„Měl jsem zrovna devatenácté narozeniny. Seděli jsme po ránu a tu jsem si všiml, že na křižovatce, kde odbočovala silnice za Slavíkova do Vestce, se něco děje. Němci tam montovali těžký kulomet namířený přímo proti dveřím myslivny. Záhy na to vpadli dovnitř a udělali důkladnou prohlídku od sklepa až po komín. Nás, kteří jsme tam byli přítomni, odvedli do Trhové Kamenice k výslechům. Přes hlavu jsme měli bramborový pytel, abychom se nemohli domlouvat mezi sebou. Tak proběhly ty první výslechy, pak pokračovaly v Pardubicích na gestapu. V těch Pardubicích jsme byli do března a 1. března jsme byli zařazeni do transportu do Terezína. Nešlo o židovské ghetto, odkud se vysílaly transporty do Osvětimi, ale o Malou pevnost Terezín, která tehdy sloužila jako vězení gestapa pro případy, které ještě nebyly dořešeny, nebo které si potřebovali schovat jako zálohu na pozdější výslechy. V té Malé pevnosti Terezín jsme chodili na práci do Litoměřic a okolních obcí. Dokonce každý den ráno byl vypravován zvláštní vězeňský vláček do Ústí nad Labem, kde jsme pracovali na výkopu protipožární nádrže.“
„Taky si ještě pamatuju, když vypukla ta úplavice, tak nebyl dostatek toaletního papíru. Nějaká základní hygiena se tam musela dodržovat. A tak nám dali německé noviny. To jsme se poprvé dozvěděli, kde všude už je fronta, o čemž mnozí z nás neměli vůbec tušení. Byli tam lidi zavření už několik let a teprve, když dostali do ruky tyhle německé noviny jako toaletní papír, rozkřiklo se, že Varšava je už dávno dobytá, že už se postupuje přes Maďarsko.“ Tazatel: Jak proběhlo osvobození, ti Němci se najednou ztratili, nebo jak to tam vypadalo? „Němci se většinou ztratili. Část se v těch hradbách josefínské pevnosti podařilo udržet. Když se uzavřely vrata, uvízla tam skupina s nákladním autem s narychlo pobitými prasaty. Tak ta nevyjela. Ale předtím už nějaké skupiny vyjížděly a nikdo jim moc nebránil, protože šlo o to, dožít se osvobození, nebo nedožít.“
„Dozor nad chodem pevnosti měly dvě skupiny. Jedna byli němečtí SS a druhá byli Chorvati. Tehdy existoval samostatný chorvatský stát – nebo takzvaně samostatný – který měl tady v tom Terezíně jednotku. Oni to vůbec takhle kombinovali, aby v každé pracovní skupině byl vždycky někdo problematický. Třeba ten skautský vedoucí, který byl jako důstojník zařazen do jednotky vládního vojska, která působila v severní Itálii. Jakým způsobem se dostal do zajetí nebo proč se najednou octnul na pevnosti, jsem se nedozvěděl. Říkali jsme si, že si to všechno povíme po válce. Protože jakékoliv neobratné prozrazení přímo ve zdech patřících Geheime Staatspolizei – gestapu – bylo velice nebezpečné a mohlo vést k popravě. Popravu na čtvrtém dvoře jsem viděl, když chytili uprchlíka, který se pokoušel dostat přes zdi Terezína a byl dopaden.“
Jiří Pradáč se narodil 23. ledna 1926 v Praze, vyrůstal ve Střešovicích. Za dob první republiky se angažoval ve skautském hnutí, pořádal každoroční velký tábor. První léta války se jeho rodiny osobně příliš nedotkla. V období po atentátu na Heydricha gestapo z budovy školy, kterou navštěvoval, ostřelovalo parašutisty skrývající se v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Na podzim roku 1944 se celá rodina přestěhovala ke strýci na Vysočinu, kam ve stejné době směřoval výsadek sovětských parašutistů pod názvem Mistr Jan Hus. Jiří se s partyzány spojil a pomáhal jim se sháněním techniky i jídla. Během zátahu gestapa na počátku roku 1945 však byla celá síť pomocníků pozatýkána. Jiří si prošel tvrdými výslechy v Pardubicích, následně byl uvězněn v Malé pevnosti Terezín. Vězni jezdili na nucené práce do Litoměřic a Ústí nad Labem, Jiří pracoval na výkopu protipožární nádrže. Vzpomíná na nedostatek jídla i na epidemii úplavice, které se nevyhnul. Nákaze tyfu se mu naštěstí podařilo uniknout. V Terezíně se seznámil se skautským vedoucím Bedřichem Vallou, který mu pomohl přežít poslední týdny války. Na počátku května 1945 se po osvobození Terezína Jiří vrátil k rodině do Prahy. Po válce odmaturoval, absolvoval povinnou vojenskou službu a poté pracoval v leteckém průmyslu. Stihl se ještě zapojit do skautského hnutí, než bylo opět zakázáno.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
