšmarjá, když budeme muset obejít ten rybník, určitě nás uvidí.‘ To byla dlouhá cesta obejít rameno rybníka, dvě hodiny, hodinu a hodinu a půl. Naštěstí když jsme dojeli ke Staňkovskému rybníku, rameno bylo bohudíky zamrzlé, tak jsme si oddechli. Byli jsme jako na túře na běžkách, byli jsme prostě na vejletě, a jé my jsme v Rakousku?! Bohudíky, ačkoliv jsme cestou míjeli už na lyžích budovu Pohraniční stráže, nikdo si nás nevšiml, tak jsme šli dál a úspěšně jsme přešli rybník. Byli jsme jaksi uklidnění, poněvadž přes ten rybník šlo stádo srnek, pěkně zvolna, nebyly vyplašené, tak jsme si říkali: ‚Žádné stráže tam nejdou.‘ Tak jsme přešli rybník, došli jsme k hajnému a ubytoval nás.“
František Příhoda se narodil 8. července 1921 v Praze. Měl o dva roky starší sestru Alexandru a s rodiči žili na pražských Vinohradech. Otec vlastnil podnik na výrobu umělých květin a obchod s nimi. František se postavil na lyže poprvé v pěti letech ve Špindlerově Mlýně. V dětství a v mládí se věnoval sjezdovému lyžování hlavně v Krkonoších, jezdil do Rokytnice nad Jizerou, na horskou chatu Dvoračky, do Harrachova, na Luční boudu nebo na Rennerovu boudu. Lyžovala rovněž jeho sestra Alexandra, které se prosadila do československé reprezentace a v roce 1948 se zúčastnila zimních olympijských her ve švýcarském Svatém Mořici. V roce 1937 zemřel otec Františka Příhody, maminka syna stáhla ze studií na gymnáziu a musel jí pomáhat s vedením firmy. Válku přečkala rodina bez úhony. František Příhoda se od mládí pohyboval ve společnosti starších lyžařů, kteří patřili k nejlepším v Česku. V dospělosti se zařadil mezi širší tuzemskou lyžařskou špičku, svému sportu se však nemohl věnovat jako jeho soupeři, poněvadž ho zaměstnávala starost o rodinný podnik. V únoru 1948 se zmocnila neomezené vlády v Československu komunistická strana a Příhodovým znárodnila jejich firmu. V lednu 1949 uprchl František Příhoda se svým švagrem Karlem Nekvapilem do Rakouska. S dalším emigrantem, bývalým československým reprezentantem ve sjezdovém lyžování Antonínem Šponarem, provozovali v rakouském alpském středisku Sankt Anton až do Velikonoc 1949 provizorní lanový vlek. Poháněl ho bývalý vojenský džíp. V Západní Evropě žila od roku 1948 v emigraci sestra Františka Příhody Alexandra provdaná za Karla Nekvapila. Z Rakouska se František Příhoda přesunul do Belgie, kde se živil příležitostnou prací, například umýváním nádobí v restauraci. Se sestrou a švagrem se rozhodli odjet do Austrálie, na loď František Příhoda nastoupil začátkem února 1950 v italském Janově a po pěti týdnech přistál v Austrálii. Sestra a švagr ho následovali za několik měsíců. Jako nový domov si vybrali Melbourne. Nedaleko od něj se vypínají Sněžné hory s vrcholy vyššími než 2000 metrů. František Příhoda tam lyžoval a v roce 1956 se jako jeden z nejlepších australských lyžařů nominoval na zimní olympijské hry v italské Cortině d’Ampezzo. V obřím slalomu obsadil 80. místo a ve slalomu 54. místo. Českoslovenští reprezentanti se s ním jako s emigrantem nesměli stýkat. Manželé Nekvapilovi i Antonín Šponar v padesátých letech odstartovali podnikání v údolí obce Thredbo pod Sněžnými horami, kde přispěli k vybudování největšího lyžařského střediska v Austrálii. V roce 1974 se tam z Melbourne přistěhoval František Příhoda. V listopadu 1989 padl v Československu komunistický režim a mohl znovu navštívit svou rodnou zemi. Vracel se tam opakovaně, do Prahy letěl ještě ve svých 95 letech. Do posledního závodu ve sjezdovém lyžování nastoupil ve Sněžných horách roce 2011 v 90 letech. František Příhoda obdržel u příležitosti stých narozenin vyznamenání Ministerstva zahraničních věci ‚Gratias agit‘ za propagaci a šíření dobrého jména České republiky v Austrálii. V roce 2020 obdržel medaili Snow Australia za reprezentaci Austrálie na zimní olympiádě v Cortině d’Ampezzo. Zemřel 10. listopadu 2022 v Melbourne.
František Příhoda po emigraci z Československu (uprostřed) na vleku v Sankt Antonu v Tyrolsku. Poháněl ho vysloužilý válečný džíp. Vlevo stojí bývalý československý olympionik Antonín Šponar, vpravo švagr Františka Příhody Karel Nekvapil
František Příhoda po emigraci z Československu (uprostřed) na vleku v Sankt Antonu v Tyrolsku. Poháněl ho vysloužilý válečný džíp. Vlevo stojí bývalý československý olympionik Antonín Šponar, vpravo švagr Františka Příhody Karel Nekvapil
Sestra Františka Příhody Alexandra Nekvapilová na zimní olympiádě 1948 ve Svatém Mořici, kde reprezentovala ČSR ve sjezdovém lyžování. Vedle ní stojí další olympionik Antonín Šponar
Sestra Františka Příhody Alexandra Nekvapilová na zimní olympiádě 1948 ve Svatém Mořici, kde reprezentovala ČSR ve sjezdovém lyžování. Vedle ní stojí další olympionik Antonín Šponar
František Příhoda (vlevo) a vedoucí zastupitelského úřadu v Canbeře Ondřej Boháč před obchodem v Thredbo, kde prodával prvně jmenovaný umělecké a řemeslné výrobky a suvenýry. Rok 2021
František Příhoda (vlevo) a vedoucí zastupitelského úřadu v Canbeře Ondřej Boháč před obchodem v Thredbo, kde prodával prvně jmenovaný umělecké a řemeslné výrobky a suvenýry. Rok 2021
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
