Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Jan Přibil (* 1938)

Táta ráno odešel do práce a vrátil se za pět a půl roku

  • narozen 1. července 1938 do antikomunistické rodiny

  • otec Stanislav Přibil provozoval v letech 1934 až 1953 hodinářskou živnost v Třeboni

  • zažil konec války a příjezd sovětské armády do Třeboně

  • v roce 1953 otci komunisté znárodnili hodinářství

  • v roce 1958 odsoudila komunistická jurisdikce otce na pět a půl roku vězení na Mírově

  • vyučil se hodinářem v Polné u Jihlavy

  • v roce 1960 maturoval na střední průmyslové škole v Praze v Karlíně

  • po roce 1968 odmítl podepsat souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy na území ČSSR

  • nikdy nevstoupil do KSČ

  • s problémy souvisejícími s jeho třídním původem, antikomunistickými názory a osudem otce se potýkal celé období totality

Stanislav Přibil, otec Jana Přibila, provozoval v Třeboni vlastní hodinářskou živnost od roku 1934. V roce 1953 mu byl obchod znárodněn. Stal se tak zaměstnancem ve vlastním obchodě. Ale to komunistům tehdy nestačilo, soukromé živnostníky chtěli zadupat do země. V roce 1958 na něj přišlo udání. „Táta šel jeden den do práce. Okolo desáté hodiny k němu přišli estébáci, odvedli ho. A pak jsme ho viděli až za pět a půl roku.“ Když Stanislava Přibila v roce 1958 odsoudili za rozkrádání socialistického majetku a porušování devizového hospodářství, bylo Janu Přibilovi 20 let a studoval Střední průmyslovou školu v Praze v Karlíně. To, že se podle komunistické jurisdikce stal z otce nepřítel státu, řekl z obav z možného vyloučení a dalším problémům pouze třídnímu učiteli. „Byl velmi slušný člověk. Stál nade mnou, jako dneska to vidím, a říkal: ,Přibil, co budeme dělat? Co budeme dělat? Vždyť tě vyženou. Co budeme dělat? Víš co, my to nikomu nepovíme.´ Taky to byl asi komunista, šlo mu o místo, samozřejmě. A tvrdě o místo,“ pozastavuje se dodnes nad odvahou svého učitele a popisuje tak i jednu z nejtěžších chvil svého života. 

Otec byl špičkový hodinář

Jan Přibil se narodil 1. července 1938 v Třeboni Stanislavu a Marii Přibilovým. Rodina byla poměrně dobře zaopatřena. Otec byl vynikající hodinář. Od roku 1934 provozoval v Třeboni vlastní hodinářskou živnost a o zakázky nikdy neměl nouzi. Marie Přibilová vedla domácnost a starala se o děti.

Pamětník vzpomíná, že ho rodiče od útlého věku brali do kostela, kde ministroval až do svých 15 let. „V 50. letech to bylo velmi komplikované, protože kdo chodil do kostela, tak byli všichni podezřelí. Od roku 1948, řekněme dalších deset let, to bylo velmi obtížné. Ani všichni pak nechodili ministrovat. Ti, co začínali po válce, těch pomalu ubývalo. Pak zůstalo v kostele pracovat deset ministrantů nebo dvanáct,“ popisuje úbytek věřících po komunistickém převratu.

V prvním roce jsme nechodili do normální školy

Podle vzpomínek pamětníka se rodině za války nevedlo špatně. Otec stále pracoval ve svém obchodě, ale byl veden jako zaměstnanec: „Za protektorátu nemohli Češi nic samozřejmě prodávat a nic takového vlastnit.“ Ani zakázek během války neubývalo. Díky kontaktům na vesnici si rodina sehnala nebo vyměnila mléko i máslo. Nedostatkem netrpěli.

V roce 1944 nastoupil Jan Přibil do první třídy. Situace v Třeboni byla tehdy velmi složitá, nebyly volné prostory, kde by se mohly děti učit. V mnoha třeboňských školách ubytovali německé vojáky. V letech 1944 a 1945 začali navíc přicházet tzv. národní hosté, které postupně ubytovávali po volných školách, po tělocvičnách. Jednalo se o civilní uprchlíky německé národnosti z oblastí, které obsadila nebo ohrožovala Rudá armáda. Do Třeboně tak začaly přicházet celé rodiny s dětmi, dokonce i s dobytkem. „Neměli to lehké, ale nikdo je nelitoval, protože měli bohužel, co chtěli, nebo lépe řečeno, co jejich nacistický stát od nich požadoval,“ dodává pamětník.

„Škola vypadala tak, že jsme chodili do školy po hospodách, po tělocvičnách, po větších bytech. Nikdy jsme nebyli v prvním roce v normální škole,“ vzpomíná na začátky své školní docházky.

Velká bitva Na Kopečku

V úplném závěru války se Na Kopečku (část Třeboně) 9. května 1944 odehrála jedna z posledních bitev druhé světové války na našem území. Ustupující německé vojsko se zde střetlo s Rudou armádou. Vidina sovětského zajetí děsila německé vojáky natolik, že se nevzdávali a snažili se probít až do amerického zajetí.

Hned následující den po bitvě vzal otec Stanislav Přibil své dva syny Jana a Stanislava, staršího bratra pamětníka, na Kopeček. „Táta, jestli byl tak statečný, nebo jestli chtěl, abychom si to pamatovali, tak nás tam vzal sebou. Vím, že okolo silnic, po příkopech, tam bylo spousta mrtvých koní zabitých. Tam leželi po příkopech.“ Podél silnice se prý válely hromady granátů a různé zbraně. Otec jim dovolil, aby si všechno prohlédli z bezprostřední blízkosti, jen sahat na nic nemohli. Vzpomíná, že se tehdy nebál, nad strachem u něho převládla chlapecká zvídavost.

Otec měl obchod nabitý sovětskými vojáky

Sovětská armáda v Třeboni pobývala až do října 1945. Podle pamětníka se chovali dobře. Dokonce si ve městě v parku postavili stany i s divadlem, které potom hráli pro místní. Otec měl svůj hodinářský obchod stále plný sovětských vojáků. Chodili k němu do hodinářství, aby si prohlédli a osahali hodinky. „Před pultem, za pultem všude byli vojáci, ale nikdo mu nesebral ani knoflík. Nikdo mu neukradl vůbec nic. Je pravda, že táta mnoho hodinek rozdal v euforii a bylo to pochopitelné,“ popisuje tehdejší situaci pamětník.

Vstup do výrobního družstva byl fakt

Obchod se hned po válce rozběhl velmi hladce. Lidé nakupovali, zakázky se jen hrnuly. Zdálo se, že se vše vrací do starých kolejí. „Už se mohlo i obchodovat. 1946, 1947 a část 1948. Takže se prodávalo zboží. Prodávaly se samozřejmě šperky, hodinky. To všechno už bylo. Nástup svobody byl velmi rychlý,“ vzpomíná na nadějnou dobu pamětník. Do roku 1948 patřila podle Jana Přibila rodina do nižší střední třídy.

Vše se vyvíjelo slibně až do komunistického puče v únoru 1948. Přestože první měsíce po únoru se pro malé živnostníky a obchodníky mnoho nezměnilo, Stanislav Přibil komunistům nikdy nevěřil. Pravděpodobně tušil, k čemu se schyluje, tedy ke znárodnění i drobných živnostníků. „Každý rozumný člověk viděl, že už to nebude demokratické, tak otec své zboží přestal prodávat a už jenom dělal opravy, už jenom pracoval jako řemeslník a své zboží schoval,“ vzpomíná pamětník na okolnosti, které měly později fatální vliv na otce i celou rodinu.

V roce 1953 došlo ke znárodnění malých živností. Zestátnění hodinářské živnosti převedením do výrobního hodinářského družstva Stanislavu Přibilovi stroze oznámili. „Do výrobních družstev ho nemuseli nutit, protože to byl fakt. Buď bude ve výrobním družstvu, nebo by šel dělat třeba do zemědělství nebo zedníka.“ Otec pamětníka neměl na vybranou a stal se tak zaměstnancem v obchodě, který budoval téměř 20 let.

Gymnázium nepřipadalo v úvahu

Jan Přibil končil základní školu v období nejtvrdšího komunismu v roce 1953. Tehdy byly třídní původ, politické názory a postoje mnohem důležitější než reálné výsledky a schopnosti žáků. Ačkoliv Jan Přibil patřil na základní škole vždy mezi nejlepší, na vysněné gymnázium nastoupit nemohl. „Po deváté třídě by se člověk mohl rozhodnout, kam může jít. To byste udělala vy nebo váš kolega, ale nám to bylo určené, kam půjdeme,“ vysvětluje okolnosti výběru střední školy. „Nesouhlasil jsem s tím, já jsem chtěl jít do gymnázia a po gymnáziu směřovat na jakýkoliv humanitní obor. Tak to vůbec nepřipadalo v úvahu, že bych šel do gymnázia. A to mně říkali, že je to z milosti, že nastupuju do Průmyslové školy elektro v Českých Budějovicích,“ vypráví pamětník.

Ze školy, která ho vůbec nebavila, po roce odešel na nově otevřené hodinářské učiliště v Polné u Jihlavy. Jan Přibil nechtěl ukončit své vzdělání pouze výučním listem. V roce 1957 nastoupil do druhého ročníku na Střední průmyslovou školu přesné mechaniky a optiky do Prahy.

Když se vrátil z vězení, už to nebyl on

V roce 1958 na základě udání zatkla StB Stanislava Přibila. „Tátu odvedli z toho opravářského krámu, kde pracoval v 10 hodin dopoledne, a od té doby už se domů nedostal.“ Příslušníci Státní bezpečnosti prohledali celý dům, až nakonec našli hodinářské a zlatnické zboží, které si Stanislav Přibil po roce 1948 z obav ze znárodnění schoval na půdě. Zabavené zboží poté vystavili spolu se štvavým nápisem v jednom z třeboňských obchodů. „To jsou oni, to byl nápis. Ukazovali právě dělnické třídě, jak si boháči nechají svůj majetek, místo aby ho dělnické třídě odevzdali. Je fakt, že mnoho lidí bylo proti němu,“ popisuje, jak komunisté v 50. letech podněcovali mezi lidmi nenávist k soukromým živnostníkům.

Během rychlého procesu otce odsoudili za rozkrádání socialistického majetku a porušování devizového hospodářství na pět a půl roku ve vězení na Mírově. „Bylo to něco úplně absurdního, co se nedá podchytit. Co to je rozkrádání socialistického majetku? Za to byl odsouzený, ale dodneška nikdo neví, co to je. Jaký majetek rozkrádal v socialistickém vlastnictví?“ ptá se dodnes pamětník.

Jako mnoho jiných s podobnou zkušeností ani otec Jana Přibila nikdy mnoho nemluvil o pobytu ve věznici. „Nedivím se mu, protože když se vrátil domů, to už nebyl on. To už nebyl on. Vrátil se smutný člověk.“

Velmi dobře pracuje, ale není sžitý s dělnickou třídou

Jednou za tři měsíce měla rodina povolenou patnáctiminutovou návštěvu. Pamětník doprovázel matku do vězení několikrát. Na návštěvy se mu ani z odstupu několika desetiletí nevzpomíná jednoduše. Do Mírova se z Třeboně dostávali velmi složitě s mnoha přestupy a přespáním v Praze. Poslední kilometry museli dojít pěšky. Dodnes si přesně vybavuje syrovost a krutost prostředí i samotných návštěv, kde se na nikoho nebraly ohledy. Všichni příchozí čekali stojící, namačkáni jeden na druhého, aby mohli na čtvrt hodiny vidět své blízké. „A pak se ozve hlas Novák, tak se někdo odlepí od té masy lidí v místnosti a jde. A takhle to pomalu odchází, až pak přijde doba, kdy zavolali Přibil. Tak tam jdeme. To je taková místnost, kde není nic, akorát ten stůl. Židle z jedné strany, z druhé strany,“ popisuje těžké životní okamžiky Jan Přibil.

Ačkoli matka často žádala o možnost zaslat manželovi balíček, za celých pět a půl roku jí to neumožnili. „Vždycky byla odpověď, velmi dobře pracuje, normu plní na třeba na 130% nebo 140%, ale není stále sžitý s dělnickou třídou,“ vzpomíná na oficiální vysvětlení pamětník. „Táta si skutečně asi servítky nebral a nikdy jim tam nic nepodepsal. Nic neudělal pro tehdejší státní zřízení. Absolutně ne. Byl statečnej,“ dodává.

Díky odvaze třídního učitele mohl na škole zůstat

Zatčení otce nebylo pro Jana Přibila složité pouze po osobní stránce, ale znamenalo to velké komplikace při studiu v Praze. V roce 1958 nemohl jen tak někomu sdělit, že se z jeho otce stal nepřítel lidu uvězněný za rozkrádání socialistického majetku. Ve škole to oznámil pouze svému třídnímu učiteli. Pamětník se dodnes pozastavuje nad statečností a slušností učitele, který, ač straník, si celou událost nechal pro sebe a tím zajistil, že ho ze školy nevyloučili. „Druhý nejdůležitější, ten učil mechaniku a optiku, to byl nějaký Jirotka, tomu to říct, tak jdu okamžitě pryč.“

Odmítl podepsat souhlas s příjezdem vojsk Varšavské smlouvy

Druhá polovina šedesátých let byla pro rodinu poměrně šťastným časem. Otec se konečně vrátil z vězení. Jan Přibil se v roce 1964 oženil s Márii Lukáčovou, kterou poznal během vojny na Slovensku. Během uvolnění v roce 1968 stál Jan Přibil v čele znovuobnoveného skautského hnutí v Třeboni. „Rok 68 byl pro nás, jako pro všechny Čechy, udivující. Prakticky jsme říkali, jak je to možné, co se to děje, “ vypráví pamětník.

„Ráno jsme se vzbudili a všechno bylo jinak,“ vzpomíná na 21. srpen 1968. Když šel Jan Přibil ráno do práce v Českých Budějovicích, z mostu přes Malši na ně mířily ruské tanky. Během několika dní bylo celé rodině jasné, že příjezdem vojsk Varšavské smlouvy se vše změnilo. „Táta samozřejmě, když bylo to uvolnění v osmašedesátém, žádal o rehabilitaci. To bylo okamžitě zastavené. Žádná rehabilitace nebyla,“ popisuje vývoj situace pamětník. K významné proměně došlo i na pracovišti v podniku Jihočeské pivovary, kde Jan Přibil od roku 1963 pracoval. „Ti, dalo by se říct kvalitní, ne protikomunističtí, ale demokratický pracovníci nebo i vedoucí funkcionáři byli odstaveni okamžitě.“

Připomíná také následné prověrky zaměstnanců, kdy každý musel potvrdit svůj souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy na naše území. „Já jsem prohlásil, že nesouhlasím. Dopadlo to dobře. Záleželo, jací jsou tam lidi okolo. Stále to opakuji dokola. U té prověrkové komise bylo pár slušných lidí. Takže když jsem tohle prohlásil: ,Ano, v pořádku. Bereme na vědomí.´ Něco si tam odškrtli a šlo se dál,“ vysvětluje pamětník.

Nakonec ho zaměstnal nejvlivnější komunista na okrese

Jan Přibil si dlouho přál kvůli rodině najít práci přímo v Třeboni. „Ale do Třeboně jsem se nemohl dostat vůbec, protože jsem nemohl kvůli tátovi v Třeboni vůbec pracovat. Ne že bych to měl zakázané, ale když jsem přišel, že chci pracovat, tak každý řekl, jistě, pojď, a začal nadšeně jásat. Ale to jásání pomalu ochablo a nakonec mi řekli, že pro mě místo už nemají, když zjistili, že jsem Přibil,“ popisuje neustále se vracející problémy pamětník. Jan Přibil se nakonec do Třeboně dostal až v roce 1973 díky vlivnému komunistovi Jaroslavu Kalkusovi, řediteli státního statku v Třeboni, který ho zaměstnal. Začínal jako směnový dělník a postupně se vypracoval až na vedoucího třeboňské čistírny odpadních vod, kde pracoval až do odchodu do důchodu.

Je důležité, s kým se v životě potkáte

„Atmosféra byla nadšená. To se demonstrovalo pořád,“ vzpomíná na sametovou revoluci pamětník. Zmiňuje ale také, že se poté v práci už necítil dobře. „Přišli jiní lidi. Naprosto. Jiná mentalita. Zvláště v 90. letech bylo mnoho takových mladých vlčáků, kteří si mysleli, že předělají svět, ale spíš k obrazu svému.“

Přes drobné výtky související především s následnou privatizací v 90. letech hodnotí pamětník sametovou revoluci a přechod od komunismu k demokracii velmi pozitivně. „Povedla se většina. To už považujeme za samozřejmost, že to bylo dobře a že je to čím dál tím lepší. Ale o tom, co byla lumpárna, to má člověk v sobě,“ dodává k tomu.

Přestože byl Jan Přibil kvůli svému třídnímu původu, antikomunistickým postojům a osudu otce celý život pracovně, společensky i ekonomicky velmi postihován, v rozhovoru neustále připomíná, že je důležité, s kým se v životě potkáme. Vzpomíná, že se ve svém životě setkal s mnoha komunistickými straníky a že mnoho z nich byli lidé nevalného charakteru, ale zároveň mezi nimi byli i slušní lidé, kteří ho podrželi a bez kterých by byl jeho život o mnoho složitější.