Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Pospíšilová (* 1970)

• narodila se 25. listopadu 1970 v Šumperku

• byla z věřící rodiny

• navštěvovala věřícího disidenta Julia Vargu a kněze Josefa Hrdličku

• v roce 1987 byla jako studentka gymnázia vyslýchána StB

• po roce 1989 založila rodinu, pracovala ve školství

Jana Pospíšilová, roz. Klusáková, se narodila 25. listopadu 1970 v Šumperku. Maminka byla učitelka ve zdravotnické škole, otec pracoval ve stavebním podniku. Rodina vyznávala katolickou víru, což v minulém režimu neslo jistá rizika.

Víra se tajila

Janin otec ještě za svobodna studoval v kněžském semináři, ale školu nedokončil, neboť v 50. letech, kdy komunisté začali omezovat vliv církve a pronásledovat její představitele, neměla pro něj studia velkou budoucnost. V kádrových materiálech mu však záznam o kněžském semináři zůstal. Po sovětské okupaci mu do nich soudruzi navíc připsali, že jeho sestra v roce 1968 odešla do Itálie do kláštera. František Klusák tedy nebyl považován za příliš spolehlivého.

Janini rodiče do kostela chodili, ovšem maminka, která pracovala jako učitelka, jej navštěvovala zřídkakdy, aby nebyla na očích. Svou víru tajila, aby ji nevyhodili ze školy.

Věřící mládež

„Mě rodiče k víře nějakým způsobem vedli, ale do kostela mě moc nevodili. Jako dítě jsem s nimi občas šla, ale nějak mě to neoslovovalo. Věděla jsem, že do kostela chodíme, protože jsme věřící, a že o tom nemám mluvit ve škole,“ vypráví Jana.

K víře se více dostala kolem páté třídy, kdy ji věřící spolužačka pozvala do sboru věřících a později začala docházet do uzavřené společnosti věřící mládeže. Setkání probíhala většinou u někoho doma pod dohledem dospělého. Četli si z Bible a probírali různá životní témata.

Křesťan, nepřítel státu

Věřící děti svou víru skrývaly také z obavy, že by se nemusely dostat na střední školy. Jana se na gymnázium dostala. Tam už se cítila uvolněněji, mezi spolužáky nezůstalo tajemstvím, že chodí do kostela. Ve třídě bylo dokonce několik věřících a jejich třídní jim byl nakloněn. Od nevěřících spolužáků Jana cítila spíše respekt.

Pocit relativního bezpečí však vzal za své ze dne na den, ve třetím ročníku. Musela absolvovat nepříjemný výslech a uvědomila si nepřátelskost režimu vůči věřícím na vlastní kůži. Největší rozčarování se ale dostavilo, když pochopila, že ona, coby křesťanka, je režimem vnímána jako nepřítel státu.

Tehdy jeli s přáteli navštívit do Liptáně Josefa Hrdličku, který tam působil jako farář. Státní bezpečnost zřejmě věděla, že za ním přijela skupina lidí a všechny legitimovali. Návštěvou porušili zákaz náboženského setkávání.

O půl roku později sedmnáctiletou Janu navštívili příslušníci StB ve škole a poté ji pozvali na výslech. Protože jí ještě nebylo osmnáct, vymohla si maminka, že bude u výslechu přítomna.

„Měli takové hloupé dotazy, ptali se mě, co jsem dělala v určitý den před půl rokem, a to jsem samozřejmě nemohla vědět. Ptali se mě na různé věci a jestlipak chci dostudovat. Nic se nedověděli a pustili mě. Ale dobře mi z toho nebylo. Tehdy jsem si uvědomila, že já jsem ten nepřítel a v mé naivitě mi to přišlo hrozně nespravedlivé. Jaký já jsem nepřítel – já chci přece dělat dobro a jako křesťan mít všechny v lásce. A přesto jsem označena za nepřítele,“ říká Jana, pro kterou výslechem začalo dlouhé období neurčitého pocitu a obav, že ji může kdykoli někdo špehovat.

Julius Varga

Od jejích aktivit ji ale žádný výslech odradit nedovedl. Scházela se s přáteli také u Julia Vargy v jeho šumperském bytě. Julius byl o osm let starší a byl upoután na lůžko, neboť ve svých devíti letech onemocněl po očkování těžkou autoimunitní nemocí, jež ho zcela paralyzovala. Stal se věřícím, velmi vzdělaným a moudrým přítelem a rádcem mnoha lidí. Kromě přátel a vrstevníků z nejbližšího okolí ho navštěvovali také řeholníci, jako byl například Dominik Duka, Josef Zvěřina a další.

„Julek byl úžasný, velký duch uvězněný v bídném těle. Byl úžasný, měl načteno, byl vzdělaný, neuvěřitelně empatický. Já jsem ho obdivovala. Dokázal se bavit jak s teology vzdělanými, tak se staršími lidmi různého povolání, ražení, tak s námi puberťáky a stejně tak s dětmi. Nepamatuji si, že by byl někdy nepříjemný. Když měl někdy bolesti, tak jsme to na něm poznali tak, že se moc nezapojoval do hovoru, nebyl moc výřečný. A dokonce si pamatuji, že se nám snad někdy i omluvil, že není dost společenský, že ho trápí nějaké záležitosti. Říkali jsme, že se přece nemusí omlouvat a že půjdeme pryč. On ale chtěl, abychom zůstali,“ vzpomíná na Julia Jana.

Komunisté pronásledovali Julkovy rodiče od 50. let, kdy je připravili o statky a také je věznili. Rodina Vargů byla pod dohledem StB do revoluce 1989 a mnoho lidí, kteří ho navštěvovali, bylo vyslýcháno.

Strach brání člověku žít

Jana o sobě říká, že byla průměrná studentka a na vysokou školu jít nechtěla, takže jí už příliš nezáleželo na tom, že by jako adeptka na vysokoškolská studia kádrově nevyhovovala. Po revoluci založila rodinu a začala pracovat ve školství.

„Člověk by se neměl příliš bát, neměl by mít strach. Strach brání člověku žít. Věřící by se neměl bát proto, že si zvolil za ochránce nejvyššího. Kdyby se bál Julek, dnes bychom o něm nevěděli nic, než že byl nemocný,“ říká Jana na závěr.