"Otec také chodil v neděli do kostela a říkali mi, že můj tatínek je nějaký divný. Prosil jsem pak maminku, aby nic neříkala v mlékárně, protože paní, která tam pracovala, byla důvěrnice. To byli vytipovaní lidé, ženské, co pořád jen koukaly z okna, pozorovaly a psaly posudky, například že jezdím do Prahy za neznámými cíli. No řekněte, jak to může vypadat? Já jsem jel třeba za panem profesorem. Nebo jsem pálil staré kresby, které jsem nepotřeboval schovávat, tak jsem to pálil na Střekově na zahradě a paní zase napsala, že pálím věci neznámé povahy. Snad si paní myslela, že jsem špion. Takhle to holt bylo udělané."
"Jsem si vybral malbu na sklo a dostal jsem se pod vedení pana profesora Libenského, kterého budeme znát z širšího povědomí. To bylo v podstatě moje štěstí. Byli jsme v takové šťastné době. To bylo tak zavedené, že i starší studenti, kteří měli zájem, chodili kreslit ven. ,Pojď s námi, budeme kreslit.' Divil jsem se, vzal jsem si tužku, papír a takhle jsme se učili. Potom se čas od času zeptali pana profesora, jestli můžou ukázat, co udělali doma jako domácí práce. Ne že bychom dostali úkoly, ale sami jsme se učili, což považuji za veliké štěstí, protože jsme se víc snažili."
Jaroslav Prášil se narodil 26. května 1946 v Ústí nad Labem. V roce 1952 začal navštěvovat základní školu a přibližně v páté třídě se u něj začaly projevovat umělecké sklony. Po absolvování osmileté základní školy se proto přihlásil na sklářskou průmyslovou školu v Železném Brodě, kde studoval obor malba skla pod vedením proslulého profesora Stanislava Libenského. Po maturitě pokračoval ve studiích na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde kromě sklářského ateliéru navštěvoval i ateliér textilních technik. V roce 1971 nastoupil roční základní vojenskou službu v Ústí nad Labem a v Roudnici nad Labem. Poté začal vyučovat na katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, kterou od roku 1975 vedl. V roce 1993 se spolupodílel na vzniku Institutu výtvarné výchovy při Pedagogické fakultě, který se v roce 2000 transformoval v samostatnou Fakultu užitého umění a designu Univerzity J. E. Purkyně. Zde se ujal vedení ateliéru přírodních materiálů. V době natáčení (2023) žil v Ústí nad Labem a stále působil na zkrácený úvazek jako pedagog zmíněné fakulty. Příběh pamětníka jsme mohli zaznamenat díky podpoře z města Ústí nad Labem.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
