Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Zdeňka Pospíchalová (* 1933)

Naší paní učitelce Němci zastřelili muže a pak i její dva syny

  • narozená 8. července 1933 v Třešti

  • otec krejčí, provozoval vlastní živnost, člen Československé strany národně socialistické

  • svědkyně událostí z konce války v Třešti, kdy nacisté ve městě popravili 34 zajatých Čechů

  • zprostředkované svědectví o veřejné popravě Herty Kašparové, spoluzodpovědné za celou tragédii

  • po maturitě odešla do Prahy, kvůli kádrovému posudku nemohla vystudovat vysokou školu

  • na počátku 50. let začala docházet na soukromé lekce herectví, intenzivně se pak věnovala amatérskému divadlu

  • na hodinách herectví se seznámila s Olgou Šplíchalovou, později Havlovou, pojilo je celoživotní přátelství

  • bezmála čtyři desítky let pracovala v hudební redakci Československého rozhlasu

  • žije (r. 2024) v Praze

Prvních osmnáct let života prožila Zdeňka Pospíchalová v Třešti, městečku na Vysočině, poznamenaném tragickými dny z konce druhé světové války. Po válce odjela do Prahy, která se stala jejím druhým domovem a kde se díky společným zájmům a podobným názorům seznámila se stejně starou Olgou Šplíchalovou. Jejich přátelství trvalo více jak čtyři desetiletí a překonalo i nelehké období, kdy se Olga Šplíchalová stala ženou nejsledovanějšího kritika komunismu a pozdějšího prezidenta Václava Havla.          

Chtěla jsem, aby mi to někdo vysvětlil

Zdeňka se narodila v červenci roku 1933. Třešť jejího dětství byla dělnické městečko s necelými šesti tisící obyvateli, z nichž většina pracovala v místních továrnách a podporovala komunisty. Zdenčina rodina byla jiná, její tatínek Karel Pospíchal byl krejčím, který zaměstnával několik dalších švadlen a krejčích. Za dobrou práci se jim snažil dobře zaplatit a pak už jen uživit vlastní rodinu. Byl členem Národně socialistické strany a v neděli chodil na mši do kostela. Kromě práce, kterou se snažil dělat poctivě, měl spoustu zájmů, miloval hudbu a knihy, hrál ochotnické divadlo a zpíval ve sboru. A po válce, kdy v Třešti vyhráli volby komunisti, se stal pro velkou část místních pomyslným trnem v oku.

Zdeňka šla poprvé do školy stejný den, kdy Německo napadením Polska rozpoutalo druhou světovou válku. Československá republika už neexistovala a její zbylé části byly pod protektorátní správou německé Říše. Do Třešti se přistěhovalo několik německých rodin, aby následujících šest let zastávali ve městě úřednická místa. Své domovy naopak musela opustit část obyvatel, která na příkaz nacistů musela mít na hrudi Davidovu hvězdu. „Bylo mi divné, proč najednou naše noblesní sousedy vídám zametat ulice a pořád jsem se vyptávala. Nerozuměla jsem tomu a chtěla jsem, aby mi to někdo vysvětlil,“ vzpomíná Zdeňka Pospíchalová. Když předvolání do transportu dostala i rodina Grünbergerova, požádala paní Grünbergerová Zdenčiny rodiče, jestli by jim neopatrovali krásné klavírní křídlo. Zdenčini rodiče souhlasili a klavír se stěhoval do malého domku Pospíchalových. Zdeňka se pak krátce mohla učit hrát na klavír společně s o rok starším Petrem Grünbergerem. U Pospíchalových ale klavír dlouho nezůstal, vyžádalo si ho město kvůli koncertu klavírního mistra z Prahy a pak ho Němci nechali převézt do Jihlavy. Desetiletý Petr Grünberger odjel v květnu 1942 s rodiči do ghetta Terezín a na podzim stejného roku do Osvětimi, odkud se nikdo z nich už nevrátil. Z početné židovské komunity dostalo předvolání do transportu 107 třešťských občanů, po válce se jich vrátilo 9.

V tentýž den a v tutéž hodinu

Obecnou školu v Třešti vychodila také Herta Kašparová, dcera třešťského výpravčího, o deset let starší než Zdeňka.  Hertu si její spolužáci ze školy pamatovali jako nenápadnou, hezkou a hodnou holku. Pocházela ze smíšené česko-německé rodiny, která se do Třešti přistěhovala z pohraničí. Před válkou se Kašparovi hrdě hlásili k Československé republice, po okupaci se z nich nejen stali Němci, ale i stoupenci nacistů. Jen starší bratr Herty Kašparové, ačkoli během války pracoval u německé kriminální policie v Jihlavě, zřejmě s postojem zbytku své rodiny nesouhlasil a podle dobových svědectví měl pomáhat Čechům. Na jeho přímluvu začala u jihlavské kriminální policie pracovat jako zapisovatelka a tlumočnice i Herta. Od roku 1942 pak byla na stejné pozici zaměstnaná u německé kriminální policie ve Zlíně, kde začala spolupracovat i s německou tajnou státní policií Gestapem. Na konci války se pak v obavách před postupující frontou vrátila domů. Její otec se v té době stal v Třešti velitelem ozbrojené německé domobrany a zbraně schovával u sebe doma. Na začátku povstání proto do bytu Kašparových vnikla skupina českých povstalců, aby zbraně zabavila. Jenže u toho nezůstalo, byt zdemolovali a zatkli Hertu i její rodiče. Výpravčího Kašpara zbili a celou rodinu uvěznili v budově okresního soudu. Toto byla zřejmě první ze sledu po sobě následujících událostí, které vyústily v závěrečnou tragédii posledního dne války v Třešti. „Bylo to hrozně krvavý a krutý, bylo mi dvanáct let, už jsem to vnímala a pamatuju si to,“ říká Zdeňka Pospíchalová.

Když vypuklo 5. května 1945 povstání v Praze, proti nacistům povstala i Třešť. Někteří z místních mužů se přidali k partyzánům, kteří operovali v okolních lesích, další utvořili revoluční gardu. Vysílali hlídky na výjezdová místa z Třešti, zajišťovali zbraně místním Němcům, zatýkali a zajaté Němce odváděli do soudní budovy. Zdálo se, že Třešť je osvobozená, válka skončila. 7. května 1945 kolem 11. hodiny v noci podepsalo nacistické Německo bezpodmínečnou kapitulaci a stejný den v tutéž hodinu vyrazila z Jihlavy a Telče dvě trestná komanda německé wehrmacht. Cílem byla Třešť. 

Hodná holka Herta Kašparová

Zdeňka nebyla očitou svědkyní následných událostí, zůstala s rodiči ukrytá doma. Jen její maminka, která byla s mladší dcerou navštívit příbuzné na opačném konci města, míjela průvod zajatých Němců. Viděla, že jim Češi nadávají a občas padne nějaká rána. Podle dalších svědectví ale měla být msta ze strany Čechů o poznání krutější. Němečtí vojáci, kteří z Jihlavy a Telče dorazili do Třešti následující den, nejprve postříleli hlídky na příjezdových silnicích do města a následně osvobodili zajaté Němce. Situace se obrátila, teď vojáci zastavili téměř u každého domu v Třešti a zatýkali. Zatčené pak převáželi do soudní budovy, kde už čekala Herta Kašparová. Ona měla vybrat všechny, kteří se podíleli na vyrabování jejich bytu a mučení jejího otce.  

Herta pak označila deset mužů, stačilo ukázat prstem. Všichni byli hned vzápětí odvedeni na soudní dvůr, kde byli surově zbiti a popraveni. Existuje několik verzí, proč se Herta mstila tak krutým způsobem. Byla fanatickou nacistkou, Němci jí využili jako nástroj své odvety, ona sama se tak pomstila všem, kteří ji v minulosti odmítli nebo se jí v dětství posmívali kvůli vrozené tělesné vadě. Možná se chtěla pomstít za své a matčino zatčení, za otce, za vyrabování bytu. Nebo to bylo  všechno dohromady, v každém případě se tím vzájemná nenávist mezi Čechy a Němci dál prohloubila. A bolest znásobila. „Když stál otec se synem vedle sebe, tak jednou Herta vybrala otce, podruhé syna. Rodina Bílkova přišla o čtyři syny, tomu nejmladšímu bylo sedmnáct. Naší paní učitelce Vozábové zastřelili muže, který se jen několik dnů předtím vrátil z koncentráku. A zastřelili i její dva syny. Tatínek paní učitelce pak ušil smuteční šaty na pohřeb... A ona několik dnů po pohřbu spáchala sebevraždu,“ vypráví Zdeňka Pospíchalová. 

Padesát šest rakví

Kromě deseti popravených mužů na soudním dvoře zastřelili Němci ten stejný den dalších třicet tři mužů a chlapců. Padlí byli i při obraně města, poslední dny války si v Třešti vyžádaly celkem 56 obětí. Němci město opustili až 9. května, den po oficiálním konci války. 10. května dorazila do Třešti Rudá armáda a bolestný konec války završil společný pohřeb spojený s tryznou 13. května 1945. Na pohřeb vzali rodiče i Zdeňku, které ve vzpomínkách dodnes zůstává obraz dlouhé řady rakví položených u zdi kostela. „Až po válce se začala promítat celá řada filmů o celé té brutalitě, kterou Němci za války páchali. A já už jsem se pak nikdy nechtěla učit německy, nadlouho ve mně zůstala nenávist i vůči tomu jazyku,“ dodává Zdeňka.

Rok a půl od konce války, přesně 13. září 1946, byly tragické události završeny. Nedaleko třešťského zámku se konala veřejná poprava Herty Kašparové. Herta z Třešti utekla hned 9. května 1945 společně s ostatními Němci, nějakou dobu pak zůstávala v rakouském Gmündu, těsně za československými hranicemi. Tam ji ale kdosi poznal, byla zatčena a vydána československým úřadům. Po roce se tak vrátila domů, do města, kde způsobila mnoho bolesti. V sokolském domě v Třešti proběhl soud, během kterého byla odsouzena k trestu smrti oběšením. Rozsudek byl vykonán ještě téhož dne, Zdeňka viděla průvod, když Hertu na popraviště odváděli. Až do poslední chvíle se prý chovala hrdě a vyzývavě. Na závěrečné ‚velké divadlo‘ se prodávaly dokonce vstupenky a účast byla ohromující, vzpomíná Zdeňka Pospíchalová.  

Třídní nepřítel

První poválečné prázdniny měla Zdeňka spoustu starostí s přípravou na zkoušky na přestup z měšťanky na gymnázium. Složila je úspěšně a následující roky pak dojížděla na gymnázium do Telče, kde v roce 1951 také odmaturovala. Poměry v jejím rodném městě se mezitím proměnily. Zdeňka vzpomíná: „Po válce se vraceli domů vězni z koncentračních táborů, většinou komunisti, kteří se pak za odměnu ujali správy města. A už tehdy, ale hlavně pak po osmačtyřicátém, se moje rodina postupně stávala třídními nepřáteli.“ Zdeňka popisuje, jak se zhoršovaly vzájemné vztahy mezi sousedy a vzrůstala nevraživost i ze strany těch, kterým Pospíchalovi za války pomáhali. Její tatínek byl nejen živnostníkem, ale i členem komunisty nenáviděné Československé národně socialistické strany. A navíc věřící katolík. Rodině Zdeňky Pospíchalové se už v Třešti nežilo tak jako dřív. „Tatínek byl špatně zapsaný, jako živnostník, jako národní socialista, jako věřící. Nakonec skočil u pásu a mě nepustili na vysokou školu a sestru nechtěli pustit ani na střední. Ale to už si tatínek nenechal líbit. Moje maminka sice pocházela z levicové rodiny, dědeček byl sociální demokrat. Zemřel v roce 1947, ale kdyby se dožil sloučení sociálních demokratů s komunisty, nesl by to těžce,“ vypráví Zdeňka dál.

Po maturitě se rozhodla své rodné město opustit. Toužila studovat herectví, stejně jako její otec hrála v ochotnickém divadle, zpívala, milovala hudbu a knihy. „Ale u maturitní komise mi řekli, že mám špatný kádrový profil a že mi doporučení na vysokou školu nedají. Já jsem ale aspoň k maturitě mohla, několik mých spolužáků k ní kvůli původu ani nepustili. Chtěla jsem studovat JAMU. A hlavně jsem nechtěla zůstat v Třešti, protože po válce byla Třešť plná zloby a zášti,“ říká Zdeňka a objasňuje tak důvody svého rozhodnutí odejít z rodného města. Domů se už vracela jen na krátké návštěvy rodičů, natrvalo se už nikdy nevrátila. Jejím novým domovem se stala Praha.

V dobré společnosti

Žít v Praze toužila už dlouho, město ji okouzlovalo nejen svou krásou, ale i širokou nabídkou kulturních podnětů. Našla si podnájem a i práci se rozhodla hledat takovou, která by ji naplňovala. Vzpomíná, že nebylo dne, aby nenavštívila některé z divadelních představení nebo koncertů, nebo neshlédla film v kině. A o práci se rozhodla požádat v některém z knihkupectví, aby měla blízko ke knihám. Kdosi jí ale poradil, že jestli opravdu chce mezi pěkné knihy, tak musí jít pracovat do antikvariátu. Zdeňka začala pracovat přímo na tehdejším ústředí antikvariátů, kde nejen mohla nalézt literaturu, které nebyla poplatná duchu socialistického realismu, ale kde se i ocitla ‚v dobré společnosti,‘ jak sama dodává. Na ústředí antikvariátů tehdy pracovali ti, kteří byli nuceni opustit své původní profese. V antikvariátu se Zdeňce líbilo, ale kvůli pracovní době končící v pozdních odpoledních hodinách nestihla začátky některých divadelních představení a tak hledala dál. Krátce pracovala v kanceláři vojenské stavební správy, což byl velký omyl, jak dodává. Nakonec se jí ale podařilo získat místo v hudební redakci Československého rozhlasu a na různých pozicích tam zůstala dalších 38 let. „Člověk musel pracovat někde, kde by ho do toho nezatáhli a v Rozhlasu po mně nikdy nikdo nechtěli, abych vstoupila do strany,“ říká Zdeňka.

Stále ale toužila studovat herectví, pokoušela se o přijetí na pražskou DAMU, přijatá ale nebyla. Zklamání časem překonala a smířila se, ale herectví se přesto věnovala v ochotnickém divadle. A začala navštěvovat soukromé hodiny herectví u profesorky Ludmily Wegenerové, kde se seznámila se stejně starou Olgou Šplíchalovou. Měly společné zájmy, podobné názory a tak se společně začaly ještě se Zdeňkou Tichou, další studentkou soukromých hodin herectví, pravidelně scházet ve slavné pražské kavárně Slavie. 

Ten, co psal krásné básně

Zdeňka pokračuje: „Do Slavie jsme s Olgou a Zdenou většinou chodily před návštěvou nějakého divadelního představení. A Zdena nám jednou vyprávěla, ona pracovala jako laborantka, že tam s ní pracuje moc zajímavý kluk, o něco mladší, který píše básně. A on to byl Vašek Havel. Dokonce nám přinesla jeho básně přečíst a byly opravdu krásné, takové vyzrálé. A to mu bylo teprve sedmnáct. A jednou jsme se s ním ve Slávii potkaly a on si k nám přisedl. A pak už si k nám přisedal pravidelně a nakonec jsem se dozvěděla, jak ho Olga zaujala.“ Zdeňka dál vzpomíná, jak Olga zpočátku náklonost k mladšímu Václavovi Havlovi odmítala, ale on byl vytrvalý. Dvořil se jí další dva roky, svatbu měli v roce 1964. Zdeňka říká, že žádná z nich v počátcích vztahu mezi Olgou a Václavem netušila, z jak významné rodiny Václav Havel pochází. I v té době se Zdeňka s Olgou dál stýkala, jejich přátelství dál trvalo a prohlubovalo se. K utlumení vzájemných setkání došlo až v době, kdy se Havlovi přestěhovali na Hrádeček a kdy je začala sledovat Státní bezpečnost.

„Olga mě na Hrádeček pozvala několikrát, jezdila jsem tam hlavně v zimě. Ale to bylo ještě na konci 60. let. Když Havlovy začala sledovat Státní bezpečnost, stýkala jsem se s Olgou minimálně, myslím, že mě nechtěla ohrozit,“ vzpomíná Zdeňka Pospíchalová dál. Přátelství Zdeňky s Olgou ale pokračovalo a neskončilo ani po zvolení Václava Havla prezidentem. Olga se stala první dámou a Zdeňka vzpomíná, jaké měla Olga zpočátku obavy, ale také jak úspěšně se své role nakonec zhostila. „Olga byla nesmírně vyzrálá, ve všem. A svoje názory si utvářela sama, nezávisle na Václavovi. A to bylo asi to hlavní, co mu na ní tolik imponovalo. Pocházela sice z dělnické rodiny, nemohla studovat a hned po základní škole šla pracovat, ale četla a četla mnoho. A opravdu náročnou literaturu,“ vzpomíná na Olgu Havlovou Zdeňka. Naposledy se viděly na koncertu k 80. narozeninám slavného dirigenta Rafaela Kubelíka, kam ji Olga pozvala. Po návratu z koncertu se Olze přitížilo a nedlouho poté zemřela.   

Všechno, co stálo v Chartě, byla pravda

Zdeňka po léta úspěšně ztvárňovala složité ženské charaktery v ochotnickém divadle a její zájem o divadlo, filmy, hudbu a literaturu se pro ni staly doslova životní potřebou. V období tzv. Pražského jara, kdy se teprve dozvídala podrobnosti o zločinech komunistů v 50. letech, kdy mohla číst a v divadle vidět do té doby zakázané autory, i ona nakrátko uvěřila, že změna je možná. „V osmašedesátém jsem dokonce uvažovala o vstupu do komunistické strany, kvůli podpoře Alexandra Dubčeka. Tenkrát jsem si opravdu myslela, že by se to mohlo změnit k lepšímu. Ale naštěstí jsem to neudělala,“ vzpomíná.

Tanky u Rozhlasu, kde v srpnu 1968 stále pracovala, neviděla. Všechno, co se okolo budovy Rozhlasu dělo, se dozvěděla až zprostředkovaně. „Já jsem vůbec nebyla venku, já se toho střílení prostě bála,“ říká. Na období tzv. normalizace vzpomíná také v souvislosti s Chartou 77 a vysvětluje důvody, proč ji nepodepsala: „Ti co podepsali, se pak ocitli v kotelnách nebo umývali výlohy. Já se bála, že bych zůstala bez místa a ze začátku jsem Chartu ani neměla možnost číst. A pak, když jsem si ji přečíst mohla, tak jsem pochopila, jak bylo hrozný, že za to lidi tak trpěli. Protože to, co tam stálo, bylo všechno pravda.“ Na závěr Zdeňka Pospíchalová vzpomíná na euforické dny z listopadu 1989: „To byla krása, a když jsem pak sledovala v televizi volbu Václava Havla prezidentem, tak jsem slzela dojetím. Myslím, že byl svou inteligencí, vzděláním i charakterem pro takovou funkci předurčený. Jenže teď se to změnilo, to, co se děje v okolních zemích, ve mně probouzí úzkost a obavy. A taky bych si někdy přála, aby nějaký kouzelník zařídil, abychom se znovu ocitli v době před listopadem 89. Aby si ti nespokojení uvědomili, jak to tu tehdy vypadalo…“