Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dimitrij Popjuk (* 1921  †︎ 2007)

• narozen 10. října 1921 ve městě Jasiňa na Podkarpatské Rusi

• zde vychodil měšťanskou školu, studium na reálném gymnáziu přerušila maďarská okupace

• v instruktorském kurzu pro maďarskou armádu

• po konfliktu s důstojníkem přešel do Sovětského svazu, zde zatčen a vězněn

• odsouzen ke 3 letům v pracovním táboře za polárním kruhem

• přidal se k československé vojenské jednotce v Buzuluku

• sloužil u protitankové roty, hloubkového průzkumu a výsadkářů

• bojoval u Sokolova, Bílé Cerekve a u Kyjeva, působil jako partyzán na Mělnicku

• po válce se rozhodl odejít z rodného Zakarpatí do Československa, kde sloužil v armádě až do svého odchodu do penze v roce 1976

• zemřel 3. července roku 2007

Mládí

Dimitrij Popjuk se narodil 10. října 1921 ve městě Jasiňa na Podkarpatské Rusi „To je nejvýchodnější cíp bývalé naší Československé republiky.“ Pochází z dělnické rodiny. V Jasině vystudoval měšťanskou školu. „Potom, poněvadž nebyly prostředky na další studium, tak jsem pomáhal doma.“ V roce 1938 však absolvoval zkoušky na reálné gymnázium v okresním městě. Jeho studia ale přerušila maďarská okupace Podkarpatské Rusi. „Jelikož jsem nesouhlasil s okupací a nemínil jsem podepsat jako student loajalitu okupantům, musel jsem ukončit studium.“

Maďarská okupace

„Tenkrát, toho smutného dne 15. března, jsem pěšky došel do Jasiny z Rachova. To je 30 kilometrů. Po cestě jsme nacházeli pohozenou munici, i zbraně – třeba nefunkční, bez závěru. Nacházeli jsme po cestě karabiny, které pohazovali naši vojáci a nechtěli je nechat okupantům k použití. Když jsem dorazil do Jasiny, právě sem přijížděla (bylo to druhý den, 16. března) maďarská cyklistická jednotka. V ústrety jim šli Poláci. Vítali se na náměstí. Pro nás to byl smutný a neradostný den.“

Ze čtrnáctitisícové Jasiny byly celé čtyři tisíce obyvatel maďarské národnosti: „Měli samozřejmě navrch, začali se nám posmívat a dávat najevo, že oni jsou teď pány apod.“ Místní obyvatelé tyto kolaboranty nazývali „švábi“.

Mladí muži na okupovaném území museli každý týden v sobotu absolvovat předvojenskou výchovu. Instruktory jim dělali místní Maďaři: „Někteří se nad námi povyšovali a zneužívali toho.“ Maďarští okupanti však postrádali dostatek instruktorů. Vybírali si proto i z místních vzdělaných chlapců. „Samozřejmě jsem se dostal taky mezi tyto budoucí instruktory.“ Dimitrij Popjuk tedy proti své vůli musel absolvovat výcvik:

„Zúčastnil jsem se výcviku a napadlo mě, že při něm budu dělat naschválnosti. Tak jsem prováděl místo vpravo bok schválně špatně, čímž jsem vyvedl z míry dotyčného instruktora. On to už nevydržel, přišel a dal mi pohlavek. Mě to samozřejmě vyprovokovalo – to mi bylo 19 roků, cítil jsem se silný, tak si takové věci nenechám líbit – a vrátil jsem mu to. Až mu spadla lodička na zem. Začal křičet o pomoc. Začali se srocovat maďarští chlapci, účastníci výcviku. Když zjistili, o co se jedná, a poněvadž nás tam byla značná převaha, tak k žádné rvačce nedošlo. Ovšem instruktor mi přikázal, abych ho následoval. Nedaleko toho cvičiště (asi 2 km) bydlel v nájmu velitel celého toho soustředění, plukovník maďarské armády. Vedl mě k němu a snažil se, abych šel – strkal mě před sebe. Já z obavy, aby mě nenapadl zezadu, jsem se nedal a šli jsme vedle sebe. Až k němu. Byl to náhodou byt našeho školníka z měšťanské školy. Došli jsme tam, a když jsme byli už před vraty, tak mně chtěl zase násilím dát pohlavek nebo něco – prostě se po mě sápal. Já jsem ho vzal v podpaždí. On byl takový chudák, že jsem svými prsty málem obejmul jeho paži. Opřel se o vrata. Ta náhodou nebyla zajištěná z druhé strany, otevřela se, já jsem ho pustil a on spadl na dvůr a začal naříkat. V tom vyšel ten plukovník, ptal se, co se děje. On si mu postěžoval, že jsem ho napadl. Ale že on to vyprovokoval, to neřekl. Plukovník řekl, abychom počkali. Vzal si uniformu, poučil mě, ukázal mi pistoli – abych se nepokusil o útěk. Že v tom případě by byl nucen použít zbraň.“ Nakonec jej dovedl na četnickou stanici. Kvůli rozruchu mezi místními ho však raději zavřeli na městském úřadě. „Plukovník držel v jedné ruce pistoli a druhou, pravicí, mi vlepil políček. Řekl: ‚Ty komunistická svině!‘ To mě málem vyprovokovalo a moc jsem se držel, abych mu to nevrátil.“  Večer pana Popjuka však propustili – na přímluvu a díky úplatku otce.

Ve výcviku instruktorů už potom Dimitrij Popjuk nepokračoval. Musel pracovat. V srpnu 1940 dostal obsílku k vojenskému soudu. Před několika měsíci však byl již odsouzen k podmínečnému trestu za nepravidelnou docházku na výcvik. „Tak jsem nečekal na doručení obsílky. Domluvili jsme se během dvou dnů s kamarády a rozhodl jsem se opustit domov a ilegálně jsem přešel k Sovětům.“

V Sovětském svazu

Na cestu z Jasiny do Vorochty na západní Ukrajině se vypravili čtyři muži a jedna žena. Ve Vorochtě bydlel strýc pana Popjuka. „Byl povoláním hajný.“

„Jako naschvál jsem potkal jednoho z instruktorů, který mě znal.“ Vymluvil se však, že jde pouze navštívit strýce. Další z překážek – četnickou hlídku – pak překonal tím, že se vydával za svého stejně starého bratrance, jenž na západní Ukrajině skutečně žil.

Ačkoliv byli poté uprchlíci varováni místním Ukrajincem před sovětským přístupem k cizincům, nedali se k návratu přemluvit. „Nechtěli jsme tomu věřit a trvali jsme na tom, aby nás dovedl na pohraniční stráž.“ Nakonec je však Sověti skutečně zatkli a navečer transportovali do města Nadvirna. „Je to větší městečko… Tam soustřeďovali přeběhlíky.“

Sovětské vězení

„Vyslýchal nás kapitán NKVD. Odkud jsme, kdo jsme, co se u nás děje, jak se chovají okupanti atd.… Co jsem věděl, tak jsem řekl.“ Později se dozvěděl, že tento důstojník měl zájem získat pana Popjuka jako informátora. Pamětník se však nechtěl odloučit od rovněž internovaných přátel a tak byl spolu s nimi převezen do Stanislavova.

„Bylo nás tam víc přeběhlíků z Podkarpatské Rusi. Zavřeli nás do takové sklepní místnosti pod úrovní chodníku. Bylo nás kolem 120 osob v místnosti. Nebyla tam žádná voda, žádné větrání, nic. Jenom jsme přes okýnka, která vedla k chodníku, viděli, že tam chodí lidé – že se nacházíme ve sklepní úrovni níž pod přízemím. Tam jsme byli od srpna (1940) až do podzimu. Nevěděli jsme, jaký je den, datum apod. Nedalo se tam dýchat. Byla to sice větší místnost, ale když jsme lehli, tak jsme byli jeden vedle druhého jako sardinky. Leželi jsme na holé dřevěné podlaze, žádná sláma nebo slamníky. Leželo se v tom, co kdo měl na sobě. Já měl roztrhané a proležené kalhoty a košili. Špinavé, zavšivené. Na bocích, na loktech, na kolenou a kyčlích jsme měli mozoly od tvrdé podlahy. Stravování bylo, že nám dávali třikrát denně – ráno čaj a kousek chleba, v poledne fazolovou nebo čočkovou polévku, večer zase polévku. S tím, že sud polévky zatlačili za dveře, zavřeli, nechali tam naběračku. Každý měl nějakou nádobu a teď se všichni hrnuli, každý chtěl být vepředu, aby na něj nezůstala jen voda. Byly kolem toho zmatky. Zároveň tam nebyly toalety, ale ve druhém rohu byl sud, to se chodilo na potřebu právě tam. Masa lidí, malý prostor, to ovzduší – to bylo úplně zničující!“

Nakonec byl odsouzen ke třem letům v pracovním táboře. „Byl jsem šťastný, že se dostanu z toho vězení. Tak jsem nakonec i poděkoval za rozsudek.“ Následně byl tedy převezen do „Devátého lágru“ nacházejícího se již za polárním kruhem. „Ani nevím, kolik dní nebo týdnů jsme jeli vlakem.“

Pracovní tábor – „Bylo tam takové pořekadlo: Nebe a Zemi stvořil Bůh. Archangelskou gubernii stvořil Čert. Tam je třináct měsíců zimy a zbytek léto.“

„Byly tam dřevěné baráky. Nevím kolik. Mohlo tam být několik desítek – pro několik tisíc vězňů různého složení: od zlodějů, vrahů, politických vězňů až po přeběhlíky. Různé národnosti. Většinou Rusové, Ukrajinci, dost Řeků.“

Pobyt v pracovním táboře se vyznačoval vyčerpávající prací po celý týden. „Jednou z nedostatku jídla, vitamínů atd. nastala situace, že jsem najednou přestal vidět. Když se začalo odpoledne, k večeru stmívat, tak jsem neviděl. Když mě pak nechali několik dní, že jsem nemusel do práce a chodil na ošetřovnu, kde jsem dostával rajský protlak, tak jsem během čtrnácti dnů zase začal vidět a zase šel do práce. Ovšem pak to mělo následky. Nedostatek jídla, vitamínů, pak jsem nemohl vyjít ani tři schody do baráku. Už na třetím jsem musel zůstat stát. Měl jsem strašné bolesti v zádech a přestal jsem ovládat nohy. Stejně jsem musel chodit na cvičení, protože kdo nešel do práce, byl zavřený a tam dostával jen 200 gramů chleba a vodu. To bylo ještě víc vysilující. Takže pokud to šlo a mohl jsem se hýbat, tak jsem do práce šel. Až to dopadlo tak, že při návratu z práce jsem před bránou do lágru ztratil vědomí a upadl jsem. Nevím jak, až teprve třetí den jsem se probral v nemocnici, a to při situaci, když mě zdravotní sestra krmila nějakou polévkou nebo bujónem, která mi strašně chutnala.“ 

„Důvodem, že jsem ztratil vědomí, byl těžký zánět pohrudnice a oboustranný zánět ledvin. Měl jsem štěstí, že jsem neměl vodu na plicích.“ Přesto strávil po nemocnicích přibližně půl roku svého života. „Pečovali o mě jako máma o své dítě.“

Pan Popjuk vzpomíná na zdejší hlavní lékařku Annu Ivanovnu, původem německou abatyši. Byl to „ohromný člověk“. Ve svých vzpomínkách obdivuje zejména její schopnost léčit pacienty i bez dostatku léčiv.

Po svém uzdravení pomáhal při práci v nemocnici.

K československé vojenské jednotce

„Že se československá jednotka organizuje na území Sovětského svazu, jsem se dozvěděl během roku 1942, a sice během léta nebo na jaře.“ Na podzim toho roku se tedy přihlásil i Dimitrij Popjuk. „Já, poněvadž jsem byl uznán jako 75% invalida, tak mě komise neuznala jako schopného a řekli mi, že invalidy na frontu nepotřebují, co by s nimi dělali, když mají dost raněných.“

Uprosil však nakonec vojenské úředníky, kteří jej zařadili do skupiny určené k přesunu do Buzuluku. Musel přitom zatajit svou invaliditu. Transport trval skoro celý měsíc. Budoucí vojáci přitom většinu nově přiděleného oblečení vyměnili za jídlo. „Do Buzuluku jsme dojeli pomalu v trenýrkách.“

V Buzuluku

Do Buzuluku pan Popjuk dorazil v prosinci 1942 a odveden byl na Nový rok 1943. „Ovšem při odvodu byly zjištěné problémy s plícemi a srdcem. Po těch velkých a dlouhodobých horečkách (co trvaly přes půl roku) jsem měl rozšíření pravé srdeční komory a arytmii.“

Z těchto důvodů byl přemístěn do karantény, a ne do kasáren mezi ostatní vojáky připravující se k odjezdu na frontu. Panu Popjukovi se to však nelíbilo a jednou večer z karantény uprchl a snažil se dostat dovnitř do kasáren. Nakonec byl však zadržen dozorčím důstojníkem. Ten se ale nechal přemluvit. Pan Popjuk byl nakonec zařazen do protitankové roty, kde sloužil jako pomocník střelce.

Ve své rotě se sešel i s kamarády ze sovětského tábora. Například na Alfréda Mruska velmi intenzivně vzpomíná: „Byla to zvláštní povaha. Byl to amatérský boxer. Třeba začal do zdi nebo do palandy boxovat, až mu tekla krev z kloubů. Anebo vykládal osud z ruky.“ Rovněž při jeho vysazení v Berouně, vzpomíná si pan Popjuk, provedl neuvěřitelný kousek. Dozvěděl se totiž, že jeho manželka žije s jiným mužem. Prošel celým městem, aniž by byl zpozorován německými hlídkami a v pořádku se vrátil. Také na frontě přitahoval pan Mrusek velkou pozornost – díky jeho schopnostem „věštit“ z rukou vždy přilákal místní obyvatele. „Byla tam fronta. Přinášeli, kdo co mohl. Slepice, vajíčka, kuřata atd. My jsme se samozřejmě díky němu přiživovali.“

Výcvik a výzbroj

V zimě roku 1943 absolvoval Dimitrij Popjuk jen krátký výcvik z důvodu až padesátistupňových mrazů. „Jenom pár dní jsem byl na výcviku. Hlavně střelba, hod granátem, jízda na lyžích.“

Protitankovou pušku dostal do rukou ale až na frontě. Lehčí ze dvou druhů pušek vážila bez nábojů a granátů 17 kilogramů. „Museli jsme se v nesení pušek střídat. Stala se mi taková příhoda, za kterou jsem se pak styděl. Zpozoroval jsem, že můj střelec Jan Mačuga mě šidí. Kousek nesl a hned mi ji dal. Naštvalo mě to a vrhl jsem se na něj, že ho potrestám. Ovšem on se pode mnou zhroutil. Tak jsem viděl, že opravdu nešvindluje a je na tom špatně stejně jako já. Tak jsem se mu omluvil.“ Poté si tankoborníci své úseky odpočítávali podle míjených telegrafních sloupů u silnice. Do Sokolova stejně přišli až s jednodenním zpožděním.

K znehybnění tanku bylo nutné trefit buď článek pásu, anebo střelit mezi věž a tělo tanku a tímto zabránit jeho otáčení. Zbraň však byla účinná jen do 200 metrů. Pokud se tank přiblížil, bylo nutné jej zneškodnit hozením granátu před pás. „Od třiceti metrů měl hluchý prostor – neviděl, nemohl sklonit kulomet a vyřadit tankoborníka.“ Další možností bylo hodit na tank tzv. molotovovův koktejl.

Bojová činnost u protitankové roty

„U Bílé Cerekve jsme měli velké ztráty. Měli jsme tam zabránit v ústupu německým jednotkám, které ustupovaly pod náporem Rudé armády. Dostali jsme se, celkem bych řekl, beze ztrát a šťastnou náhodou do prostoru na takovou pláň, kde jsme měli přehradit ústup německým jednotkám. Ovšem bylo to zrovna na Silvestra, na Nový rok. Byla třeskutá zima a zmrzlá půda. Neměli jsme čas ani možnost se tam zakopat. Země byla jako kost. Než jsme stačili zaujmout nebo aspoň vybudovat zběžnou obranu, tak nás překvapily ustupující jednotky. Tanky, které vyrazily a spustily palbu. Když pěchota nebyla zakopaná, daly se naše jednotky prakticky chaoticky na ústup. Tanky do toho začaly střílet. Byly velké ztráty, ale mohly být větší. Štěstí bylo v tom, že tanky měly průbojné náboje, a ne tříštivé protipěchotní. Ovšem jak ten dav ustupoval, tak kde proletěl náboj z tanku, tak tam se udělal průsek. Dav utíkal dál a lidi ranění, mrtví, kusy těl zůstávaly na sněhu. Asi tři kilometry se ustupovalo, když pak tanky odrazilo sovětské dělostřelectvo. Tam se mi stalo, že přímý zásah z tanku dostal člen mé čety – střelec. Byl středního vzrůstu, nejlepší střelec v četě, řekl bych v rotě. Dostal přímý zásah a úplně se ztratil před mýma očima a zůstala tam jen puška. Na mě to tak zapůsobilo, že jsem si říkal, že musím aspoň jeden tank vyřadil s jeho puškou. Vzal jsem ji a mířil jsem. Jenže to byly tanky přes 200 metrů vzdálené. Pěchota už byla daleko vepředu. Už takový kilometr, skoro dva ustoupila. A v tom, nevím, kde se vzal, velitel roty ppor. Mautner. Říkal: ‚Dimitriji, co tady blbneš? Pěchota je pryč. Tady už nic nepořídíš. Nechej toho a koukej mazat!‘ Utíkal dál. Viděl jsem, že už nic nezmůžu. Akorát jsem vyndal závěr, zahodil do sněhu a utíkal jsem k stohům. Možná takových 50 metrů od stohu jsem dohonil politického pracovníka praporu, osvětáře, ppor. Benedikta. Starší člověk, už mu bylo asi kolem 50 roků. Doběhl jsem ho, on v kožichu šel ve sněhu, který byl až po kolena. Byl jsem mladší a mohl jsem ho předběhnout. Ovšem byli jsme spolu v osvětovém kurzu, tak jsem ho považoval za kamaráda. Neměl jsem to svědomí, abych ho nechal a utíkal dopředu. Utíkal jsem za ním. Teď z jedné strany střílely tanky na pěchotu a z pravé dva těžké kulomety. Když už to nebylo na dostřel, tak střílely po nás. My jsme utíkali. Kolem se prášilo. Dokonce si dali svítící náboje. Odnesl to bohužel Benedikt. Byl jsem jediným svědkem, kde padnul. Najednou se svalil, já ho otočil. Zachroptěl, cuknul sebou a bylo po něm. Věděl jsem, že tam zůstanu taky. Protože tanky byly odražené a vracely se ke stohům. Nechtěl jsem být přejetý, tak jsem utíkal.“ Po dlouhém vyčerpání však spadl do německého protitankového příkopu, kde se uchránil před útočícím tankem. Vrátil se do Sověty obsazené vesnice. Zde zjistil, že u své jednotky už byl zapsán na seznamu padlých. „Měl jsem na dvou místech prostřelenou čepici… V plášti jsem měl několik děr. Ale co bylo nejhorší – sáhnu do kapsy, kde jsem měl granát. Začal se z toho sypat žlutý prášek.“ Granát však stihl zavčas odhodit. Ihned poté explodoval. „Měl jsem štěstí,“ hodnotí vypjatou situaci zpětně.

Náročný postup se však naštěstí neopakoval při bojích o Kyjev: „Do Kyjeva jsme dorazili v poledne. Celkem bez nějakého odporu.“ Zde však Čechoslováci ztratili asi desítku tankistů, kteří ukořistili denaturovaný líh a po jeho požití zemřeli.

U hloubkového průzkumu

Po bojích u Kyjeva byl Dimitrij Popjuk převelen k 18. výsadkové armádě. „Najednou jsem byl povolaný na zpravodajské oddělení s nabídkou, zda bych byl ochoten plnit zvláštní úkoly v týlu nepřítele. Samozřejmě jsem s tím souhlasil.“ Byl tedy poslán na západní Ukrajinu, kde byl přidělen jako velitel k hloubkovému průzkumu. Z brigády si sám mohl vybrat dobrovolníky do své skupiny.

„Třikrát se nám podařilo překročit frontu v Karpatech. Pronikli jsme do týlu a zjišťovali postavení Maďarů.“

Při posledním průzkumu se Popjukově skupině podařilo proniknout až 100 km za frontu, kde se pokusili navázat kontakt se slovenskou jezdeckou jednotku. „To by bylo terno, kdyby se nám je podařilo získat.“ Čechoslováci však nechtěli riskovat přechodem před rozbouřenou řeku. Nakonec byli udáni jedním civilistou. Museli tedy ustoupit před nepřátelskými vojáky, kteří na místo v zápětí dorazili. „Chtěli nás obklíčit.“ Během ústupu však pana Popjuka maďarský voják dokonce přes pistoli v kapse postřelil. Zranění však naštěstí nebylo vážné.

Během cesty pak zpozorovali maďarskou jednotku budující opevnění. Aby se zvládli vrátit přes frontu, museli jít přímo. „Říkal jsem: ‚Ne! Tak, chlapci, nedá se nic dělat. Pětadvacet kilometrů máme před sebou. Abychom to za tu krátkou noc překonali, nemůžeme čekat do setmění, musíme projít teď za dne. V rojnici. Připravit samopaly! Nesmíte zpanikařit. Budeme se tvářit, jako že jsme předvoj!‘ … Člověka nic jiného nenapadlo. ‚V klidu! Když někdo zpanikaří, zastřelím! Když já nevydržím, tak mi udělejte to stejné! Někdo tady zůstane, chlapci, ale někdo určitě zůstane naživu a zprávy, co jsme získali, donese do štábu.‘ Já jsem šel uprostřed. Říkal jsem: ‚Vy hlídejte vpravo! Když nás nechají projít, tak projdeme, ale v klidu – abychom se neprozradili, že máme strach větší než oni. Kdyby šli po zbraních, poněvadž je mají v kozlu, tak bude zmatek. Ti, co jste na krajích, házejte granáty, ostatní ze samopalu, nohy na ramena a co nejrychleji na druhou stranu. Snad se nám někomu podaří přeběhnout.‘ Co se nestalo. Byli jsme už takových asi 50 metrů z lesa. V rojnici. Moc dobře nám nebylo. Jejich zpěv utichl. Ticho bylo takové, že kdyby letěl komár, tak jsme ho slyšeli. Oni koukali na nás, my na ně. Prošli jsme a už jsme byli takových sto metrů od nich. Pořád jsem koukal, co dělají. Ti chlapi, co nesli trám, s ním zůstali stát. Další na nás hleděli. My na ně… Pak jsem dal povel: ‚Poklusem!‘ Už jsem to nevydržel. Vletěli jsme do lesa, k takovému potoku jsme seběhli, že jsme nezůstali hned na kraji. Udýchaní samozřejmě. Teprve za 20 minut se ozvala palba na celé čáře fronty třetího pásma – ze všech zbraní, jaké měli. Kulomety, samopaly, atd.“

První a poslední seskok

Pro nebezpečnost operací byli pak vojáci z průzkumných misí staženi. Byli pak přiděleni k Rudé armádě.

V době Slovenského národního povstání byl pan Popjuk poslán do Moskvy jako velitel partyzánského oddílu pomáhajícího SNP. „Než jsme absolvovali ten dvouměsíční kurz, tak se povstání zvrátilo. Tak nás neposlali.“ Až v březnu 1945 byl přesunut do Krosného, kde se připravovaly výsadky do protektorátu. Zařazen byl do skupiny Národní mstitel. Po výsadku měli jednotliví členové skupiny působit samostatně a provádět zpravodajskou činnost. „Bylo to prováděno bez výcviku. Z toho důvodu, říkali Sověti, že první seskok absolvuje každý. Dost lidí ale nemá odvahu to opakovat.“

„Při výsadku došlo ke ztrátám. Byli jsme prozrazeni a byly proti nám nasazeny německé ozbrojené složky. Ztratili jsme pět lidí.“ Vysazeni byli na Mělnicku, kde pan Popjuk zůstal u partyzánského oddílu jako zpravodajský důstojník. Zde působil až do osvobození Československa. Jeho krycím jménem byl nejdříve pseudonym Vladimir Trutenko, poté nadporučík Vladimír Novák. „Až vloni jsem se dozvěděl, že jsem tuto hodnost skutečně měl.“ Domníval se totiž, že hodnost nadporučíka byla pouze součástí kamufláže.

Konec války

Po válce dostal dovolenou a vrátil se domů. „Dozvěděl jsem se smutnou zprávu, že zemřel můj bratranec Michal Popjuk, za kterého jsem se předtím vydával.“

„V té době zrovna probíhal plebiscit na Podkarpatské Rusi. Bylo to v srpnu 1945. Protestoval jsem proti formám, v jakých to probíhalo. Navrch měli Maďaři a kolaboranti. Ti cítili větší nebezpečí, když bude země připojena k Československu, než když připadne Sovětskému svazu.“

Po návštěvě domova se Dimitrij Popjuk rozhodl cestovat na štáb IV. ukrajinského frontu, který byl až u Vídně. Jel tedy vojenským nákladním transportem. Jeho nákladní vůz se ale srazil s jiným vozidlem. Pan Popjuk byl zraněn a probral se až po třech dnech ve vojenské nemocnici. „Tam jsem byl skoro tři čtvrtě roku. Vrátil jsem se až v dubnu 1946.“

Vzhledem k situaci na Podkarpatské Ukrajině se rozhodl odejít do Československa, kde sloužil až do svého odchodu do penze v roce 1976 v armádě.

Na základě podkladů Jana Šmída zpracoval v roce 2009 Jan Čížek.