Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Polívka (* 1921  †︎ 2011)

• narodil se 10. 4. 1921 ve Strašicích, okr. Rokycany

• vyučil se soustružníkem

• pracoval ve Škodovce a jejím závodu ve slovenské Dubnici nad Váhom

• odtud odešel přes Maďarsko a Jugoslávii do Palestiny

• nasazen zvl. u Tobruku a Dunkerque

• po návratu do vlasti 1945 odešel z armády

• po celý život měl problémy s drobnou šikanou v civilním životě

• zklamán vývojem po roce 1989

• zemřel 13. září 2011 v Klatovech

Dětství a mládí

Josef Polívka se narodil 10. 4. 1921 ve Strašicích v okrese Rokycany. Pochází z dělnické rodiny, otec byl slévačem kovů. Ve Strašicích chodil do školy a vyučil se soustružníkem kovů. Pak nastoupil do plzeňské Škodovky. V roce 1939 byl přeložen do Škodova závodu na Slovensko do Dubnice.

S ostatními strašickými dětmi si hrával v areálu tamní vojenské střelnice, „to byl náš rajon“. Již jako dítě z „Masarykovy generace“ byl veden protiněmecky, „takže jakmile jsem v Dubnici zjistil, že je možnost uniknout do armády, využil jsem toho“. Kontakt na pana Polívku získala místní ilegální organizace, kterou zřejmě zaujal jako posluchač západního rozhlasu. Před nabídnutím spolupráce jej asi týden oťukával pan Švadlenka. Možnost odchodu konzultoval pan Polívka s otcem. Otcův souhlas byl také jedinou „polehčující okolností“, když si po válce vyčítal perzekuci rodiny a zdravotní problémy otce, které si přinesl z nacistického vězení. Jeho odchod mu po válce vyčítali i spoluobčané ze Strašic, „vždyť jsi z nás mohl udělat Lidice“. Nerozuměl si příliš ani se svými dřívějšími kamarády.

Odchod za hranice

Z Dubnice se dostal za pomoci tamní ilegální organizace, které již předtím pomáhal vytipovávat zájemce o odchod do zahraničí. „V roce 1940 za mnou přišel jeden ze starších dělníků, jmenoval se Švadlenka a byl z Mladé Boleslavi. Zeptal se mě, jestli bych měl zájem jít do naší zahraniční armády a ještě pro tamní ilegální organizaci, kterou vedl, hledat další zájemce. Byl jsem potom poslední, ještě s mým kamarádem, kdo před pádem Jugoslávie 2. dubna 1941 odešli ze Slovenska. Pomocí různých domluvených převaděčů jsme se dostali přes Maďarsko do Jugoslávie a potom přes Řecko a Turecko na Střední východ.“

Přes Maďarsko cestovali s doklady slovenských montérů směřujících na práci do Jugoslávie. Klíčové body cesty (přestupní nádraží apod.) se museli před cestou naučit nazpaměť. V Istanbulu prozradili svou pravou identitu, ale dokumenty všech procházejících přes Istanbul byly předány do protektorátu, načež byli Polívkovi příbuzní zatčeni a perzekvováni: „O svém odchodu z republiky jsem mluvil s otcem a ten mi to schválil, matka se to dozvěděla až po mém odjezdu. Cestovali jsme pod cizími jmény, v Turecku jsme ale museli udat své pravé nacionále. Jak jsme se potom dozvěděli v Palestině od našich kontrarozvědčíků, veškeré naše údaje Turci předali německým úřadům. Tak se stalo to, že moji rodiče a sestra byli zatčeni. Otec byl vyšetřován a mlácen. Řvali na něj: ‚Tak ty nevíš, kde máš toho svýho parchanta? Víš, že je u letců v Anglii?‘ Nakonec byli všichni internováni v táboře Svatobořice.“

Na Středním východě

Do Palestiny připlul Josef Polívka spolu s ostatními na lodi Varšava. V přístavu Haifa byli odvedeni a vystrojeni jako vojáci. Odtud pokračovali přes Suez do Alexandrie.

„Naše jednotka byla umístěna v Campu Agami. Byl tam zajatecký tábor, který střežili naši vojáci. Ještě nás ani nestačili zapsat a už tam byl výkonný rotmistr a sháněl se po někom, kdo umí zacházet s puškou, aby mohl jít do strážní služby. To jsem uměl, od klukovských let jsem pytlačil v lesích. Nástup byl v 10:00 a sloužilo se 24 hodin. Absolvoval jsem několik služeb, aniž bych prodělal nějaký výcvik.“

Soužití vojáků neuvyklých disciplíně s prvorepublikovými i staršími vojáky a důstojníky ovšem přinášelo konfliktní situace: „Jednou jsem se vrátil ze stráže a šel jsem na oběd – neustrojen, tj. v šortkách a tričku. Byli tam různí důstojníci, záložáci kolem čtyřicítky, vojáci, kteří prošli 1. světovou válkou, legionáři, a někteří z nich si to tam pletli s kasárenským dvorem. Službu tam měl jeden Slovák, nadporučík Valent, který když mě uviděl, tak mě poslal, abych se šel ustrojit. Chtěl jsem aspoň čaj, popošel o kousek, ale poslal mě znovu. Tak jsem se naštval a řekl jsem, ať si to tedy sežerou, a odešel jsem. To byl můj první malér. Pak z toho byly různé popotahovačky, ale vedlo to mimo jiné k tomu, že si důstojníci mezi sebou vyjasnili, že v těchto podmínkách se nedá zachovávat kasárenský řád.“

Výcvik Josef Polívka absolvoval nejprve u minometné čety. Pak byl zařazen do 11. praporu k rotě doprovodných zbraní. „Vykonávali jsme tam strážní službu u takového malého letiště. Zažili jsme tam například příchod jugoslávského krále Petara s celým jugoslávským zlatým pokladem nebo přistání zbytku anglické armády ustupující z Kypru. Mezitím nás z příchozích transportů v Campu Agami doplnili na 720 vojáků – prapor, a to už jsme byli vítanou posilou.“

Další cesta Josefa Polívky vedla do Západní pouště. „Dostali jsme zde strážní úkoly. Já jsem byl veden jako zbrojíř, a tam jsem byl převelen k četě KOPL – kulomety proti letadlům, které velel poručík Kraus. Byly to tři roje, tedy tři auta – posádka tři muži a řidič. Byli jsme několikrát bombardovaní. Letiště, které jsme jako hlídali, bylo klamné. Byly tam jenom atrapy a denně jsme je museli přestavovat.“

Mezitím vypukla válka se SSSR. Jednotka byla vybavena novými vozy a byla krátce nasazena na průzkum v prostoru Golanských výšin. Zde byli vojáci ostřelováni a utrpěli první ztráty na životech. Další rozkaz k přesunu přivedl Josefa Polívku do Aleppa. A zde se udála jedna legendární historka.

Na pěsti s anglickými MP

„Dostali jsme s kamarádem Najmanem vycházku, ale jen od velitele roje. Chtěli jsme se v Aleppu pobavit, v první hospodě jsme vypili flašku a hned na ulici jsme padli do rukou anglických MP. Ty nás sebrali. Já šel napřed, kamarád za mnou, on uměl trochu anglicky, a tak mi říká: ‚Hele, ty parchanti nám hrozně nadávají.‘ To bylo samý fucking, fucking. Tak jsem se zastavil, empík se mnou trhl, tak jsem ho povalil, ale v tu ránu jsem dostal ránu a oba nás pěkně zmasakrovali. Pak nás odtáhli na citadelu, kde měli posádku, a drželi nás tam až do rána. Ráno telefonovali do Aleppa, ať si pro nás přijedou. Tak pro nás přijeli. Štábní kapitán doktor Firth nás tam prohlížel. Kamarád měl utržené ucho, já otřes mozku. To už byl ale druhý případ, kdy anglická MP zmasakrovala naše kluky. Dostalo se to ven a příslušníci roty doprovodných zbraní (asi deset jich bylo) pod vedením rotmistra Hostáška si udělali výlet do Aleppa. Vybrali si hospodu, a když si dodali kuráž, tak šli do toho. A takhle jsem to slyšel vypravovat – Hostášek rozbil mramorový stolek a každý si vzal kus do ruky. Majitel hospody, Arab, vyběhl ven a řval: ‚Policie! Policie!‘ Vběhli tam tři empíci, ale oni na ně čekali už u dveří a srovnali je. MP volali o posily, přijely další auta, a to už se do toho zapojili Australani, kteří tam také seděli a kteří s nimi také měli nevyřízené účty. Naši kluci jim je tedy přehráli a zdrhli. Druhý den byl nástup roty doprovodných zbraní a vyšetřovalo se, kdo se toho masakru účastnil. Plukovník Klapálek, který se právě vrátil z citadely, říkal: ,To nejsou kasárna MP – to je lazaret. Vystupte, kdo jste se toho zúčastnil.‘ Tak se všichni přihlásili – dostali týden bez vycházek a bez žoldu. Pro australskou jednotku se to stalo legendou. Pověst těch, kteří zlikvidovali anglické MP, nás pak předešla, ovšem už značně přikrášlená, až do Anglie. Pro nás to mělo pozitivní důsledek ten, že byla utvořena i naše česká MP, a pak si každá hlídka pacifikovala vždycky svoje vojáky.“

Tobruk

Po příjezdu k Tobruku se dostal Josef Polívka poprvé do nebezpečí jako řidič terénního vozu: „Pak se rozhodlo, že půjdeme do Tobruku. V Palestině jsme vyměnili letní battledresy za zimní a přepravili nás do Alexandrie. Pak dvěma torpédoborci během dne jsme se připlavili do přístavu Tobruk. Za setmění jsme se vylodili a ráno za mnou přišel dozorčí, že mám převzít vozidlo. Měl jsem jet se styčným důstojníkem na polskou brigádu. Vůbec jsem se tam neorientoval a ke všemu auto – byl to takový pick-up Chevrolet – nešlo nastartovat. V deset přišel náš styčný důstojník – Angličan. Nemohl jsem se s ním vůbec domluvit, tak mi ukazoval. Nejeli jsme po silnici, ale pouští, mrak prachu se zvedal za autem a ten Angličan chvílemi křičel: ‚Rychle, rychle.‘ A když jsem nezrychlil podle jeho představ, tak mi sám šlapal nohou na plyn a hned zase mi ukazoval, abych zastavil – a pořád dokola. Byl jsem z toho celý vyplašený. Všechno jsem se pak dozvěděl od Poláků, když jsme k nim konečně dorazili. Vysvětlili mi, že jsou na té cestě některé úseky, které jsou z vrcholu Meduaru, který byl obsazený Němci, dobře vidět. A ti jak viděli prach od auta, tak tam pustili minometnou palbu. Angličan už to znal, proto nás takhle navigoval.“ Cestou zpět se dostali do palby a střepiny z výbuchů jen bubnovaly o automobil. „Byl jsem z toho dost vyplašenej.“

V minovém poli

Prostor Tobruku byl silně zaminovaný. „Po návratu k našim, bylo už po setmění, jsme měli naše vojáky zavážet do jejich postavení. Měli jsme střídat Angličany. Bylo tam ale spousta min. Tehdy minoval kdekdo, a nikde to nebylo zakreslené. Australané si pro případ, že by najeli na minu, dávali na podlahu auta pytle s pískem. Po setmění ale zároveň, jakmile začal rozvoz potravin, vody a střeliva, tak začala i německá minometná palba na průseky, kterými se dalo jezdit. Jeli jsme, a najednou obrovská rána – mě to vyhodilo z auta, velitel vylítl na druhou stranu. Myslel jsem, že jsme dostali zásah od Němců. Jenže pak jsme zjistili, že nám to utrhlo pravé přední kolo, blatník a stupačku, ten co na ní stál, přišel o nohy. Štěstí, že jsme měli také ty pytle s pískem na podlaze, že jinak se nám nestalo nikomu nic. Zajeli jsme totiž mimo cestu do minového pole. Nedaleko stáli Poláci, tak jsme k nim odnesli zraněného a zůstali přes noc, protože jak nám řekli, ráno bude Němcům svítit slunce do očí, a to je doba, kdy se můžeme dostat na naše postavení. Ráno jsme se tam skutečně bez problémů dostali, ale zapomněli jsme vodu. Museli jsme čekat až do večera. Po Angličanech tam zůstaly jenom marmelády, tak jsme je ze zoufalství některé snědli, ale to bylo s žízní ještě horší. Já jsem se potom musel pěšky vrátit na velitelství roty doprovodných zbraní. To bylo strašné. Plazil jsem se nebo běžel celou cestu. Nechtěně jsem se dostal velitelství praporu. Tam jsem byl přidělen k ženijní četě. Pak z nás řidičů tam udělali samostatnou četu vzletně pojmenovanou Mlčící kulomety. Byli jsme nasazováni jako stráž v noci na místa, kde by mohly procházet nepřátelské hlídky. V noci jsme hlídali a ve dne jsme měli volno. Na stráži byla hrozná zima, dokonce v noci i mrzlo.“ Na stráži leželi vojáci na prkně, poloha vleže lépe umožňovala sledovat horizont. Z pohledu 500 metrů vzdálených protivníků nesměl být viditelný jediný pohyb.

Život vojákům nekomplikoval jen nepřítel, ale také nepřízeň počasí: „Pak přišly průtrže mračen a povodně. Jeden náš četař se tam dokonce utopil.“

Po nějaké době se z českých vojáků u Tobruku stávali „staří mazáci, věděli jsme, jak se tam pohybovat“, kdy lze čekat útok apod. 

Rytířští Angličané

„Pak bylo určeno osvobození Tobruku. Nevěděli jsme, jak dopadneme, Němci rozstříleli Angličanům celou jejich tankovou jednotku.“ Pan Polívka vzpomíná na mohutné dělostřelecké souboje vedené z obou stran, na pohled na nevybuchlou střelu skákající na ploše mezi vojáky. „Nakonec se ale podařilo Tobruk osvobodit. Jedna rota pod velením kapitána Svobody byla určena jako pozemní ochrana velitelství sborů a byla vyslaná dopředu na Antelát. Jenže oni měli jenom lehkou polní, neměli deky, pláště, tak za nimi po dvou dnech vyslali vozy s vybavením. Zase jsem byl vybrán, dostal jsem auto, zase nic moc – unikal mi olej, ale byla výhoda, že každých pár kilometrů byly samoobslužné sklady paliva, tak jsem naložil asi čtyřgalonový kanystr oleje a jelo se. Byli jsme na cestě asi dva dni, a hned ten první byl Štědrý den. Náš kuchař udělal štědrovečerní večeři – lodní suchary rozmočil čajem a namíchal do toho marmeládu. Nic jiného nebylo. Když jsme dorazili na místo, tak tam zrovna přivezli asi osmnáct zajatých Němců. A protože tamní rota byla dost vysílená, tak jsme se jim nabídli, že vezmeme první stráž za ně. Ráno si jeden Němec stěžoval Angličanům, že mu stráž sebrala hodinky. Byl z toho velký malér. Vyšetřilo se, kdo to byl, musel jim je vrátit a omluvit se. Angličané se chovali k zajatcům rytířsky.“

Asi po týdnu začali Němci útočit a spojenecká vojska ustupovala zpět do Tobruku. Čeští vojáci byli stahováni na dovolenou do Palestiny podle britského režimu „po šesti měsících v poli jeden týden

dovolený“.

Dělníkem války

Protože byl Josef Polívka od „černého řemesla“, byl vybrán do tříměsíčního kurzu v protiletadlových dílnách v Haifě. „Velitelem tam byl nadporučík Greenhood – pak si změnil jméno na Grégr – byl to otec našeho bývalého ministra průmyslu. Byl to inženýr chemie a měl kolem sebe skupinu řemeslně zdatných odborníků. Já jsem byl soustružník. Velitel té dílny chtěl nahradit automatické naváděcí ovladače pro řízenou protiletadlovou střelbu, které byly strašně velké, něčím menším. Měli už svařenou takovou bedničku ze silného plechu a potřebovali někoho, kdo by jim vysoustružil otvory pro přístroje. Ve zbrojovce v Haifě jim to odmítli udělat, tak jsem jim to udělal já. Tím se rozkřiklo, jaký jsou Čechoslováci machři. Nebylo to jenom mou zásluhou, byli tam mnozí odborníci ze zbrojovek z Čech a Moravy. Tahle pověst s námi šla i zpátky do Tobruku, kde jsme byli přiděleni k protiletadlovým jednotkám. Říkalo se, že Čechoslovákům stačí dát kliku a auto už si k ní dodělají sami.“

Účastníci kurzu byli zařazeni do dílenské čety, velitelem zůstal nadporučík Greenhood. Když na začátku prosince začaly deště, zůstala jednotka asi měsíc v Jerichu kvůli aklimatizaci a odtud šli znovu k Tobruku.

„Měli jsme k dispozici auto, bednu s nářadím, a když ustala střelba, tak jsme jezdili po bateriích a kontrolovali a vylepšovali zařízení na protiletadlových kanonech. To už bylo něco zcela jiného, už tam nešlo až tak o život, jenom bylo třeba hlídat minová pole. Byla to nejlepší doba mého pobytu na Středním východě. To trvalo do května roku 1943. Boje zde pomalu končily, a tak přišel rozkaz, že budeme přemístěni do Anglie, kde se formovala samostatná obrněná brigáda, a my jsme se měli stát jejími členy.“

Cesta do Británie vedla kolem Afriky přes Kapské Město a Freetown, odkud loď doprovázela americká letadla. Do Liverpoolu loď připlula po šesti týdnech bez větších potíží či významnějších událostí. „V Suezu se nás nalodilo asi 6000 mužů různých národností na loď Mauretánie a za šest týdnů jsme přistáli v Liverpoolu. Odtud jsme byli vlakem přepraveni k jednotce.“

V Británii navštívil přibyvší vojáky prezident Beneš, během dne, který s nimi strávil, se mluvilo i o podobě poválečného Československa: „Bohužel to tak později nevypadalo…“

Pan Polívka byl přidělen do dílenského auta zn. Leyland. „My z dílenské čety jsme byli přiděleni do brigádních tankových dílen, kde jsem byl jako soustružník v dílenském autu. Rok jsme strávili při zkouškách na opravách automobilů, tanků a dalších.“

Počátkem roku 1944 byli odveleni do Skotska na střelby a dozbrojeni tanky a také děly. Část z nich se bohužel utopila v Normandii při vyloďování. Již ve Skotsku vyměnil Josef Polívka Leyland za Fordson. Ve Francii působila jednotka nejprve čtrnáct dní u Falaise a odtud byla posléze odvelena k Dunkerque: „Naše brigádní tanková dílna byla umístěna ve vesnici Esquelbecq, v malé budově bývalé továrničky. Měl jsem nový dílenský automobil, moderně vybavený. Už jsem ani nebyl voják, spíš jako dělník v továrně. Náš velitel říkal: ‚Jsme dělníci války.‘ “

Němci jako vojáci

S Němci se poprvé tváří v tvář setkal jako strážný v Campu Agami. „Na rozdíl od Italů, kteří byli rodilí zajatci, Němci i v zajetí byli zpupní.“ U Tobruku Němci působili dojmem „ukázněných vojáků, kteří vědí, co chtějí“. I jako zajatci u Tobruku vystupovali promyšleně a organizovaně; dávali najevo uspokojení, když je od Čechoslováků přebírali Angličani. „Je třeba říct, že na rozdíl od východní fronty se dodržovaly litery válečný konvence.“

Smutný návrat domů

„Po kapitulaci Němců jsme se začali přesunovat do Československa. My jako dílna jsme jeli jako poslední a cestou jsme opravovali poruchy. Jeli jsme přes Plzeň, Klatovy, dílny byly ve státním statku hraběte Kolowrata na Týnci a tam jsme byli asi do srpna 1945.“

Ve vlasti však navrátilce nečekaly jen dobré zprávy a příjemné zážitky: „V Týnci jsme se dozvídali, co se dělo u nás za protektorátu, a že naši rodinní příslušníci byli internovaní v táboře ve Svatobořicích. Chtěl jsem vědět, co je s rodiči. Vzal jsem auto a bez povolení a všeho jsem vystartoval přes Plzeň a Rokycany – až tam mě pustili – byli tam totiž Američani. Ale přijel jsem nad Hrádek a tam nás zastavili Sověti s namířenými zbraněmi. Chtěli vidět bumážku – naštěstí jsem měl jako seržant propustku do seržantské kantýny – mělo to kulatý razítko a to jim stačilo, ale volali někam dál, a než jsem přijel do Strašic, tak už u rodičů byli ruští vojáci. Návrat byl strašný. Otec vážil po propuštění asi 50 kilo, a až do smrti nesl následky věznění. Matka a sestra na tom byly trochu lépe. Chtěl jsem okamžitě do civilu, ale oni chtěli, abych jim to podepsal ještě na pět let. Dobře že jsem se nenechal přesvědčit. Kamarádi, kteří v armádě zůstali, šli v roce 1949 bez soudu rovnou na Mírov.“

Ale ani Josef Polívka to neměl v civilním životě jednoduché. „V zaměstnání mi říkali: ‚To víš. Ty nemůžeš dělat žádnou funkci. Ty můžeš jenom makat, protože my tady máme přípis, že jste mohli být naverbovaní zahraniční rozvědkovou službou.‘ “ Byl zbaven např. i funkce dohledu na bezpečnost práce, kam jej zvolili v ROH. Byl vyšetřován za kritiku projevu Václava Kopeckého v rozhlase, kterou pronesl mezi spolupracovníky. Někdo z nich tedy zřejmě na něj donášel; v době měnové reformy 1953 byl spolu s jinými západními vojáky povolán preventivně na cvičení (pod záminkou přeškolení na letecké mechaniky), kde ovšem nebyla pro veterány připravena žádná práce či činnost. Po cvičení se odmítl vyjádřit k tomu, „co se na cvičení naučil“. Do skončení „éry KSČ jsem pak zůstal rotným“.

V roce 1946 nastoupil Josef Polívka do ČSAD v Plzni. Udělal si zkoušky na řidiče autobusu, ale protože odmítl nastoupit nedělní pohotovost, byl za trest přeložen do dílny. Pak pracoval až do penze jako soustružník v ČSAD v Plzni a později v ČSAD v Klatovech, kde v současnosti také žije.

Pan Polívka nesouhlasí s automatickým zvyšováním vojenských hodností s věkem; vyjadřuje též zklamání ze společenského vývoje po roce 1989: „Po roce 1990 proběhlo předání moci jedný skupiny druhý skupině, nelíbil se mi prezident Havel, že se běžel omlouvat sudetským Němcům. Za co? Vždyť jeho rodina kolaborovala, i jiní disidenti pocházejí z rodin kolaborantů.“ 

Poselství: „Každýmu bych chtěl říct: Nedejte, aby se něco takovýho ještě opakovalo.“

Rozhovor natočil a přepsal Dominik Mačas, na portál Paměť národa uložil Jaroslav Richter