Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Pavel Preiss (* 1926  †︎ 2023)

• narozen 21. května 1926 v Praze do buržoazní rodiny

• během posledního roku studia gymnázia za války nuceně nasazen v jedné z pražských továren

• od roku 1945 studium dějin umění a klasické archeologie na Filozofické fakultě UK

• roku 1949 promoval jako jeden z nejrychlejších studentů

• v letech 1950–1954 sloužil u PTP

• poté působil v Národní kulturní komisi - katalogizace sbírkových předmětů českých zámků

• roku 1956 nastoupil do Národního muzea

• roku 1962 získal zaměstnání v Národní galerii

• v roce 1965 se podílel na přípravách výstavy českého baroka v Miláně

• v roce 1969 jmenován docentem, po své habilitaci krátce působil na FF UK

• v rámci normalizace musel fakutu opustit a vrátil se do Národní galerie

• roku 1992 jmenován profesorem

• mezi léty 1993 a 1994 působíl jako hostující profesor na vídeňské univerzitě

• zemřel 17. prosince 2023

Společnost  do níž se pamětník narodil

Narodil se 21.5. 1926, od té doby žije v domě svého dětství, který byl postaven o rok dříve. O svém životě dokáže mluvit s humorem: „ už deset let na sebe při holení nevidím, jsem slepý.“ „Já jsem univerzitní profesor bez maturity - nám ji tenkrát Němci zrušili...“

Jeho dům je na Flóře, která byla tenkrát do jisté míry vesnicí, kde se začalo stavět novinářské družstvo. Sousedé byli např. Karel Čapek, ing Vastimil Borek, anarchista z Boky Kotorské a příjemný soused, dalšími anarchisty byli Dr. Vrbenský, Anežka Hodinová – Spurná, měl tu vilu i Rudolf Beran, žil tu i redaktor Soukénka, autor monografie o Karlu Kramářovi. Politicky různí lidé, národní demokraté, sociální demokraté, lidovci... Jen snad paní Soukénková prý vystřídala celé politické spektrum, kam vítr... Vznikla i mylná  fáma, že tu žila a pořádala své salóny i Gabriela Preissová, babička z otcovy strany, někde se o tom prý zmínil Josef Topol. Ale ta prý musela žít vedle svého Národního divadla, pamětník by nedokázal spočítat, koikrát v tomto domě vůbec byla. Lidé tu žili většinou v izolaci, nekamarádli se, společensky nestýkali.

Vliv otce

Otec byl právník, nevoják, dal se do služeb republiky jako tajemník Ministerstva obchodu a živnostenství.Pamětník lituje, že nenapsal paměti, otec o ovlivnil v pohledu na lidi a včas ho zbavil iluzí o První republice, která prý byla fraškou, stejně jako ta dnešní - stal se skeptikem. Společnost prý ale měla jednu pozitivní výjimku: Platila obecně představa o cti, společenské povinnosti, slušnosti. Kdo ji nedodržoval, byl ze slušné společnosti vyřazen „musel chodit kanály“.  Zatímco dnes vládne ono „není to morální, ale není to ani trestné“ – pamětník se zvlášť pohoršuje nad kauzou podvodů na právnické fakultě v Plzni, která  prošla bez následků, zatímco v jiných státech se za to opouštějí posty, usvědčení plagiátoři, jsou zbaveni doktorátů. U nás  jako by nešlo o nic – „a společnost to bere“.

Za války byl otec totálně nasazený, nejdřív jako dělník u Righoffera, který se o tom záhy dověděl – a bývalého ministerského radu hned přemístl do účtárny.

R. 48 odchází otec do důchodu, ale zůstává nějaký čas u Ringhoffera, který s vrátil a hodnotil jeho schopnosti a všeobecnou oblibu u lidí.

Na fakultě

Pamětník v té době studuje obor, který ho zaujal na celý život – dějiny umění. Byl to obor předimenzovaný co do zájemců, mluví se o problémech, co budou všichni jednou dělat. Tou dobou chodí po vysokých školách prověrkové komise, jakési „trojice“ , byli to lidé nebezpeční, pamětník je nechce jmenovat, mnozí z nich pzději prozřeli a stali se i disidenty.  Navíc v jeho oboru nebyly prověrky tolik kruté, neprošly jen ti, kdo  se vrátili na odvolání, ale nakonec byli v oboru k ničemu. Šlo jim většinou o titul, vytratili se. Jeho orientací byla barokní malba a architektura v Čechách, především Andrea Pocco se stal jeho prestižním námětem. Prof. Preiss odpromoval  spolu s Jiřím Mašínem, jehož si vždycky vážil.

Růžena Vacková

Patřil do okruhu kolem Růženy Vackové, které si rovněž velmi vážil, především jejího charakteru: Žena, která 14 let seděla, ale odmítla si zažádat o dřívější propuštění, protože ostatní ve vězení zůstali. Byla vězněna i za války, její bratr byl popraven – pamětník je přesvědčen, že lidé, kteří měli problémy s fašismem, je měli většinou i s komunismem. Vackovou má dodnes za hrdinku, to neznamená, že se s ní ztotožňoval ve všech odborných názorech a metodice. Silně jí vytýká, že nedokázala odhadnout lidi, jejich charakterové vlastnosti, a stála si v tom na svém. Chodil na její „žurfixy“ a sledoval, jak nechápe lidské povahy, bezcharaktenost, nebezpečnost svého okolí. Taky ráda manipulovala osudy lidí ve svém okolí, čemuž padlo za oběť i jedno manželství...

Karel Šourek

Vzpomíná na něj jako na sociálního demkrata, člověka charakterního a skvělého organizátora výstav, ještě na smrtelné posteli, v agonii, cosi pracovního chystal... Patřil rovněž mezi lidi, kteří, kdyby nezahynuli přirozenou smrtí, zahynuli by v žaláři StB. Preiss se měl stát jeho nástupcem, ale doba se změnila.

Spolužák Cenefels

Jan Josef Cenefels, spolužák, který ho provázel životem od gymnázia, byl rovněž jedním pro pamětníka z nezapomenutelných. Mluví o něm jako o géniovi, který se učil s nesmírnou lehkostí, do školy chodil pozdě a suverénně se omlouval, že zaspal. Celoživotní flink, milovyný celou třídou, všem nachystal taháky z jakéhokoli předmětu. Nebyl soutěživý, nechtěl vynikat, mohl studovat jakýkoli obor, ale u žádného nevydržel. Nakonec studoval bohoslovecký seminář, ale rok před vojnou se studia vzdal. Tak se oba octli u PTP – pomocných tecnickýcn praporů, právě v době, kdy vznikaly. Další Cenefelsův vývoj byl zoufalý, stal se alkoholikem, čímž trpěla především jeho životní družka, spisovatelka Hana Prošková.

Když se s ním Prof. Preiss porovnává, vidí kamarádovu tragédii právě v tom mnohostranném nadání. A vlastní úspěch v nadání jednostranném – na maturitním vysvědčení pana profesora jsou dvě čtyřky, třebaže soupis jeho díla čítá několik stránek odborných titulů vysoké kvality (Archív NG).

PTP

Vojenskou služu u PTP nastupuje v době jejího vzniku „jsem otec zakladatel“, říká se smíchem, a to zároveň se svým kamarádem a spolužákem z gymnázia  Janem Josefem Cenefelsem. Na dotaz, proč k PTP, mluví o své buržoasní rodině. Po náhledu do jeho korespondence vidíme i doklady o absolvování vedlejšího studia bohoslovecké fakulty. Musí to vojákům písemně vysvětlovat, mluví o odborných potřebách svého zaměření, kde bylo nutné vzdělat se v náboženství - ujišťuje, že tento obor praktikovat nikde nechce. To ovšem pro estébáky bylo nad jejich chápání, a tedy ho zařadili mezi faráře, bohoslovce, mnichy, ale i právníky, inženýry – podezřelé. Prý to většina lidí nedokázala motivovat, byli tam i dělníci, kriminálníci, kluci z vesnic, kde bylo snadné třeba svého soka poslat na horší vojnu.

Byla to prý škola ekumenismu, nejbližší mu byl evangelický žižkovský farář Franta Potměšil, pravý Žižkovák s jistou dávkou drzosti, Jarda Bejček, farář z Vysočiny aj.

V dokumentech pamětníka Preisse je i několik žádostí, aby byl přeřazen do jiného útvaru, kde by měl víc času na další vzdělávání.  Jeden z dopisů píše dokonce jeho matka, armáda jí odpovídá, že jí do toho nic není, vojínovi opět zamítá a nakonec se mu maminka omlouvá,  nechtěla mu udělat problém.

Pamětník hodnotí

Na vojně u tohoto pozoruhodného útvau je tři roky a tři měsíce – od začátku do konce jeho trvání. Poctivě přiznává, že to byla dřina, ztráta času, ztuhlé ruce. Ale uvědomil si, že hodně vydrží, a setkal se s kvalitními lidmi. Sblížl se s lidmi prostými, což by se mu asi jinak nepodařilo, vzpomíná na jejich humor, když měli podle hloupého sovětského příkladu pracovat s tzv. Tencerovým rámem, a zamiloval si dělnické rčení:“ Lid buduje socialismus, a lidi na to serou.“ Jako kunsthistorkovi se mu zalíbila Kroměříž. Když ze vzpomínek  kolegů od PTP čte o sadismu nadřízených, uznává, že on měl štěstí.  Jeho velitelé sice byli zaostalí chudáci, kteří do nich hustili vojenské marxistické principy, nic neuměli, ale až na jednoho pitomého četaře se nechovali zrovna špatně. Jeden z nich byl dokonce slušný: ujelo mu dělo, a on od té doby děla i vojnu nenáviděl.

Pochybená mentalita

Po vojně nastoupil do Národního muzea, kde prý se octl v Rukou  demobilizovaných zupáků co se rozešli do státní správy. Což o to, někde byli užiteční, horší bylo, když ze ševce udělali konzervátora kovů převážně takoví nás terorizovali. Byli nebezpeční, stáhnout se před nimi do ulity. Pak vadila Pavlovi úlisnst některých akademicky vzdělaných pracovníků, kteří chtěli obstát za každou cenu, takových bylo všude. Navíc nebyly bšechny sbírky přístupné. Postupně vychází najevo, jak byly ve skutečnosti bohaté – a nedostupné, „nevím proč, hlídali to četaři DSL – délesloužící,“ poznamenal ironicky pamětník.

Vzpomíná i na lidské ostrůvky, které se dokázaly terorismu ubránit.Jmenuje v první řadě archeologa Jiřího Neustupného, který dělal čest svému jménu. Bylo víc těch, kdo se nekořili, a „jiní se doslova svíjeli, aby obstáli“.

„Navíc jsem se tam nedostal k materiálu, který by mě zajímal. Přežíval jsem, hledal díru, kudy uniknout. Jednotlivce jmenovat nebudu, herostratickou paslávu jim dopřát nechci,“

Jan Vladislav

Pamětník už se zmínil, že překlad k jeho práci o Vassarim mu děla básník Jan Vladislav, člověk, jehož nelze zamluvit. Kdy a kde se poznali, už si nevzpomíná, ale ví, že byli hned přáteli.

„ Od konce 50. let, kdy na mne dotíralo StB – to není nikde zachyceno - já se s Vladislavem radil, my žili v dobrých vztazích, já ho měl z duše rád a on mne.“

Příležitost ho navštívit v Sevre jsem měl Preiss poprvé v 80. letech, když byl  v Paříži s přednáškou k výstavě českého baroka.

Jak byste Vladislava chakarakteritzoval?...

“On byl báječný, milý, v 70.-80. letech dokázal vidět v detailech univerzu – vzpomínky, anekdotické záběry doby, v nichž se odrazí to zlo. O lecčem se lze  dočíst v denících, vyjde jejich pokračování z pařížského období. Neměl to nikde jednoduché. On byl uchován v normálnosti, dokázal se zachránit před nákazou, mozkovou chorobou čes. intelektuálů - bolševismem.

Zásluhou Františka Kohouta, s nímž se seznámil ještě za protektorátu, Vláďa, starý komunista,  vysupuje z partaje. On, který  byl proletářský syn, mohl se vykázat všemi kariérami původu, mohl z toho těžit – ale  vymanil se zásluhou břitkého myšlení a inteligence. Vzdělání ho přitahovalo ještě na Slovenském gymnáziu. Byly to hlavně jazyky, italština, francouzština, učil se je podle kurzů, které vycházely v časopise Ahoj. On neměl jiné předpoklady, domácí kihovnu. To byla všechno zásluha jeho neuvěřiteléí inteligence, stejný byl jako básník i  jako překladatel. Žil v Poličce, odkud se odstěhovali před válkou.

Přitom byl normální, měl rád chatu v Radči u Úpice, měla by se stát jeho památníkem, místní by si měli uvědomit, jakého tam měli hosta. Miloval své auto, dokázal žít všední život. V Paříži se dostal do hledáčku intelektuálů nakažených povinností levičáctví, postupně je vyváděl z iluze...

Když se vrátil do Prahy, byl jsem šťastný, že jsem za ním mohl přijít. Ještě v pozdním věku, téměř osmdesátník, šikovný manuálně, udělal si vlastní knihovničku!

Tragické bylo soužití s jeho ženou, mladší ženou, kdy u ní vypukla demence. Jeho péče byla dojemná, dochoval ji, kvůli ní se vracel do Prahy: Kdyby on zemřel, dostala by se do naprosté izolace. Chodila už pak v motopřílbě, aby se při pádu dozadu nezranila, nosila ji i doma.

Paradoxní bylo, že zemřela za velkého horka, v zoufalém stavu Alzheimera čtrnáct dní před plánovaným odjezdem...

Vladislav velice miloval i své děti, dvě dcery, které žijí v Kanadě, o tom píše sám.

Přátelství s Preissem se utužilo, když přeložil Vasaryho, ochota, krýt cizí práci jménem, trochu zamrazila, „kdyby mě někdo zkoušel z renesannční italštiny... ale Vassari naštěstí psal tak primitivně, že bych to snad i svedl, jeho italština  byla strohá, jednoduchá, to jsem si ověřoval při studiu manýrismu.“

Vladislav měl přitom zákaz publikování, byla to pro rodinu slušná pomoc. Největší starost prý měl, aby za něj Pavel neplatil daně, aby neutrpěl, směje se pamětník, který příteli vysvětloval, že je to přece normální. „To bys nevěděl koiik lidí mi to odřeklo!“ Tak moc normální to zas nebylo.

Setkávali  se s Vladislavem nedaleko tohoto domu, ve vile, kterou opustil Neumann, když odešel od ženy. Ona, stará komunistka, byla vždycky slušná ženská, vydala jim tu knížku, Odeon byl trochu ostrov vzpoury, tam kdekdo věděl, že autorem překladu je Vladislav. Mlčeli.

Jejich styky měly svá ilegální pravidla: Vladislav nejdřív zašel do Šrobárky k Bedřichu Fučíkovi – on dokázal odhadnout fízly - pak do Benešovské kolem Preissů, pokračovali samostatně - na Šafránku k Milušce Neumannové. Ta měla největší zásluhu. Byla to slušná žena, opakuje profesor Preiss.

Věčné tajemství baroka

Nakonec se ještě trochu podivím zálibě  kdysi pubertálního chlapce v baroku, mou generací v tom věku nedoceněném. Na profesora Preisse to neudělá valný dojem, on měl prostě baroko rád. Příčítá to snad rodinnému vzdělání. četbě profesora Pekaře, barokní Praze a tvořivé různosti českého barokního venkova, která na něj působila. Okouzlilo ho sice Portugalsko, ale v pátém kostele už tam pociťoval nudu.

Vášnivě přemítá, co ho strhlo třeba k bádání o Šporkovi: „Nevím, nevím, jak je možné se mu vyhnout. Něco fantasického tady zůstane záhadou - on motivaci své volby nikde nepojmenova!. Jak přišel na... Zabýval se poustevníky, jak byl inspirován těmi skalami... Nikde nezaznamena!. Jeho dopisů jsem přečetl stovky, do jakých malicherností šel, jeho těšila fontánka – ale nikdy neřekl, co ho k tomu vedlo! Jsou to záhady, můžeme se dohadovat, ale zdržet se soudů, mohli bychom jít po mylných stezkách... Bádání, to není moje volba, jsem spíš nestorem. Mnozí jsou dneska mnohem dál, neustále se věci objevují, zahušťuje se síť.“

Některé archívy prý  tenkrát nebyly dostupné, což není výmluva, jak dodává pamětník. Někdo v té době psal z Mnichova o českém  baroku, že archívy jsou zničeny, byla to lež, archiváři byli pod tlakem, často sami věřící. Archívy byly dobře zpracovány - to teď je to nezvládnutelné, víme o fondech, kterým se ještě nikdo nevěnoval, je to pochod minovým polem. Třeba nedávno ve Waldštejnském paláci... Máme skvělé lidi, kteří to zpracovávají, a sami žasou. Co my tenkrát psali, už je překonané.

Krédo. „Mám nějaké?  Snažím se být slušným člověkem, snad jsem to neporušil, pomáhala mi ruka Páně. Já procházel tou dobou ještě bez úhony, jak byli postižení jiní! A já měl štěstí...“ Děkujeme, pane profesore.

„...To jsem ale ještě neodpověděl... Dneska mi život pomalu končí, co bych tady ještě dělal. Všechno je jinak, doba se těžko definuje, podmínky, do nichž je člověk vtahován. Mně jsou některé věci záhadou, co jsem napsal, z padesáti – sedmdesáti procent neplatí. Jsou nové vynálezy, revoluční! Ale v mých slovech není jediná formulace zbabělá, podlá, udavačská, jak i to bývalo...“