Anastasis Pomakis

„Vzpomínka, že i mezi těmi kantory byli někteří, kteří nám nepřáli, jo. Tak já vím, že jedna kantorka, ke které jsme chodili, češtinářka, nemohla strávit, že my jsme prostě daleko lepší v češtině než zdejší děcka. Jo, takže ta nám házela klacky pod nohy. Jo, to mám zápor úplně. Jo a to jí nemůžu zapomenout. Ale tak bohužel, tak dneska už je jí kolem osmdesátky. Ale člověku to prostě utkví v paměti. To jako bolelo. Poněvadž se stalo, že například změnili i školu kvůli ní. Že byli čtyři žáci, co odešli kvůli ní prostě, páč ona byla schopná udělat, aby propadli. Jo, i když jsme tu češtinu ovládali mnohem líp. Poněvadž tady v tom kraji to je tak, že tady je slezskej národ, jo, oni maj ten slezskej dialekt. A my jako jsme vyrůstali s klasickým českým jazykem, jo. Tak jsme četli, dělali všechno, jsme vyrůstali v českém jazyce. Jo, to nářečí jsme pořádně neznali. Takže jeden zápor, no. U mě je to právě, že i moje dcera, která nastoupila do první třídy a zjistil jsem na tabuli, ve škole, jako prvňáčci vždycky mají na těch dveřích 1. A, B, C, kteří žáci do které třídy půjdou. A zrovna jsem viděl, že ta učitelka má prostě moji dceru jako třídní. A tak to samozřejmě utkvělo hned, jo, hned zpětná vazba v tu ránu. Hned to zajiskřilo v palici a říkám: ‚Tak to ne, moje dcera trpět nebude.‘ Sice nemusela by trpět, jo, to jako jo, ale prostě to automaticky se zaplo, jo, i když člověk to nevnímal. Ale jak jsem to viděl - říkám ne. Takže samozřejmě jsem zašel za ředitelem a říkám, že si nepřeji, aby moje dcera byla v té třídě. Neříkal jsem proč jako, jo, je to blbý. Jako nebudu něco zpátky nějak znovu rozdmýchávat, aby se to prostě nedozvěděla vona, poněvadž vím, že něco řekne člověk, to se neutají, to by se dozvěděl. Tak mi vyhověl, že ji neučila. Ale jinak jako normálně s kantorama bylo všecko normální.“

„Rozdíl mezi náma a váma, jako mezi řeckým a českým bavením, je v tom, že my utratíme za jídlo dvě stě korun, za pití osmdesát a vy utratíte za pití dvě stě a za jídlo padesát korun. Jo, poněvadž oni to nemají, že, tady to tak je. Ale ti známí, co jako jezdí a tak, tak oni už ví, že to meze. Ale není to ještě tak… Prostě s chlapama je to těžký, protože ty jak se rozjedou, tak se rozjedou. A pak říkáš ‚Dej si‘, ‚Nebudem‘, ‚Dej si toto‘ ‚Ablabla‘ ‚Já si dám radši pivo‘ - no, to je takový zakořeněný, no. Ale je legrace, dobrÝ, jak se to spojí. Dneska, ti známí, co já mám, a spousta jich je, co chodí, tak úplně z toho nadšení prostě, jo, tou zábavou, že se jdou bavit. A ještě ty ženské jsou spokojený s tím, že holky říkají, že to ti je perfektní, to není jak na plesy, že si prostě jdeš a uděláš si účes, róbu. Pak přijdeš, chlapi se potkají: ‚Ahoj, ahoj‘ – jdou k baru, že na deset minut, jdou na půl hodiny, maj šest velkých panáků, přijdou - maj jednu promili. A pak chceš něco, pak chceš jít tančit, jim se nechce a čekat na to potom jako: ‚Smím prosit?‘ No a tam sedíš, máš vražený tři čtyři tisíce na sobě a si nezatančíš ani nic. Kdežto u těch Řeků u nás to je super: chceš si tančit – tak se zvedneš a jdeš si zatančit, nechceš, tak si sedneš. Chceš tančit bosa, tak tančíš bosa, žádný takový oblíkání, prostě – jdeš se bavit.“

Tazatel: „Máte řecké občanství?“ - „No, měl jsem, ale to byla ta doba, devadesát pět, nebo jak to tam bylo tehdy, že se bude propouštět. Já jsem neměl české občanství, neměl jsem, ale pak přišla ta změna toho režimu, a že se budou propouštět cizinci a tak dále a tak dále, že strach a to... Až potom jsme se dozvěděli, že to oni rozdělili na devizové cizince a na nějaké cizince jako pracovní, jo. Tak říkám, máš tady bejt po tolika letech, tady člověk pracuje a najednou kvůli tomu, že... A přijde ňákej zákon, jo, a budeme muset mít české občanství, jo. Jinak jako jsme neměli na vojnu, nic. Potom na vojnu nás zavolali, to už jsem byl ženatej, dávno děcka a všechno, jo. To byla legrace. Na vojenskou správu nás zavolali a tam byla legrace hodně. Jsem ještě měl kníra takovýho, jak Stalin. Jsme přišli na vojenskou správu a oni se na nás dívali, co tady chceme. A my říkáme, že na vojnu, že prý kdoví. Jsme viděli, jak ti mladí, tam v té čekárně, jak vylezl někdo a úplně skákal, že na vojnu nejde. Chtěli ty modré knížky a my jsme přišli s bratrancem, von též plnovous, a oni jako říkali, no nic, tak papír ňákej, tak jsme tam přišli, nějaký kluky zrovna potkali, ty vysokoškoláky, oni mají ty dvě frčky takový zlatý, oni to tak vždycky mají, že to jsou vysokoškoláci. Se na nás dívali, tak říkali: ‚Tak běžte tam.‘ Jsme přišli, tak tam jako jsme to prošli, tou zdravotní kontrolou. Tam je takovej kruh, zdravotní a takový a pak se dělaj. Pak jsme se bavili, tam byl doktor takovej. A on se na nás dívá a říká: ‚Vy jste Řekové.‘ Tak jsme se začali bavit o Řecku. A pak verdikt, že nás na vojnu nevemou, jako že jsme schopní, ale že jako věkově... A já, že my oba nesouhlasíme, že na vojnu chceme jít. Že jako to je podraz na nás, že já už to mám domluvený a tak. Já jsem říkal: ‚Já to mám domluvený v práci, že teda až bude přísaha, že autobus, minibus, že je připravenej, že přijede rodina. Moje dcery, rodina, rodiče jedni, druzí, kámoši přijedou na přísahu.‘ Ti se začali smát: ‚To snad nemyslíte vážně.‘ Já říkám, že to jako nám nemůže udělat. Bratranec ten se taky… Potom říkají: ‚Neexistuje, nenene.‘“

„Zapomenout, že ti byli tam a teďkon, to jsem poznával i v Řecku, jak přijedete, tak kdo je z které strany, jo. Protože tam ta propaganda byla taková tvrdá, jo. Tam jste to viděli na vlastní oči, tam v Řecku. Ale ne ti mladí, ale rodiče, jo. To jsem viděl na vlastní oči, otec se svým největším nepřítelem, co byli v té době. On starej, otec starej, a oni si sedli a nakonec se dohodli, že to byla největší kravina, co udělali, jo. A říkají: ‚Už jsme staří volové, a co jsme provedli, jo.‘ A já jsem venku, jsem čekal a mladí se do mě obuli. Tak jsem jako začal jim vysvětlovat, říkám: ‚Chlapi, o co vám jde?‘ Jo, kritika a tak dále. Já jsem zas oponoval, protože jsem jim říkal: ‚Vy jste tady nebyli, tak nemůžete kritizovat. Byli jste někde? Když někde su a vidím, tak můžu. Ale když ste nebyli, tak nemůžete říkat o tom, že to je tady v tomto státě takový.‘ Říkám, jsou klady a takový. Ti vyšli. Jak zařval ten starej, jo, tak byl klid hned. Říká: ‚On jak tu přijede někdy, tak tady nebude nic, jo. To je jeho syn, jo. Takže po tolika letech se shodli, že to byla největší kravina.“