Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Roman Prajzler (* 1957)

• narozen 19. dubna 1957 v Rokytnici nad Jizerou

• vstup do 18. střediska Kruh po jeho obnově v roce 1968

• v roce 1969 pamětníkův otec zatčen během demonstrací k prvnímu výročí okupace Československa

• 1989 – obnova 18. střediska Kruh

„Hrozně nerad jsem se stěhoval do Prahy“

Roman Prajzler se narodil v dubnu 1957 v Rokytnici nad Jizerou. Na horách prožíval krásné dětství, ale když mu bylo šest let, rozhodli se rodiče přestěhovat do Prahy. Na základní školu začal tedy chodit již na pražské Petřiny. Přestěhování do velkoměsta nesl těžce a stýskalo se mu po přírodě. „V tom věku jsem chtěl vždycky jezdit do Rokytnice za babičkou. To byla moje jediná záliba, protože jsem se hrozně nerad odstěhoval do Prahy, takže jsem rád trávil veškerý čas v Rokytnici, pakliže to bylo možný.“

Kontakt s milovanou přírodou mu umožnilo obnovení skautského hnutí v roce 1968. Pamětníkova maminka chodila před zákazem do Skauta, a jakmile se znovu obnovil, syna přihlásila do oddílu 18. střediska Kruh, které znovuzakládal Ladislav Fiala, skautskou přezdívkou Norek. Klubovnu měli tehdy skauti v Dejvicích na místě, kde jsou dnes menzy vysokých škol. Oddíl byl prostředím, kde se děti naučily spoustu nového a hlavně navazovaly celoživotní přátelství. „Když si vzpomenu na střední školu, tak všichni byli v SSM kromě mě. Bylo to tak, že když jsem ve Skautu, tak přece nebudu v SSM.“

„Bylo to pro nás samozřejmě dobrodružné“                   

Mimo jiné činnosti se učili v oddíle střílet z luku, což Romanu Prajzlerovi šlo velmi dobře, a tak získal přezdívku Robin, podle Robina Hooda. Ve středisku byl i oddíl vlčat a světlušek, jež měly klubovnu v Sokolovně na Hradčanské, kde sídlí 18. středisko dodnes. V roce 1969 a v roce 1970 prožil pamětník s oddílem skautské tábory ve srubu ve Skryjích. Tento srub patřil středisku už před válkou a skauti do něj jezdí dodnes. V roce 1969 byl skauting opět, již potřetí, zakázán a oddíly buď pozastavovaly svou činnost, nebo přecházely do ilegality. Dejvický oddíl ještě v roce 1971 uskutečnil jeden tábor v Tatrách a v roce 1972 na přehradě u Jesenice u Chebu, dále ale musel svou činnost rozvíjet tajně.

Úkryt se skautům po roce 1969 naskytl pod hlavičkou Svazarmu a vlčata se skryla pod Sokolem. Schůzky od roku 1972 neprobíhaly organizovaně, ale kluci se stále scházeli a skautingu se věnovali. „Hráli jsme hry ve Hvězdě[1] a vedle byli usazeni ruští vojáci, takže to bylo až takový dobrodružný pro nás, samozřejmě.“ Tím, že provozovali zakázanou činnost, riskovali třeba vyloučení ze školy. Roman Prajzler si však nepamatuje, že by to vnímal jako nějaké riziko. Zároveň začal od roku 1971 navštěvovat i lukostřelecký oddíl, aby se mohl naplno věnovat své zálibě ze Skauta.

„To byla tak zvláštní doba“

„Mně to přišlo, že vzhledem k tomu skautingu to se mnou nebylo tak hrozný, protože mýho tátu zavřeli 21. srpna 1969, rok výročí od okupace, a proto ty následky Skautu byla pro mne maličkost oproti tomu, co jsme zažívali kvůli tátovi.“ Tehdy bylo Romanu Prajzlerovi dvanáct let. Hned po demonstraci, které se jeho otec zúčastnil, byl prosazen tzv. pendrekový zákon, který podepsal i tehdejší předseda Federálního shromáždění Alexander Dubček. Zákon umožňoval tvrdý postup proti demonstrantům, kteří paradoxně vycházeli do ulic často s transparenty provolávajícími reformnímu politikovi slávu.

Pamětníkův otec byl během demonstrace zatčen a odveden do vazby. Jeho žena nedostala tři měsíce žádnou informaci o tom, kde se její manžel nachází a zda je v pořádku. Po asi tři čtvrtě roce byl pan Prajzler z vězení propuštěn. Každý rok k nim pak před výročím 21. srpna chodil policista na kontrolu a zjišťoval, zda se pamětníkův otec nechystá zase protestovat. Situace byla poněkud komická, jelikož policista, který k nim byl posílán, měl dceru ve školce, kde paní Prajzlerová učila, a oba se poměrně dobře znali. „Vždycky máma uvařila kafe tomu policajtovi a on u nás poseděl. Přišel, aby tátu informoval, ať hlavně nic špatného nedělá. Odškrtl si asi ze seznamu pana Prajzlera a zase šel. To byla tak zvláštní doba.“

„Norek se na nás naštval, že nedokážeme srub získat zpět“

Po sametové revoluci byl Junák opět obnoven a i skauti z 18. střediska se mohli legálně vrátit ke své činnosti. Roman Prajzler se už aktivně nezapojoval do vedení oddílu, ale poslal do střediska obě své dcery.

Během normalizace přišlo středisko o srub ve Skryjích a získala ho nejprve mládež ze SSM[2] a v roce 1976 ho převzal osobní tajemník Antonína Kapka,[3] soudruh Kobík. Po revoluci řešili skauti, jak získat zabavený srub zpět. „Já jsem říkal: ,Pojďme za tím Kobíkem, on nám ty klíče od toho srubu hned dá, bude mít strach, dá nám je a budeme tam jezdit. Tenkrát tam byl i Radim Bureš, manžel Dagmar Burešový, která se stala ministryní spravedlnosti, a on říkal, ať neblbneme, že Dáša to všechno vyřeší.“

Dagmar Burešová ze své pozice však situaci řešit nemohla a srub stále zůstával v rukou vysoce postaveného komunisty. Na skauty navíc začal tlačit jejich bývalý vedoucí Norek. „Když měl ten Norek osmdesátiny, tak jsme byli na Moravě. V podstatě jsme se tam pohádali, že nejsme schopní získat ten srub zpátky, a Norek se na nás naštval.“

Skauti se tedy rozhodli situaci začít řešit a nečekat, až se vyřeší právně. Roman Prajzler se s kamarádem vydal za panem Kobíkem požádat ho o vrácení srubu. „Zazvonili jsme u dveří a otevřela nám paní Kobíková. My jsme se zeptali, jestli můžeme mluvit s jejím manželem, a ona na nás koukala. To byla neuvěřitelná situace, protože ona říkala: ,Manžel měl dneska rozptyl.‘ To byla tak trapná situace...“ Za takových okolností už se na srub neptali a nakonec se ho povedlo odkoupit až v roce 1995.

„Skaut by nebyl schopen nějakých křiváren“                                 

S přáteli, které Roman Prajzler poznal v oddíle, se schází dodnes. „Určitě se člověk snažil podle toho skautského zákona žít. Také mi to dalo hodně přátelství, nás se tedy schází z toho oddílu asi šest kluků, to se scházíme celý ty dlouhý léta. Každý rok jezdíme do těch Skryjí.“ Skauting pro pamětníka znamená kromě přátelství i nějakou výchovu k slušnosti. „Vidím to i na dcerách, že by asi nebyly schopné nějakých křiváren, to ten skaut asi přirozeně vychová lidi k tomuhle.“

[1] Obora Hvězda v Praze.

[2] Socialistický svaz mládeže.

[3] Antonín Kapek byl městským tajemníkem komunistické strany a jedním z lidí, kteří podepsali tzv. zvací dopis před obsazením Československa vojsky Varšavské smlouvy.