Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Slávek Přibil (* 1926)

• narodil se 6. září 1926 v Dežanovci v dnešním Chorvatsku

• ve vesnici a okolí žije dodnes početná česká menšina

• chodil do české školy v Dežanovci (čtyři roky)

• 1. září 1943 vstoupil do československého partyzánského praporu, ze kterého se později stala I. československá brigáda Národně osvobozeneckého vojska Jan Žižka z Trocnova

• po válce odmítl přesídlení do Československa

• po svých rodičích převzal hospodářství v Dežanovci

• se ženou Vlastou mají tři dcery

Rodina a předkové

Slávek Přibil se narodil 6. září 1926 ve vesnici Dežanovec (Dežanovac) v dnešním Chorvatsku. Do této oblasti Slavonie přicházeli od dvacátých let 19. století přistěhovalci z českých zemí, aby toto území na kraji monarchie osídlili po několikasetleté turecké nadvládě. Dodnes zde žije početná česká menšina. Pamětníkovi předci přišli v roce 1890 ze Slibovic u Nymburka, Slávek Přibil má uschovaný starý domovský list z této vesnice a loni se tam byl s dcerami poprvé podívat. Jeho praděda „... tam prodal menší majetek a tady koupil větší majetek. A to koupil tady přes (cestu) od nějakého Jadija. Barák i hospodářské budovy a snad i nějaký dobytek a třicet jiter pozemků, co louk, co oranice. A přijel můj praděda s pětma dětma. Můj děda byl nejstarší, potom byl jeho bratr Josef, pak byl Václav ještě mladší a ještě pak dvě dcery. (...) Můj děda měl patnáct roků, když přišli sem, a tam chodil jako učeň za pekaře, ale teď nevím, jestli zakončil pekařství, nebo ne. A tady je istá šířka, tady byl slivník, z téhle strany. Můj děda byl schopnější, starší, tak si sám dělal ty syrový cihly, vykopal tady dole jámu a dělal si cihly, sušil a pak si dal vystavět barák. Se třema místnostina – sednice, kuchyň a komora.“

Jeho nejstarší syn Rudolf, otec Slávka Přibila, pak hospodářství po otci převzal a později ho předal svému synovi. „Před druhou světovou válkou byla chudina, byla chudina na vesnici. Jedině my jsme měli dosti dobré hospodářství, děda uměl hospodařit. On byl jednu dobu i v Americe na práci, a potom dostal vředy na žaludek a musel se vrátit. Takže on si potom zlepšil hospodářství, z Čech si (pořídil), nevím, jestli víte, co to byl kepl a řezačka a fofr. A potom, to mám ještě dneska, na koňský přenos, koně to otáčeli a to byla mlátička. To byl buben s kratšíma zubama, pak se to vytřásalo, sláma s plevama, na fofr se to dávalo. Takže ještě dneska tu mlátičku mám, která je muzej!“ Pamětníkův strýc odešel v roce 1928 do Argentiny. Rodina s ním až do druhé světové války byla v kontaktu, ale poté se vazby přetrhaly.

„Nemůžu říct, že jsem jako dítě nějak špatně žil, protože přeci jen jsme byli trochu lepší hospodáři, takže jsme neměli bídu. Ale koukalo se šetřit. Doma se pekl chleba ve chlebovkách, to za (na) celý týden se peklo – pět šest bochníků. Potom někdy se sázela bílá koruza (kukuřice) a to se mlelo a míchalo se do chleba, protože pšenice byla dražší. Dneska je to za facku – pšenice. To je laciný dneska. Já se pamatuju, to byl výjimečný rok, aby bylo deset metráků po jutru (jitro = asi půl hektaru) pšenice, to bylo výjimečně, jinak bylo pět, šest, sedm. (...) Dneska jestli není po jutru nejmíň třicet čtyřicet, tak se to nevyplatí mít.“ Vzpomíná také na to, jak odmala v hospodářství pomáhal – ještě předtím, než šel ráno ro školy, vodil krávy na pastvu. Do školy chodil v Dežanovce. Tehdy byla docházka čtyřletá a vyučování probíhalo obvykle dvakrát denně, dopoledne a večer, aby děti mohly pomáhat rodičům v hospodářství. Ve vesnici byly i české spolky – beseda a besídka, spolek mládeže – které pořádaly různé kulturní akce, nejčastěji muziky – tancovačky a divadelní představení. Za druhé světové války byly všechny české spolky včetně škol zakázány.

V československé partyzánské brigádě

Slávek Přibil popisuje vzrůstající nacionalismus za druhé světové války, kdy se Ante Pavelič přiklonil k nacistickému Německu a založil NDH (Nezavisna Država Hrvatska – Nezávislý stát Chorvatsko). Chorvatský stát se chtěl zbavit občanů jiných národností a prý se říkalo: „Nejdřív vystěhujeme Jovana a Jovanku odtud, nejdřív vystěhujeme z Chorvatska, potom Pepíčka a Marjánku a potom Maryšku a Pišta. Ipak če biti Hrvatska čista.“ Jména typická pro různé národnosti označují ty, kteří chorvatskému státu nejvíce vadili – Srby (Jovan a Jovanka), Čechy (Pepíček a Marjánka) a Maďary (Maryška a Pišta). „Plánovali nás vystěhovat, ale potom přeci se vidělo, že to nevede k ničemu dobrému.“

Okolo Dežanovce a nedalekého Daruvaru, ve středu Slavonie, a hlavně v lesích pohoří Papuk, začaly v letech 1942 a 1943 více působit partyzánské oddíly. Dne 1. září 1943 odešlo k partyzánům asi dvacet mužů a chlapců z Dežanovce, mezi nimi i Slávek Přibil, kterému nebylo ještě ani sedmnáct let. Připojili se k československému partyzánskému praporu, který byl pod 17. brigádou. Nějaký čas pobyli nedaleko vesnice a poté odešli k Bučji. „Tam byla formovaná československá brigáda (I. československá brigáda Národně osvobozeneckého vojska Jan Žižka z Trocnova). Tam jsem byl při formování, to dobře vím, jak to vypadalo. Tady bylo pročtené to (prohlášení) za formování české brigády, to bylo v jedenáctém měsíci.“ Při založení měla brigáda okolo 500 členů a později asi 1000.

K partyzánům se přidal kvůli svému otci, který mu to poradil. Podle něj bylo lepší jít rovnou a navíc s ním šlo mnoho známých z vesnice. Později by byl stejně povolán do války. Jejich první velitel Miljan Joka nebyl Čech, ale jinak se v brigádě mluvilo pouze česky. Dalším velitelem byl Josef Růžička z vesnice Otkopi u Končenic, kde po něm byla později pojmenována česká základní škola.

Dostávali prý pomoc od Angličanů a Američanů, kteří jim z letadel shazovali balíky s oblečením i se zbraněmi. Partyzáni se nejčastěji skrývali v lesích a horách, kde byly zřízeny tábory, nemocnice, kuchyně a dílny, kde se spravovalo oblečení, boty i zbraně. V lesích stály také zajatecké tábory. Slávek Přibil byl většinou při štábu brigády a na hlídkách. „Tam jsme dostali hlas (zprávu), že v Sibini zanoćila (nocuje) nějaká německá kolona, autokolona. Tak jsme v noci šli na útok. A bylo bláta a tma jak v pytli. No, přišli jsme do Sibině, byl jsem u štábu brigády na mrtvé hlídce, jestli víte, co je mrtvá hlídka. To že seš na stráži, nemá stoj, jak se něco šustne, střílej. Za chvíli zář, kluci odešli na útok, začali pálit na kamiony, to hořelo. A tam kluci zajali tři Němce a tři kluky Rusy, které Němci vzali do kamionu jako pomocníky. A Němci, jak využili nějaké to, utekli, a tihle Rusi zůstali.“

Slávek Přibil vzpomíná na nebezpečné situace, kdy například museli přejít střeženou silnici nebo železniční trať. Někdy prý měli opravdu velké štěstí. „Byl jsem na stráži, po půlnoci. No dobře, tehdy jsem ještě nevěděl, kde jsou Našice, ale od Našic hrčí a hrčí a hrčí a hrčí... Říkám, nebude to asi dobrý, asi to nebude dobrý. A to z Maďarska německé tenky (tanky) přijely sem. Všechno štěstí, že neměly za sebou vojsko, bylo tenků dost, ale neměly pěchotu za sebou. Tak jsme se my potom popotahovali, štáb brigády, a byla mlha, hustá mlha. A třebali (potřebovali) jsme přejít cestu od Orahovice za (do) Našice. A tam z lesíka dva tenky. A my to třebáme přejít! No a komandant brigády, tehdy jsme už měli tu protitankovou pušku, tak začal střílet, i poškodil jeden tenk a tenky se popotáhly. A my přes, polem zas do lesa nahoru. Sotva jsme přešli, tak německý motorbicykl (motorka) s kabinou projel jako metek (kulka), než jsme se my snašli (vzpamatovali), už projeli. A to byli asi nějací oficíři proti (do) Našicím.“

Několikrát prošel pěšky střední Slavonii od Drávy na severu, Slavonského Brodu na jihu, Garešnice na západě a Đakova a Osijeku na východě. Několikrát přecházel pohoří Papuk, které se táhne od Daruvaru na východ. Ale již před Vánocemi 1943 se omylem své skupině ztratil – odešla, když ještě spal. Pokoušel se ji pak dohnat, ale protože mezitím přišel o boty, rozhodl se vrátit na Vánoce domů. Navíc dostal zprávu, že jeho prapor odešel mezitím k Papuku, což nebylo od domova daleko. Otec mu nechal ušít u příbuzného ševce nové boty, když se mu je předtím nepodařilo sehnat od vojáků domobrany, a Slávek Přibil se zhruba za měsíc mohl vrátit ke své brigádě. Zažil pak různé, spíše menší, ale i tak nebezpečné boje v Končenicích, Otkopech a u Ivanova Sela.

V září 1944 přešel pamětník u Đakova k jinému pluku, kde sloužil až do konce války. V lednu 1945 přešli Drávu a prý byla tak tuhá zima, že skoro celá zamrzla. Nějaký čas strávili na maďarské straně, kde kontrolovali mosty. Velikonoce prožili v chorvatské vesnici v Maďarsku a pak se přes Osijek a Virovitici chtěli vrátit domů. Z domova dostávali zprávy, kdo už se vrátil, oni však stále nebyli propuštěni, navíc museli na konci války odjet do kasáren v Bělehradě. Věděli, že kdo z vojáků není jugoslávský státní příslušník, může být z armády propuštěn okamžitě. Při první příležitosti se prý proto přihlásilo asi patnáct mužů včetně Slávka Přibila, že jsou Češi. Málokterý z nich měl ale opravdu československé státní občanství. Dali jim pak podmínku, že pokud chtějí být jako českoslovenští státní příslušníci z armády propuštěni, musí odejít do vlasti. Této možnosti mnozí využili, pamětníkovi se ale do Československa nechtělo. Původně s ním navíc měli odjet i jeho rodiče a zanechat v Dežanovci téměř všechno, co mají.

Slávek Přibil však dostal povolení odjet nejdříve na měsíc domů, aby se na cestu mohl připravit a rozloučil se. Po měsíci se měl přihlásit na československém konzulátu v Záhřebu a dostal povolení zůstat zatím tam, kde je. K reemigraci ho už nepovolali.

Hospodářství

„Vostal jsem v nejhorším podniku, v zemědělství, v nejhorším podniku,“ směje se dnes pamětník. Mohl prý pracovat na opčině (na obecním úřadě), ale jeho otec chtěl, ať zůstane v hospodářství. Jako bývalý partyzán musel vstoupit do komunistické strany, ale říká, že brzy přestal chodit na schůze. Koncem čtyřicátých let se začaly zavádět tzv. zadrugy, což byla obdoba JZD. Neosvědčily se však a po roce 1953 zase zanikaly.

Jeho otec do družstva vstoupit nechtěl. „... říkal: dokud mně poslední tašku nesundávají z baráku, tak nepůjdu (do družstva).“ Jenže stejně jako v tehdejším Československu, i tady měli komunisté své páky. Nejdříve na otcovo hospodářství uvalili nesplnitelné dávky a nakonec se otec dostal až k soudu. Poslali ho na dva roky do vězení v Lepoglavě a přišel o veškerý majetek. Rodině však přece jen něco zbylo, polovina majetku byla totiž napsaná na pamětníkovu maminku a té nic nevzali. Za mřížemi strávil otec nakonec jen dva měsíce, a když se začaly zadrugy rušit, byl mu vrácen i majetek.

V padesátých letech se Slávek Přibil oženil, jeho žena Vlasta pocházela také z české rodiny ze sousedního Horního Daruvaru – „Podbor“ (Gornji Daruvar) a do Dežanovce jezdila na kole za příbuznými. Po dvouleté známosti se vzali a měli spolu tři dcery. Dcery později odešly studovat. Přibilovi pracovali celý život na svém hospodářství a pamětník jezdil na trhy prodávat, co vypěstovali. Pálí si i vlastní slivovici a říká, že některé stromy v sadu vysázel ještě jeho dědeček.

Slávek Přibil si nevzpomíná, že by měl někdy díky své účasti v partyzánském odboji nějaké výhody. Dříve však navštěvoval oslavy československé brigády. V roce 1973 se dostal i se svou ženou Vlastou poprvé do Československa. Jeli se zájezdem navštívit několik vesnic, kam koncem čtyřicátých let odešli reemigranti z Daruvarska, někdy i bývalí členové brigády. Vzpomíná také na zájezd do Československa v osmdesátých letech, který organizoval Svaz Čechů a Slováků v Daruvaru pro české „dědečky a babičky“.