Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Gertruda Polčáková (* 1936)

• narozena v roce 1936 v Ondřejově (něm. Andersdorf)

• je německé národnosti

• rodina nebyla zařazena do odsunu

• několikrát ve sběrném táboře v Janovicích

• v roce 1947 rodina vystěhována na Hanou

• manžel Jan Polčák pochází z Prlova

• v současnosti (2020) žije v Rýmařově

Gertruda Polčáková, rodným příjmením Nickmannová, se narodila v roce 1936 v obci Ondřejov (něm. Andersdorf). Oba její rodiče měli německou národnost, ale kvůli otcově zaměstnání v modelářské dílně nebyli po válce zařazeni do odsunu Němců. Několikrát byla celá rodina poslána do sběrného tábora v blízkých Janovicích. Mezitím vždy někdo obsadil dům, ve kterém bydleli, a tak se během roku 1946 museli mnohokrát stěhovat. V roce 1947 byli v rámci rozptýlení zbylých Němců posláni na Hanou, kde více než dva roky pracovali v zemědělství. Do Rýmařova se vrátili až v roce 1949, a to jen díky inženýru Knorovi, který si vyžádal rodiče jako pracovní sílu do textilní továrny.

 

V obou světových válkách

Gertruda byla jedináčkem a v jejích prvních dvou letech života se o ni staral převážně otec, který po hospodářské krizi nemohl několik let sehnat zaměstnání. Matka Aloisie pracovala v textilní továrně bratří Schielů v Rýmařově. Na válečné období nemá paní Gertruda příliš vzpomínek, protože v té době byla ještě malým dítětem. Jedna z mála vzpomínek se týká otce, který musel narukovat do wehrmachtu, i když jako voják rakousko-uherské armády už prošel boji v první světové válce. V té druhé bojoval na italské frontě. Dostal ale tyfus a byl propuštěn domů. Z války se nakonec nevrátili čtyři jeho bratři, kteří také bojovali ve wehrmachtu. „Pocházel z šestnácti dětí a čtyři jeho sourozenci se nevrátili. Jeho matka šla ještě v dvaaosmdesáti na odsun.“ Hugo Nickmann byl nakonec ještě poslán do zajateckého tábora. „Táta o zajetí nikdy nemluvil. Přišel z Itálie a potom ho zavřeli a měl od potkanů uhryznuté dva prsty. To mi řekl na smrtelný posteli v sedmdesátým devátým roce. To bylo jediný, co řekl o zajateckým táboře,“ vzpomíná Gertruda Polčáková.

Dne 7. května 1945 vstoupily do Rýmařova sovětské jednotky. Ve městě došlo k menším bojům a zahynulo několik vojáků na obou stranách. Ondřejovem sovětské tanky jen projely. Gertruda Polčáková vzpomíná, že německé ženy v obci se ze strachu před znásilněním ukryly. „Můj otec byl náruživý včelař a pod včelínem vykopal bunkr, kde jsme bydlely vždycky, když Rusové přijeli do Ondřejova. Ženský z okolí tam šly všechny. Naházely se tam nějaký koberce a hadry a tam se žilo.“

O několik dní později prý sovětští vojáci v Ondřejově zastřelili místního hajného. Gertruda měla tehdy devět let: „Před mýma vlastníma očima zastřelili v Ondřejově u pomníku pro výstrahu hajného. Byla jsem tenkrát žaba. (…) Hodně Němců nechtělo odevzdávat rádia, nechtělo odevzdávat zlato. Prostě se bouřili a v Ondřejově bylo sídlo Rusů a oni pro výstrahu zastřelili hajného. (…) Já jsem nevěděla, co je to střela, ale když už se potom nehýbal a odtáhli ho ze silnice k tomu pomníku a tam tři dny ležel, tak to jsme se tam báli chodit. “ První dny po válce ale také někteří využívali k vyřizování starých účtů. Proto prý přišel o život strýc pamětnice Johann Heydrich. „Mého strýce zastřelili vlastní Němci. Měli otevřený nějaký účet. On měl pět dětí. V noci ho zavolali a v lese zastřelili. Já nevím, o co se jednalo, na to jsem byla příliš malá.“

 

Odsun

Již v srpnu 1945 proběhl na Rýmařovsku divoký odsun. Tehdy bylo vyhnáno 1750 Němců, a to převážně žen, dětí a starších obyvatel. Oficiální odsun probíhal v roce 1946. Německé rodiny byly soustřeďovány ve sběrném táboře, který se nacházel v prostorách zámku v Janovicích. Gertruda Polčáková vzpomíná, jak strážní přišli pro ni a její rodiče. „Co jsme měli na sobě, to bylo naše. Máma akorát sbalila pár papírů a já jsem musela jít v papučkách. Neměla jsem ani boty a pamatuju si, že jsem strašně plakala pro panenku. Furt jsem se vracela. Furt jsem utíkala, že si vezmu tu panenku. To byla otázka půl hodiny a byli jsme venku a už jsme se tam nevrátili.“

Ve sběrném táboře v Janovicích čekali Němci z celého Rýmařovska na transport do Německa. V nevybavených přeplněných místnostech tam na slamnících spaly celé rodiny. „Tam odtud pěkné vzpomínky nemám, protože nás tam bylo strašně moc. Byli jsme v jedné větší místnosti, kde nás bylo asi třicet a možná i víc. Děti směly jít ven jen kousek. Pamatuju si, že se tam v kýblech donesla voda a že se každej napil jen rukama, protože vody bylo málo. (…) Jednou jsem tam dostala pažbou, že jsem něco zvedla. Hlídač mě praštil puškou, ale už nevím, co jsem to zvedala nebo hledala,“vypráví Gertruda Polčáková.

Otec pamětnice Hugo Nickmann byl vybrán na zaučení nových zaměstnanců modelářské dílny, a tak byla rodina ze sběrného tábora propuštěna. Nastěhovali se do domu v Rýmařově. Zanedlouho ale museli zpět, aby byli po několika dnech opět propuštěni. Takto museli do zámku v Janovicích putovat třikrát a mezitím vždy někdo z nových osadníků obsadil dům, ve kterém bydleli. „Někomu se ten byt líbil, tak nás vyhodili. Museli jsme do dalšího, takže jsme se furt stěhovali a nakonec jsme skončili v Harrachově.“ Mezitím byl oficiální odsun Němců ukončen a s ním odešli všichni příbuzní, kamarádi a známí rodiny.

 

Na práci na Hané

V dubnu 1947 byla rodina v rámci akce rozptýlení zbylých Němců poslána na Hanou. „My jsme dostali lístek: Za čtrnáct dní na nádraží. Přímo na nádraží byl ten sběr. Mohli jsme si vzít, co jsme chtěli. Co ale můžete vzít, když vám řeknou: Po žních se vrátíte. Nikdo nic moc nebral. To nejnutnější oblečení. Sedláci na nás čekali na nádraží v Olomouci a tam si nás rozebrali. Když měl někdo třeba více dětí, tak ho nechtěli, že nemají ubytování.“

Rodinu Gertrudy Polčákové si vybrali Pochylovi z Čelechovic, kteří měli největší hospodářství v obci. „Já jsem na Hané spala na ovocných bedýnkách a na žehlicím prknu, protože nebyl ani nábytek. A my jsme byli u milionářů. To byl největší statek v Čelechovicích.“ U Pochylů zůstali více než jeden rok, a i když pamětnice vzpomíná, že jejich ubytování bylo více než skromné, na jejich chování si nestěžuje. „Ke mně se chovali lépe než ke svým vlastním dětem. Měly tvrdou výchovu. Mě nikdy neudeřili, ale své děti mlátili šňůrou od vařiče.“ Během žní rodiče pracovali od rána do večera a pomáhat musela i tehdy dvanáctiletá Gertruda. „Musela jsem pást husy. Nemusela jsem dělat těžkou práci, ale ve dvanácti letech už jsem dojila.“

V srpnu 1949 byla rodina poslána do blízkého Grygova, kde pracovali na státním statku. Gertruda Polčáková měla díky neustálému stěhování také problémy se školní docházkou. Těsně po válce jako Němka nesměla do školy docházet a potom ji často měnila. Neuměla přitom ještě česky a děti ji jako novou a ještě k tomu Němku nepřijímaly do kolektivu. Po roce v Grygově byla rodina poslána na práci v Krčmani, kde byli zaměstnáni při žních v roce 1949. Po více než dvou letech se potom vrátili zpět do Rýmařova, a to díky inženýru Knorovi, který si je vyžádal jako důležitou pracovní sílu v textilní továrně. Po návratu několikrát žádali o dodatečný odchod do Německa, ale jejich žádostem nebylo nikdy vyhověno.

Na Hané byli Nickmannovi s dalšími Němci. Mezi nimi byl i tehdy třiadvacetiletý Brixl, který také pocházel z Rýmařovska. Gertrudě bylo čtrnáct a vůbec ho neznala, přesto rodiče domluvili její sňatek s tímto mužem. Nechtěli totiž, aby si jejich dcera vzala Čecha. „My jsme byli společně na Hané. Já nevím, co tím rodiče mysleli. Oni mi koupili roky, abych si ho vzala. Jestli to bylo myšleno, abychom se dostali do Německa, to nevím. Ale bylo to takový, že jsme se hned rozvedli. (…) Protestujte v patnácti letech. Dnes bych protestovala, ale tehdy ne.“

V roce 1962 se pamětnice znovu provdala, a to za Čecha Jana Polčáka, který pocházel z Prlova. Tato obec na Vsetínsku byla 23. dubna 1945 obklíčena protipartyzánským německým oddílem. Osm stavení bylo vypáleno a svůj život v nich ukončilo patnáct lidí. Celkem toho dne přišlo o život dvacet tři lidí. Vypálen byl i dům manželových rodičů a několik z jeho příbuzných ten den zahynulo. Přesto Gertruda Polčáková jako Němka nezaslechla od jeho rodiny ani tu nejmenší výčitku. „Já jsem nikdy neslyšela z jeho rodiny, že by vůči mně něco měli. Chovali se bezvadně.“

Společně s rodiči Gertrudy Polčákové žili manželé v Rýmařově. Zatímco pamětnice se češtinu poměrně rychle naučila, její rodiče ji ovládali jen minimálně a měli problémy jak na úřadech, tak při běžném životě. „Můj otec, když šel někde na pivo, tak místo na zdraví říkal nádraží. Máti, když šla na nákup, tak ona si místo deseti rohlíků šla koupit deset rolníků.“

V roce 2020 bydlela Gertruda Polčáková stále v Rýmařově a byla předsedkyní místní organizace německé menšiny.