Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. RNDr., Csc. Lubomír Pospíšil (* 1941)

• narozen 26. ledna 1941 ve Slaném

• roku 1958 vystudoval jedenáctiletou střední školu ve Slaném

• roku 1963 absolvoval katedru fyzikální chemie na Univerzitě Karlově v Praze a Polarografický institut

• v letech 1968–1970 postdoktorandská studia na Georgetown University

• povoláním fyzikální chemik v Ústavu Jaroslava Heyrovského AV ČR v Praze

• v letech 1970–1989 zbaven vedení pracovní skupiny

• věnuje se horolezectví a klasické hudbě

• od roku 1974 varhaníkem v kostele sv. Gotharda ve Slaném

• vzpomínky na otce Antonína Pospíšila (1906–1962)

„Táta se narodil ve Slaném 10. 11. 1906. Tehdy babička Pospíšilová bydlela za branou, někde tam, jak se našel ten poklad. Později si postavili domek na Pražském předměstí, proti hotelu Praha. Tam měla babička krámek-hokynářství, ale ten zavřela v roce 1914, kdy začala první světová válka. Znovu už ho neotevřela. Jeho otec byl mistrem v ČKD. Pravděpodobně pocházel z Českomoravské vysočiny. Zemřel v roce 1930, takže jsem ho nepoznal. Podle fotografie to byl vousatý pán. Babička původně bydlela v Karlíně. Jmenovala se Macellová, měla pravděpodobně italský původ. Do rodiny patřil také profesor slánského gymnázia řečtiny a latiny Macella, který má na slánském hřbitově hrob. Při oslavách výročí gymnázia mu studenti na hrob pokládali kytičku. Jedna teta vzpomínala, že ji po válce, kdy byl v Praze všesokolský slet, navštívili Italové, kteří si její jméno vyhledali v telefonním seznamu, ale ona se s nimi nedomluvila, takže se nic od nich nedozvěděla, a tak nevíme, odkud se do Čech ti Macellové dostali. Tak to jsou kořeny mého táty.

Táta studoval jeden rok na gymnáziu, chodil do třídy s dr. Václavem Smetáčkem. Vyprávěl, jak jednou šli za školu, vystřelili prakem okno na radnici a byli chyceni. Tátu potom z gymnázia vyhodili, protože propadl z latiny. Latina se mu stala osudnou. Vystudoval obchodní akademii, ale zřejmě ne ve Slaném, mám dojem, že v Praze. Jeho první zaměstnání bylo, myslím, u Pálů. Kdy nastoupil do spořitelny, nevím, ale muselo to být ve třicátých letech. S mojí matkou se brali v roce 1936, já jsem se narodil v roce 1941. Táta měl ještě o dva roky starší sestru, bydlela ve Světlé nad Sázavou, rodiny se intenzivně stýkaly. Na Vánoce bylo domluveno, že v šest hodin zasedneme k večeři a vzpomeneme na sebe. Na rozdíl ode dneška, kdy se rodiny vidí jednou do roka, tak tehdy rodinný život byl dost silný.

Děda byl prokuristou v Přádelně Přibyl, takže si postavil dům u přádelny. Byl dvoupatrový a tam se potom přestěhovali. Původně bydleli v Kvíčku u sokolovny. Děda Novotný-prokurista byl hodně činný. Když vyšla ve Slánské radnici historie slánské sokolovny, dočetl jsem se, že Alois Novotný byl předsedou stavebního výboru.

Můj táta byl zaměstnán ve spořitelně a k jeho zálibám patřila numizmatika, filatelie a autoklub. To bylo jeho hobby. Po komunistickém převratu měla ve čtyřicátém osmém roce rodina dost silné potíže. Dědu vyhodili z přádelny a chtěli ho vystěhovat. Babička Pospíšilová lomila rukama, protože děda Pospíšil neměl také dělnický původ – byl mistrem. Ale nějak se to ustálo. Děda byl expert na dovoz bavlny a od ministerstva obchodu dostal průkazku na dovoz bavlny do dvaadevadesáti přádelen v celé republice, včetně té, ze které ho vyhodili. Ještě potom za ním chodili s prosíkem, když neměli z čeho příst.

Táta pracoval ve spořitelně a v 58. roce, když jsem byl přijat na vysokou školu, byla pověstná čistka ‚sedmdesát tisíc lidí do průmyslu‘ a jeden týden mně přišlo, že jsem přijat na vysokou školu, a druhý týden tátu vyhodili ‚z důvodu boje s třídním nepřítelem‘. Táta napsal odvolání, že není třídní nepřítel, že se vždy živil prací, aby tedy byl uveden jiný důvod jeho propuštění.

Nejdříve dostal místo v Uhelných skladech ve Slaném, tam byl krátce, potom v Kamenouhelných dolech Kladno. To se mu nakonec stalo osudným. Byl na nějakém školení, kde dostal silnou chřipku, a protože mu v účtárně stála práce, zdržel se tam ze soboty na neděli, což někdy dělal, že v práci přespal, takže jsme ho ani nesháněli. Jenomže měl záchvat bronchitidy a zřejmě se asi dusil. O půlnoci vystoupil z posledního autobusu na Smečně a mezi Smečnem a Slaným ho našli mrtvého. Bylo to 4. 3. 1962, to já jsem byl ve čtvrtém ročníku vysoké školy. Tím jeho vyhazovem se zdrželo zpracování pokladu.“

V roce 1948 byla v Palackého ulici ve Slaném nalezena při úpravě chodníku obecním dělníkem Josefem Pokorným hliněná nádobka se stříbrnými mincemi. K nálezu byl povolán učitel Břetislav Šváb. Jeho zásluhou byl mincovní poklad předán předsedovi Muzejního a literárního spolku Palacký ve Slaném Karlu Čížkovi. Téhož dne odpoledne zde byla vykopána druhá nádobka, rovněž se stříbrnými mincemi. S ohledem na obsah oba nálezy tvořily jeden celek a pravděpodobně patřily jednomu majiteli. 2252 mincí pochází z 16. a počátku 17. století z různých částí střední, západní a východní Evropy. Lze předpokládat, že obě nádobky s mincemi o celkové váze 3,24 kilogramu patřily poměrně zámožnému slánskému měšťanovi, který po bitvě na Bílé hoře možná musel opustit město.

Od roku 1938 byl Antonín Pospíšil, tajemník městské spořitelny ve Slaném, členem Muzejního a literárního spolku Palacký. Protože jednou z jeho zálib byla numizmatika, nabídl se, že mince zdokumentuje a vyčistí.

„Zároveň se v té době angažoval ve slánském autoklubu. V té době se stavěla plochá dráha, otec dělal hlavního pokladníka a staral se o veškeré finance autoklubu. Zřejmě byl oblíbený. Při jeho pohřbu, byl to poslední pohřeb od sv. Gotharda, plochodrážníci objeli kolo a stáli stafáž před kostelem. Na náměstí nechali rozsvícená auta a rakev byla vypravena na hřbitov koňským spřežením. Tak to byl život mého táty.“

„Po roce 1948, protože děda byl takový třídní nepřítel, nám hrozilo vystěhování. Bydleli jsme v dvojdomě, jehož druhá půlka patřila paní Votavové. Měla i dílničku na kola. Později se z její dílny stala Včela, která sídlila u nádraží a vyráběla jízdní kola. Takže paní Votavovou, protože byla kapitalistka, vystěhovali, dům jí sebrali a udělali z něj služebnu StB. Nás nakonec nevystěhovali, ale nařídili uvolnit v domě jedno patro pro byt náčelníka StB, protože musel mít byt blízko služebny. U nás se poslouchal Londýn a Svobodná Evropa, a o patro výš bydlel náčelník StB. Jmenoval se Černý a byl neuvěřitelně protivný, v našem domě pobyl rok a pak někam povýšil. Byl velice protivný, řekl, že na ústřední topení nebude platit, protože dělnická třída také nemá ústřední topení. My jsme vlastně všichni žili kolem klubek v kuchyni, kde byl nemocný děda, babička, matka, já jsem v rohu psal úkoly a táta tam čistil ten poklad. Pamatuji si, že tam měl velké skleněné mísy s kyselinou a tam to leptal, do toho ženské vařily, já psal úkoly, pak mě naučil dělat dokumentaci. Přes průklepový papír se obrácenou tužkou jezdilo po minci, aby se jako ‚ofotografovala‘.

Byt jsme zpátky devatenáct let nedostali. Po veliteli StB k nám přišel další člen od policie, pan Landa. To byla slušná rodina, jeho dcery si k nám chodily hrát. Když se vystěhovali, bydlela u nás paní Vaněčková. Vaněčkovi si koupili u plovárny dům, a aby se do něho dostali, dohodli se s námi, že jim dáme soudní výpověď. Když jsem se oženil, dva roky jsme bydleli v mansardě, než se byt uvolnil. Tak to je historie našeho domu.“

„Táta byl členem numizmatické sekce. Měl doma sbírku kovových mincí, ta tam ještě je, byl také filatelistou, měl i papírové peníze od doby, kdy začala republika, ty se ale ztratily. Coby bankovní úředník měl pochopitelně zájem o peněžní oběživo. Doma měl spoustu knížek vázaných v kůži, které se mincí týkaly, třeba Mince království českého, čili měl bohatou literaturu, která pokrývala i období, které zpracovával. I na určování mincí měl fundovaný základ v literatuře. Když táta umřel, matka měla velké existenční starosti. Hrozilo, že nebude brát starobní důchod. Vyhledala, domnívám se, profesora Leopolda s tím, že chce poklad odevzdat do muzea. On odpověděl, že o pokladu vědí a že si pro něj přijdou. Nevím přesně, s kým jednala, ale nikdo nešel. Matka si občas na poklad vzpomněla, ale potom, jak se narodily děti, měla jiné starosti a o pokladu už nemluvila.

Po čase jsem volal paní Frankové, že poklad připravíme k předání. Paní Franková souhlasila, ale když řekla, že poklad pošlou do Prahy k vyčištění, uvědomil jsem si, že to dostane nějaká laborantka, která mince sesype dohromady, a kdo ví, kde to skončí. Mince jsem měl roztříděné v papírových obálkách, popsané, kolik je tam mincí a z jakého období. Řekl jsem, ne. Díky své profesi umím čistit zlato, stříbro, platinu – mince vyčistím sám. Čištění mincí trvalo čtyři roky. Mince jsem rozdělil do čtyř alb, každé mně trvalo asi rok. Takhle jsem se k tomu dostal. Ono totiž, jak to bylo uskladněné a topilo se uhlím, mince za ta léta zčernaly. Bylo vidět, jak ležely na sobě, že ty vespod byly bílé a ty navrchu černé. Proto si myslím, že zčernaly u nás.“

O slánském pokladu psal Antonín Pospíšil kolem roku 1957 ve Věstníku Národního muzea. Po propuštění z pracovního poměru ve slánské spořitelně měl existenční starosti. Vstával ve čtyři hodiny ráno a domů se vracel pozdě večer. Z tohoto důvodu na mince neměl čas. Jejich zpracování se po smrti Antonína Pospíšila ujal syn Lubomír, který odvedl mimořádně precizní práci. Ukázka mincovního pokladu byla předmětem přednášek v muzejní kapli 16. ledna 2013 při Dnech evropského dědictví. Pro mimořádně velký zájem se opakovala 16. dubna 2013 v Malé galerii muzea Slaný a 25. března 2014 v rámci přednáškového cyklu Regio Slanensis pro studenty v aule gymnázia. Autory přednášek byli doc. RNDr. Lubomír Pospíšil, CSc., a PhDr. Jiří Lukas.