Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
I učitelství je služba lidem
narodila se 10. června 1960 v Kaplici
je dcerou evangelického faráře
rodina přesídlila na Litoměřicko
absolvovala teologii na Univerzitě Karlově
v letech 1988 - 1997 farářkou I. Žižkovského českobratrského sboru
zasadila se o rekonstrukci Betlémské kaple v Prokopově ulici
od roku 1997 učí na ZŠ Cimburkova na Praze 3
Eva Potměšilová se narodila 10. června 1960 v Kaplici v jižních Čechách. Její tatínek byl evangelickým farářem a v Kaplici tehdy právě působil. Právě to, že byla dcerou duchovního, významně ovlivňovalo její život. Nejen z hlediska víry a budoucího profesního směřování, ale také proto, že pro vládnoucí komunistický režim se automaticky stávali podezřelými osobami.
Evin tatínek měl ale štěstí a po celou dobu svého působení měl státní souhlas k duchovní činnosti. „Ale taky ne všude. (…) Jednu chvíli se uvažovalo o tom, že bychom šli do Prahy, ale to se nepodařilo, tam už otec nebyl dostatečně vhodný.“ Přestože nebylo za komunismu vždy snadné se protloukat a rodina strádala i finančně – otec měl nízký plat a matka byla v invalidním důchodu – nikdy neuvažovali například o emigraci.
Po Kaplici žila Evina rodina krátce v Ledčicích nedaleko Řípu a posléze se na delší dobu usadili v Litoměřicích. Tam se Eva hlásila na gymnázium, kam ji kvůli kádrovému posudku málem nevzali, naštěstí se za ni ale zasadil profesor češtiny a latiny, který ji ovšem tehdy vůbec neznal. Setkali se až později v litoměřickém pěveckém sboru, kdy pan profesor, praktikující katolík, vyprávěl, jak to skutečně bylo.
„Já jsme se jich jenom ptal, tak udělala ty přijímačky, má ty body? Má. Tak co tady řešíte.“ Z Litoměřic ráda vzpomíná na vřelou spolupráci různých evangelických církví (metodisté, baptisté, husité, adventisté sedmého dne). Návrší ve městě, kde bydleli, dokonce žertovně říkali „evangelický Vatikán“. „V Litoměřicích to fungovalo dobře. Byla jsem za to vděčná.“
Jako osmiletá dívka na faře v Ledčicích prožila Eva i okupaci Československa v srpnu 1968. Vzpomíná na to, že obzvlášť těžko ji prožívala její maminka. Jejího otce, Evina dědečka, totiž zastřelili za Pražského povstání Němci a ona sama, tehdy patnáctiletá, pak skutečně vnímala Rudou armádu jako osvoboditele a vítala je s šeříky v rukou. Když se po více než dvaceti letech vrátili za zcela jiných okolností, bylo to pro ni životní zklamání.
Eva snila o tom, že se stane učitelkou, ale bylo jí jasné, že jako dcera faráře se učitelkou stát nemůže. Rozhodla se tak přihlásit na orientalistiku, protože ji od dětství hodně zajímal starověk. Přestože složila úspěšně přijímací zkoušky, kvůli kádrovému profilu ji nepřijali. Rok tak prodávala v evangelickém knihkupectví Kalich. Na toto období vzpomíná moc ráda: „Byla to pro mě úžasná zkušenost, mám z té doby mnoho knížek, které byly tak trošku podpultové, protože jich bylo málo.“
Po roční pauze se Eva přihlásila na teologii, kterou v roce 1986 zdárně absolvovala. „K těm dějinám jsem se tam dostala víc, než bych se dostala na tý fildě.“ Během studia se však musela potýkat se Státní bezpečností – brzy se ukázalo, že právě mezi studenty prvního ročníku teologie hledají spolupracovníky. Eva sama byla na několika výsleších, kde ji ke spolupráci nutili, a jak přiznává, přestože nepolevila, měla strach. Když se o verbování studentů dozvěděl děkan fakulty, pěkně ho to rozčílilo a šel si stěžovat na ministerstvo kultury, pod které teologická fakulta spadala. Díky němu potom měli zase klid na studium.
Po absolvování se Eva stala vikářkou na pražských Vinohradech, rok vypomáhala staršímu panu faráři. Poté si udělala farářské zkoušky a mohla být zvolena farářkou v libovolném sboru, o který by stála ona nebo naopak sbor o ni. Stala se farářkou I. Žižkovského sboru, na který měla silné vazby – jednak tam během studií bydlela, a zároveň si vzala za muže syna bývalého faráře právě z tohoto sboru, který předčasně zemřel.
Jejím hlavním úkolem až do revoluce byla rekonstrukce Betlémské kaple v Prokopově ulici, kde sbor Českobratrské církve evangelické sídlil. Shodou okolností to byl i kostel, ve kterém se brali její rodiče. Evin tchán se zasadil o zařazení kaple na seznam kulturních památek, díky čemuž mohla rekonstrukce proběhnout, ale museli u ní výrazně pomáhat i sami farníci. Rekonstrukce tak byla výsledkem společného úsilí celého sboru.
Eva společně s tatínkem (maminka zemřela v roce 1981) intenzivně prožívala revoluční rok 1989. Po celou dobu komunismu věřili, že nějaká změna musí přijít, a velmi ji uvítali. „Byla jsem na tom Václaváku hnedka zčerstva a těma klíčema jsem samozřejmě zvonila. A byla to úžasná atmosféra.“ Silně na ni zapůsobila solidarita panující mezi lidmi na demonstracích.
Spolu s manželem také hned vstoupili do pobočky Občanského fóra na pražském Žižkově. „Setkali jsme se na prvním setkání zakládajícím žižkovské Občanské fórum já, evangelická farářka dolnožižkovská, bratr farář Pivoňka, evangelický farář hornožižkovský, baptista a od husitů pan farář a dva katolíci.“ Evin manžel pracoval v církevní tiskárně, tak se rychle zapojili do tisku časopisu Občanského fóra Prahy 3. Sepisovali texty, rychle tiskli v Jungmannově ulici a výtisky roznášeli po okolí.
Přestože Evu mrzí, že nebyla zakázána komunistická strana, je velmi vděčná, že revoluce byla skutečně sametová: „Těžce bych asi nesla, kdyby to bylo nějakým způsobem krvavý.“
I po revoluci se Eva ve své duchovní službě soustředila na činnost pěveckého sboru Jeroným, který, jak sama říká, je dokonce o dva měsíce starší než komunistická strana. Každé léto od roku 1969 jezdil sbor na letní „soustředění“, kam odmalička jezdila i Eva. Nejvíc se ale věnovala práci s dětmi a mládeží, odpoledne se ve sborovém domě scházívaly romské děti z Žižkova, pro které Evě pomáhali připravovat program i studenti teologie.
V roce 1997 Eva z rodinných důvodů na pozici farářky rezignovala. Díky jejím zkušenostem s mládeží jí nabídli místo v družině na ZŠ Cimburkova, kam chodil do první třídy její syn, a ona místo ráda přijala. Už o rok později potom převzala po odcházejícím kolegovi místo tělocvikářky a učitelky přírodovědy. Během zaměstnání pak vystudovala pedagogickou fakultu a na základní škole učí dodnes se zajímavou aprobací náboženství – informatika. Trochu se jí stýskalo po službě lidem během duchovní práce, ale jedna z jejích kolegyň ve škole jí na to odpověděla: „A ty nemáš pocit, že jsi tady ve službě?“ Od té doby Eva i učitelství považuje za určitý druh služby a přeje si ve školství zůstat.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Veronika Stehlíková)