František Pospíšil

„V Pečkách byla na začátku jediná manifestace, protože se všichni báli. Pak tam byl u nás Valtr Komárek a s ním jsem byl v podniku ZPA Pečky. Měli jsme tehdy vysvětlovat situaci dělníkům v ZPA. Tím, že Pečky byly vyloženě dělnické město, tak ti lidé z Občanského fóra, kteří byli za ZPA, domluvili, že vystoupíme s proklamacemi Občanského fóra v ZPA. Byl jsem tam tedy s tím panem Komárkem. Putovali jsme tam celým továrním prostorem těch hal v ZPA, a nikde jsme nedostali šanci vystoupit, protože ti dílenští mistři se báli. Stáli jsme třeba u jednoho stroje, odtud nás vypakovali k druhému stroji, tam Komárek něco řekl, a pak jsme se ocitli na vrátnici – ta naše mise dopadla špatně, protože jsme tam nemohli nic říct. Tím, že to bylo tak komunistické město, tak spousta lidí v Pečkách se bála.“

„Já jsem si pořád vědom toho, co mě učila mamka: pokora, trpělivost a láska. Za tím si pořád stojím, že tyto vlastnosti by měl mít každý politik. Mamka mi říkala: ‚To starostování, to není zaměstnání, to je poslání. Ty tam děláš poslání a takhle se k tomu musíš postavit.‘ Když to člověk vezme, s jakými platy jsme tam nastoupili, a děti mi pak vyčítaly, že těch dvanáct let pro ně bylo nejhorších z toho důvodu, že jsem nebyl věčně doma, nevěnoval jsem se rodině, neměl jsem na ni čas, manželka mi nadávala, že jsem pořád někde, a kolikrát jsem přišel domů a manželka mi říkala: ‚Kde máš Terezku?‘ A já jsem ji nechal ve školce… Takže jsem pro ni letěl, a hodná paní učitelka už ji vedla k nám domů.“

„Když jste byli vystěhováni do Peček, jak vás tam brali místní lidé?“ - „Byli k nám dost odtažití. Na mamku se koukali dost špatně, i na tátu. V tom JZD, kde pak mamka i taťka pracovali, mamka v odbytu zeleniny, tak to neměli jednoduché. Nám se spolužáci vysmívali, že chodíme do kostela. Chodili jsme na náboženství, a to se tehdy už nenosilo. S tím jsme měli problémy. Vždycky když paní učitelka říkala, že je náboženství, tak se nám smáli.“ - „Jako malí jste chodili do Pionýra?“ - „Ne jako do Pionýra, ale samozřejmě jsme museli nosit šátky. Byla tam vedena taková kniha, kterou měla na starosti nějaká spolužačka, která do ní zapisovala, když jsme zapomněli šátek. Byl s tím vždycky problém.“

„Protože jsme bydleli akorát v jedné místnosti, tak vždycky večer nám mamka narovnala matrace, na kterých jsme spali. Měli jsme totiž jen dvě postele, a nás bylo pět. Jednou večer byl velký rachot. Vtrhli k nám nějací estébáci. Já jsem z toho neměl rozum, ale mamka nám to pak říkala. Ti estébáci napadli taťku, že prý kradl šrot. Krmili prasata a ten šrot se ztrácel. Napadli mého taťku, že když je to jako třídní nepřítel, tak by to mohl být on, kdo krade šrot. Hledali šrot po celém bytě, ale samozřejmě nic nenašli. My děti jsme vůbec nechápaly, co se děje. Já jsem pak mamce říkal, že se přece museli taťkovi omluvit. Taťka se prý ale pak na nějaké schůzi ptal, jestli se mu někdo omluví. Zjistilo se totiž nakonec, že tím, kdo kradl, byl předák krmičské party. Kradl si to pro sebe. Táta když na schůzi vstal, bylo mu řečeno, že si má sednout a být rád, že mu nic neudělají. Takže se mu ani neomluvili. Ten soudruh, který kradl, dostal jen napomenutí a asi udělal chybu, že to u něj našli.“

„Když jsme byli nuceni z našeho statku odejít, vystěhovali nás do jedné místnosti, která byla bez oken. Tak, jak mi to mamka povídala, tak to bylo úplně strašné. Nebyly tam okna, komín, nic. Všechno nám sebrali a nesměli jsme nic vlastnit. Táta si akorát schoval motorku, takže na ní pak jezdil do Kutné Hory s jednotlivými okny ke sklenářovi, aby je zasklil. No bylo to strašně tvrdé. Opravilo se to, ale nebyla tam voda ani elektřina. Moje nejstarší sestra chodila do školy čtyři kilometry pěšky a na zpáteční cestě musela nosit nějaký proviant – chleba a mléko. Byli jsme za komunistů proklamovaní jako boháči, protože jsme mívali statek, ale to samozřejmě nebyla pravda. Mamka říkala, kolika lidem s taťkou pomohli, a k nám se dobře zachovala jen jedna paní, ke které si táta mohl jezdit pro mléko. Musel ale až večer, aby ty lidi nějak nekompromitovalo, že se spolčili s rodinou Pospíšilových.“