Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Polnický (* 1943)

• narodil se 10. dubna 1943 v Nymburku

• rodiče se přestěhovali do Poděbrad, kde žil takřka celý život

• otec byl členem sociální demokracie

• v roce 1948 při slučování odmítl přestoupit ke komunistům

• musel odejít do výroby a děti měly problém se studiem

• rodina patřila k českobratrské církvi evangelické

• křesťanské prostředí pamětník nikdy neopustil

• na začátku 60. let se začal učit esperanto

• stal se organizátorem a činovníkem esperantských akcí a organizací

• učil děti esperanto a jezdil s nimi na jazykové tábory

• v srpnu 1968 natočil příjezd okupačních vojsk a později pohřeb Jana Palacha

• odmítl vstup do KSČ a spolupráci s StB

• v době sametové revoluce celá jeho rodina jezdila demonstrovat na Letnou

• jako celoživotní dárce krve se v roce 2002 stal držitelem Zlaté plakety prof. Jánského

• v roce 2022 žil v Poděbradech

Otec Pavla Polnického byl členem sociální demokracie. V roce 1948 odmítl přestoupit do KSČ, když se jeho strana s komunisty slučovala. Kvůli svému rozhodnutí se stal dělníkem a jeho děti nemohly studovat.

Rodina vychovávala děti v evangelickém prostředí, které pamětník neopustil po celý svůj život. Stal se známým esperantistou a činovníkem v esperantských organizacích.

V srpnu 1968 tajně natočil přijíždějící okupační armádu a o pět měsíců později pohřeb Jana Palacha. Odmítl vstup do komunistické strany i spolupráci s StB.

Tatínek odmítl vstoupit do KSČ

Maminka Milada Polnická, rozená Kubíčková, se vyučila švadlenou, ale jelikož měla pět dětí, byla v domácnosti. Sourozenci se jmenovali Jana, Pavel, Marie, Petr a Tomáš. Až když děti povyrostly, nastoupila jako pokojská do lázní v Poděbradech.

Otec Jan Polnický se vyučil knihařem, pracoval v knihařství a Knihařském závodě v Praze. Po svatbě dostal místo zřízence v Okresní hospodářské záložně v Nymburku. V roce 1945 přešel na Okresní národní výbor (ONV) v Poděbradech.

Doma měl malou dílnu a vázal soukromě knížky. Například i Stanislavu Kostkovi Neumannovi, který nějakou dobu v Poděbradech pobýval. „Vyrůstali jsme mezi knihami a hodně nás to ovlivnilo. Věděli jsme, na co se zaměřit a co číst,“ vzpomíná pamětník.

Otec byl členem sociální demokracie. Po jejím sloučení s komunistickou stranou odmítl přestoupit. Následně musel pracovat jako dělník ve výrobě. Škraloup v kádrovém profilu později měly i jeho děti, které nesměly studovat.

Vyrostl v evangelickém prostředí

Rodina patřila k Českobratrské církvi evangelické. Pavel Polnický se svými sourozenci od raného dětství navštěvovali nejen bohoslužby ve sboru či hodiny náboženství, ale i všechny církevní akce, které organizoval odbor pro mládež při poděbradském seniorátu. Jednalo se o přednášky, besedy, koncerty či výlety. Mládežníci, a nejen oni, jezdili do Prahy na ekumenické kurzy do pražských Jirchářů. „Byli jsme vlastně pořád s církví,“ shrnuje pamětník.

Jezdilo se také pomáhat do Horského domova v Herlíkovicích v Krkonoších, kde měla církev hospodářství. A přestože všude kolem zuřila kolektivizace, udrželo se velmi dlouho samostatné. Nikdo by se totiž nestaral o tak rozsáhlé plochy horských luk.

Každý rok poděbradští evangelíci navštěvovali zříceninu hradu Sion u Kutné Hory. Nicméně tato akce se pořádala bez oficiálního povolení. Při jednom výletě na počátku sedmdesátých let je načapala Státní bezpečnost (StB). Příslušníci věřící legitimovali, vyfotili a pak jim vyhrožovali například vyhazovem ze školy, pokud se budou nadále účastnit podobných akcí. „My tomu unikli, protože jsme šli jinou cestou. Měli jsme tenkrát s sebou kočárek s naší maličkou dcerkou,“ vysvětluje pamětník.

Rodinný přítel prožil peklo v Jáchymově

Pavel Polnický ani celá jeho rodina rozhodně neměli kladný vztah k socialistickému zřízení. Kromě tatínkova případu se v jejich okolí našli další lidé postižení režimem. Asi nejhorší újma se stala rodině Kindlových. Aloise Kindla zavřeli na několik let, které strávil v Jáchymově.

Pustil si takzvaně pusu na špacír tam, kde neměl. Když se vrátil domů, ze ztepilého muže se stala troska. „Později jsme se dozvěděli o tamní těžké práci, špatné a nedostatečné stravě, otřesném chování dozorců a hrozných podmínkách, ve kterých vězni běžně umírali,“ říká pamětník.

Dostal se na střední zemědělskou školu

V páté třídě základní školy se stalo, že Pavla Polnického spolužák trefil zmrzlou hroudou do oka. Po vyléčení úrazu se vrátil do školy, ale zanedlouho se ukázalo, že na levé oko přestal vidět. Lékaři zjistili odtrženou sítnici a následovala operace. Poté musel dva měsíce ležet, ale oko se přesto zachránit nepodařilo, zůstalo slepé.

Původně zamýšlel stát se truhlářem, měl rád práci se dřevem a jeho vůni. Ale po úrazu přemýšlel o jiném uplatnění, obával se úrazu druhého oka při manuálním zaměstnání a následné celkové slepoty. Ačkoli neměl kvůli otcově špatnému politickému profilu mnoho možností, podařilo se mu dostat na střední zemědělskou školu v Poděbradech.

Vysvětloval si to nutkavou potřebou státu, jemuž v zemědělství stále chyběli lidé. Jistou zkušenost již měl. Maminka pomáhala na jednom statku a její syn ji často doprovázel. „Motal jsem se tam kolem koní a zemědělského provozu a líbilo se mi to,“ říká pamětník. Ale jeho sourozenci museli na denní studium kvůli negativnímu kádrovému posudku zapomenout. Po vyučení si tři z nich při večerním studiu dodělali maturitu.

Funkcionář KSČ mu pomohl z JZD

Po maturitě v roce 1961 nastoupil jako zootechnik v JZD v Ratenicích. Tam se ale nepohodl s předsedou, jenž toho mnoho neuměl a navíc měl hrozný přístup k zaměstnancům. Tudíž po pár týdnech opět neměl místo. Našel si zaměstnání s mnohem lepším platem ve Školkařském závodě v Řečanech nad Labem.

„Z okresu Nymburk mě nejdřív nechtěli pustit, protože prý měli málo lidí. Ale můj známý, jehož jsem poznal na povinných školních brigádách, vysoký funkcionář KSČ, mi zařídil propuštění z okresu,“ vysvětluje pamětník.

V Poděbradech absolvoval v roce 1965 kurz esperanta a začal se ho pilně učit. V roce 1966 dostal pozvání na kongres esperantistů v Anglii. Využil toho k cestě po Evropě, kterou se mu podařilo zařídit s kamarádem přes Čedok. „Jeli jsme přes Německo a Švýcarsko, Francii se zastávkou v Paříži, přes kanál La Manche a západní pobřeží Anglie až do Edinburghu. Zpátky jsme se vydali po východním pobřeží Anglie přes Belgii a Německo,“ vzpomíná pamětník.

Na kongresu ztratil ostych, rozmluvil se a esperantu zcela propadl. Postupně si dopisoval se 40 esperantisty z celého světa. Zapojil se do akcí esperantské mládeže pod Československým esperantským výborem a stal se členem esperantské křesťanské ligy.

Se zemědělkou můžeš kamkoli

Kvůli svým aktivitám v esperantském hnutí potřeboval volnější zaměstnání bez dojíždění. Nastoupil tedy do pojišťovny v Nymburku. Místo do funkce likvidátora škod v zemědělství byl ale zařazen do náborového oddělení. Tato práce se mu nelíbila, nechtěl nikoho nutit k pojištění. V roce 1967 potřeboval jet na další kongres do Itálie, ale ředitel mu nedal dovolenou ani neplacené volno. A tak podal výpověď.

Po návratu ze zahraničí usilovně sháněl práci, ale najednou nikde nebyla. Jelikož za socialismu byl každý, kdo nepracoval, okamžitě podezřelý z příživnictví a mohl se snadno dostat do vězení, našel si aspoň brigádu u cestářů a česal ovoce kolem silnic.

Pak náhodou potkal známého, jenž mu nabídl zaměstnání u podniku Restaurace a jídelny v Lysé nad Labem. „Naplno se projevila předvídavost ředitele střední školy, který mi prorokoval, že s poděbradskou zemědělkou můžu dělat úplně všechno,“ směje se pamětník.

V srpnu 1968 natočil okupační armádu

V roce 1968 pracoval nějaký čas na holandské farmě u manželů, kteří také mluvili esperantem. Přemlouvali ho, aby zůstal u nich a nevracel se do Československa. Jenže on se chtěl vrátit domů kvůli své tehdejší dívce. Přijel domů na začátku srpna.

Jeho sousedka pracovala tehdy v hotelu Savoy a končila ve tři hodiny v noci. V brzkém ránu 21. srpna 1968 při cestě domů začala zvonit na všechny svoje známé a přátele, aby si pustili rádio. Pavel Polnický si ráno vzal kameru a šel se podívat, co se děje.

„Požádal jsem obyvatele rohového domu u silnice v Přední Lhotě u Poděbrad, abych mohl jít na jejich balkon. Zrovna měli pověšené prádlo, které mě dost schovalo,“ vypráví pamětník. Tam ve skrytu natáčel průjezd tanků, těžké obrněné techniky, jeřábů a vozidel s pontonovými mosty. Všechna vozidla mířila směrem na Prahu.

Později filmoval reakce občanů města Poděbrady, nápisy na zdech a cedule, které se objevily vzápětí. „Na náměstí bylo hodně lidí, mladší i starší a všichni zuřili. Nikdo okupanty nevítal,“ vypráví pamětník.

Další nahrávku pořídil v roce 1969 na pohřbu Jana Palacha. „Stál jsem naproti východu z Klementina a natáčel jsem průchod univerzitních hodnostářů, faráře Jakuba S. Trojana, jenž Palacha pohřbíval, vůz s rakví a Palachovu rodinu,“ říká pamětník. Později natočený materiál v rámci možností sestříhal a uložil. Dlouho po sametové revoluci ho jistá organizace profesionálně upravila a zdigitalizovala. Nahrávky jsou k dispozici v Polabském muzeu Poděbrady.

Stal se zaměstnancem Českého esperantského svazu

V roce 1968 se uvolnila politická situace a esperantisté chtěli znovu obnovit svou základní organizaci. Esperantské svazy v socialistickém bloku v minulosti zanikly po Stalinově zrušení sovětské organizace, a to pro nevhodný styk se Západem. Esperantisté si nicméně našli jiné cestičky, jak pracovat. Uchytili se v kulturních domech, mládežnických klubech nebo i v tělovýchovných jednotách.

Český esperantský svaz byl nakonec obnoven až v roce 1969 a Pavel Polnický dostal nabídku na post tajemníka. Půl roku musel pracovat v podstatě nonstop, než v minulém zaměstnání našli jeho nástupce.

Zpočátku byl ve svazu sám a rozjížděl celou organizaci. Velmi brzy se členská základna rozrostla na tři tisíce členů. Organizace byla záhy soběstačná, vydělala si nejen členskými příspěvky, ale i prodejem knih či gramofonových desek.

Pamětník také pořádal mnoho různých akcí, například v Poděbradech každý rok setkání esperantistů. Na setkání zval známé zpěváky, kteří ovládali esperanto, například Miroslava Smyčku s dcerou Jolanou Smyčkovou. „Esperanto je velmi zpěvné a zpěváci v něm rádi zpívají,“ vysvětluje pamětník.

V roce 1971 se oženil se Sylvou Brzákovou. Měli spolu tři děti, Alici, Šárku a Tomáše. Pro svoji rodinu postavili svépomocí rodinný dům v Polabci u Poděbrad. Nicméně manželství nevydrželo nápor všedních dnů a manželé se rozvedli. V roce 2004 následoval druhý sňatek s Marcelou Zweschperovou a nový dům v Poděbradech.

Chtěli ho získat pro spolupráci u StB

V roce 1971 mu nabídli vstup do KSČ. „Odmítl jsem je s odůvodněním, že chci ještě žít. Můj otec by mě totiž zabil, kdybych vstoupil. A pak už mě neobtěžovali,“ usmívá se pamětník.

V roce 1973 za ním přišli dva příslušníci StB a snažili se ho přimět ke spolupráci. Konkrétně aby pro ně překládal dopisy. Odmítl, protože nechtěl donášet na své kolegy a přátele.

O rok později stranická skupina KSČ esperantského svazu rozhodla, že tam nemůže nadále pracovat. „Nařídili mi, abych si sám napsal výpověď ze zdravotních důvodů. Odmítl jsem s tím, že jestli chtějí, ať si mě vyhodí,“ říká pamětník a dodává, že v prosinci mu skutečně přišel dopis s výpovědí pro ztrátu důvěry.

V Archivu bezpečnostních složek existuje spis vedený na Pavla Polnického a zachovaný ve sbírce Svazky tajných spolupracovníků s arch. č. TS-722227 MV. Informace příslušníků StB obsažené ve spisu dokládají pamětníkovo tvrzení, že ho komunistická tajná policie do svých služeb nezverbovala.

Pekli i pro desítky tisíc vojáků v Milovicích

V roce 1974 nastoupil do Středočeských pekáren, do závodu v Poděbradech, jež měly mnoho provozoven v okrese Nymburk. Jako referent MTZ měl Pavel Polnický na starosti suroviny, obalové materiály, pracovní oblečení a mnoho dalšího.

Když se otevřel nový pekařský kombinát v Nymburku, ostatní provozovny zanikly. Kombinát zásoboval celý nymburský okres i s Milovicemi, kde byl v té době obrovský vojenský objekt s osmdesáti tisíci vojáky a jejich rodinnými příslušníky. „Přímo v Milovicích měli pekárnu jen pro důstojníky. Když přijely nákladní vozy pro pečivo, naházeli to prostě na korbu a zamáčkli dveře. Nestarali se o žádnou hygienu,“ předestírá pamětník zacházení s řadovým mužstvem v Sovětské armádě.

Několikrát musel jet osobně do Milovic s mimořádnou dodávkou. Když přivezl auto s bednami rohlíků, prošel dlouhou lustrací a čekáním, než ho pustili dál. „Ale když jsem přijel pro ředitele, který tam často popíjel s velitelem posádky, nikdo se nestaral o to, kdo jsem. Mohl jsem provést cokoli,“ popisuje pamětník vojenský šlendrián.

Věnoval se naplno dětem

Po vyhazovu z esperantského svazu se stáhnul ze všech dalších svazových činností. Ve volném čase se angažoval jako předseda zahrádkářského svazu a pečoval o svou zahradu. V místní škole pod hlavičkou pionýrské organizace formou her, básniček a písní učil děti esperanto.

S dětmi jezdili do Letního esperantského tábora v Lančově u Vranovské přehrady, který existuje dodnes. Pro dětskou skupinu spoluorganizoval i výměnné pobyty v Maďarsku či Bulharsku. Kurzy esperanta vedl i na zemědělce či na gymnáziu. „Dostal jsem dokonce bronzovou medaili za socialistickou výchovu mládeže, ale děti ode mě nikdy nic o socialismu neslyšely,“ směje se pamětník.

Nová doba přinesla nové výzvy

V pátek 17. listopadu 1989 seděl pamětník doma a čekal, až se vrátí manželka s dcerou z Prahy, kde byly na divadelním představení. „Vrátily se domů celé vyděšené, že představení se nekonalo, protože se v Praze něco stalo,“ vypráví pamětník. Sametovou revoluci celá rodina přivítala. Později všichni jezdili demonstrovat na Letnou.

Pavel Polnický pracoval v pekárnách až do roku 1990 a poté nastoupil jako kontrolor na úřadu práce v Nymburku. Jenže byl příliš mírný a nechtělo se mu udělovat pokuty za drobné přestupky či neznalost. Po dvou letech odešel do nakladatelství Ivo Železný k distribuci knih. V dalších letech pracoval pro několik jiných firem. V roce 2004 nastoupil do zaslouženého důchodu. Nicméně jeho činorodost mu nedovolila pouze odpočívat.

Esperanto stále žije

Již v roce 1988 ho oslovili, aby se vrátil zpět do výboru Českého esperantského svazu. Přijel na volební kongres, ale ukázalo se, že na kandidátce nakonec jeho jméno vůbec nefiguruje. „Byl to asi nejtrapnější okamžik v mém životě. Na ministerstvu kultury, kde se připravovaly materiály, se totiž jeden člověk rozhodl, že mě tam prostě nedá,“ vysvětluje pamětník a dodává, že potom neslavně odjel.

Ale už o rok později, v prosinci 1989, ho znova přijali do výboru. Poté pracoval dlouhá léta jako místopředseda a jako tajemník svazu. V roce 2008 ho jmenovali čestným členem Českého esperantského svazu.

Jelikož byl celoživotním dárcem krve, v roce 2002 získal Zlatou medaili prof. MUDr. Jana Jánského. Další svoji aktivitu zaměřoval na křesťanské esperantské hnutí. Od roku 2006 v Poděbradech zajišťuje tisk časopisu DIA Regno, který rozesílal do 30 zemí světa. Od roku 2010 byl jednatelem světové křesťanské esperantské organizace. V roce 2018 dostal záslužný list od města Poděbrady za práci v Mezinárodní křesťanské lize KELI. V roce 2022 bydlel Pavel Polnický v Poděbradech.