Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Pospíšil (* 1937)

• narozen 19. srpna 1937 v Olšanech na Šumpersku

• rodina vyslýchána gestapem na obecním úřadě v Bohdíkově

• absolvoval Strojní průmyslovou školu v Šumperku

• pracoval v Olšanských papírnách

• během normalizačních pohovorů odmítl označit okupaci jako přátelskou pomoc

• v den prvního výročí okupace šel do práce protestně pěšky

• místo podpisu Anticharty se tajně vytratil z práce

• člen Občanského fóra

• v roce 1997 zažil povodně v Rudě nad Moravou

• v době natáčení v roce 2023 bydlel v Rudě nad Moravou

V dobách komunistické totality bylo obtížné vyjádřit svůj vlastní názor, zvláště když se neztotožňoval s nastolenou linií. Člověk nikdy nevěděl, s kým zrovna mluví nebo kdo poslouchá. Vždy se našel někdo v okolí, kdo se za různých okolností stal agentem nebo tajným spolupracovníkem a získané informace pak předával Státní bezpečnosti (StB). Občas stačila jen věta, a člověk přišel o svobodu, zaměstnání nebo profesní budoucnost svých dětí. Zvláště za normalizace mezi lidmi vládl strach, ale také apatie. Ještě těžší to měli lidé v menších obcích nebo zaměstnanci továren se závodními výbory, stranickými buňkami a kádrováky. Jiří Pospíšil žil v obci Ruda nad Moravou a pracoval v Olšanských papírnách, jedné z největších továren v regionu. Nepatřil mezi disidenty, nejezdil na velké demonstrace, ale zachoval si zdravý úsudek a jako jeden z mála dokázal vyjádřit odpor k nastoleným pořádkům. Nikdy neskrýval víru v Boha, během normalizačních pohovorů odmítl označit okupaci jako přátelskou pomoc, v den prvního výročí okupace šel do práce protestně pěšky a místo podpisu Anticharty se tajně vytratil z práce. V zaměstnání měl kvůli svým postojům potíže, ale díky své odbornosti a benevolenci nadřízeného nedostal výpověď.

Výslech gestapa kvůli krádeži partyzánů

Jiří Pospíšil se narodil 19. srpna 1937 v Olšanech na Šumpersku jako druhé z pěti dětí rodičům Aloisovi a Františce. Přestože šlo o obec s českým obyvatelstvem, spadla po mnichovské dohodě do pásma zabraného nacistickým Německem a v říjnu 1938 se stala součástí říšské župy Sudety (Reichsgau Sudetenland). Někdy v té době se rodina přestěhovala do vedlejší, také české obce Bohutín. Nejprve bydleli v pronájmu u Doležalů. Právě odtamtud má Jiří Pospíšil své první vzpomínky. Dům totiž vyhořel a četník, který tento případ vyšetřoval, nabídl šestiletému Jirkovi, že když se přizná k žhářství, dostane od něj kapesní nůž. „Nalákal mě, dal mi do ruky sirky a učil mě, jak se škrtá. Když mně ten nůž slíbil, tak jsem se přiznal, že jsem dům podpálil,“ vzpomíná Jiří Pospíšil. Hlavní vyšetřovatel ale zjistil, že malý Jiří v té době nebyl doma, a tak se přišlo i na podvod avizovaného četníka.

Rodina se poté přestěhovala do podnájmu k Františce Jurajdové, poté k Povýšilům a nakonec jim obec přidělila byt na obecním úřadě. V okolí obce tehdy operovala partyzánská skupina a právě její členové na obecním úřadě zcizili větší množství potravinových lístků, což přijelo vyšetřit gestapo. „Postavili nás do řady a kolik chybělo, aby nás byli postříleli. Na tátu, že musel něco slyšet, že tam někdo chodil v domě. To jsme měli na kahánku,“ vzpomíná Jiří Pospíšil.

To už se ale blížil konec války. V Bohutíně nakonec žádné boje neproběhly, ale ustupující Němci ještě vyhodili do povětří most přes řeku Moravu. Rodina Pospíšilova tento čas strávila ve sklepním úkrytu v domě. Krátce poté do obce vstoupili sovětští vojáci.

Před komisí se neohnul

Po válce se Pospíšilovi vrátili do Olšan. Rodina byla věřící a Jiří v dětství ministroval při bohoslužbách. Rodiče volili Československou stranu lidovou, a tak pro ně komunistický puč v únoru 1948 nebyl dobrou zprávou. Během měnové reformy v roce 1953 ještě přišli o všechny těžce našetřené peníze.

V padesátých letech Jiří Pospíšil absolvoval Strojní průmyslovou školu v Šumperku a poté dostal umístěnku v papírnách v Lukavici. Po třech měsících v zaměstnání nastoupil na vojenskou službu v protivzdušné obraně v Chrudimi. Po jejím ukončení dostal díky otci místo v Olšanských papírnách.

V roce 1959 se Jiří Pospíšil oženil s Jarmilou Pospíšilovou. Bydleli pak společně s jejími rodiči Janem a Jarmilou Valouchovými v Olšanech, kde také v letech 1959 až 1968 přišly na svět jejich čtyři děti Jiří, Milan, Pavel a Jarmila. K domu původně patřilo i deset hektarů polností a deset hektarů lesa. Když ale během kolektivizace Valouchovi přes trvalý nátlak odmítali vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD), v roce 1954 si je pozvali na národní výbor, kde jim neustále vyhrožovali a několik hodin drželi, než byli donuceni podepsat vstup a o polnosti tak přišli. Krátce předtím ještě Jarmilu vyloučili z lnářské školy, což se s ní pak profesně táhlo celý život.

Jiří Pospíšil tak neměl důvod důvěřovat praktikám komunistického režimu. Na údržbě v technické kanceláři Olšanských papíren, kde pracoval, se tehdy sešla parta podobně smýšlejících lidí, kteří v době pražského jara fandili snahám o politické uvolnění. Na podporu reformního vedení státu dobrovolně vypomáhali v rámci tzv. Dubčekových směn. „Chodili jsem do JZD v sobotu zadarmo pomáhat na žně, pomáhat s řepou. Co družstvo potřebovalo, ale oni to pořádali. Bylo nás tam čtyři nebo pět, co jsme fandili Dubčekovi,“ dodává Jiří Pospíšil.

Nadšení však brzy vyprchalo. Zrovna v den, kdy se manželé Pospíšilovi s dětmi stěhovali do svého svépomocí postaveného domu v Rudě nad Moravou, Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy. V dubnu 1969 zvolili do čela strany Gustáva Husáka. Nastala normalizace čili návrat k starým pořádkům. V zemi se rozjely politické čistky a změnilo se i vedení Olšanských papíren. Tehdy ještě mnozí lidé neztráceli naději a během prvního výročí okupace v různých městech Československa vyšli do ulic. Pokojné demonstrace ale násilně potlačily pořádkové síly. V papírnách se kolegové z technické kanceláře domluvili k tichému protestu: „My jsme si to připomněli na základě vysílání Svobodné Evropy, že mají lidé přijít do práce pěšky. Tak jsme šli z Rudy ráno pěšky do práce. Šli jsme tady podél strouhy. Ale oni, potvory komunisti, to věděli, že se něco děje a hlídali nás. A zrovna tady v Rudě jsme měli jednoho takového skalního, co dělal vedoucího na jednom oddělení v továrně. A ten nás nahlásil a my jsme tady byli, myslím, tři nebo čtyři. Já, nějaký Kadlec, sekretářka a ještě Andréska. Všechny si nás potom volali a každý měl nějakou výmluvu. Prostě jsme nepřiznali, že to byl protest. To ani nešlo.“

Tak jako jinde vedení papíren v roce 1970 předvolalo zaměstnance před pečlivě vybranou komisi k pohovorům, aby se vyjádřili k přítomnosti sovětských vojsk v zemi. Lidem tehdy šlo o budoucnost, což si většina z nich dobře uvědomovala. Jiřímu Pospíšilovi vyčítali účast v Dubčekových směnách. Doma měl čtyři děti od dvou do 11 let. Přesto z pohovorů odešel se ctí. „Já jsem samozřejmě napsal, že mě politika nezajímá a že ty změny organizovala strana a že si ve straně mají udělat pořádek. Ten jeden chytrák říkal: ‚Všechno je politické. I ta stolička, co na ní sedíš, je politická.‘ No tak jsem mu odpověděl: ‚Teď, jo? Teď mě tady soudíte? Teď mně vyčítáte Dubčekovy směny? Vždyť vaši soudruzi je organizovali! Tak co po mně chcete, po nestraníkovi, abych se k tomu vyjadřoval?‘ Samozřejmě do 14 dnů jsem dostal vyrozumění, že jsem politicky nespolehlivý a to dostali krom jednoho všichni ti spolupracovníci v technické kanceláři. Oni říkali, že je to hnízdo oportunistů,“ vypráví Jiří Pospíšil, kterého tehdy přeřadili na jiné pracoviště v papírnách.

V komunismu se zázraky nedějí

Jiří Pospíšil nikdy nezatajoval svou víru v Boha, i když před kostelem stáli udavači, kteří zapisovali lidi mířící ke mši svaté. Někdy kolem roku 1972 se s manželkou a tchyní vydal na Slovensko k obci Turzovka. V roce 1958 se na místním vrcholu Živčáková lesníku Matúši Lašutovi opakovaně zjevila Panna Marie. V následujících měsících a letech na místo putovali věřící. Komunistický režim to ale nemínil tolerovat, Matúše Lašuta proto opakovaně zavírali do psychiatrické léčebny a Státní bezpečnost ničila a pálila lidmi vytvořené oltáře. Když se Jiří Pospíšil z výletu na poutní místo vrátil, v papírnách si ho do kanceláře předvolal náměstek. „Ukazoval mi moje auto, že fotku poslali policajti, že děláme Slovákům ostudu, protože tam chodíme na zázračné místo. Aby mohl udělat nějaké hlášení, tak se ze mě snažil dostat, že jsem tam vezl manželčinu rodinu a že jsem tam jel kvůli nim. Řekl jsem mu, že ne, že jsem to chtěl taky vidět, že chodím do kostela a jsem věřící člověk. To mu nešlo do noty, ale musím přiznat, že byl celkem loajální kvůli jiné věci ještě předtím,“ vzpomíná pamětník na potíže v zaměstnání kvůli nevinnému výletu.

Když pak v roce 1977 vyšel dokument Charta 77, který kritizoval nedodržování lidských a občanských práv v zemi, tak komunistický režim vzápětí zorganizoval podpisovou kampaň, tzv. Antichartu, kterou mimo jiné podepsala řada kulturních osobností. Odmítavou reakci k Chartě měli podepsat i zaměstnanci Olšanských papíren. „V sále udělali velké shromáždění a všechny tam nahnali a museli podepsat Antichartu. Já jsem tam nešel a utekl jsem. Vůbec nezjistili, že jsem tam nebyl,“ vzpomíná Jiří Pospíšil, který odmítl kritizovat text, s nímž ho nikdo neseznámil.

Přes třiašedesát let společného života

V Olšanských papírnách Jiří Pospíšil zažil také události kolem sametové revoluce. V podniku tehdy založili buňku Občanského fóra, jehož se stal členem. „Zajímavé bylo, že v něm byli i někteří komunisté,“ vzpomíná pamětník, že ne vše se tehdy dělo podle jeho představ.

V roce 1997 odešel Jiří Pospíšil do penze. V létě téhož roku s manželkou zažili v Rudě nad Moravou rozsáhlé povodně, kdy se jim voda z řeky Moravy dostala až do obývacího pokoje a kompletně zničila celou zahradu. Nejvíc ho ale zasáhla smrt jeho milované ženy Jarmily, která zemřela v roce 2022. „Byli jsme spolu 63 a půl roku a tady mně v náručí zemřela. A tak jí na hřbitov nosím kytičky, které měla ráda,“ zakončuje své vyprávění Jiří Pospíšil, který v době natáčení v roce 2023 bydlel stále v Rudě nad Moravou.