Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Marek Pražák (* 1964)

Mysleli jsme si, že jedeme pařit, ale místo toho jsme dělali revoluci

  • narodil se 26. června 1964 v Ostravě

  • od svých patnácti let jezdil do Prahy, kde se setkával s undergroundovou komunitou a sám také aktivně vystupoval jako písničkář

  • vystupoval s undergroundovou kapelou Svoz řepy

  • studentský aktivista během sametové revoluce 1989

  • výtvarník, designér, scénograf, filmový architekt, básník a hudebník

Stála v telefonní budce. Doma už nebyla několik dní, musí zavolat mámě, že je v pořádku. Vhodí minci a po paměti vytočí číslo: „Okamžitě opusťte budovu, letí na vás vrtulník s těžkooděnci, spustí se na střechu,“ řekl hlas na druhém konci linky. „Takovou lstí se nás během okupační stávky snažili dostat ven ze školní budovy,“ vzpomíná výtvarník Marek Pražák (*1964) který byl listopadu 1989 jedním ze studentských aktivistů, jež pomáhali koordinovat dění sametové revoluce.

Jako Stalingrad po výbuchu

Ostrava. Dva nesourodé světy, které se do Marka otiskly a vštípily mu vidění umělce. Na jedné straně svět havířů, dýmajících hald, fantastických ocelových konstrukcí a ruin, o kterých se dobře píšou neveselé básně, na druhé pak „sluneční město“ Poruba (část Ostravy), kterou stavitelé zbudovali dle vzoru petrohradského bulváru – a ten byl postaven s inspirací z Paříže. „Dva proudy, uprostřed pěší zóna a všude skvělé sochy, reliéfy, sgrafita, výtvarné město, zeleň, fasády jak z cukru. Všechno tam bylo jako v ráji. Když jsem jel od nás do centra Ostravy na nákup, připomínalo mi to Stalingrad po bombardování,“ vypravuje Marek Pražák, který si během svého dospívání našel cestu i k těm „ošklivějším“ částem města: „To byly nejlepší kulisy nekonečné inspirace pro poezii a výtvarno. Když člověk vylezl na haldu, viděl všechno jako na dlani. Kolikrát jsme tam dělali výstavy, ohně, mejdany. Jeden čas jsem tam měl i otevřený ateliér, kde jsem točil multimediální projekty.“

Krasosmutnění

K umění tíhl Marek odmala. Již na základní škole projevil nesporný výtvarný talent, který rodiče podpořili tak, že jej poslali na kurzy malby a kresby. Proto bylo logické, že jeho další studijní cesta bude pokračovat právě tímto směrem. Marek dělal v roce 1979 přijímačky na uměleckou průmyslovku v Uherském Hradišti – ale nedostal se. „To, že jsem šel na školu, o kterou jsem nestál a ze které mě vyrazili, bylo pro mne životně důležité,“ upřesňuje Marek Pražák, který nakonec nastoupil na ostravské Tallmanovo gymnázium. V tu dobu ještě doufal, že se mu za půl roku podaří znovu složit přijímací zkoušky na uměleckou průmyslovku. Ale na gymnáziu se, i přes občasné excesy, cítil dobře:  „Byly tam děti pofidérních androšů nebo třeba bývalých vedoucích, prostě lidí, co nebyli s režimem úplně v pohodě. Doteď s některými kamarádím, ta škola byla liberální a pouta, co tam vznikla, drží dodnes.“

Přesto se našly učitelky, kterým vadilo, když měli mladí muži dlouhé vlasy. „Pražák, vztyk!“ Zeměpisářka zvaná Trepka nechala Marka stát půl hodiny, během níž mu udělala přednášku o škodlivosti dlouhých vlasů pro socialistickou společnost, aby jej nakonec vyzvala, ať se jde ostříhat. Byla za to neomluvená hodina. Marek nikdy nešel.

Kázeňských problémů začalo postupně přibývat. „Dostal jsem důtku za nějaký nevhodný řeči, když jsme četli v novinách o Brežněvovi a já jsem se tomu nahlas smál,“ říká Marek Pražák, kterého nakonec v prvním ročníku nechali propadnout a zároveň jej ze školy vyloučili. V září přišel znovu a usedl do své lavice: „Marku, ale tady už nemáš co dělat.“

Díky otcově intervenci jej nakonec přijali na zábřežském (Ostrava-Zábřeh) gymnáziu na Volgogradské ulici. Škola měla družbu se stejnojmenným sovětským městem a proti Tallmanovu gymnáziu tu vládl tuhý komunistický režim. „Dostal jsem se do deprese. Díky tomu jsem mohl houběji nahlédnout do sebe, uvědomit si svoje bytí, uvědomit si smrt,“ vzpomíná Marek Pražák, který se během svého druhého gymnaziálního období pohroužil do vnitřního exilu. Žil dva životy. Jeden ve školní lavici, druhý za zdmi svého pokoje, kde začaly vznikat první svébytné autorské texty a hudba. „Zamiloval jsem se do elektrické kytary. Jasně, měli jsme rádi písničky Svati Karáska a Karla Kryla, hrávali jsme to na kytary, ale mě stejně ze všeho nejvíc bavilo dělat si to po svém,“ říká Marek Pražák, pro něhož hudba neznamenala jen harmonii a prstoklad – vnímal ji komplexně. Později se to projevilo ve scénicko - výtvarných vystoupeních kapely Svoz řepy, s níž Marek začal vystupovat později během vysokoškolského studia.

Magické noci

Období gymnaziálního drilu se naštěstí v Markově životě mísilo s velkou porcí osobní svobody – měl staršího bratra, který mu v mnoha ohledech doma prošlapal cestu, takže rodičům nevadilo, když se patnácti – šestnáctiletý Marek o prázdninách sbalil a zmizel na týden neznámo kam: „Tak jako jsem začal objevovat tajemné, poetické a temné kulisy Ostravy, začal jsem jezdit do Prahy za svojí holkou a objevovat tak město Gustava Meyrinka a Franze Kafky. Praha byla nádherná, ne jako dnes. Domy vypadaly pořád stejně, měly patinu. Jezdil jsem tam jako do mytického města.“

První kroky mladých mániček vedly na Karlův most, kde stejně naladění lidé hrávali na kytary. Bylo to jedno z center setkávání se, kde se mohl člověk dozvědět, co se večer koná zajímavého nebo kde či u koho je možné přespat. Marek a jeho budoucí manželka Ivana měli v otázce noclehu jasno. Chtěli soukromí a jako takoví nadšeně vyslechli popis cesty kamsi za Florenc, kde se dalo spát v odstavených vagonech. Vybrali si první třídu a zamkli kupé. Když se ráno snažili nepozorovaně zmizet, zjistili, že stejný noční plán měl i někdo jiný: „To si neumíte představit, co za lidi z těch vagónů ráno lezlo ven.“

Pokud netrávili den v komunitě vlasatců na Karlově mostě, sedávali v pražských hospodách, kde se to svobodomyslnými lidmi jen hemžilo. U Malvaze, U Spěváčků, Na Žofíně, Na Slamníku. Večer se často konalo nějaké autorské čtení nebo koncert. Všechno probíhalo neoficiálně a informace se předávaly šeptandou. Marek se brzy spřátelil s lidmi kolem tehdejších kapel Krásné nové stroje, Ženy či Dybbuk. Tato subkultura se sdružovala okolo Hokkaido Recording Company – spolku, který je dnes v podstatě zapomenutý, a který je zajímavý tím, že nepatřil do tvrdého jádra disidentského undergroundu, jako byli například The Plastic People of the Universe, ovšem ani do kruhu dřevní alternativy, kam řadíme chadimovské  Extempore či písničkáře Oldřicha Janotu. Podobným, či spřízněným seskupením byla tehdejší Jazzová sekce, která působila orientována do veřejného prostoru – na rozdíl od Hokkaido, jež bylo uzavřeno do sebe a do svého imaginárního světa. Jednou z jeho ústředních postav je osoba Jana Maxy, hudebníka, který prošel kapelami Vltava či Zuby Nehty.

Svoz řepy

Po maturitě v roce 1984 se Marek znovu pokusil dostat se na vysněnou uměleckou školu. Nešlo to hned. Přijímací zkoušky složil až po dvou letech úsilí. „Vzali mne na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, ale s pobočkou v tehdejším Gottwaldově,“ říká Marek Pražák, pro něhož to bylo, po letech tvrdého studia na gymnáziu, jako vysvobození. Katedra designu, kterou navštěvoval, byla unikátní tím, že do ročníku přijímali dva, maximálně tři studenty a kritéria pro přijetí neurčovala, jako v mnoha jiných případech, politická protekce. Student prostě musel ukázat, že něco umí. „Ta škola byla skvělá ještě v jednom ohledu. Jednak to bylo neskutečně liberální, umělecké prostředí a druhá, tehdy bylo jasné, že designér bude mít o práci postaráno. To bylo něco, po čem jsem šel, co mi vyhovovalo – ta představa, že budu výtvarník na volné noze a zároveň nebudu mít nouzi o zakázky,“ dodává Marek Pražák, který ve druhém ročníku chytil hozené lano do kapely Svoz řepy.

„Moje hudební kariéra začala někdy v pubertě, když jsem začal psát svoje první věci, zhudebňoval je na kytaru a hrál je pro kamarády na různých večírcích či happeninzích a výstavách. Tehdy jsem mohl hrát v kapele Botulin band, ale neshodli jsme se rytmicky. Můj rytmus byl silně individualistický, což později našlo uplatnění právě ve Svozu řepy,“ usmívá se Marek Pražák.

Svoz řepy byla vizuálně alternativní kapela. Vedle expresivních, temně laděných textů, které se divákům servírovaly pod rouškou tmy či multimediální projekce, kdy na scéně hořely ohně stejně jako za raných časů The Plastic People of the Universe, se používaly, vedle klasických hudebních, také nástroje jako pila, vrtačka či kusy železa. Kapela si brzy našla svoje příznivce a s přestávkami vydržela až do třetího tisíciletí, kdy se její členové občas ještě schází k příležitostnému hraní. V době normalizace se na pódiích mísila s takovými legendami subžánru, jako byli například MCH Band Mikoláše Chadimy.

Hudba doprovázela Marka Pražáka celý život. Kapel, kde jako zpěvák působil, bylo několik a některé vznikly až v době po sametové revoluci. S Norskou trojkou zhudebnil vedle básní Vladimíra Holana či Petra Hrušky také vlastní texty. V devadesátých letech vystupoval s tělesem Elvis Presley Epileptic Band and Elvis Sisters: „To byl takový sirupovitý jazz. Byl jsem nalíčenej jako Elvis a vystupoval jsem zcela nahý, jen na přirození jsem měl nasazený zlatý tyglík,“ upřesňuje Marek Pražák, který si také zazpíval v kapele Barovka a Duo Kotary.

Klucí, neblbněte, to bude průser…

Na podzim 1989 byl Marek ve třetím ročníku. Zároveň navštěvoval roční vojenskou katedru, povinnou pro všechny vysokoškoláky. Sedmnáctého listopadu přišel večer domů. „Manželka už spala a já jsem si pustil Svobodnou Evropu, kde už byly záznamy o tom, co se stalo na Národní třídě,“ vzpomíná Marek Pražák na první okamžiky sametové revoluce. Po pátku sedmnáctého přišel víkend, během něhož se Marek rozhodl, že v pondělí pojede do centra dění, do Prahy. Mělo to jeden háček – začátkem týdne byla vojenská katedra: „Šli jsme za těma našima hodnýma vojenskýma pantátama, co nám říkali ,kluci zlatí, ušatí,´ a byli na nás hodní. Režim je prostě uklidil k nám na školu. Řekli jsme jim, že jedeme do Prahy stávkovat. ,Klucí, to je průser, neblbněte, slyšeli jste to na Vídni? Vždyť oni tam na Národní křičeli protistátní hesla!´ Nechali nás ale na pokoji a my jsme jeli do Prahy.“

Mysleli jsme si, že si jedeme zapařit a užít si stávku

Toho dne se většině pražských vysokých škol podařilo vyhlásit a také zahájit okupační stávku. Byla mezi nimi i Markova Vysoká škola uměleckoprůmyslová. „Mysleli jsme si, že jedeme do školy zapařit a užít si stávku a najednou buch a začalo to být husté. Vešli jsme dovnitř, spolužáci za námi zamkli. Kromě studentů v té škole nikdo nebyl. Každý jsme podepsali papír, že stávku podporujeme a stojíme si za svým. Stála se na to řada, já jsem si v duchu říkal, že jestli se to obrátí, jsme totálně v prdeli. A nejenom my, ale i naše děti “ vzpomíná Marek Pražák.

Katedra designu se zapojila do letákové informační kampaně. Studenti pendlovali mezi školou, divadlem DISK a Laternou Magikou, odkud všemi směry proudily nové a nové informace. Dalo by se říci, že šlo o informační válku: „V našich letácích jsme používali také propagandu, jenom obráceně. Vylepovali jsme plakáty všude možně, po tramvajích, průchodech, v metru. A někdo jiný zase chodil za námi a strhával to nebo přelepoval něčím jiným.“ Vyhasínající režim se všelijak snažil vystrnadit studenty z okupovaných budov. Marek a spolužáci dostali několikrát informaci, že jsou na cestě těžkooděnci. Že budou bít tak jako před pár dny na Národní. Pod okny několikrát projel autobus plný bílých přileb a obušků. „Nakonec bylo jasný, že to jsou jen dezinformace, které nás mají vyhnat ven. To se jim povedlo, akorát na protější fildě, kde šla holka telefonovat mámě do napíchnuté budky a z druhého konce drátu se dozvěděla, že na ně letí vrtulník s ozbrojenci, kteří slaní na střechu,“ dodává pamětník.

Ať mír dál zůstává s touto krajinou

Demonstrací, jež tehdy probíhaly každý den, se Marek Pražák neúčastnil, byl příliš zaměstnaný svou rolí. Fungoval jako spojka mezi klíčovými místy, kam a odkud přinášel informace a letáky. Během těchto pochůzek se mihnul i v legendární Ječné ulici, kde žila rodina disidentů Němcových. Jednoho večera navštívila filosofickou fakultu zpěvačka Marta Kubišová, které režim zakázal vystupovat již v roce 1970. „Šli jsme tam, protože jsme ji chtěli vidět, mysleli jsme si, že bude něco říkat. Byla plná aula a někdo ji poprosil, zdali nezazpívá. Neměla mikrofon, ale odzpívala jeden song a pak si postupně vzpomínala na další a nakonec takhle dala celou desku. Všichni jsme byli v totální euforii,“ vzpomíná Marek Pražák, který se také, jednoho dne ocitl na akademické půdě Karolina, kde měl, coby stínový šéf ateliéru, podat informace o tom, co a kde se právě teď děje a jak se situace vyvíjí. „Stínovej jsem byl proto, kdyby zavřeli hlavního šéfa ateliéru, Láďu Kovaříka, nastoupil bych místo něj já. Když jsem měl akademikům v Karolinu vysvětlovat situaci, připadal jsem si jako v nějakých padesátých letech. Oblékl jsem se do starého hubertusu, na nohou vojenský kanady a maskáčový kalhoty, na hlavu vojenskou čepici, muselo to bejt hrozně komický, mluvil jsem tehdy echt ostravštinou: ,Kura, je revoluca, nenechame sa tak dojebavat,´“ líčí Marek Pražák, který se v Praze zdržel až do února následujícího roku. Teprve potom se vrátil domů.

Volný

Marek Pražák promoval v roce 1992 a ve stejný čas se také pustil do výtvarničiny na volné noze. Během své kariéry spolupracoval jako grafik například s Národním divadlem moravskoslezským či baletem Národního divadla v Brně. Od roku 1995 působil v České televizi - Ostrava jako architekt, scénograf a designér, ale i jako autor a herec. Coby filmový architekt se objevil i v několika českých filmech, z nichž jeden za všechny můžeme jmenovat třeba Postup režiséra Ondřeje Trojana. Je také držitelem několika ocenění. V době natáčení rozhovoru žil v rodné Ostravě.