Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. MUDr. PhDr. Jan Poněšický Ph.D. (* 1943)

• narozen 3. října 1943 v Praze

• dětství prožil v Českých Budějovicích

• v roce 1967 ukončil studium na LF UK v Praze

• na jaře roku 1968 založil pobočku KAN v Českých Budějovicích

• v roce 1969 dostal výpověď ze zaměstnání za realizaci výstavy fotografií k výročí okupace

• v letech 1969–1971 souzen za protistátní činnost v rámci svého působení v KAN

• od roku 1970 lékařem v psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích

• v roce 1976 ukončil dálkové studium psychologie na FF UK v Praze

• v roce 1977 emigrace do západního Německa

• od roku 1977 lékařská, pedagogická a vědecká činnost na německých klinikách a léčebnách

• po roce 1989 vede psychoterapeutické výcviky a je pedagogicky činný také v ČR

Životní cesta Jana Poněšického mohla být mnohem snazší, nebýt nezkrotné věrnosti svým zásadám, s nimiž jako mladý lékař vstoupil, v čase „pražského jara“, do politiky. V roce 1969 přišel za své pevné postoje o práci, znemožněn mu byl i další odborný rozvoj. Po emigraci se mu stalo novým domovem Německo, kde po mnoho let úspěšně působil na psychiatrických a psychosomatických klinikách. Na jedné z nich našla v 80. letech azyl také Věra Čáslavská. Po sametové revoluci rozšířil své pedagogické působení i na Českou republiku, kde přednáší na fakultách a vede psychoterapeutické výcviky.

Pod věží Daliborky

Jan Poněšický se narodil 3. října 1943 v Praze jako druhý syn manželů Jana a Věry Poněšických. Starý selský rod Poněšických, od 15. století hrdý nositel erbu, sídlil v Červeném Újezdci v jižních Čechách a do jeho vlastnictví patřila obec Poněšice s velkou oborou. V 19. století rod postihlo neštěstí, majitel panství oslepl a svůj majetek byl nucen odprodat hlubockým Schwarzenbergům.

Potomek starého rodu, pamětníkův tatínek, byl jediným synem lesníka ze statku na Červeném Újezdci. Ve škole prospíval výtečně a na doporučení místního kněze byl poslán na studia, která dovršil na lékařské fakultě v Praze. Tam, již jako mladý lékař, čekával pod okny Daliborky na svou vyvolenou dívku Věru.

V Daliborce bydlela úřednická rodina státního rady Dostála. Jeho čtyři synové a dcera Věra byli vychováváni ve svobodném masarykovském duchu, od své maminky získali také silné sociální cítění. Navzdory nepřízním doby dopřáli rodiče svým dětem výborného vzdělání, pamětníkova maminka vystudovala medicínu a zubní lékařství.

Rodina a válka

Po svatbě našli novomanželé Jan a Věra Poněšičtí domov na Lineckém předměstí v Českých Budějovicích, kde si založili lékařské praxe. Přestože svět sužovala válka, manželé prožívali radost z narození svých synů, v roce 1941 Jiřího a o dva roky později Jana, jehož maminka přivedla na svět v Praze. Rodině se však nevyhýbaly ani vypjaté okamžiky. Maminka vzpomínala, že do její zubní ordinace přicházeli také němečtí vojáci. „Často se jí chvěly ruce, když tam přišel nějaký Němec a říkal: ‚Když mi to nespravíte, tak vás zastřelím.‘“ Některá traumata si pamětník nese stále: „Když byly nálety, tak mě maminka dala do necek a utíkala se mnou dolů do sklepa. Dodneška mám hrůzu ze sirény.“

Ve svém prvním roce překonal, díky pohotovému zásahu rodičů, nebezpečný zápal plic. Tehdy tatínek mamince poručil udělat křenové placky, ty dali dítěti na hruď, a aplikovali strofantin na podporu srdeční činnosti. „Přežil jsem jen tak tak,“ shrnuje.

Dětství

Rodiče své syny vedli především k píli, to byla doma nejvíce uznávaná hodnota. Do kostela rodiče nechodili. Tatínek se sice ke katolické církvi hlásil, ale maminka, vychovaná svobodomyslně, byla k církvi hodně kritická. Nedělní bohoslužby navštěvoval jen pamětník se svým bratrem, kteří nechtěli přijít o setkání se svými kamarády a korzo budějovickým náměstím, při němž potkávali své dívky.

Otcův postoj ve věci víry pamětníka zamrzel až později. „Když jsem šel na tu vysokou školu, zklamalo mě, že mi otec řekl, abych při přijímacím rozhovoru zamlčel, že jsem katolík. Dost mě to zabolelo.“

Starší z bratří Jiří byl vždy nesmírně pilný, a jako takový byl mladšímu dáván za vzor. Jinak byli oba bratři velmi rozdílní, a proto se Jan často stavěl do opozice. Od dětství miloval sport. U Vltavy hrál s kamarády kuličky, vybíjenou, hokej, fotbal, tenis a snil o kariéře profesionálního sportovce. „Byl jsem typ, který se hodně snažil, v práci i ve sportu.“

Čas školních prázdnin si sourozenci užívali především u dědečka v Červeném Újezdě. Pomáhali mu na hospodářství a hráli si s dětmi sousedů. „Tatínek, když tam jel, tak tam za ním chodili pacienti z celé vesnice. Tehdy byl takový zvyk, že mu vždycky něco přinesli, čerstvé máslo, vajíčka, nebo třeba bažanta, zajíce…, jsme se měli vcelku dobře.“

Tady musíme mlčet

Velké změny v životě rodiny přišly po komunistickém puči v únoru 1948. Lékařské praxe rodičů byly zkonfiskovány, tatínek se stal obvodním lékařem na budějovickém Roželově a maminka nastoupila jako školní lékařka a zubařka. „Někteří kluci byli zlí a nadávali mně, že jsem lékařskej syn. To byla skvrna, hlavně po osmačtyřicátém roce.“

Doma se běžně poslouchaly rakouské zprávy a diskutovalo o politice. „[Rodiče] mě brzdili, abych se moc neangažoval. Tatínka si občas zavolali do školy, protože jsem tam něco vyprávěl, co se nesmělo říkat. Aby si dávali pozor, co přede mnou povídají.“ Pamětník i jeho bratr měli brzy za normální, že: „Tady musíme mlčet, že tady jsou komunisti, které musíme poslouchat, Rusové, kteří nás mají obsazení, že to je na dlouhou dobu, že to je normální stav.“ V živé paměti uchovává také strašnou atmosféru v roce 1952, když v rozhlase poslouchal proces s Rudolfem Slánským. „Že ho donutili, nám bylo všem jasný.“ Při měnové reformě v roce 1953 přišli rodiče takřka o všechny uspořené peníze, za které chtěli koupit dům, v němž bydleli.

Dělníkem v Koh-i-Noorce

Pro studium medicíny se pamětník rozhodl, aniž o tom nějak více uvažoval. Imponovalo mu, že otec byl dobrým a potřebným lékařem, který měl u lidí úctu, ale ještě více ho zajímaly přírodovědecké poznatky, které s medicínou souvisely. I když přijímací zkoušky zvládl úspěšně, přijat ke studiu nebyl. Komise shledala, že syn lékařů nemůže studovat medicínu, aniž by měl zkušenost s dělnickým prostředím. Tuto zkušenost pak prodělal následující rok u lisů na tuhu v budějovické Koh-i-Noorce. Práce tam byla fyzicky nesmírně náročná, krom toho mu dělničtí kolegové nastavili normu tak, že ji nebylo možné splnit. „Abych to fyzicky zvládl, začal jsem chodit na vzpírání.“ Potom už přijetí na školu nic nebránilo.

Zvládnout, co je těžší

Jako student medicíny lékařské fakulty v Plzni začal hlouběji uvažovat o svém životě. Řídil se zásadou, že: „Důležité je nemyslet moc na sebe, ale spíše se starat o vztahy.“ Tímto postojem si získal mnoho dobrých kamarádů. Přestože dosahoval vynikajících studijních výsledků, se svým nastavením „vždy něco probojovávat a zvládnout něco, co je těžší“ nebyl v Plzni spokojen, škola se mu zdála snadná. Po druhém ročníku požádal o přestup do Prahy, která ho lákala také kulturními a sportovními příležitostmi a v neposlední řadě možností bydlet u své tety.

Z plzeňských pedagogů rád vzpomíná zvláště na vynikajícího profesora Jiřího Heřta, jehož nabídky místa pomocné vědecké síly na anatomii si považoval. „Já jsem to tehdy odmítl, což mě mrzí dodneška,“ doplňuje svá slova pamětník.

Na studiích mu nejvíce imponovala interna. Některé z předmětů byly silně ovlivněny režimem, například patologická fyziologie teorií I. P. Pavlova. V čase, kdy se společenské změny šedesátých let projevovaly i na fakultě, pamětník vystoupil proti praktikám rozdělování zahraničních praxí, které si většinou rozebrali mezi sebou funkcionáři. Díky této své angažovanosti získal zkušenosti ve zdravotnických zařízeních v NDR, Itálii, Švýcarsku a Skotsku. „To bylo tak atraktivní, že jsem se učil němčinu, angličtinu, francouzštinu a italštinu.“ Slavnostní promoce, kterou v roce 1967 ukončil studia medicíny, se nedožil tatínek. Zemřel o dva roky dříve, při pochůzce za pacienty.  

Voják s názorem

Před nástupem vojenské služby pracoval mladý pan doktor na chirurgickém, ortopedickém a interním oddělení budějovické nemocnice. Když byl v roce 1967 povolán k budějovickým tankistům, dostával se tam do konfliktů s nadřízenými, protože jako lékař bránil sobě svěřené nemocné vojáky před uschopněním.

Služba v armádě svobodníku Poněšickému nezabránila v aktivní účasti na dění ve společnosti. S kamarádem Janem Rebanem založili jihočeskou pobočku KAN (Klub angažovaných nestraníků), které se stal předsedou, publikoval kritické články směřované na místní komunistické funkcionáře a osobně se účastnil celostátní konference KAN na Žofíně. „Nemá cenu zakrývat, že KAN byl politická strana, která chtěla konkurovat komunistům,“ říká.

Když jezdily bílé Volhy

Přelomovou životní událostí byl 21. srpen roku 1968. Na den, kdy republiku obsadila „spřátelená“ vojska, měl na budějovickém náměstí naplánovanou propagační akci KAN. „Tu akci jsme už měli na tom náměstí zorganizovanou, tak místo toho jsme tam zorganizovali podpisovou akci za neutralitu.“ Když se začaly šířit zprávy, že po městě jezdí bílé Volhy, zatýkají lidi a posílají je na Sibiř, „já jsem ty podpisové archy vzal, zabalil do plastiku a šel jsem k Vltavě, tam jsem to dal do vody a zatížil kamenem, aby to přečkalo ty první dny a týdny.“

V srpnových dnech byly Budějovice, podobně jako jiná česká města, popsány nápisy proti okupantům, lidé otáčeli směrovky, diskutovali s vojáky a „věřili, že to naše vedení nevzdá. Ale to bylo další zklamání!“ Již týden po invazi, když si šel pamětník zažádat o výjezdní doložku, mu čeští úředníci zkonfiskovali pas.

Zločin a trest

Mnozí občané se nové politické situaci pružně přizpůsobili, nikoli však Jan Poněšický. Na první výročí okupace uspořádal v budějovické nemocnici výstavu fotografií dokumentující vpád vojsk, následně se v černém obleku vydal demonstrovat k pamětní desce TGM. Z celých Budějovic tam byl jediný.

Odpověď přišla brzy. Za nepovolenou výstavu v prostorách nemocnice dostal okamžitou výpověď a zákaz vykonávat své zaměstnání na území jižních Čech a v Praze. Dále byl obžalován za své aktivity v rámci KAN. Konkrétně za kritické články na adresu předsedy Národního výboru a tajemníka KSČ Jihočeského kraje. Následovala řada soudních řízení a odvolání, která se táhla až do roku 1972. Nejprve mu byl vyměřen půlroční nepodmíněný trest, následně podmíněný, který nakonec zahladila milost prezidenta republiky.

Blíže k duši

V nelehké situaci se přihodilo něco, co pamětník nazývá zázrakem. S nabídkou místa ho oslovil primář psychiatrické léčebny v Horních Beřkovicích MUDr. Hájek. Nástupem do léčebny započala nová etapa pamětníkova života.

Ve snaze vyvarovat se mechanického přístupu k psychiatrickým pacientům, se kterým se v praxi běžně setkával, se rozhodl ke studiu psychologie. Ač bylo přijetí soudně stíhané a politicky nespolehlivé osoby na FF UK velmi nepravděpodobné, přijat ke studiu byl. Později vyšlo najevo, že přijímací komise o jeho „hříších“ nedostala včas informaci. S odstupem času to pamětník s úsměvem komentuje slovy, že „v tomto případě byl ten bordel výhoda“.

Horní Beřkovice byly v dojezdové vzdálenosti, a tak pamětník využil možnosti bydlet v bytě svého bratra v Praze, což mu umožnilo udržovat kontakty se svými přáteli. Díky kamarádce Jitce Vodňanské se účastnil setkávání kruhu kolem Václava Havla. Na jednom z nich, v roce 1977, byl požádán o úschovu archů s podpisy signatářů Charty77. „Řekli mi, jestli bych nemohl všechny ty podpisy schovat u mě. Protože to bylo nebezpečný – a že nejsem tak známej jako oni.“ Když se později dověděl, že prohlášení mohl podepsat také, mrzelo ho, že tak neučinil. „Vůbec jsem nevěděl, že je možné to podepsat ještě potom. Myslel jsem, že jen ti, co to podepsali, a víc už není možno.“

V léčebně byl jeho prvním primářem Petr Příhoda, s nímž navázal trvalé přátelství, které nepřerušila ani pozdější emigrace. „Byl velmi inteligentní a současně přátelský.“ Za svého působení v Beřkovicích započal psychoanalytický sebezkušenostní výcvik u Bohodara Dosužkova, skupinový psychodynamický výcvik SUR, také se stal součástí psychoterapeutické komunity, kterou tvořili mimo jiné Miloš Vojtěchovský, Darja Kocábová a Jan Špitz.

Opuštění republiky

Přestože se jeho práce setkávala s úspěchem, duch probíhající normalizace na něj doléhal stále tísnivěji. Bylo jasné, že s profesním postupem počítat nemůže. Zamítnuta mu byla vědecká kandidatura i druhá atestace, ne vše se dařilo také v osobním životě. Manželství s lékařkou, kterou poznal na studentské praxi v Rostocku, vydrželo jen krátce.

V září roku 1977 vycestoval na turistickou cestu do Rakouska, z níž se už domů nevrátil. Maminka při výsleších na policii synovo rozhodnutí statečně obhajovala a ubezpečovala, že až se mu dostane odborného vzdělání, vrátí se sloužit zpět do vlasti. Psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích pak musela zaplatit lékařský plášť, který pamětník před svým vycestováním neodevzdal. Za opuštění republiky byl pamětník odsouzen v nepřítomnosti na čtyři roky nepodmíněně.

Jazykově byl pamětník pro novou životní etapu vybaven skvěle, hovořil německy, anglicky, francouzsky a italsky. Měl v úmyslu usadit se v Kanadě, ale ta přísun nových emigrantů pozastavila. Tak padla volba na Německo, kde byla psychoterapie nejvíce rozvinuta. Přestože v Německu byli lékaři ceněni daleko více než v Česku, situaci komplikovalo, že Německo zažívalo období nazývané „Erzteschwemme“, kdy lékařů byl dostatek. Pamětník přijal hned první nabídku a po dobu tří měsíců sloužil v malé nemocnici v Pasově.

Nové výzvy a nové radosti

Další štací pamětníkova života byly Brémy, v nichž působil na klinice Dr. Heines pro neurologii, psychiatrii a psychoterapii. Zde zúročil výcviky absolvované v Beřkovicích a dostal příležitost rozšířit svou odbornost. V hanzovním městě si pamětník také splnil svůj dětský sen, když jako zapálený sportovec reprezentoval město v tenise a hokeji.

V „brémském období“ se pamětník seznámil se svou budoucí druhou ženou Ludmilou. Rodačka z jihomoravských Hustopečí odešla do Německa v roce 1969. Na kolínské univerzitě vystudovala psychologii, ale svůj život nakonec zasvětila umění, především jako surrealistická malířka.  

Pro další profesní růst pamětníka bylo zvláště důležité období prožité v Tiefenbrunnu u Göttingenu. V tamní akademické nemocnici pro psychogenní choroby poznal profesora Heigela, s nímž navázal osobní přátelství. Byl pověřen vedením psychoterapeutické skupiny a opět se vrátil k psychoanalýze. Po třech letech v Tiefenbrunnu nastoupil, zčásti jako vědecký a zčásti coby pedagogický pracovník, na katedře psychoterapie a psychosomatiky univerzitní kliniky v Düsseldorfu, od roku 1986 zastával po deset let místo primáře na psychosomatické klinice Alpenblick v Isny-Neutrauchburg.

To budu dělat zadarmo

Přestože svým profesním i rodinným životem byl v Německu již plně asimilován, nikdy neztratil víru, že se do Čech opět vrátí. O dění v rodné vlasti, která mu stále chyběla, dostával zprávy především od svého švagra Jiřího Růžičky a přítele Michaela Kocába.

Ve druhé polovině 80. let byl jako primář kliniky požádán Václavem Havlem o odbornou pomoc pro Věru Čáslavskou, která procházela těžkým životním obdobím. Pamětník svému starému známému vyšel ochotně vstříc a klinika v Isny se pro Věru Čáslavskou stala na dva měsíce příjemným azylem. „A co se týče té terapie, tak mi Havel poslal tehdy pět tisíc marek – a já jsem mu je poslal zpátky s tím, že to budu dělat zadarmo.“

Sametové dilema

Listopadové události roku 1989 přivítali manželé Poněšičtí s velkou radostí. Pamětník do revolučního dění přispěl svým dílem, když na požádání Jitky Vodňanské opatřil Občanskému fóru potřebná kopírovací zařízení. Po pádu totality přišlo velké dilema – vrátit se zpět do vlasti, nebo zůstat v Německu? Pamětník byl připraven se do budování nové společnosti plně zapojit, ale nakonec převážil zájem rodiny, která v Německu nacházela nepochybně větší jistoty, než mohla nabídnout ČR devadesátých let.

V polovině 90. let si manželé Poněšičtí v městečku Bad Gottleuby, poblíž českých hranic, vyhlédli a zrekonstruovali krásný dům, který se jim stal novým domovem. V původní Schumannově vile s jedinečným geniem loci začali pro své přátele pořádat kulturní večery.  

Po přestěhování do Bad Gottleuby se stal pamětník vedoucím oddělení pro anorexie, bulimie a těžké poruchy osobnosti na psychosomatické klinice Median v Berggieshübelu u Drážďan. Své pedagogické působení však rozšířil také na ČR. Pravidelnou výuku zahájil na Pražské vysoké škole psychosociálních studií a na Fakultě humanitních studií UK, započal vedení psychoterapeutických výcviků a přednášel na kongresech a konferencích v Česku, na Slovensku, v Německu a v Rakousku.

Nejvíc si vážím odvahy a lásky

V posledních letech se hlouběji věnoval otázkám spirituálního rozměru v medicíně, kterým bude věnována jeho poslední, v pořadí již desátá kniha. Odbornými přednáškami a konzultacemi se aktivně zapojuje do projektů ‚Člověk v dialogu‘ a ‚Fortna‘ při klášteře bosých karmelitánů v Praze. 

Jeho největší výzvou je „jak uzavřít svůj život tak, aby převažovalo to krásný, to pozitivní. To znamená láska a partnerství. Je možné, že láska může trvat celý život, a dokonce být ve stáří silnější a intenzivnější.“ Slova pamětníka věnovaná posluchačům jsou současně přáním: „Nejvíc si vážím odvahy a lásky – a to bych přál každému.“