Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Poulová (* 1936)

• narozena 11. února 1936 v Domažlicích

• první skautský tábor v roce 1947

• vedení světlušek od roku 1968

• zástupce vůdce okresu po sametové revoluci

První tábor

Jaroslava Poulová se narodila 11. února 1936 v Domažlicích. Do skautského oddílu vstoupila ve svých jedenácti letech. Vynechala pouze první místní tábor na Černé řece a účastnila se hned druhého v roce 1947. Přestože na něm skládala světluškovský slib, říká, že na tábor příliš nevzpomíná. „Na ten tábor nerada vzpomínám, protože to bylo tak nějak brzy po válce a bylo to tam takový smutný. Němci už byli po válce odsunutý. Teď tam byly ty prázdný chalupy a všechno zarostlý.“

Zážitky, které v paměti přece jen utkvěly, jsou spíš strašidelné. Jaroslava Poulová vzpomíná, jak musela v rámci plnění stezky odvahy chodit na místní opuštěný hřbitov, což byl v jedenácti letech hrozný zážitek. „Dali nám tam nějaký koště, který jsme měly zase přinést.“ Podobné pocity se pojí i s první noční hlídkou. Po táboře se říkalo, že kolem chodí banderovci, kteří se chtěli dostat pryč, a kvůli utajení mohou i zabíjet, aby třeba získali nenápadné oblečení. „My jsme byly tak vystrašený, protože se tam střílelo.“ Před první hlídkou byla Jaroslava Poulová doslova zoufalá. „Vím, že jsem klečela ve stanu a že jsem se tam modlila Andělíčku, můj strážníčku.“ Všechno nakonec ale dobře dopadlo.

Tábor měl ale samozřejmě i své dobré stránky. Překvapivě to mohlo být třeba jídlo. Většinou sice táborníci jedli polévky a různě upravené brambory, a když měli chléb s marmeládou, byla to pro ně vzácnost. Ale na brambory po francouzsku vzpomíná Jaroslava Poulová dodnes. „Ale můžu vám říct, že ty tak chutnaly, že ani doma jsem nikdy neudělala tak dobrý francouzský brambory jako tam.“

K milým vzpomínkám na tábor patří také to, že se přestala bát bouřky. Pamatuje si, jak je jejich tehdejší vedoucí Manka Kunešů vzala na velké prostranství v době, kdy v dohledu byla bouřka, a vysvětlovala dětem, jak se mají chovat a nebát se. K častým programům na táboře patřily brigády, například plení lesních školek. Protože vedoucí byla hudebně založená, světlušky často zpívaly. Bohužel pamětnice nepatřila k těm nadaným, takže to nebyl její oblíbený program.

Krásné roky 1948–1949

Klubovnu skauti v té době měli v klášteře a později v opuštěném domku „na kopečku“. V klubovnách si během zimy museli vždy sami topit. Během schůzek děvčata vyráběla různé hračky a jiné předměty, které se pak prodávaly. Snahou bylo vybrat peníze na stavbu skautského domu. Starší skautky šily panenky, mladší vyráběly například zvířátka z drátku omotaná lýkem, po lese se sbíraly samorosty. Na skautský domov se nakonec nevybralo, ale jak pamětnice říká: „Byly to krásný plány.“

Za pěkného počasí se děvčata scházela venku v parku a chodila do okolí na výlety. V rámci programu plnily světlušky stupně hvězdy, odborky nebo chodily na brigády. V roce 1949 s nimi vedoucí Manka Sedláčková nacvičila recitační vystoupení. Dívky uměly celou sestavu, s hudbou a různými básněmi, z nichž některé Jaroslava Poulová umí dodnes. Přihlásily se do místní soutěže, ale bohužel ji už nemohly dokončit. „Vyhrály jsme okres, vyhrály jsme kraj, a už jsme nesměly potom dál, protože jsme byly krojovaný.“

Tábory v letech 1948 a 1949 na Modlíně byly podle vzpomínek Jaroslavy Poulové krásné. Oba byly pouze dívčí. První vedla Jiřka Paroubková, to byl tábor pařezů. Další se nazýval ostrůvek sesterství pod vedením Jany Doubkové. Na tomto táboře pamětnice se svými kamarádkami skládala skautský slib. „Pak jsme věděly matně, že máme udělat ten slib. Ale ono se ten den nic nedělo. Jana to hezky udělala. Šly jsme spát normálně. Bylo nás asi šest, co jsme takhle slibovaly. Oni nás v noci vzbudili a my jsme musely takovým indiánským pochodem držet se za ruce a šly jsme do lesa, kde byl připravený malý táborák.“ Tam si skautky vyslechly několik povzbudivých slov své vůdkyně a pak jedna po druhé složily slib. Zazpívaly si nejen skautskou, ale i vlastní hymnu. Stejným pochodem, při kterém se nesměla hnout ani větvička, se vrátily do tábora. „Bylo to takový hodně dramatický.“

Z těchto dvou let pamětnici zůstalo několik věrných kamarádek. S nimi se pak scházely i během dlouhého období, kdy skauting neexistoval. Důležité bylo vědět, že se na sebe vždycky mohou spolehnout. Jak vzpomíná Jaroslava Poulová: „Naučily jsme se takový to kamarádství.“

Po obnově v roli vedoucí

V roce 1968 se konala po době ticha první schůze, kterou byl obnoven Skaut. Jaroslava Poulová začala fungovat jako vedoucí oddílu světlušek. Je na své chráněnkyně pyšná. V závodě vlčat a světlušek se jednou umístily dobře i v krajském kole. Na světlušky vzpomíná v dobrém. Většina z nich odešla, ale s některými zůstala v kontaktu i později. „Bylo jich hodně, ale odcházelo to do světa.“

Klubovna v této době byla na kopečku, kde se činnost později také ukončovala. Hodně se ale chodilo na výlety do okolí. Pamětnice už měla v té době dva své kluky, které brávala s sebou. Vzpomíná na několik památných výletů, kdy se stávaly různé drobné nehody, mezi nimi třeba ztracená bunda, zašívaný prst nebo zcela promoklé světlušky, které Jaroslava Poulová sušila u sebe doma.

První tábor po obnovení byl na Ovčárně nad Loučimí. Na krásném kopci si táborníci užívali skvělý rozhled. Pamětnice zde byla stále jako vedoucí světlušek. Později, v roce 1970, se konal tábor Přimda, který už příliš dobrý nebyl. „Byly to jen takový trosky. To už nebylo to, co to mělo být. A už byl zase konec.“

Po vynuceném ukončení činnosti zbyly nějaké peníze z předchozích brigád, za které si skautky objednaly autobus a uspořádaly krásný rozlučkový výlet na Šumavu. Někteří dále rozvíjeli činnost ve skautském duchu pod hlavičkou Svazu dětí a mládeže. Jaroslava Poulová ale již ve vedení nepokračovala.

Po sametové revoluci se příznivci skautingu opět sešli, tentokrát v Husově domě. Generace, do které pamětnice patří, se již necítila na vedení dětí, ale rozhodla se dále skauty podporovat. Proto také dlouhou dobu působila jako zástupce vůdce okresu.

Jaroslava Poulová i její manžel jsou věrní skauti, přesto se neseznámili díky němu. Vedle přírody a knih byl ale samozřejmě skauting jedním z jejich společných zájmů. Láska ke knihám se u pamětnice často protínala i s jejím skautským duchem. „Byla jsem nejšťastnější, když pod stromečkem byly knížky.“ Mnoho z nich vyprávělo třeba příběhy o skautských dobrodružstvích.