Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Pospěch (* 1938)

• narozen 1. října 1938 v Karviné

• je syn politického vězně, odsouzeného ve vykonstruovaném procesu během období stalinismu

• po maturitě na střední průmyslové škole (1957) a základní vojenské službě (1957–1959) byl zaměstnán v Bytostavu

• v roce 1962 se stal horníkem

• postupem času si doplnil pedagogické minimum a až do roku 1989 pracoval jako mistr s hornickými učni

• před odchodem do důchodu (1994) učil na střední průmyslové škole

Na počátku 50. let dostal Josef Pospěch zvláštní nabídku: přestože jako nestraník ztratil po převratu místo závodního Ústředního závodu Karviná, ve funkci projektanta měl nyní zkoordinovat a zprovoznit třídírnu uhlí ve skipové věži Dolu Československé armády. Možná byl rád, že opět dostal příležitost uplatnit se ve svém oboru, možná se obával následků, jež by přineslo odmítnutí; ať tak, či tak, výzvu přijal. Úkolu se zhostil s pečlivostí a důsledností sobě vlastní, rychle si získal respekt kolegů i podřízených, a nejspíš právě odpovědný přístup se mu stal osudným. Jednoho dne byl zadržen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen k deseti letům vězení, z toho k pěti letům za velezradu. Jaká příčina proces spustila, už nejspíš nikdo nezjistí; proslýchalo se ovšem, že si Josef dovolil kritizovat nedostatečné a pozdě zasílané dodávky materiálu, a podobnou opovážlivost vyšší místa nehodlala tolerovat.

V době, kdy Josefa zatýkala policie, dokončoval jeho syn Petr (narozen 1. října 1938 v Karviné) základní školu. Nejraději by se byl dal na uměleckou dráhu, uvědomoval si však, že něco takového naprosto nepřipadá v úvahu. Zpočátku to vypadalo, že kvůli otcově politickému škraloupu nebude Petr přijat ani na průmyslovou školu, jeho matce Hedvice a řediteli se ovšem podařilo vymyslet obezličku. Petr byl přijat až dodatečně a chápal, že kdyby tuto šanci promarnil, druhé se nejspíš nedočká. Tím se dostal do paradoxní situace: usilovně se snažil vystudovat obor, který ho nebavil a v němž nijak nevynikal, a v zájmu příznivějšího kádrového posudku se angažoval jako instruktor v pionýrském domě.

Sám sebe vnímal jako člověka apolitického, od komunistického zřízení si nikdy nic dobrého nesliboval a držel se pokud možno takových aktivit, jež měly s režimem co nejméně společného. Postupem času se však tato hranice posouvala – a ze zpětného pohledu to vypadá, že kvůli pochopitelné obavě, aby totalitní soukolí nesemlelo i jeho, Petr zvolil jako taktiku útěk vpřed.

Během základní vojenské služby, tedy v téže době, kdy si jeho otec odpykával trest za smyšlený prohřešek proti diktatuře proletariátu, Petr v Chebu končil poddůstojnickou školu, odkud byl náhle a bez odůvodnění převelen do Loun u Prahy k běžné jednotce bez možnosti kurz uzavřít. V Lounech sám přišel s návrhem, že pro svůj motostřelecký pluk vybuduje síň bojových tradic. Získal podporu nadřízených a svůj záměr mohl celého tři čtvrtě roku realizovat, což vnímal jako malé vítězství v utajeném soukromém boji proti režimu, který už dobrých deset let ničil jeho společenskou třídu, rodinu a v jistém smyslu i jeho samého. Jistě, namísto trpného vykonávání rozkazů Petr mohl dát průchod své tvořivosti a pobyt na vojně si zpříjemnit… Ale přesto se můžeme ptát, jestli ve špinavé hře na kočku a myš, z níž v socialistickém Československu nikdo úplně neunikl, nezůstala až do konce přeci jen kočka kočkou a myš myší.

Nesvoboda před mříží i za ní

Čím si Petr musel v dětství projít, mu jistě nikdy nikdo nezáviděl: přibližně v deseti letech jeho rodinu vystěhovali z luxusního závodního bytu, kde měli rodiče k dispozici zahradníka a služku, do menšího, třípokojového. A jen co soudce vynesl nad otcem verdikt, matka se synem putovala do skromného bydlení v Karviné, ocitla se bez peněz a musela si rychle najít práci. Jako absolventka kosmetického salonu ve Varšavě a někdejší žena v domácnosti měla Hedvika Pospěchová velmi obtížnou pozici, navíc velmi trpěla ztrátou postavení. Zařekla se však, že zátěž zvládne: nastoupila jako pomocná síla v kuchyni, trpělivě čekala, až manžela propustí na svobodu, a žádného dalšího partnera si nehledala. Pro Josefa to znamenalo významnou vzpruhu, Hedvika i Petr se však v této situaci, kdy neměli na výběr, dostali do pasti.

A v pasti se ocitl také Josef – když se po osmi letech vrátil z vězení, byl již téměř v důchodovém věku, nesměl vykonávat svou dřívější funkci ani působit v oboru, proto propadal pocitům méněcennosti a strachu, chodil shrbený, a když k nim přišla návštěva, odebíral se do vedlejšího pokoje. Ožil teprve poté, co získal nové zaměstnání a s ním také úctu druhých lidí; jako učňovský mistr začal dojíždět do Prahy a později působil i na Karvinsku.

Dilemata šedé zóny

Zhruba v téže době, kdy si Josef poprvé v životě osvojoval učitelské povolání, zaměstnal jeho syna Petra Bytostav. Po roce se Petr rozhodl z podniku odejít za lepším k horníkům, měl totiž čerstvě po svatbě a příslib bydlení pro něj znamenal silné lákadlo. Postupem času si doplnil pedagogické minimum, zvláštní shodou okolností se tak stejně jako otec stal mistrem, konkrétně na Dolech 1. máj a Mír.

V srpnu 1968 Petra na šachtě zastihla zpráva o sovětské invazi. Jako pedagog-nestraník, nadto se špatným třídním původem, si Petr netroufal intervenci otevřeně kritizovat, jakkoli ji odmítal. Vždyť už beztak pobíral nižší plat než jeho politicky uvědomělejší kolegové, o nějaké kariéře si mohl nechat zdát a nechtěl na sebe brát další riziko. A jak se poměry utužovaly, Petr opakoval v lehce pozměněné podobě postup z 50. let: dělal vše pro to, aby dobře reprezentoval své učiliště, a protože nechtěl vstoupit do strany ani na sebe zbytečně upozorňovat, vykazoval vnějškovou loajalitu k systému a dával si pozor, aby se nedopustil žádné chyby.

Nutno ovšem dodat, že podezírat Petra z prospěchářství nebo servilnosti není namístě. Petrovi zkrátka nešlo o nic jiného, než aby mu režim, v němž žil od svých deseti let a který jeho otci i tisícům dalších lidí nenávratně zničil život, dal pokoj. Ostatně úlitby režimu představovaly v Petrově případě jen zlomek jeho činnosti – přinejmenším stejnou měrou, jako se staral o vlastní klid, se Petr snažil dávat druhým lidem dobro a činit pro ně samé krásné věci. To se netýkalo pouze jeho práce, v níž navazoval spolupráci se střední pedagogickou či zdravotní školou, odhaloval a rozvíjel talenty učňů, vedl je po odborné i lidské stránce. Věnoval se také svým koníčkům – po absolvování výtvarné školy totiž organizoval různé kroužky; dále se seznámil se základy pantomimy a té se pak celý život věnoval; účinkoval v divadle Kruh, jež o víkendech uvádělo představení pro dětské publikum; pořádal výlety a plesy; nakonec si ještě pořídil vlastní diskotékovou aparaturu, začal nabízet přehrávky a vystupoval na nejrůznějších soukromých akcích a oslavách.

Lépe se ptát a poslouchat než soudit

Petr zkrátka dělal řadu věcí, které po něm nikdo výslovně nežádal a do nichž se snad ani pouštět nemusel, kdyby sám nechtěl. Kde ale vedla hranice mezi tím, co si člověk dovolit mohl a za co by už byl trestán? To nikde stanoveno nebylo a v současnosti se to už teprve těžko odhaduje. Zazlíval by snad Petrovi někdo, že pro učně zařídil výtvarný kroužek? Má se mu dnes vyčítat, že stejně jako všichni lidé z jeho okolí zachovával vůči režimu poslušnost? A zašel příliš daleko, když v dílně připravoval velké výzdoby na oslavu 1. máje, výročí konce druhé světové války, Velké říjnové socialistické revoluce a Vítězného února nebo návštěvy delegací z východního bloku? Na to neexistuje jednoznačná odpověď. Respektive existuje, ale jen za cenu zjednodušení a nepochopení… Možná by tedy bylo správnější nehledat za každou cenu odpověď, ale spíše se ptát, poslouchat a pochopit dilemata, která už v naší zemi jsou a snad i zůstanou minulostí.

„Jak se blížil první máj, nejdříve jsem udělal výzdobu celého učiliště,“ líčí Petr Pospěch. „Sám jsem vymýšlel a psal hesla a divím se, že jsem nikdy nešlápl vedle. Časem si na mě totiž na učilišti zvykli a při přípravě prvomájových transparentů jsem dostal volnou ruku. Čekal jsem, že se jednou vzbouřím, napíšu na nějaký transparent nesmysl a ze školy mě vyhodí. Ale co bych pak dělal? Kam bych se dostal? Měl jsem rodinu a povinnosti. Nevyplatilo by se mi to. Nedalo se nic dělat. Tak jsme vyrobili transparenty, udělal se průvod. Platilo, že kdo stojí na chodníku, nemiluje republiku. Účast byla povinná pro mistry i pro učně. Vyslechli jsme si projev nějakého potentáta a v řadě jsme dvě a půl hodiny pochodovali přes celé město. Nakonec jsem obětavě sehnal dva hloupé učně, ti se mnou zůstali a společně jsme všechny věci odnesli a schovali.“

Přinejmenším jedno se Petrově taktice přiznat musí: slavila úspěch. Režim dal Petrovi skutečně pokoj a on až do roku 1989, kdy si kvůli nemoci z povolání musel hledat jiné místo, pracoval s hornickými učni. Poslední léta před důchodem Petr Pospěch učil na strojní průmyslové škole v Ostravě - Vítkovicích; školu téhož zaměření přitom za svého mládí vystudoval v Karviné jen s odřenýma ušima, v průběhu let ovšem získal praxi ve více oborech a tu mohl dále předávat studentům. Po revoluci tak Petr de facto nastoupil na stejný post, který dříve zastával jeho otec; ten ještě v osmdesáti učil na průmyslových školách v Karviné, v Ostravě i Havířově a těšil se výborné pověsti; lidé z Dolu Československé armády jej nadále zdravili slovy „dobrý den, pane závodní“ a po sametové revoluci, jíž se dočkal ve velmi pokročilém věku, se mu dostalo rehabilitace. Když umíral, bylo mu rovných šestadevadesát let.