Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Potsch (* 1937)

• narodil se 15. června 1937 v Brně – Králově Poli

• byl jedináček, na konci války se s matkou ukrýval v lesích u Blanska

• v roce 1948 odjel s maminkou do Prahy na pohřeb prezidenta Edvarda Beneše

• jako mladý hrál za Královo Pole, trénoval ho Antonín Haukvic

• v roce 1956 narukoval na vojnu do Rudé hvězdy Brno

• získal s ní devět domácích mistrovských titulů

• poprvé reprezentoval Československo na mistrovství světa v Praze 1959, kde vybojoval bronzovou medaili

• v roce 1961 se stal ve Švýcarsku vicemistrem světa a mistrem Evropy

• na olympiádě 1964 v rakouském Innsbrucku s národním týmem získali třetí místo

• v roce 1966 ukončil po vážném zranění v obličeji reprezentační kariéru

• na přelomu 60. a 70. let působil tři roky v západoněmeckém Düsseldorfu, vybojoval tam dva mistrovské tituly

• měl nabídky na emigraci, ale neuvažoval o ní

• po ukončení hráčské kariéry trénoval Ingstav Brno, Zetor Brno, Olomouc nebo Duklu Trenčín, s níž vyhrál slovenskou extraligu

• dvakrát se oženil a narodili se mu dva synové, po jednom v každém manželství

• v roce 2024 žil se svou manželkou Gabrielou v Brně

V očích československých fanoušků se pasoval do role hrdiny hned na svém prvním mistrovství světa. Brněnský hokejista, tvrdý bek a skvělý střelec od modré čáry Rudolf Potsch ho odehrál v roce 1959 na pražské Štvanici. V pouhých 21 letech tam vybojoval třetí místo. Rozhodl o něm památný zápas národního týmu na domácím šampionátu s Kanadou, vítězem celého turnaje. Utkání připadlo na samý konec šampionátu.

„Celý zápas jsme museli zvládnout jen ve třech obráncích, protože Franta Tikal a Standa Bacílek byli zranění. Do obrany jsme nastoupili Karel Gut, Honza Kasper a já. Jako nejmladší jsem musel hrát jedno střídání s Karlem Gutem jako levý obránce a druhé střídání jako pravý obránce s Honzou Kasperem, což byla největší fyzická zátěž v mé reprezentační historii,“ vzpomíná Rudolf Potsch.

Bronzové medaile mohlo Čechoslovákům přinést pouze vítězství. Kanaďany udolali 5:3 a Rudolf Potsch jim dal třetí branku svou obávanou ranou od modré čáry. Namířil ji k pravé tyči, což piloval pravidelně po tréninku.

Národní tým nad Kanadou celý zápas vedl, v 53. minutě však soupeř snížil na 4:3 a v 59. minutě přikročil k power play, hře bez brankáře se šesti hráči v poli. „Karol Fako vyhrál buly, vybojovali jsme kotouč a přihrával jsem Mirkovi Vlachovi, který střílel do prázdné branky,“ popisuje Rudolf Potsch jeden z nejslavnějších gólů československé hokejové historie.

Zanedlouho napínavé střetnutí skončilo. Rozradostnění diváci vtrhli na led a se svými idoly slavili bouřlivě třetí místo. „Na takové zážitky se nezapomíná,“ upozorňuje Rudolf Potsch. V reprezentaci zůstal do roku 1966 a v roce 1961 s ní získal titul mistra Evropy a vicemistra světa. Stříbro si odvezl ze světového šampionátu z finského Tampere 1965 a z jugoslávské Lublaně 1966, bronz vybojoval na mistrovství světa 1963 ve švédském Stockholmu. O rok později přispěl k bronzové medaili na zimních olympijských hrách 1964 v rakouském Innsbrucku.

Rus Kuzkin byl jeho noční můra

Po šampionátu v Lublani se s národním týmem rozloučil, na čemž se podepsal těžký úraz ve střetnutí se Sovětským svazem. Obránce Viktor Kuzkin zranil Rudolfa Potsche prudce vystřeleným pukem. Do jeho kariéry osudově zasáhl už podruhé, předtím mu totiž na turnaji v Colorado Springs zlomil palec. Vypáleným kotoučem mu ho přirazil k tvrdé hokejce.

„V Lublani jsem to od pana Kuzkina schytal znovu. Ze tří metrů mi vystřelil přímo do obličeje, když jsem mu klekl do rány na branku. Jařmová kost se mi vrazila dovnitř do lebky. A teď co? V Lublani mě chtěli hned operovat, že kost navrtají, rozříznou a vytáhnou ji zpátky. Náš doktor ale říkal: ‚Ne, pojedeš do Brna, tam tě spraví.‘ Tak jsem jel celou cestu do Brna autem,“ říká Rudolf Potsch. „Vezl mě můj spoluhráč Zdeněk Kepák, který byl v Lublani jako náhradník. Měl jsem prášky proti bolesti, ale každý otřes na silnici na zlomeninu strašně působil.“

Cesta z Lublaně do Brna trvala v roce 2024 zhruba šest hodin, o šedesát let dříve ji však řidiči urazili přibližně za dvojnásobně dlouhou dobu. „V Brně mi doktoři nařízli hlavu na spánku, spánkovým švem vsunuli do dutiny páku a vytlačili vmáčknutou jařmovou kost z hlavy ven, abych nebyl jako Quasimodo, abych měl tvář přijatelně dobrou. Operovali mě jen při lokálním umrtvení a museli mi přivázat ruce a nohy, jinak bych je seřezal.“

Snažil se být přátelský. Ale na na ledě

Rudolf Potsch o sobě tvrdí, že v civilním životě se snažil být přátelský a posloužit každému, kdo něco potřeboval. „Na ledě jsem ale přátelský určitě nebyl. Někdo mi vymyslel přezdívku Mistr bodyčeku,“ prozrazuje. „Bodyček se dává kyčlí nebo ramenem, bodyček kyčlí je efektivnější než ramenem. Protihráč se překulí a padne. Kdežto bodyček ramenem je daleko tvrdší přímý náraz a soupeřem víc otřese. Dojde po něm buď k vyražení dechu nebo ke zlomení žeber, k vyražení dechu skoro pokaždé. Mně se bodyček ramenem zamlouval víc.“

Když hrál Rudolf Potsch za brněnskou Kometu prvoligový zápas v Pardubicích, srazil ramenem útočníka Zdeňka Špačka, miláčka domácích ochozů, který se v roce 1965 stal nejlepším střelcem československé první ligy.

„Zůstal ležet, vzal jsem puk, hrálo se dál, rozhodčí nepřerušovali hru. Na druhé straně jsem uviděl svého spoluhráče Pepka Černého. Jel by sám na bránu, tak jsem vzal kotouč a žabkou jsem ho přes ležícího Špačka dával Černému. Špaček se ale jako na potvoru po bodyčeku nějak probral, zvedal se a trefil jsem ho do hlavy,“ poznamenává Rudolf Potsch. „Puk mu roztrhl čelo a začala téct krev. Diváci řvali a málem mě snědli. Odvezli Špačka ošetřit, a pak se vrátil a měl na hlavě omotaný ručník jak turban, aby nekrvácel. Tak jsem z něj udělal v Pardubicích hrdinu.“

V Bratislavě přiletěl na led nůž

Československá hokejová liga obsahovala také vyhrocená derby mezi mužstvy z největších měst Čech, Moravy a Slovenska. „Jednou jsme Brně v šedesátých letech vyhráli nad Slovanem Bratislava vysoko, myslím že 12:1, a naši diváci jim poškodili autobus. V Bratislavě se na nás fanoušci Slovanu připravili a při utkání po nás házeli na led všechno možné. Spadl tam i velký nůž,“ prohlašuje Rudolf Potsch.

„Ivo Winkler ho vzal a dal rozhodčím, aby zápas ukončili. Ale přišli naši náčelníci z Rudé hvězdy, že se musí zápas dohrát, aby nevznikly rozbroje mezi Čechy a Slováky. Prohráli jsme a po zápase přišel velitel bratislavské policie a řekl nám: ‚Buďte v kabině a dejte si občerstvení.‘ Seděli jsme tam dvě tři hodiny a policisti hlídali venku pod ochozem stadionu. Kousek od nich byla železniční trať a diváci po nich házeli kamení. Jeden policista přišel o oko, ale ostatní ani nezakročili, jen stáli a koukali. Policie pro nás pak vypracovala pět únikových tras z Bratislavy do Brna, ale slovenští fanoušci si nás po cestě stejně našli a pár kamenů nám na autobusu přistálo. Porážka a události v Bratislavě nás nepřipravily o titul, ale ztratilo se kamarádství obou mužstev.“

Na Sibiři se mazali vazelínou

Rudolf Potsch se nestaral o politiku, ale dobře věděl, že úspěchy národního týmu slouží komunistickému režimu k propagandě. „Byli jsme vzorní reprezentanti socialistického Československa a taky jsme přispěli k přátelství se Sovětským svazem,“ konstatuje s nadsázkou a ironií. „Každý rok jsme museli cestovat na jediný zápas až na Sibiř do Novosibirska. Letěli šestnáct hodin tam a šestnáct zpátky. Při mezipřistání naše Dakota tankovala, přišel muž s žebříkem a proutěným koštětem. Vylezl na křídlo a ometal z něj sníh a led. Nakonec mu u koštěte upadla násada. Úplně nás z toho omejvalo.“

Novosibirsk leží vzdušnou čarou skoro pět tisíc kilometrů od Brna a v zimě tam panují třeskuté mrazy. Podle Rudolfa Potsche se utkání konala i v teplotách nižších než mínus dvacet stupňů. Diváci ale stáli kolem ledové plochy už dvě hodiny předem, tlačilo se jich tam kolem dvaceti tisíc. Půlka brněnského týmu vždy hrála a druhá půlka se ohřívala v kabině, aby nepřimrzla k lavičkám na střídačce.

„Na obličej jsme si mazali ochrannou vrstvu vazelíny, pod hokejové rukavice jsme si navlékali tenké bílé rukavice, jaké se nosí v tanečních. Hráli jsme ve dvou dresech,“ popisuje. „Byli jsme rádi, že jsme přežili. Na Novosibirsk jsme se těšili v uvozovkách celou sezónu. Z města jsme viděli jen hotel a zimní stadion a jako dárky jsme si vezli domů zápaly průdušek, kašel a rýmu.“

Díky hokeji Rudolf Potsch poznal i druhý kus světa, USA a Kanadu. Na olympiádě 1960 v americkém Squaw Valley sice skončil s reprezentací až čtvrtý, ale krásné vzpomínky mu z paměti nikdy nevymizely, byť během jeho dvouminutového vyloučení za podražení soupeře dali Švédi tři góly. „Tenkrát ještě po vstřelené brance přesilovka nekončila a hráč zůstával na trestné lavici až do konce,“ vysvětluje. Ve Squaw Valley potkal legendární norskou krasobruslařku Sonju Henie a obdarovala ho autogramem. „Hodně sběratelů ho ode mě chtělo koupit, ale nechal jsem si ho,“ svěřuje se.

Před válkou utekli do lesa u Blanska

Rudolf Potsch se narodil 15. července 1937 v Brně-Králově Poli. Z druhé světové války si pamatuje hlavně její závěr. Maminka s ním uprchla před blížící se frontou a bombardováním města do lesů u Blanska. „Měli jsme tam udělané dřevěné salaše, kde jsme spali. V lese žilo asi čtyřicet Brňáků, pomáhali jim místní obyvatelé. Nezdrželi jsme se tam dlouho. Tatínek zůstal doma v Brně a hlídal dům, kde dělal domovníka.“

Ze základní školy si pamatuje, byť ve zlém, například na hodiny náboženství. Vyučoval ho katecheta a kontroloval, kdo chodí do kostela. „Kdo tam v neděli nebyl, musel předpažit a katecheta ho třikrát prásknul přes ruce, abychom si pamatovali, že musíme příště přijít,“ vzpomíná.

V jedenácti letech ho maminka vzala do Prahy na pohřeb prezidenta Edvarda Beneše. „Vlakem narvaným lidmi jsme tam jeli celý den a stáli jsme v uličce. Tolik lidí se chtělo s Benešem rozloučit,“ podotýká.

Ve stejném roce 1948 vyrostl v brně zimní stadion u Lužánek. Potschovi se přestěhovali poblíž a Rudolf propadl hokeji. Všiml si ho trenér Antonín Haukvic a přivedl ho do týmu Pracovní zálohy Královo Pole. „Byl zanícený do hokeje, na nic jiného neměl čas. Přesvědčoval rodiče, ať jdeme do učení, abychom mohli hrát hokej. Naši ho poslechli a vyučil jsem se soustružníkem. V dorostu jsme se stali třikrát přeborníky republiky.“

Držel čestnou stráž při tryzně za prezidenta

Na vojnu se netěšil, ale prožil ji v pohodě. Původně se zdálo, že roce 1956 narukuje do Dukly Jihlava, ale vyfoukla jí ho Rudá hvězda Brno. Patřila pod Ministerstvo vnitra a po přijímači v Praze skončil Rudolf Potsch v rodném Brně. Rudá hvězda, známá jako Kometa, dala talentovaného obránce zpočátku na hostování do Králova Pole, za půl roku si ho ale stáhla zpátky. „V Brně jsme sloužili jako pohraničníci, i když tam žádné hranice nebyly. Vyfasovali jsme ale kožíšky a nosili jsme vlčáky na klopách,“ tvrdí.

V listopadu 1957 zemřel prezident Antonín Zápotocký a komunistická strana po celé zemi uspořádala smuteční tryzny. „Drželi jsme stráž u busty Antonína Zápotockého v Brně, šest nás tam stálo, někdo v uniformě se zbraní a já jako hokejista ve sportovní soupravě,“ vzpomíná Rudolf Potsch.

V Kometě Brno se učil od legend, jakými byli Bartoň, Vlastimil Bubník, Danda, Pantůček, Návrat, Prošek nebo Vaněk. V reprezentaci nastupoval s Františkem Tikalem, který však na přelomu padesátých a šedesátých let vypadl na nějaký čas z národního týmu. Důvodem byla sázkařská aféra. Tehdy se daly tipovat sportovní zápasy pouze ve státní loterií Sazka. Bylo jich dvanáct a odehrávaly se o víkendu. „Objevovaly se nečekané výsledky a zapletl se do nich i Franta Tikal. Dělal jsem si z něj později srandu, protože když vypovídal u soudu, tak omdlel,“ prohlašuje Rudolf Potsch. „Franta Tikal byl pro mě ale výborný chlap.“

Do sportovců potrestaných v sázkařské aféře patřil také hokejista Vladimír Zábrodský, mistr světa z let 1947 a 1949. Dělal hrajícího trenéra národního týmu v době, kdy Státní bezpečnost zatkla v březnu 1950 jedenáct reprezentantů a poté dostali u soudu tresty od osmi měsíců do 15 let. Vladimír Zábrodský vyvázl se zákazem činnosti v hokeji. Do národního týmu se vrátil v roce 1954. „Ještě jsem proti němu nastupoval. Pan Zábrodský mě přišel pozdravit, když jsme jednou hráli v Ostravě. Poslali ho tam po sázkové aféře a za trest musel na brigádu do dolů,“ podotýká Rudolf Potsch.

U Veřejné bezpečnosti si připadal jak poslíček

Během vojny v Rudé hvězdě pobíral kromě žoldu ještě prémie za vyhrané zápasy, šlo o 180 korun čistého. Dostával také  23 korun denně na jídlo. „Ještě jsem ušetřil, řízek s bramborem stál v restauraci sedm korun a plzeňský Prazdroj dvě koruny a deset haléřů,“ uvádí.

Po vojně zůstal v Rudé hvězdě jako civilní zaměstnanec. Nástupní plat měl 1 400 korun a po nějaké době 1 600. V Kometě získal devět domácích titulů, neobdržel za ně žádné peníze, ale mohl odjet i s rodinou zadarmo na týdenní dovolenou do rekreačních chat Ministerstva vnitra. „Jednou nebo dvakrát jsme byli u moře v Jugoslávii,“ dodává.

Podle něj byli hokejisté Rudé hvězdy poloprofesionálové, u Veřejné bezpečnosti dostali různá zaměstnání, ale dělali tam jen od osmi ráno do poledne. Pak se odebrali na trénink. „Mě zařadili na dopravní nehody, kde jsem si připadal jako úředníček, poslíček. Neměl jsem žádné právní vzdělání nebo policejní školu, abych mohl někoho pokutovat nebo usměrňovat. Takže jsem jen pomáhal nebo přihlížel,“ prozrazuje. „Nejhorší bylo, když jsem musel jít s kolegou oznamovat do rodiny smrt třeba při havárii na motorce. Taková nepříjemnost mě potkala dvakrát.“

Já su Cigán a Cigáni v létě nedělají

Spoluhráč Rudolfa Potsche z obrany Jan Kasper dostal na dopravním inspektorátu v Bratislavské ulici úkol, aby rozdával státní poznávací značky na nová auta. „Když tam přišel někdo z nás, mohli jsme si vybrat na espézetku číslo. V Brně platila nepsaná domluva, že kdo měl na značce desítku, tak na něj nebyli policisti tak přísní a nemusel zaplatit pokutu za přestupek. Já jezdil s espézetkou BN 10 10,“ prozrazuje. „Honza Kasper ale do práce moc nechodil. Říkal: ‚Já su Cigán, v zimě hraju hokej a v létě Cigáni nedělají.‘ Tenkrát se ještě slovo Cigán nepovažovalo za urážku.“

V obranné dvojici s Janem Kasperem dosáhl Rudolf Potsch v roce 1961 svého největšího mezinárodního úspěchu. V jejich éře se ještě hrálo mistrovství Evropy jako součást mistrovství světa, do výsledků se nezapočítávaly zápasy s týmy Kanady a USA. Na turnaji ve švýcarských městech Ženeva a Lausanne Čechoslováci po dlouhé době porazili mužstvo Sovětského svazu a kromě remízy s Kanadou zvítězili ve všech dalších utkáních. Kvůli horšímu skóre skončili druzí za Kanadou, v mistrovství Evropy nicméně dominovali.

Úspěch jim chutnal o to víc, že v předchozím roce obsadili na olympiádě v USA nepopulární čtvrté místo. Turnaj se konal ve velké nadmořské výšce, a tak trenér Laco Horský naordinoval svým svěřencům předolympijskou přípravu v Nízkých Tatrách. „S ruksaky naplněnými dvaceti kilogramy písku jsme chodili a běhali na horu Prašivá. Vylezli jsme jeden kopec, mysleli si, že jsme nahoře, ale před námi se objevil další kopec,“ popisuje. Prašivá se vypíná do výšky 1 652 metrů nad mořem.

Dostali školení, že v USA je to špatné

„Laco Horský byl velký horal a tahal nás po Jánošíkových chodníčkách. Na zpáteční cestě jsme sundali batohy ze zad a skopávali je dolů. Jirka Pokorný z Pardubic se při jednom výšlapu na Prašivou rozčílil a se slovy: ‚Mně může bejt nějaká olympiáda v Americe ukradená!‘ zahodil batoh. Sbalil se a odjel vlakem domů,“ tvrdí Rudolf Potsch. „Před odletem do Squaw Valley nás školil jeden pán, dřív dělal na velvyslanectví. Říkal, jak je to v USA špatné, že tam není velký výběr jídla a jak dovedou Američani všechno zkazit kečupem. Byl to podvodník první třídy. Někteří kluci mu uvěřili a vezli si s sebou uheráky a další potraviny, aby neměli hlad. Ale do Ameriky se jídlo nesmělo dovážet a na letišti jim ho zabavili.“

V padesátých a šedesátých letech se hrálo v první lize mnohem méně zápasů než v následujících dekádách. Týmy proto vyrážely častěji na zahraniční turné nebo na turnaje. Série přátelských zápasů začínala například v chudém komunistickém Sovětském svazu a pokračovala v bohatém demokratickém Finsku.

V Rusku prodávali boty a kupovali vodku pro Finy

„Naučili jsme se docela dobře obchodovat. Do Moskvy jsme vezli dámské boty, na hotelovém pokoji jsme je postavili na okno i s cenovkou a ruská děžurná nám tam nechala ruble. Jednou se Zdeňkovi Návratovi stalo, že tam dal dva páry, děžurná si vzala jeden, ale obě boty pravé,“ říká Rudolf Potsch. „Z peněz za boty jsme nakoupili ruskou vodu a dovezli ji do Finska, kde se z ní mohli zbláznit, protože tam byla prohibice. Vydělanými penězi jsme si vylepšili malé kapesné, za finské koruny jsme pořídili manželkám svetříky. Do Západního Německa jsme zase vozili na prodej broušené sklo.“

Rád vzpomíná na hokejové turnaje v západoněmeckém Füssenu, pořádané hrabětem Thurn Taxisem. „Jednou nám koupil každému jako dárek elektrický holicí strojek,“ poznamenává. Ve Füssenu zažil tragikomický moment. Odjel s nimi i kovaný komunista, takzvaný kádrovák. „Dostal infarkt a než umřel, stačil říci: ‚Němci prohráli válku a takhle dobře se teď mají.‘ Do Západní Evropy jezdila jako dozor ‚očka‘, psala zprávy, jak jsme se chovali, co jsme říkali. A pak se někdo dozvěděl, že na další zájezd nepojede.“

V Německé spolkové republice zakotvil Rudolf Potsch na konci 60. let, když mu tělovýchovní funkcionáři povolili zahraniční angažmá. Do Düsseldorfu odjel s manželkou a malým synem, strávil tam tři roky a získal dva německé hokejové tituly. Získal plat tři tisíce marek, což tehdy obnášelo spoustu peněz. Na černém trhu se v Československu kupovala jedna marka za deset až dvanáct korun.

„Moji smlouvu v Düsseldorfu organizoval Pragosport, a tak jsem mu musel odevzdávat všechny marky. Vyplácel mě v korunách a přepočet byl strašně nevýhodný, dostával jsem měsíčně dva tisíce našich korun. V Německu mi alespoň dávali na životní náklady tři sta marek, platili mi bydlení, stravu a měl jsem od nich půjčené auto.“

S emigrantem hrát nemůžeš

V Düsseldorfu se potkal s hokejistou Petrem Hejmou. Stříbrný olympijský medailista z Grenoblu utekl do Německa po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, jež 21. srpna 1968 přerušila snahy o obnovu demokracie a svobody. Petr Hejma směl podle pravidel Mezinárodní federace ledního hokeje hrát až za rok po své emigraci. Když začal za Düsseldorf nastupovat, volal Rudolfu Potschovi předseda Československého svazu ledního hokeje Zdeněk Andršt, že nemůže hrát s emigrantem a měl by se vrátit do Československa.

„Ale podařilo se mi ho přesvědčit a v Západním Německu jsem zůstal. Asi u nás doma potřebovali moje marky,“ upozorňuje. Během kariéry obdržel nabídky, ať zůstane v Západní Evropě, čímž by si platově výrazně polepšil. „O emigraci jsem ale nikdy neuvažoval. Žít doma v Brně mi vyhovovalo.“

Do Československa se vrátil v roce 1972 a stal se oporou druholigového Ingstavu Brno. Souběžně dělal asistenta trenéru Slavomíru Bartoňovi. Po jeho odchodu do angažmá v Itálii se posunul do pozice hlavního kouče a v roce 1975 přivedl Ingstav do první ligy.

Na hokeji v Brně koncertoval Gustav Brom

„V Brně fandilo hokeji hodně umělců, třeba spisovatel Ludvík Kundera, kapelník Gustav Brom, později herci Bolek Polívka, Mirek Donutil,“ prozrazuje Rudolf Potsch. „Gusta Brom se nabídl, že chce se svým orchestrem přivítat první hokejovou ligu na Ingstavu. Muzikanti si rozbalili nástroje ve třech řadách nad sebou a koncertovali přímo na stadionu.“

Rudolf Potsch trénoval kromě Ingstavu také brněnskou Kometu (tehdy Zetor), Duklu Trenčín, Olomouc či německý Freiburg. Při první „štaci“ v Trenčíně na přelomu 70. a 80. let byl jeho svěřencem také slavný útočník Ivan Hlinka, který v roce dovedl v roli trenéra Česko v roce 1998 k olympijskému zlatu v Naganu. „Ivanovi jsem odpouštěl, že hodně kouřil. Když jsem za ním přišel na pokoj, musel jsem kouř rozhánět rukama,“ tvrdí.

Hokejová kariéra mu přinesla mraky nezapomenutelných příhod, často úsměvných. „Hráli jsme s Kometou v Praze na Spartě a rozhodčí nám odpískal tři fauly, které nebyly. Náš trenér, profesor Vláďa Bouzek, zahodil klobouk a zakřičel: ‚My vám tady na to serem!‘ Odešli jsme do kabiny a zápas jsme nedohráli.“

Vladimír Bouzek se na Spartě neovládl, ačkoliv byl doktorem filosofie a docentem. „Museli jsme se tomu smát, i když jsme prohráli kontumačně a Vláďa dostal od disciplinárky pokutu,“ svěřuje se.