Vilém Prečan

„Samozřejmě, že byla stále obava, co řeknou Sověti. Já si vzpomínám, že jsme si 17. srpna v tom našem oddělení nejnovějších dějin povolali několik expertů z ministerstva zahraničí – nám blízkých lidí, se kterými jsme mohli mluvit otevřeně – abychom probrali, jaká je pravděpodobnost sovětského vojenského zásahu. Ten expert nám vypočítal šest důvodů, proč by to bylo pro Sověty naprosto nevýhodné, něco takového udělat. No. To bylo 17. srpna a v noci z 20. na 21. tady byli.“

„My jsme například jako gymnazisti žili politikou už jako děti. Volby byly v květnu 1946. Mně bylo tehdy třináct, moji spolužáci byli tak ke čtrnácti. My jsme si ve třídě uspořádali vlastní volby – někdy už na začátku května – jak by kdo volil. Tak já jsem samozřejmě volil komunisty a můj spolužák, který seděl vedle mě, byl zarytý národní socialista, který mně na truc vyryl cosi na lavici. Takže my jsme takto žili, my jsme se dohadovali o politice. (Věděli jste třeba něco víc o tom Sovětském svazu a sovětském režimu?) Ale nevěděli jsme nic. Jak bychom se to byli dozvěděli? Vždyť ani ti, kteří tam prožili celou válku, neřekli pravdu.“

„Já jsem vždycky byl vděčný shodě okolností, že jsem v zemi zůstal až do roku 76 a že jsem neemigroval v roce 68. Protože posuzováno zdálky bych byl nevěřil, že se nedal zastavit ten kalný proud a celá ta normalizace. Byl bych si myslel – kdybychom byli zůstali a něco dělali, organizovali, nemuselo to dojít tak daleko. Já jsem byl například ještě na jaře devětašedesát přesvědčen – a mluvil jsem o tom na jedné konferenci v Oxfordu – že si lidé nedají vzít svobodu médií a svobodu tisku. Že ty svoje novináře, redaktory, budou hájit. Myslel jsem, že snad půjdou do generální stávky nebo něco takového. Takové iluze jsem měl. A postupně jsem zjišťoval, jak je člověk bezmocný. Jak jsme my, odpůrci normalizace, byli atomizováni. Každý se musel nějak živit. To dělali velice chytře, že nás vyhodili a že jsme museli začínat v těch dělnických a různých zaměstnáních za směšný plat, živit rodinu a tak dál.“