Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Pospíšil (* 1951)

• narodil se 8. dubna 1951

• strýc Vladimír byl za války v odboji a po roce 1949 emigroval

• prarodičům byl v roce 1949 znárodněn statek v Osenicích

• rodiče pracovali ve státním statku Semtiny u hradu Kost

• vyučil se optikem a poté vystudoval průmyslovou školu

• vystřídal řadu zaměstnání

• pracoval např. v Astronomickém ústavu v Turnově

• v důchodu se začal věnovat rodinné historii

Pavel Pospíšil se narodil 8. dubna 1951 jako prostřední ze tří synů Marie a Jiřího Pospíšilových. Jeho prarodiče byli sedláci, jimž byl v roce 1949 zkonfiskován statek v Osenicích.

Vystěhování ze dne na den

Po roce 1948 prarodiče Anna a Jiří Pospíšilovi tušili, že se bude znárodňovat. O rok později jim skutečně byl zkonfiskován statek s 63 hektary polí. Děda měl odvahu a pod oficiální soupis konfiskovaného majetku červeným inkoustem napsal: „Souhlasím s počtem kusů, nesouhlasím s výší ocenění.“ Za onen majetek měl dostat jakousi finanční náhradu, ale nedostal nakonec nic. Podle tehdejšího zákona prý totiž musel zaplatit milionářskou daň, takže jak se říká, nula od nuly pošla.

Prarodiče se stali zaměstnanci státního statku Humburky, k němuž byl jejich statek přičleněn. Ještě nějakou dobu zde mohli bydlet, ale jednoho večera přišli členové Akčního výboru Osenice a nařídili, že se mají do rána vystěhovat. Staří Pospíšilovi se rychle domluvili s farářem na Veliši, naložili na vůz nábytek a odstěhovali se na faru. Pamětníkovi rodiče se museli odstěhovat na hospodářský dvůr Semtiny nedaleko hradu Kost. Otec Jiří tu poté pracoval jako vedoucí statku, matka Marie jako dělnice. 

Příběh strýce Vladimíra

K rodinné historii ještě patří příběh strýce Vladimíra, bratra pamětníkova otce. Vladimír byl za války totálně nasazen ve Škodovce a následně se zapojil do odboje. Po válce studoval Vysokou školu obchodní, ale nebyl v roce 1949 připuštěn ke státnicím a emigroval. V Brazílii, kde zakotvil, zúročil svůj talent i píli a stal se významným obchodníkem. Splnilo se mu přání vidět matku, která za ním po 23 letech odloučení dorazila do Ria de Janeira. Pamětník říká, že přestože svého strýce naživo nikdy nespatřil, byl pro něj vždy velkým vzorem.

Ve dvanácti řídil traktor, v patnácti kombajn

Pavel Pospíšil měl podle svých slov kouzelné dětství, rád vzpomíná třeba na večerní poslech rádia v rodinném kruhu, nebo na společné Vánoce. Od raného dětství na statku pomáhal, ve dvanácti letech uměl řídit traktor, v patnácti kombajn. Nicméně pracovat dále v zemědělství rozhodně nechtěl, i když příslušné instituce pamětníka k tomuto směřovaly.

Práce v zemědělství byla vnímána jako podřadná a navíc velmi špatně placená. Nakonec se jeho otci podařilo zařídit, aby se mohl učit optikem v podniku Dioptra Turnov. Studium ho bavilo, a proto pokračoval ve vzdělávání na průmyslové škole v Přerově.

Zůstal doma

Do roku 1968 pozoroval politiku spíše zpovzdálí. Když v červnu roku 1968 vyšlo provolání Dva tisíce slov, dala mu ho maminka k přečtení, byl to pro něj zásadní článek. 21. srpna vstával brzy ráno a jako první z rodiny slyšel v rozhlase zprávu o okupaci. Na cestě do práce už dokonce potkal kolonu obrněných transportérů.

Ještě toho roku emigroval jeho vzdálený příbuzný. Pamětník se rozhodl, že zůstane doma a v zájmu snadnějšího přežívání nebude systém provokovat. Pamětník si dobře zapamatoval atmosféru pietních akcí k poctě Jana Palacha v Turnově, kde právě studoval.

Po skončení vojny v roce 1975 vystřídal pamětník řadu zaměstnání. Pracoval jako projektant ve Vojenském opravárenském závodě, poté například pro Astronomický ústav ČSAV v Turnově či pro podnik ČKD. Pavlovi Pospíšilovi a jeho manželce Aleně se narodily dvě děti, v době natáčení rozhovoru (2020) měli už šest vnoučat. V důchodu začal pamětník psát rodinný rodokmen.