Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Potomáková (* 1933)

Když byl poplach, vzala jsem panenku, konvičku s vodou a utíkala do sklepa. Někdy to bylo i několikrát za noc

  • narozena jako Olbrichová 20. září 1933 v Ostravě

  • vyrůstala a válečné roky prožila v Ostravě-Přívozu

  • zažila první a nejničivější bombardování Ostravy během druhé světové války v srpnu 1944

  • pamětnice osvobozování Ostravy a příchodu Rudé armády v dubnu 1945

  • jejich byt byl při osvobozovacích bojích zasažen granátem

  • otec byl soukromý krejčí, s jedním pomocníkem šil doma

  • po nástupu komunistů k moci odmítal až do roku 1967 vstoupit do družstva služeb

  • Jarmila nesměla jako dítě živnostníka studovat

  • po kurzu těsnopisu a psaní na stroji nastoupila v podniku Stavby sídlišť v Ostravě

  • později dělala sekretářku v Hasičském záchranném sboru Vítkovických železáren

Jarmila Potomáková se narodila 20. září 1933 v rodině pánského krejčího Aloise Olbricha a jeho ženy, Ludmily Olbrichové, která mu pomáhala s živností a pracovala v domácnosti. Za války žili v Ostravě-Mariánských horách. Jarmila chodila do základní školy v Nádražní ulici. Tělesné tresty byly tehdy ještě poměrně běžné, když ale bylo třeba, otec se za svou dceru dokázal postavit. „Byla jsem na operaci zánětu středního ucha a my jsme měli výkresy v takových deklech a učitel ho vzal a tak mi s tím o hlavu třískal...Že jsem se zvedla, šla jsem domů a tatínek tam potom přiběhl a toho učitele to stálo místo. 

Češi a Němci v Ostravě

V domě na Mariánskohorské ulici žila zhruba polovina Čechů a polovina Němců. Drobný živnostník šil pro obě národnosti a dobré sousedské vztahy mu za války možná zachránily i život. „Vedle nás bydleli nějací Hudkovi a ti měli syna u SS, který se jednou nečekaně vrátil na dovolenou. Můj tatínek poslouchal cizí rádio a ten jejich syn nás chtěl udat. Jenomže jeho maminka ho prosila, ať to nedělá, protože jsme dobří sousedé, že k nám chodí šít…tak to neudělal.“ Další soused a zákazník pan Janetzký byl Čech, který si vzal říšskou Němku. Přihlásil se k německé národnosti a dokonce vstoupil do NSDAP. Na jeho ženu ale Jarmila vzpomíná ráda. „Ona měla lístky, dostávala i máslo a ona nám to máslo nosila. Byla hodná.“

Schovej hodiny

Válka se v Ostravě výrazněji projevila v roce 1944, při spojeneckém bombardování. Jarmilin tatínek měl na starosti nahánění obyvatel do místního krytu. „I třikrát za noc jsme museli do krytu ve sklepě. Já jsem vždycky brala panenku a vodu v konvičce, šla jsem do toho sklepa a ráno jsme museli normálně do školy.“Ještě dramatičtěji rodina prožívala osvobozování Ostravy. Němci ostřelovali město z nedalekých Bobrovníků a jeden granát zcela zdemoloval i kuchyni Olbrichových. Museli se přestěhovat o patro výš. Matka navíc zrovna čekala syna Karla, který se narodil brzy po válce, 3. června 1945. Na řadové sovětské vojáky Jarmila moc ráda nevzpomíná, třebaže je s ostatními vítala. „Tatínek vždycky říkal: ‚Schovej hodiny!‘ Protože Rusové brali hodiny, co viděli, to si vzali a řekli: ‚To pekelnyj stroj.‘ Dokonce i kolo. Oni to neznali…“ Důstojníci, kteří přišli ve druhé vlně, zanechali mnohem lepší dojem. S Jarmiliným tatínkem se spřátelili a dokonce ho přemlouvali, aby s nimi jel do Moskvy, že si tam jako krejčí dobře vydělá.

Tu kytaru radši rozbiju, než bych jí nechal Čechům

Po válce došlo k účtování s Němci. Pan Janetzký sice zakopal svou uniformu NSDAP do země, internace a zabavení majetku ho neminuly. Nová situace působila rozkoly i v rodinách. Jarmilin strýc z Nového Jičína se usadil ve vile zkonfiskované po Němcích. Jednoho z původních majitelů měl stále ve sklepě. „A nechoval se k němu moc dobře. Ten Němec byl vzdělaný člověk a strýc mu to dával najevo, že je Němec. Moji rodiče mu to pořád vymlouvali, že se k němu má chovat trochu jinak. No…už i ten konfiskát, že?“Rodina Olbrichových měla německé příbuzné ve Skrochovicích u Opavy, které také čekal odsun. Vysídlenci si s sebou mohli brát jen omezené množství zavazadel. „Ten bratranec, Rudolf se jmenoval, měl kytaru a on na tu kytaru hrál a já byla tehdy ve Skrochovicích ještě s jedním bratrancem. On už věděl, že bude odsunut a my jsme mu řekli, aby nám tu kytaru nechal, i když jsme neuměli nikdo hrát a on řekl: ‚To to radši rozbiju, než to nechat Čechům.“

Co s vámi budeme dělat ve stavebnictví?

Po poválečném výdechu přišel rok 1948 a z drobného živnostníka zaměstnávajícího jednoho dělníka a dvě učnice (včetně své dcery) se stal rázem kapitalista. Alois Olbrich odmítl vstoupit do družstva, svou živnost tak musel ukončit a rodině byl zabaven majetek. Aby své blízké uživil, nakonec přece jen vstoupil do družstva Míroděv. Několik měsíců nato zemřel. Jarmile přidělili místo ve stavebnictví. Díky tomu, že po vyučení pánskou krejčovou absolvovala i roční kurz těsnopisu a psaní na stroji, dostala práci v kanceláři Stavby sídlišť v Komenského sadech.

Byla to hrůza, jsem ráda, že už to mladí nemusí zažívat

Dne 11. dubna 1953 se Jarmila vdala za hasiče Josefa Potomáka, měli spolu dvě děti – Vladimíra Potomáka a Pavlu Hermanovou. V květnu 1955 se rodina přestěhovala na nové sídliště v Porubě. Po narození dětí pracovala Jarmila jako sekretářka u hasičů, zde setrvala až do důchodu. V současnosti žije u své dcery, těší se ze čtyř pravnoučat, luští křížovky a je ráda, že mladá generace nemusí prožívat podobné válečné hrůzy jako ona. „Na Fifejdách byl zbombardovaný dům, tak jsme se tam večer chodili s tatínkem dívat a tam dokonce volal o pomoc nějaký zasypaný člověk. Měli tam i psy. Tím, že štěkali, tak věděli, že tam někdo je. Byla to hrůza, no.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů