Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Popelková (* 1931)

• 1931 – narozena v Hrotovicích

• 8. května 1945 – tragédie v Hrotovicích, 114 obětí

• 50. léta – vzdělání od řádových sester v Jaroměřicích, posléze rodinná škola v Brně

• 1953 – sňatek

• 1955, 1960 – narození dětí

• 60. léta – život v Uherském Hradišti, práce v sociální oblasti

• 1969 – potíže ohledně náboženského přesvědčení

• práce u tehdejších Státních lesů, zámeček v Židlochovicích, lovy a setkávání tehdejších představitelů moci

• 1988 – návrat do Hrotovic

• úmrtí manžela

Nejhorší bylo to ticho druhý den

Hrotovice na Vysočině se v prvních písemných zmínkách objevily na listině Přemysla Otakara I. z roku 1228. Dnes jsou městem a mají zhruba 1800 obyvatel. Do české historie 20. století se zapsaly tragédií, která se udála 8. května 1945. O život při ní přišlo 114 tamních obyvatel. Dodnes událost každoročně přináší smutek těch, kteří tragédii přežili. Patří k nim i Marie Popelková. „Pořád vidím plno raněných a mrtvých. Nejhorší bylo to ticho druhý den, pořád to mám v sobě, hrozné ticho. Všude ležely mrtvoly... Ty krvavé stopy tam pak polévali vápnem, aby se to dezinfikovalo.“ Kromě této tragédie vzpomíná Marie Popelková ve svém vyprávění i na různé příběhy z Hrotovic za druhé světové války a také na některé neblahé dopady komunistického režimu na její rodinu.

Nacisté tatínkovi zavřeli obchod a poslali ho na nucené práce do Ostravy

Narodila se 30. srpna 1931 do rodiny hrotovického řezníka Jana Cafourka. Vyrůstala se starším bratrem Janem. Maminka Marie pracovala v domácnosti a v rodinném obchodě. Při vzpomínkách na dětství vypráví Marie Popelková mimo jiné také o cvičení v Sokole. „Měli jsme sokolovnu. Kdysi tu působil doktor Kopl a jeho žena zavedla různé zábavy a také cvičení v Sokole. (...) Jinak jsme jako děti pomáhaly rodičům. Hodně jsme pracovaly. Kačeny jsme vyháněly na trávu a na poli jsme zavazovaly snopy.“ Vzdělání získala pamětnice postupně v obecné škole, u řádových sester v Jaroměřicích a v rodinné škole v Brně. Hrotovický dům, kde vyrůstala, stál u hlavní cesty. Marie Popelková tak vzpomíná na začátek okupace jako na děsivý zážitek. „Jezdily pořád tanky a auta. Bylo to hrůzostrašné. Schovávali jsme se v pokoji, aby nás nikdo neviděl.“ Tatínek velmi brzy po nacistické okupaci přišel o své řeznictví. „Zavřeli mu obchod a poslali ho na nucené práce do Ostravy. Jednou ale přijel domů na dovolenou a s maminkou dávali dohromady peníze. Později jsem se dozvěděla, že je dal jednomu lékaři. Ten ho pak uznal nemocným a tatínek se už do Ostravy nemusel vrátit.“ Rozmanitý kulturní a společenský život Hrotovic s příchodem nacistů ustal. I když oproti dalším obcím a městům zůstaly Hrotovice i za války městem s kulturními a sportovními událostmi.¹ Z náboženských slavností se zachovalo především slavení nedělí a Božího těla. Marie Popelková připomíná i židovské sousedy. „Židé tu nebydleli, jen pan Redeler. Jeho dcera se mnou chodila do školy. Pana Redelera jsem pravidelně viděla s židovskou hvězdou na klopě. Zavřeli ho a už se nevrátil.“

Německé rodině, která za války místním pomáhala, se Hrotovičtí po osvobození zle odvděčili

Hrotovice patřily za druhé světové války k Protektorátu Čechy a Morava. Po odstoupení Moravského Krumlova a Znojma německé říši byly do Hrotovic v roce 1938 přemístěny všechny úřady. Vytvořil se tak velký soudní okres Hrotovice. Od roku 1939 fungovalo v Hrotovicích protinacistické odbojové hnutí organizované Sokolem.² V této souvislosti vzpomíná Marie Popelková na rodinu Lohniských. Aktivně se do odboje zapojili a zaplatili za to svým životem. „Měli hodně dětí a místní cukrárnu. Pamatuju se, jak tam přišli Němci. Pana Lohniského zatkli a odvezli, na jeho ženu byli velice zlí... Lohniští byli velmi slušní a pracovití, za nacistů hodně zkusili.“ Jako další příběh z Hrotovic za druhé světové války uvádí pamětnice osud pana Anderleho a jeho rodiny. Jednalo se o německou rodinu, která prý za války pomohla mnoha místním obyvatelům. „Vlastnili dva hotely. Když přišli Němci, tak za ním jako za Němcem často chodilo gestapo. Vyptávali se ho na různé lidi. Pan Anderle všechny pak varoval, aby se schovali, že se na ně Němci vyptávali. Po osvobození se k rodině Anderlovým ale Hrotovičtí nezachovali dobře. Jeho ženu znásilnili, oba je zavřeli a pak jim rozkradli všechen majetek. (...) S jedním z jejich synů jsme se později potkali ve Vídni.“

Živí, povězte, proč jsme umírali

Vzpomínky na osvobození Hrotovic v květnu 1945 se už dvaasedmdesát let pojí se 114 jmény místních obyvatel, kteří zemřeli ve chvíli, kdy šli na hrotovické náměstí s úlevou vítat své osvoboditele. „Tehdy jsme byli doma, ale začaly jezdit tanky. Sbalili jsme se a šli jsme ke hřbitovu a pak do lesa. Střílelo se. Potkali jsme souseda, který nám nabídl, že se u něj máme schovat. Ve stráni měl vysekanou místnost, jeho rodina tam byla schovaná. Tak jsme šli, chlapi chodili ven kouřit... Asi ve 12.30 se ozvala strašná rána... Dodnes to vidím, tatínek se podíval a pořád říkal: ‚Něco se stalo, něco se stalo.‘“ K tragické události došlo v důsledku úmrtí ruského vojáka, který padl na křižovatce u Slavětic a nemohl podat zprávu o situaci fronty v Hrotovicích. Ruské letectvo bombardovalo poslední části ustupující německé armády. Mezitím už Hrotovicemi projížděl předsunutý oddíl Rudé armády. Pozemní vojsko mělo vyčleněné vojáky, kteří hlídali, aby nedošlo k bombardování vlastních vojsk.³ „Toho padlého vojáka na křižovatce nikdo nevystřídal. Rusové z letadel viděli hodně lidí na náměstí a mysleli si, že jsou to Němci. Nikdo jim nedal vědět, že už je vesnice osvobozená. Tak shodili bomby... Jedna padla před zámek a vytvořila takový lavor... Lidé šli na náměstí, protože předtím se začalo z rozhlasu radostně hlásit, že jsme osvobození, že všichni mají jít na náměstí a vítat osvoboditele.“ Na Hrotovice padly tehdy celkem tři bomby. Jedna do prostoru panské zahrady, druhá do prostoru za zámkem a třetí přímo na náměstí. Ranění se převáželi do nemocnice do Ivančic, mnoho jich ale cestou zemřelo.⁴ Mezi oběťmi byly i desítky vojáků Rudé armády. „Můj pozdější manžel šel také na náměstí, s bratrem. Ten ho ale poslal pro pití domů. Díky tomu můj manžel přežil. Jeho bratrovi to roztrhalo břicho. Vezli ho ještě do nemocnice do Ivančic, ale nepřežil to. Vykrvácel.“ Tři dny po tragické události se pod širým nebem na společné mši konalo poslední rozloučení se všemi padlými. Mrtvé jejich příbuzní ukládali buď do rodinných hrobů, nebo do hromadného hrobu na hřbitově Československé církve husitské. „To lidské ticho druhý den bylo příšerné. Nechodilo se, nedělalo se, nemluvilo se...“ Každý rok Hrotovičtí vzpomínají na ty, kteří padli v den, kdy se svět začal radovat z konce druhé světové války. Oběti hrotovické tragédie připomíná od roku 1947 pomník na stěně zámku. Jména padlých uvozuje nápis: Živí, povězte, proč jsme umírali.⁵ 

Manžela komunisté označili za syna kulaka a vyhodili ho ze školy

Po válce se Marie Popelková vrátila do školy. „Vše se znovu objevilo. Slavnosti, Sokol, obnovily se různé aktivity. Všude panovala ohromná atmosféra. V roce 1948 jsem cvičila v Praze na všesokolském sletu. Politické souvislosti si nepamatuji. U nás se o politice nemluvilo. Tatínek si po válce opět otevřel řeznictví, po roce 1948 mu ho ale zase vzali komunisté. Ani tak si nepamatuju, že by rodiče doma na komunisty nadávali. Stejně tak tomu bylo, když se v Hrotovicích vytvářelo JZD a lidé byli nuceni vstupovat do družstva.“ V roce 1953 se provdala. Postupně se manželům Popelkovým narodily dvě děti. Přestože rodina podle jejích slov nikdy aktivně proti komunistickému režimu nevystupovala, měla s ním, kromě zákazu živnostenské činnosti tatínka, i další negativní zkušenosti. Manžela pamětnice komunistický režim vyloučil z vysokoškolských studií. Byl totiž označen za syna kulaka. Termín kulak se začal používat jako hanlivý koncem roku 1948 a v politické terminologii se udržel až do osmdesátých let.⁶ Manžel později studia dokončil. „Po vyhazovu v roce 1952 se dostal k jednomu ševci, který postupně získal vedoucí funkci u Lesů, protože byl komunista. Manžela si oblíbil, a tak mu pomohl, aby mohl dostudovat.“

Prý jsem nedůvěryhodná, chodím do kostela a dávám děti do náboženství

Když se rodina v roce 1955 přestěhovala do Uherského Hradiště, působila Marie Popelková v sociální oblasti. Na události srpna 1968 si vzpomíná v souvislosti s telefonátem od známé, která ji upozornila, že se něco děje. „Seděli jsme pak s manželem v kuchyni a přišla za námi dcera a říká: ‚Mami, co jsme jim udělali? Proč jsou tady tanky?‘“ Vývoj politiky po sovětské okupaci Československa si Marie Popelková uvědomila o rok později. V roce 1969 se s rodinou stěhovali do Židlochovic, kde posléze s manželem pracovali u tehdejších Státních lesů. Před stěhováním zašla za svým tehdejším vedoucím na sociálním odboru v Uherském Hradišti a oznámila mu, že dává výpověď. „Řekl mně, že mám štěstí, že jdu sama, že jinak by mně tu výpověď musel dát sám. Prý proto, že jsem nedůvěryhodná, že chodím do kostela a dávám děti do náboženství.“ V Židlochovicích pracovala jako sekretářka ředitele a její manžel dojížděl za prací do Brna. „Na zámeček tam tehdy hodně jezdili ‚papaláši‘ z Prahy. Měli tam různé srazy, na lovy se sjížděli. Bylo dobře vidět, že se z komunistů vytvořila jakási umělá elita. Měli na vše právo. I ministři se tam sjížděli.“ Ani v Židlochovicích pamětnice neskrývala své náboženské přesvědčení, ale do problému se v souvislosti s ním už nikdy nedostala. Docházka do hodin náboženství ale zkomplikovala později přístup ke vzdělání jejím dětem. 

Marie Popelková se s manželem v roce 1988 vrátila do rodných Hrotovic. Svobody po roce 1989 si však dlouho společně neužili. Manžel brzy zemřel. Pamětnice se nyní těší z dětí a vnoučat.

1) http://hrotovice.cz/z-nbsp-historie/ms-31849/p1=31849

2) http://hrotovice.cz/z-nbsp-historie/ms-31849/p1=31849 

3) http://www.hrotovice.cz/osvobozeni-hrotovicka-tragedie/ms-31810

4) http://www.hrotovice.cz/osvobozeni-hrotovicka-tragedie/ms-31810

5) http://www.hrotovice.cz/osvobozeni-hrotovicka-tragedie/ms-31810

6) https://www.ustrcr.cz/uvod/citanka-kolektivizace/obrazy-propagandy/pojem-kulak-a-vesnicky-bohac/