Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Děkuji, že jste mě zachránili
narozen 7. dubna 1927 v obci Ledochovka na Volyni (dnes Novoukrajinka na Ukrajině)
volyňský Čech
na Volyni zažil sovětskou i německou okupaci
rodina dva roky ukrývala Žida Jehošnu Steinschnedta
otec Vladimír Polívka zraněn v bojích o Dukelský průsmyk
narukoval do 1. československého armádního sboru
onemocněl těžkým zápalem plic a několik měsíců strávil ve vojenské nemocnici
pracoval v JZD v Dlouhé Loučce
Obrovskou odvahu prokázala rodina Polívkova z Ledochovky na Volyni. Za druhé světové války přes dva roky ve vybudovaném úkrytu ve stodole ukrývali Žida Jehošnu Steinschnedta. „Nikdo o tom nevěděl, protože kdyby to Němci zjistili, tak celou naši rodinu vyvraždí,“ dodává Vladimír Polívka, který se spolu se svým otcem stejného jména v řadách 1. československého armádního sboru podílel na osvobození Československa od nacismu.
Vladimír Polívka se narodil 7. dubna 1927 v obci Ledochovka na Volyni (dnes Novoukrajinka na Ukrajině) v tehdejším Polsku. Jeho rodina patřila mezi volyňské Čechy. Předci do této oblasti, tehdy náležející pod carské Rusko, přišli ve druhé polovině 19. století. Rodiče Olga a Vladimír Polívkovi pocházeli z 60 kilometrů vzdálené české obce Hlinsk a do Ledochovky se přestěhovali někdy krátce po svatbě v roce 1921. Na polnostech bývalého velkostatku postavili hospodářství a zakoupili několik hektarů zemědělské půdy. Dluhy z půjček pak spláceli až do roku 1945. Vladimír Polívka vzpomíná, že on i jeho o pět let starší sestra Olga měli už v dětství na hospodářství spoustu povinností.
V Ledochovce tehdy žilo kolem čtyř set obyvatel, z nichž byla polovina československé národnosti. V obci ale žili také Ukrajinci, Poláci a židovská rodina Rivcova. Vladimír tak v dětství ovládal nejen češtinu, ale i ukrajinštinu a polštinu.
V září roku 1939 útokem na Polsko vypukla druhá světová válka. V rámci tajného paktu o neútočení si tuto zemi mezi sebou rozdělilo nacistické Německo a Sovětský svaz. Ledochovka i celá Volyň se tak ocitla v komunistické područí a život místních obyvatel se od základu změnil. Naprostá většina tamních obyvatel se živila zemědělstvím, ale Sověti na obsazeném území začali hned zakládat kolchozy. Rolníci mohli obhospodařovat maximálně deset až patnáct hektarů. Na majetnější hospodáře uvalili nesplnitelné daně a otec kvůli tomu musel prodat koně s postroji a vozy.
Nová správa vytvořila seznamy kulaků, kteří měli být s rodinami transportováni na Sibiř. Právě tehdy rodiče poslali Vladimíra do školy ve vzdáleném Lucku, kde dva roky bydlel u Čecha Janečky. Měli totiž oprávněné obavy, že i oni se ocitnou na sovětských seznamech. „Žili jsme ve strachu. Rodiče mi dali adresu strýce, kdyby je vyvezli na Sibiř, abych tam nezůstal sám,“ vzpomíná Vladimír Polívka a dodává, že se prý rodiče později dozvěděli, že už se jejich transport připravoval.
K cestě na Sibiř nakonec nedošlo, protože v červnu 1941 Německo napadlo Sovětský svaz a už několik dní poté vojska wehrmachtu obsadila oblast Volyně. Tehdy se také Vladimír Polívka vrátil z Lucku do Ledochovky. Na vlastní oči tehdy viděl, jak němečtí vojáci u domu zastřelili sovětského zajatce, který chtěl jen uhasit žízeň vodou z konve u studny.
Po wehrmachtu do kraje přišly tzv. pohotovostní jednotky Einsatzgruppen. Ty měly za úkol likvidovat nežádoucí osoby, v první řadě Židy. Na podzim roku 1941 je zahnaly do ghett. Jedno z nich s 1700 židovským obyvateli vzniklo i v pět kilometrů vzdáleném Ostrožci. V říjnu 1942 ho Němci zlikvidovali a Židy postříleli u cesty za městem. Vladimír Polívka vzpomíná, že tehdy dokonce slyšel vzdálené hromadné výstřely. Právě v té době k nim přišel Jehošna Steinschnedt, který dříve vlastnil obchod v blízkých Nadčicích (ukrajinsky Nadchytsi). Otec ho dobře znal, před válkou s ním často obchodoval. „On se najednou objevil, když šel táta do stodoly pro seno. Podařilo se mu těsně utéct z lágru a druhý den ty Židy v těch městech všechny stříleli,“ vzpomíná Vladimír Polívka a dodává, že Jehošna Steinschnedt se pak až do osvobození ukrýval ve vybudovaném úkrytu ve slámě ve stodole a během mrazivých nocí spával v teplejší maštali s dobytkem. Rodina ho přes dva roky živila.
O neuvěřitelné statečnosti rodiny Polívkovy svědčí i zaznamenané vzpomínky neteře Jehošny Steinschnedta – Poly Greensteinové (rozené Steinschnedtové), které jsou uloženy na internetových stránkách volynaci.cz. Polívkovi nejenže ukrývali jejího strýce, ale na požádání schovali také cenné předměty Polina otce: „To jsem se dověděla až po osvobození v roce 1945, kdy sám mne, jedinou zachráněnou z celé rodiny, vyhledal, a věci mi vrátil. Navíc rodina Polívková ukrývala mého strýce Jehošna Steinschnedta. Je nesnadné docenit jejich odvahu, protože dům Polívkových byl u silnice a často se zde zastavovali němečtí vojáci. Nebezpečí odhalení a povraždění zachraňovaných a zachránců bylo proto velmi velké,“ píše Pola Greensteinová, která se strýcem jako jediná z rodiny přežila válku.[1] Jejího otce Davida Steinschnedta zavraždili Ukrajinci v roce 1941 poblíž Ostrožce, sourozence Rivku, Chaima a Mendelu při likvidaci ghetta v Ostrožci, nevlastního bratra Elijaka zavraždili banderovci dva dny před osvobozením a nevlastní pětačtyřicetiletá matka Malka zemřela po prožitých útrapách krátce poté.
Jehošna Steinschnedt díky rodině Polívkových přežil. Po válce odešel do Palestiny a až do koce života zůstal v Izraeli. „Vždycky na nějaký svátek poslal dopis – Děkuji, že jste mě zachránili,“ dodává Vladimír Polívka.
Popravy, vraždy, upalování a mučení se za války staly součástí života na Volyni. Vladimír Polívka vzpomíná, jak 13. července 1943 při práci na poli viděl zpovzdálí zář z hořících budov. Tehdy ještě netušil, že hoří Český Malín, v němž nacisté zavraždili na 374 českých obyvatel. V okolí ale shořelo i mnoho dalších obcí, a to zejména v období od února 1943 do února 1944 během tzv. Volyňského masakru. Dle různých odhadů historiků bylo tehdy na Volyni zavražděno rukama členů Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) asi 36 až 70 tisíc Poláků a při akcích polské Zemské armády na tři tisíce Ukrajinců. „Viděl jsem hořet vesnice. Ve dne Poláci pálili ukrajinské vesnice a Ukrajinci večer zase polské. Mezi nimi vznikla hrozná nenávist,“ vzpomíná Vladimír Polívka.
Útoky na polské obyvatelstvo vedla zejména Organizace ukrajinských nacionalistů, více známí jako banderovci. Ti se ukrývali v okolních lesích a pro zásoby si chodili i do domů rodiny Polívkovy. To ještě muselo znásobovat stres a obavy rodičů z prozrazení ukrývaného Jehošny Steinschnedta.
Když Volyň osvobodila sovětská armáda, na 46 mužů z Ledochovky narukovalo do 1. československého armádního sboru bojujícího po boku Rudé armády. Mezi nimi i otec, který byl v bojích o Dukelský průsmyk zraněn. „Měl prostřelenou ruku. Otec byl v armádě jako samaritán, chtěl pomoct zraněnému v příkopu a snajpr ho trefil do ruky,“ vypráví Vladimír Polívka. I on o něco později narukoval do 1. československého armádního sboru. Krátce poté ale onemocněl těžkým zápalem plic a několik měsíců strávil v nemocnici. Do bojů se prý zapojil, až na území západního Slovenska za Liptovským Mikulášem. Konce války se pak dočkal v Pivíně nedaleko Prostějova.
Po demobilizaci se spolu s otcem usadili na hospodářství s 12 hektary polností v obci Myslechovice (dnes součást Litovle), kam za nimi z Volyně reemigrovala matka se sestrou. „Byli jsme rádi, že jsme se ze Sovětského svazu dostali sem do republiky,“ dodává.
Jenže v Československu se stejně jako v Sovětském svazu v roce 1948 dostala k moci komunistická strana a přesně dle pokynů z Moskvy rozjela kolektivizaci zemědělství. Otec po zkušenostech ze SSSR raději vstoupil do nově vzniklého jednotného zemědělského družstva (JZD), protože věděl, že klást odpor by mělo následky pro celou rodinu. Právě někdy v té době se Vladimír Polívka oženil a s manželkou přestěhoval do Dlouhé Loučky, kde v letech 1951 a 1953 přišly na svět jejich dvě děti Maruška a Miroslav. Tehdy chtěl nastoupit do uničovských strojíren, ale musel jít pracovat do zemědělství. Až do penze tak působil jako krmič dobytka v JZD.
„Ať jsou lidi rádi, že můžou klidně spát a žít. Na Ukrajině jsme často spát nemohli, protože jsme se báli o život,“ dodal na závěr své poselství Vladimír Polívka.
[1] https://www.volynaci.cz/file/3220/Spojila-je-podobnost-osudu.pdf
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (Vít Lucuk)