Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Komunismus je nesmysl, výmysl Marxe a Engelse
narozen 26. 4. 1923 v Olomouci
otec advokát a sokol, matka malířka
1939 otec se zapojil do odboje, zatčen, válku přežil v nacistických táborech
studoval na gymnáziu v Olomouci, zapojil se do odboje
1942 maturita, pak práce na statku ve Vojnicích
1945–1948 studium práv na Karlově univerzitě v Praze
únor 1948 účast v pochodu studentů na Hrad
březen 1948 emigrace před hrozícím zatčením
1949 žije v USA
studium sociologie, filozofie a antropologie
zakladatel vědního oboru antropologie práva
do 1993 profesor na Yale University
od 1989 návštěvy a přednášky v ČR
2013 nositel Ceny města Olomouce
„Primitivní člověk vlastnil soukromý majetek jako my, byl společenský, avšak rozhodně ne komunistický,“ vysvětluje antropolog Leopold Pospíšil, světově uznávaný odborník v oboru antropologie práva, a dodává: „Komunismus je nesmysl, který nemůže fungovat, výmysl Marxe a Engelse.“
Narodil se roku 1923 v Olomouci v rodině právníka a akademické malířky. Jeho otec Leopold Pospíšil byl známý olomoucký advokát, člen představenstva podniku Zora Olomouc, letec a aktivní sokol. Otec měl mnoho přátel mezi letci, kterým od roku 1938 pomáhal s odchodem za hranice, a aktivně se zapojil do odboje. V roce 1939 byl zatčen, okolnosti otcova zatčení popisuje jeho syn, pamětník: „Hned v roce 1939 si pro otce přišli. On se ale skryl, tak místo něj odvedli mě. Při výslechu mě zbili.“ Otec zatčení neušel, většinu války pak strávil v koncentračních táborech a věznicích – prošel tábory v Dachau a Buchenwaldu a věznicemi v Halle a Vratislavi.
Do odboje se díky spolužákovi z gymnázia, kde studoval, zapojil brzy i Leopold Pospíšil mladší. Spolu s dalšími mladíky se snažili shánět zbraně, roznášet zprávy a podobně. V roce 1942 složil maturitu na olomouckém gymnáziu a z obav před nuceným nasazením na práci do Německa nastoupil na statku ve Vojnicích u Olomouce, kde zůstal až do konce války. Pracoval v zemědělství a ani na venkově nepřerušil styk s odbojovou organizací. Během osvobození spolupracoval rovněž s vojáky Rudé armády, k poválečnému odsunu Němců se staví velmi kriticky: „Vyhnání Němců bylo chybou, nedělal se rozdíl mezi nacisty a antifašisty.“ Na konci války se stihl oženit a v roce 1946 se manželům narodila dcera Zdena.
Po osvobození zahájil Leopold Pospíšil studium na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Během studií se stal aktivním členem národně socialistické strany, která byla nejvýraznějším oponentem stále posilující Komunistické strany Československa. Právě komunistická ideologie pamětníkovi vadila a dnes s nadhledem vědce – antropologa a sociologa – hodnotí komunismus jako nesmyslné zřízení. Stýkal se s podobně smýšlejícími lidmi a dobře si uvědomoval, jak se situace po nástupu komunistů k moci změní.
Dne 25. února 1948 se účastnil pochodu studentů na podporu prezidenta Edvarda Beneše. Účastníci studentské demonstrace byli zbiti příslušníky Státní bezpečnosti a mnoho studentů bylo zatčeno. Leopolda Pospíšila tehdy nezatkli, ovšem o tom, že zatčení je jen otázkou času, věděl. Pamětník vysvětluje: „Seznámil jsem se tehdy s manželkou jistého Severina, velitele státní policie na Olomoucku. Ona nebyla komunistka a ta mě varovala. Dokonce mi předala seznamy lidí, které se StB chystala zatknout. Některé jsem ještě stihl varovat.“ Zatčení se nevyhnuli ani další členové rodiny Pospíšilovy, včetně rodičů.
Leopold Pospíšil se po 25. únoru 1948 skrýval u rodičů své manželky na Znojemsku. Spolu s manželkou se rozhodli pro urychlenou emigraci. S pomocí převaděče, jehož jim doporučila sestra rodinného zahradníka, se jim u Aše podařilo přejít hranici. „Převaděč nás dovedl k hranici, ale dál jsme museli sami. Vybrali jsme si místo u celnice, kde kvůli psům nebyly miny, kterých jsme se báli. Přes hranici jsme se nakonec dostali.“
Manželé se do Německa bezpečně dostali, museli ovšem nechat tehdy dvouletou dcerku Zdenu doma. O tom, že mohla zůstat v péči prarodičů, mluví Leopold Pospíšil jako o velkém štěstí, děti jiných emigrantů nebo nepřátel zřízení se dostaly většinou do péče státních institucí, dětských domovů. Dostat dceru do zahraničí se nepodařilo ani přes Červený kříž, s dcerou se rodiče sešli až v roce 1968, kdy jí bylo dvacet let a pod vlivem srpnové invaze zůstala v zahraničí také.
Z tábora pro uprchlíky v Selbu odešel Leopold Pospíšil v roce 1949 do Spojených států. Živil se nejrůznějšími profesemi, později vystudoval sociologii, filozofii a antropologii. Stál u vzniku oboru antropologie práva a uskutečnil mnoho terénních výzkumů mezi severoamerickými indiány, aljašskými Inuity i novoguinejskými Kapauky. Do roku 1993 vyučoval antropologii na Yale University a po roce 1989 přednášel i v České republice. V roce svých dvaadevadesátých narozenin natočil pro rozhlasovou stanici Vltava pětidílný životopisný cyklus Osudy, který se vysílal v listopadu 2015.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století: Nucená práce v době národního socialismu
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století: Nucená práce v době národního socialismu (Andrea Jelínková)