Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Myslel, že půjde o jednorázovou věc. StB mu už nedala pokoj
narodil se 12. února 1950 a dětství strávil ve vsi Hodonín u Nasavrk
v roce 1965 nastoupil na Střední průmyslovou školu stavební ve Vysokém Mýtě
po srpnu 1968 aktivně vystupoval proti invazi armád Varšavské smlouvy
po smrti Jana Palacha držel čtyři dny hladovku a se spolužáky okupoval školu
po maturitě pracoval jako stavbyvedoucí Průmstavu
od roku 1978 spolupracoval se Státní bezpečností, která ho vedla v kategorii kandidát tajné spolupráce a agent
na vlastní pěst a stopem procestoval země bývalé Jugoslávie
v 80. letech navštěvoval bytové přednášky, stýkal se s disidenty a od roku 1988 se účastnil mnoha demonstrací a pak výslechů
v roce 1988 podepsal Chartu 77
v přelomovém roce 1989 cestoval několikrát do Polska
spoluzaložil Občanské fórum v Chrudimi
po zveřejnění vazeb na StB pamětník z politiky odešel
v roce 2024 žil společenským životem v Chrudimi
Když se po invazi vojsk Varšavské smlouvy upálil student Jan Palach, byl jen o dva roky starší než pamětník. Tato událost ovlivnila Františka Postupu na celý život. Tehdy se na střední škole poprvé politicky angažoval, když během pohřbu Jana Palacha držel se spolužáky čtyři dny hladovku a okupoval po celou dobu školu. Zájem o věci veřejné ho provázel na dlouhá desetiletí. V době normalizace psal články do Ekologických listů, chodil na bytové přednášky disidentů, zajímal se o umění i zahraniční politiku.
Až do sametové revoluce netušil, že dva z jeho blízkých přátel jsou agenty Státní bezpečnosti (StB). A sám František Postupa se kvůli zahraničnímu výjezdu upsal ke spolupráci s StB také. Dnes říká, že na nikoho nedonášel a nikoho úmyslně nepoškodil, a přesto tohoto životního kroku lituje. „Tehdy jsem přestal malovat a všechno už mě jen štvalo,“ říká. Po sametové revoluci vstoupil do komunální politiky a mimo jiné předával odškodnění politickým vězňům z padesátých let.
Celým životem ho provázel vztah k Srbsku i dalším zemím bývalé Jugoslávie, které procestoval. Aby v době normalizace mohl číst zakázané knihy Havla a Škvoreckého, naučil se srbochorvatsky. Hodilo se mu to později v době, kdy se Jugoslávie rozpadala. Pamětník mohl překládat informace a články o dění na východě přímo z místa.
František Postupa se narodil v chrudimské porodnici 12. února 1950 a dětství prožil v malé vsi Hodonín u Nasavrk. Svoje jméno nese po tatínkovi i dědečku Františkovi. Dědeček František Postupa byl cestářem a v první světové válce sloužil u 21. čáslavského pluku, s nímž doputoval do Itálie. Tatínek vstoupil ke konci války do KSČ. Ve stejné době ho Němci přistihli při roznášení protinacistických letáků. Ve straně pak zůstal až do důchodu.
Když byl František Postupa malý, pracovala jeho maminka Vlasta, rozená Táborská, jako dámská krejčová doma. Později nastoupila do závodu Modela v Nasavrkách. Jeho dětství odráželo tehdejší venkovský kolorit a tradiční klukovské hrátky. Pamětník chodil na Velikonoce hrkat, v létě lovit ryby a s kamarády hráli fotbal. „Vzpomínám si na jednu historku, jak do JZD přivezli prasatům ze zahraničí datle. Některé už byly červivé. Ale my jsme tam s klukama tajně chodili a ty datle jsme jim ujídali,“ vypráví.
Tak jako většina dětí z okolí chodil František Postupa do Pionýra, ale protože byl z věřící rodiny, navštěvoval celá padesátá léta i náboženství. Do kostela chodili s rodinou i po roce 1968. „Tehdy jsem tomu nevěnoval příliš pozornosti. Víra pro mě byla spíš tradice. Až teď ke stáru se k ní znovu vracím. Pan farář Novák nás neučil jen náboženství, ale také o přírodě a o světě. Farář, který přišel po něm, se v roce 1989 modlil při mši za studenty na Národní třídě,“ dodává pamětník.
Základní školu vychodil František Postupa v Nasavrkách. Vzpomíná si, jak v roce 1957, kdy zemřel prezident Antonín Zápotocký, museli povinně podepisovat kondolenční knihu. Hodně četl a maloval. Pak nastoupil na Střední školu stavební ve Vysokém Mýtě. Měl štěstí, že to bylo v době největšího politického uvolnění v polovině šedesátých let. „Chtěl jsem jít na gymnázium, ale otec stavař ze mě chtěl mít také stavaře a gymnázium nedovolil. Vůbec toho dnes nelituju. Potkal jsem tam vynikající spolužáky a pedagogy. Byla to úžasná liberální doba,“ hodnotí svá středoškolská léta a ve vyprávění u nich na dlouho zůstane.
Se spolužáky začal na škole vydávat časopis Ventil, ve kterém informovali o dění ve škole i ve městě, výtisky prodávali mezi studenty. Po srpnové okupaci vojsky Varšavské smlouvy vydali speciální číslo nazvané Plum Bum v nákladu 50 kusů a pro velký zájem ho nechávali čtyřikrát dotisknout. V čísle se objevily povídky s alegoriemi a kritikou vpádu vojsk.
Přelomový rok 1968 změnil na dlouhá léta uspořádání v celém městě. Vysoké Mýto mělo historicky velkou posádku Československé lidové armády a vojenskou tradici. Samotného 21. srpna 1968 Československá armáda zůstala v kasárnách a nevyvinula žádnou aktivitu. Vojska Varšavské smlouvy přijela do města až druhý den dopoledne. Během dvou měsíců obsadila kasárna sovětská armáda. Malé východočeské město se stalo sídlem pro zhruba 6 000 ubytovaných vojáků, jejich rodinných příslušníků a civilních zaměstnanců armády.
Na první dny okupace vzpomíná pamětník následovně: „Šli jsme s kamarády házet kameny na kasárna. Shodou okolností byly v té době také odvody na vojnu. Takže když nás chytili policajti, neměli jsme z toho až takový průšvih, protože se to svedlo na to, že jsme už taky skoro vojáci. No a taky jsme na tanky vystrkovali holý zadek,“ vypráví pamětník.
K dalšímu odvážnějšímu protestu se pamětník a jeho spolužáci rozhodli po sebeupálení Jana Palacha. Smrt jejich vrstevníka v nich silně rezonovala. „Když byl Palachův pohřeb, šla třída A pěšky sto třicet kilometrů z Mýta do Prahy a my, třída B, jsme stávkovali a okupovali školu ve dne i v noci. Všichni, komu bylo nad osmnáct let. Učitelé nám v tom nebránili,“ vysvětluje pamětník a doplňuje: „Drželi jsme čtyři dny hladovku, spali na lavicích ve škole. Každou noc přijely před školu obrněné transportéry, namířily na školu a nad ránem kolem páté zase odjeli. Spolužáci z áčka nám telefonicky dávali zprávy z Prahy, jak to tam probíhá. Držel jsem čtyři dny skutečně hladovku. Někdo měl třeba aspoň kousíček chleba.“
Po maturitě se František Postupa hlásil na pražskou filozofickou fakultu. Chtěl studovat politologii a sociologii, ale katedru politologie komunisté v rámci nastávající normalizace v roce 1970 zcela uzavřeli. Pamětník dostal nabídku nastoupit na obor dějepis a ruština, což odmítl a dál se o studium na vysoké škole neucházel. Narukoval k Pohraniční stráži do Českých Budějovic, kde sloužil devět měsíců. „Kamarád mi pak poradil, co a jak mám udělat, abych dostal modrou knížku. Tu jsem nakonec dostal v roce 1970 pro nesnášenlivost vojenské stravy,“ směje se pamětník.
Během nastolené normalizace hledal útočiště v hudbě, literatuře a chodil po antikvariátech. „V šedesátých letech jsem miloval Sedmikrásky Chytilové a další filmy Československé nové vlny. Jezdil jsem s kamarády s chrudimskou rockovou kapelou Flowers. Domlouval jsem a moderoval koncerty. O přestávkách jsem pouštěl zakázané rockové gramodesky,“ vypráví. Kapelu ovšem komunisté v roce 1974 zakázali. „Kulturní referentka v Chrudimi přišla za kapelníkem a oslovila ho ‚soudruhu‘. On se ohradil, že není žádný soudruh, a zakrátko skupinu zakázali,“ vzpomíná pamětník.
Už před vojnou nastoupil František Postupa do Průmstavu jako stavbyvedoucí a po vojně se tam vrátil. Montovali sila a podobně. „V roce 1978 jsem chtěl vycestovat do Itálie, kam jsem dostal poukaz na zájezd od ROH. Zavolali si mě v práci na oddělení Zvláštních úkolů. Hned mi řekli, že vědí všechno, co jsem dělal ve Vysokém Mýtě po Palachově upálení. Že poslouchám rádio Svobodná Evropa, a já jsem se bál, aby mě tam vůbec pustili. Takže jsem jim to podepsal. Výměnou za to, že jsem mohl vycestovat, je zajímalo, co se v Itálii dělo, jestli někdo ze zájezdu někoho nekontaktoval a podobně. Myslel jsem si, že tím to celé skončilo a budu od nich mít pokoj. Ale pokoj jsem už neměl,“ říká.
Od té doby byl František Postupa pravidelně v kontaktu se Státní bezpečností. Jeho svazek založený v roce 1978 byl v roce 1989 skartován, proto je možné spoléhat se pouze na pamětníkovo vyprávění. Z dokumentů Archivu bezpečnostních složek vyplývá, že pamětníkovo jméno je v registračním protokolu zapsáno v kategorii kandidát tajné spolupráce a agent.
„Nekontaktoval jsem je. Vždycky se mi ozvali. Střídali se na mně dva. Jeden s krycím jménem Kováčik, druhý Kysilka. Někdy to bylo čtyřikrát do měsíce a někdy třeba jednou za půl roku. Nejvíce je zajímala nálada mezi lidmi, zahraniční kontakty. Ptali se mě často na Zdeňka Ingra, na inženýra z Průmstavu Doležala, který jezdil pracovně do Německa, na Milana Daniela z Chrudimi. Pak jsem samozřejmě zjistil, že jich se zase ptali na mě. Nikdy jsem jim dopředu o žádné akci neřekl,“ zdůrazňuje František Postupa.
Dříve, asi v roce 1973, se vydal stopem do Jugoslávie. „Na Makarské jsem se seznámil s člověkem, který měl v zahraničí vydávaná periodika: Tigridovo Svědectví a Pelikánovy Listy. A tam jsem vyčetl kontakty na zajímavé lidi. Zjistil jsem, že v Jugoslávii vycházejí knihy Havla a Škvoreckého, ale v srbochorvatštině. Začal jsem se učit a překládat si je. Také jsem si tam kupoval tady absolutně nedostupné desky Deep Purple, ‚Stouny‘ a podobně,“ vzpomíná pamětník.
Přes Petrušku Šustrovou dostal kontakty na nakladatelství 68´ Publishers, Poezii mimo domov a další samizdat. Sám ho ale nerozšiřoval. Díky kontaktům od Milana Daniela začal chodit v roce 1985 na bytové přednášky a semináře Ladislava Hejdánka, zhruba jednou za čtrnáct dní. Setkal se i s přednášejícími ze zahraničí. Bytového semináře se účastnil například francouzský filozof Jacques Derrida.
„Nejprve bývala přednáška, pak se besedovalo o fenomenologii a podobně,“ dodává František Postupa, kterého to vždy táhlo humanitním směrem. „Se Zdeňkem Ingrem jsme umění hodně řešili. Měli jsme spolu i výstavu nebo Ingr navrhl obálku na náš Ekologický bulletin.“ V roce 1988 podepsal Chartu 77. „Státní bezpečnost to samozřejmě záhy zjistila a ptali se mě na to. Ale co mohli dělat,“ říká pamětník.
Už v polovině osmdesátých let se vrátil k psaní. S přáteli začal vydávat od roku 1986 Ekologický bulletin. Přispíval také do Ekologických listů o odvodnění Žďárských vrchů, měření emisí ze spalovací pece a podobně. Stal se členem Společnosti přátel USA.
V říjnu roku 1988 se pamětník účastnil pražských demonstrací u příležitosti výročí vzniku Československa. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Františka Postupu komunisté vyhodili z pozice stavbyvedoucího. „Živil jsem se jako hlídač, studoval jsem u toho francouzštinu a zpětně to vidím jako jedno z nejsvobodnějších období,“ hodnotí pamětník.
Demonstrací, které směřovaly k 17. listopadu 1989, se účastnil dál. „Během Palachova týdne jsem dostal obuškem tak, že mi vyrazili čtyři zuby,“ vypráví pamětník. Při výslechu ho obvinili, že křičel na pořádkové služby „gestapo“. „Bránil jsem se, že jsem nekřičel: ‚Gestapo‘. Že kdybych býval něco křičel, křičel bych: ‚Svině‘. Dostal jsem znovu do držky a pokutu tři a půl tisíce. Vyhrožovali mi, že ještě jednou – a půjdu do basy. No, ještě jednou – a byl sedmnáctý listopad. Takže jsem ani nic neplatil,“ zakončuje vzpomínku.
Nebyla to ale první pamětníkova zkušenost s výslechem. Už v březnu roku 1988 ho Státní bezpečnost zatkla a vyslýchala za účast na vzpomínkové akci k narození T. G. Masaryka. Výslech následoval i po demonstraci za lidská práva v témže roce.
Bezprostředně po sametové revoluci vstoupil František Postupa do komunální politiky. V Chrudimi spoluzaložil Občanské fórum. Od roku 1990 měl na městském úřadě na starost kulturu, zdravotnictví a sociální oblast v celém okrese. V politice ale působil už dříve, zhruba od roku 1984, kdy podal přihlášku k Československé straně socialistické v rámci Národní fronty. „Pořád se mě někde ptali, jestli jsem ve straně. Tak jsem si podal přihlášku k socialistům, ti mě přijali a já pak jen tvrdil, že jsem ve straně. Nikdo už se neptal, ve které.“
Kromě zemí bývalé Jugoslávie, které procestoval, navázal František Postupa blízké vztahy i v Polsku. „V létě roku 1989 jsem se v Praze náhodně setkal s Polákem, který potřeboval drobné na pivo. Dali jsme se do řeči a zjistil jsem, že je redaktor. Pozval mě na září do Polska do Gdaňska. Dostal jsem výjezdní doložku a bydlel jsem u něj. Na místě mě naučili na sítotisku tisknout plakáty. Setkal jsem se tam s [Lechem] Wałęsou, s bratry Kaczyńskými a od té doby jsem s Poláky v kontaktu,“ dodává na vysvětlenou.
Když dnes hodnotí svou spolupráci s StB, je vůči sobě František Postupa kritický: „Hodnotím to negativně. Bylo mi líto, že jsem nevydržel to, co vydrželi jiní. Když vyšly Cibulkovy seznamy, odešel jsem úplně z politiky. Řekl jsem o tom pár blízkým, kteří mě nesoudili. A ti, kteří mě soudili, byli vždycky ti, kteří o tom nic nevěděli,“ uzavírá vyprávění.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj (Gabriela Míšková)