Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Přibek (* 1945)

• narozen 15. září 1945 v Luženicích

• pochází ze selské chodské rodiny

• v září 1952 otec Jakub Přibek uvězněn

• v lednu 1953 rodina kvůli neplnění povinných dodávek nuceně vystěhována do vesnice Babí v Podkrkonoší

• v roce 1958 otce podruhé zatkli, po čase i matku

• po propuštění celá rodina přesídlila do Prahy

• roku 1962 absolvoval zednické učiliště

• pracoval na stavbě řady pražských sídlišť

• 21. srpna 1968 svědkem událostí na Vinohradské třídě

• nadále působil ve stavebnictví, doplnil si vzdělání

• v 80. letech vyučoval na učilišti

• v 90. letech rodinné hospodářství získali zpět v restituci

Narozen do rodiny kulaků a zlodějů – to byl cejch, který Václava Přibka i jeho sourozence doprovázel po celý život v socialistickém Československu. Jako sedmiletý musel opustit spolu s rodiči chodský statek v Luženicích, když v roce 1953 dorazilo nařízení o nuceném vystěhování do podkrkonošské vesnice Babí. Kvůli původu rodičů jej učitelé ponižovali, po základní škole měl na výběr – šachta, nebo stavba. Vyučil se zedníkem, ale touhy po vzdělání se nevzdal – udělal si maturitu, dostudoval stavební průmyslovku, později stavby sám vedl. Otcem Chodem byl vychováván k hrdosti, se kterou čelil nelehkému osudu, té si také na lidech nejvíce cení, protože „jen gesty a slovy svět neprorazíte“.

Statek U Blatských

Václav Přibek přišel na svět 15. září 1945 na statku v chodských Luženicích, kterému se po chalupě říkalo U Blatských. Statek patřil dědovi Václavu Konopíkovi, jehož zásluhou se chátrající objekt stal vzkvétajícím hospodářstvím s novou stájí i stodolou. Na udání se Václav Konopík dostal za druhé světové války do vězení (patrně kvůli načerno zabitému praseti). O statek se v jeho nepřítomnosti (a později po jeho smrti v roce 1947) staral zeť – domkař Přibek z Draženova, který si v roce 1940 vzal slečnu Konopíkovou a měl s ní tři děti – nejstarší Annu, Jana a Václava.

První vzpomínky Václava Přibka se váží na atmosféru poválečného pohraničí – hmatatelné stopy přítomnosti americké armády symbolizují konzervy rybiček, které jako dítě různě nacházel v okolí vsi, německou okupaci vojenský nožík, který bratr Jan dostal od jednoho Němce.

Neplnění dodávek

Malý Václav byl vychováván na velkém statku o rozloze 25 hektarů půdy a sedmi hektarů lesa, pomáhali jim i placení dělníci. Záhy po válce – v červnu 1945 – vstoupily v platnost konfiskační a osidlovací dekrety prezidenta Beneše, které zabavovaly majetky Němců, Maďarů a kolaborantů, na konci 40. let, po nástupu Komunistické strany Československa (KSČ) k moci, se v duchu hesla „půda do rukou českého lidu“ začala stahovat mračna i nad českými občany, kteří soukromě vlastnili statky a „větší než malé množství“ půdy.

Rodiče Václava Přibka patřili mezi ty, kteří si nebezpečí nechtěli dlouho připustit a věřili slibům předsedy vlády Klementa Gottwalda, že znárodnění po vzoru sovětských kolchozů se konat nebude. První praskliny ve víře velkostatkářů z chodských Luženic se začaly objevovat na začátku 50. let. Způsobem, jak postupně likvidovat soukromé zemědělce, byly povinné dodávky produktů státu zavedené v roce 1949. K výraznému zpřísnění došlo o tři roky později – zákonem č. 56/1952, „o dodávkových povinnostech a výkupu zemědělských výrobků“. Na pozadí zákona byla snaha zlikvidovat ty, kteří se ještě zuby nehty drželi vedle již vznikajících zemědělských družstev.

Přibkovi do té doby jakžtakž zvládali plnit stanovené odvody, už na to ale byli sami – v roce 1948 jim odešel poslední dělník, Rumun, jenž na statku pomáhal. Poté jim sice docházeli občas vypomáhat někteří lidé z vesnice, ale to nestačilo. „Byl to jen takový výměnný obchod – vy nám pomůžete při žních, my vám zoráme pole nebo půjčíme koně… dodávky se daly jen těžko splnit a navyšovaly se rok od roku a ještě nám dělali naschvály… Měli jsme docela dobré vybavení, oni třeba přijeli na dvůr, měli jsme senomet, když se sklízelo seno, oni ho rozebrali a odvezli, i když naši ho zrovna používali,“ vzpomíná Václav Přibek.

Otce zavřeli, bez rozsudku

V září 1952 se před jejich dveřmi objevila Státní bezpečnost (StB): „Udělali prohlídku, mámě vyházeli všechno prádlo ze skříní… a tátu zavřeli, nikdy nebyl souzenej…“ Jen jednou dostali možnost se za otcem do plzeňské věznice přijet podívat, Václavu Přibkovi v tu dobu bylo sedm let: „Pro mě to bylo špatný, protože táta byl za sklem a ještě za sítí a museli jsme stát naproti sobě… já jsem nechápal, co kdo komu udělal… protože nevím, že by někomu něco udělal…“ Na Vánoce se táta vrátil domů a přišla další rána: musí opustit okres Domažlice, bez možného návratu i návštěv, důvod – neplnění povinných dodávek. 

Rodina Přibkova dostala příkaz vystěhovat se do sudetské vesnice Babí v okresu Trutnov: „Byli jsme vystěhováni 23. ledna. Některé věci jsme si mohli vzít, ale z hospodářství prakticky nic, přijelo malé stěhovací auto, do toho se vešly jen základní věci a už tam čekali lidi, kterým se některé věci líbili a asi si je rozebrali…“

Vysvlékla jednu Němku a pak se chlubila, že má kožuch

Babí, malá vesnice v podhůří Krkonoš, se v 50. letech stalo místem, kde se na malém prostoru potkávali lidé z různých koutů nejen české země: vedle původních německých obyvatel zde žili i Slováci, Maďaři, Rumuni, Bulhaři, Rusíni. Vykořeněnost lidí z různých částí světa se negativně vepisovala do podoby vesnic – domy byly bourány, německé knihovny páleny a odcházela část historie, kterou si místo s většinou německých obyvatel po staletí neslo. „Ti lidé, co přijeli osídlit pohraničí, měli jen zájem něco sebrat, neznali hodnotu věcí… Viděli akorát, že je tam nějaké bydlení, když to nevyšlo, šli do druhýho baráku a tam vyřezali trámy a ono to spadlo… třeba se tam jedna vytahovala, že má kožuch, a bylo to proto, že tam vysvlékla jednu Němku,“ vypráví Václav Přibek. 

Ze změti nových přistěhovalců se Přibkovi nejvíce stýkali s rodinou od Rakovníka, kterou stihl podobný osud, a se starousedlíky – Němci: „Němci tam ještě byli, ale staří, byli to dost slušní lidé, denně jsme se s nimi potkávali, chodili k nám – u nás na Chodsku se říkalo ‚na hejtu‘ – a v zimě jsme společně drali peří.“ Místní Němci tak alespoň kočírovali divoké děti z přistěhovalých rodin, jak Václav Přibek vzpomíná. „V zimě se cesty prošlapovaly, neprohrnovaly se, ale prostě se chodilo pořád v jedněch stopách. My jsme v tom občas jako děti běhali a oni nám vysvětlili, proč to nemáme dělat, abychom jim pěšinky nenarušili a oni neměli promoklé boty, až půjdou domů… Byli zvyklí tam žít.“

Řekla, že nic špatného nedělala, tak jí přidali ještě rok

Rodiče Václava Přibka začali pracovat v Babí na státním statku. Pro hospodáře s vlastním statkem, na kterém se museli ohánět, to bylo rozčarování: rozkazy jim dávali lidé, kteří této práci pořádně nerozuměli, a ještě se hojně oddávali alkoholu. V Babí nebyl žádný obchod, rodiče pracovali od rána do večera a byli odkázáni na zásoby, které si jednou za čas dojeli nakoupit do Trutnova nebo Žacléře, a na zvířectvo, které měli jako deputát ze statku, na němž pracovali. V září 1958 se u Přibků přede dveřmi opět objevila policie: „Udělali prohlídku… řekli, že máme hodně drůbeže, měli jsme husy, slepice, prase, ale to jsme mohli mít. Ale oni řekli, že toho máme moc a že rodiče okrádají statek… pak tam ještě přišli a začali vážit hrnečky s obilím na krmení… Řekli, že rodiče okrádají statek o krmení...“

Proběhl soud a odsouzeni nakonec byli oba rodiče: „Máma měla původně dostat jeden rok, že taky kradla, ale protože se postavila a řekla, že nic špatného nedělala, tak jí přidali ještě rok.“ Otce odsoudili na tři roky, pracoval v kladenských dolech, nakonec skončil v pracovním táboře Bytíz u Příbrami, matka si odseděla dva roky ve věznici u Mělníka. V době zatčení a uvěznění rodičů bylo Václavu Přibkovi čtrnáct let a dokončoval základní školu, oba starší sourozenci už byli v učení. Ujala se ho pražská teta Marie Konopíková, která učila v mateřské škole. Protože byla svobodná, byl jí přidělen jen jeden pokoj o velikosti 15 metrů čtverečních ve velkém bytě na Vinohradské ulici. Tam se synovcem žila do doby, než se její sestra a švagr vrátili z vězení. Potom se rodina Přibkova přestěhovala do pražských Strašnic, nejprve do jednoho pokoje, po návratu otce z vězení dostali větší byt.

Měl jsem na výběr – buď hutník, nebo zedník

Václav Přibek dochodil základní školu v Praze, na střední školu – jako syn rodičů, kteří údajně okrádali stát a v tu dobu byli ve vězení – jít nemohl. Dostal na výběr – buď šachta, nebo stavba. Rozhodl se pro druhé a začal se učit zedníkem. Učiliště v Belgické ulici v Praze dokončil v roce 1962 a následovaly práce na stavbách – Malešice, Strašnice, Prosek, Jižní Město: „Když se stavělo malešické sídliště, tak lidi, co dostali byt, museli procházet bahnem, byl to takový výsměch – ty něco dostaneš, tak si to tady užij.“ S pozicí zedníka se ale spokojit nechtěl, touha po vzdělání byla silnější – po večerech si dodělával jedenáctiletku a v roce 1965 úspěšně odmaturoval. Výměnou za práce na stavbě bylo odpuštění devatenácti měsíců vojny, do kasáren v Holešově k jednotce výsadkářů nastoupil krátce po srpnové okupaci v roce 1968.

Mysleli si, že se možná budou moct vrátit domů

Decimování komunistickým režimem v 50. letech se negativně podepsalo na celé rodině, poslední jiskry naděje na návrat na chodský statek uhasly však až s okupací v srpnu 1968. V červnu 1968 dorazilo Jakubovi a Markétě Přibkovým vyjádření Nejvyššího soudu v Praze, který zrušil rozsudek z 50. let, a stále je živila naděje, že se třeba budou moct vrátit zpět. Situace se však vyvinula jinak: „21. srpna mě v noci vzbudil táta a křičel, už jsou tady Rusáci, všichni jsme měli chuť něco udělat, ale moc se dělat nedalo. Různě jsme běhali, roznášeli noviny…“

Do jeho vzpomínek se vepsaly obrazy lidí utíkajících za zvuků střelby, rozstřílené domy a shořelý tank, když se v srpnových dnech pohyboval kolem Vinohradské třídy. Spolu s dalšími Čechoslováky si 28. března 1969 vychutnal vítězství československého hokejového týmu s nenáviděným sovětským rivalem a účastnil se oslav sportovního vítězství v pražských ulicích. Ty však využila StB k vyprovokování zničení výlohy sovětského Aeroflotu na Václavském náměstí – pozdější záminka utahování šroubů během normalizace.

Čím jsem byl starší, tím jsem byl zklamanější

Zklamáni z vývoje nebyli jen rodiče, ale i tehdy čtyřiadvacetiletý Václav Přibek. Přišla normalizace a s ní opět se vracející připomínka rodinného původu: „Za normalizace jsem neměl šanci, pořád se všechno projevovalo, když jsem někam šel, vždycky jsem měl minus… Nevěřil jsem, že se může něco změnit, a kdyby, tak hrubou silou. A jak jsou Češi zvyklí všechno obcházet, tak jsem tomu prostě nevěřil…“ Začal se tedy více soustředit na práci a rodinu. V roce 1975 se oženil s Boženou Pavlíkovou, narodily se mu dvě dcery. Rozhodl se pokračovat dál ve studiích – dodělal si pedagogické vzdělání, do KSČ nikdy nevstoupil, v 80. letech jej i přes funkci učitele už ani nikdo nenutil.

Sledoval události kolem Charty 77, poslouchal Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky, ale do dění v listopadu 1989 se aktivně nezapojil. Rodiče namísto zemědělské práce na svém statku strávili zbytek života ve Strašnicích a do důchodu pracovali v továrnách. Václav ani jeho sourozenci se po navrácení majetku v restitucích na rodinnou zemědělskou usedlost nepřestěhovali – část byla prodána, část pronajímají místní zemědělské firmě.

Jsem věřící, mám to v sobě, ale do kostela chodit nepotřebuju

Václav Přibek začal v 90. letech podnikat a stal se vedoucím na stavbách v různých částech Prahy, kde v době natáčení (2021) stále bydlel. Jako pomyslná červená nit se jeho životem táhne palčivá otázka – proč je člověk trestán, když nic neudělal? V jeho vzpomínkách se vrací obrazy dítěte, které učitelé před třídou ponižují, protože „rodiče okrádali stát“: „Co jsem se narodil, tak mě v podstatě trestali, žádný mi neřekl proč, ty jsi prostě ten hajzl tam od těch…To potom ve vás zůstává…“ Onou hlubinou bezpečnosti pro něj i jeho rodiče po celý život byla křesťanská víra:

„To neexistovalo, že bychom nejeli v neděli do Domažlic do kostela, bylo to pravidlo. Máma se na domažlickém náměstí potkala s kamarádkami a spolužačkami, protože přes týden na statku nebyl čas, bylo hodně práce. Jeli jsme tam vždy s kočárem a s koňmi a táta mi koupil párek nebo limonádu.“

Přes ostrý hledáček státní policie, ve kterém se po celý život Přibkovi kvůli majetkům ocitali, to bylo něco, co zůstávalo za horizontem sledování. Se svojí tetou – ředitelkou mateřské školy – chodil v Praze pravidelně do kostela, dědův bratr byl farářem a katechetou v kostele na náměstí Míru v Praze. Své křesťanské rituály rodina neopustila ani po nuceném vystěhování do Podkrkonoší. Paradoxně, jak sám dodává, jim nikdo nekladl odpor, sice tam existovala organizace Pionýr, ale místní raději posílali děti na náboženství. Do Babí za dětmi dojížděli faráři – evangeličtí i katoličtí, v Babí byl v 50. letech biřmován, šel k první zpovědi a prvnímu přijímání. Hrdost i skepse nejen k politickým institucím jej ale provází dál: „Mám vedle sebe Bibli a čtu si ji. Věřím, ale vykládám si to jinak než oficiální struktura, nepotřebuju jít do kostela. Víru mám v sobě odmalička.“