Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kateřina Polášková (* 1922)

• narodila se 22. října 1922 v Těremně v Sovětském svazu

• školy vychodila nejprve v Těremně, pak v Moskvě, kde také žila

• původně měla být chemikem

• do armády se přihlásila jako dobrovolnice po návratu z dovolené v roce 1941

• prošla krátkým kurzem vojenské zdravotnice

• poté byla přijata jako parašutistka

• posléze se stala vedoucí klubu pro vojáky v „Serebrenom“ baru v Moskvě

• po válce muž vymohl na ambasádě povolení přestěhování do Československa

• zde strávila čtyřicet let za pultem jako prodavačka

Když jsem paní Kateřinu Poláškovou poprvé spatřila, nepřipadala mi ničím zvláštní. Prošedivělá stará paní statné postavy, které se špatně chodí; na ulicích takových babiček denně potkáváme spousty. Sdělení, že je parašutistka, jsem řadila do jiného světa. Avšak když dokončila svoje vypravování, stála přede mnou žena, jejíž statečnosti, ryzosti a pevným životním zásadám se hluboce klaním…

Poslechněte si tedy i Vy příběh Jekatěriny Vasiljevny Michalcové: 

K. P.: „Narodila jsem se 22. října 1922 v Těremně v Sovětském svazu. Nejprve jsem chodila do školy tam, pak v Moskvě, kde jsem také žila. Původně jsem měla být chemik. Můj bratr dělal tankistickou školu, za války byl velitelem tankové brigády. Do armády jsem se přihlásila jako dobrovolnice po návratu z dovolené v roce 1941. Neměli jsme žádné vojenské školy, a tak nás nabírali jako dobrovolníky do zdravotnictví. Prošla jsem krátkým kurzem vojenské zdravotnice, abych věděla, co dělat v nejnutnějších případech. Pak probíhal nábor do desantních vojsk. Tři jsme se přihlásily a já byla přijata jako parašutistka.“

„Jak to přijala Vaše rodina?“

K. P.: „Úplně normálně. V Těremně byli okupováni a kromě maminky se v podstatě všichni přímo podíleli na válce. Bratr byl tankista, já byla u desantních vojsk, ostatní u partyzánů a otec v záloze – jak se říkalo ,pomoci straně‘.“

„Jak vypadal Váš výcvik a jak bojové nasazení?“

K. P.: „Je těžké popsat výcvik pro paradesantní službu. Byl úplně jiný než ten na zdravotnici, ale také jiný než u normálních vojáků, neboť jádro naší práce se mělo odehrát na vnitřním území nepřítele.

Byli jsme rozděleni na dvě části, vyzvědače a teroristy. Já patřila k výzvědné skupině, ale když nemohli moji souputníci teroristické zásahy provádět, musela jsem zastat i je. Skupina se scházela pouze při výcviku, normálně jsme se scházet nesměli. Nikdo neměl svoje pravé jméno a nesměli jsme se nechat fotografovat. Na procházky jsme chodili jen v určitou dobu, určité hodiny. Vztahy mezi námi byly výborné, ale jen na služební úrovni.

Součástí výcviku bylo zacházení se zbraní, seskok z letadla, rozvinutí a zavinutí padáku, plavání, běh, plížení, lyžování, ale vedle toho jsem musela umět dojit krávu, žnout trávu, kosit obilí. Musela jsem být schopna přežít ve volné přírodě a zároveň vystupovat jako venkovská holka, abych na nepřátelském území nepůsobila jako cizinka.

Devadesát procent naší činnosti na nepřátelském území se odehrávalo v noci. V noci vás posadí do letadla, v noci vás vysadí z letadla do vašeho rajonu a potom už si musíte sama organizovat svoji práci. Muži vůbec nesměli ve dne vycházet, protože Němci by je okamžitě zabrali. A tehdy jsem na sebe musela převzít i jejich tzv. teroristické úkoly.

Týl je něco úplně jiného než fronta. Člověk ví spoustu věcí, o kterých na frontě ještě nemají ani potuchy. Dobrá práce, ale nebezpečná práce.“

„Proč dobrá a proč nebezpečná?“

K. P.: „Nebezpečná proto, že jste odkázán jen sám na sebe. Pocítíte to hlavně ve chvíli zranění či nemoci. Když mě podruhé vysazovali, letadlo letělo příliš nízko, padák se špatně otevřel a já si zlomila nohu. Bylo to na území Běloruska. Nikdo, včetně mě, nevěděl, že mám zlomenou nohu. Vyhledávat lékařskou pomoc nás ani nenapadlo. Nohu mi obmotali fáčem a obložili kůrou. Měsíc jsem se na ni nemohla postavit, jenom jsem poskakovala po jedné. Až po půl roce, když jsme se vrátili, museli jsme všichni podstoupit zdravotnickou prohlídku a mně na rentgenu řekli: ,Káťo, představ si, vždyť tys měla zlomenou nohu.‘ Kluci, co se mnou byli, na to povídali, že to nemůže být pravda. Ale rentgen ukazoval, že byla. A já o tom ani nevěděla.“

„Co byla konkrétně Vaše práce?“

K. P.: „Zpravodajské služby týkající se vybavení nepřítele. – Kde je jaký tank, kolik jich je, kde se armáda nachází… Po výzvědech jsem informace nahlásila radistovi a ten je telegrafoval domů. Podle nich potom řídili frontu a určovali místa, kde má sovětská armáda útočit.“

„Zažila jste někdy, že byly tajné informace vyzrazeny?“

K. P.: „Podle toho, z jaké strany. Z naší ne, z německé ano. Buď Němec sám přišel k partyzánskému oddílu, nebo promluvil ten, kdo byl zajat. Součástí naší práce bylo vytipovat lidi, kteří by se k nám připojili, a získat je na svoji stranu. Museli jsme umět odhadnout, zda se dá tomu kterému člověku věřit. Je to taková zbraň o dvou koncích – nesmíte se nechat získat Němci, ale sám je získávat musíte.“

„Převážnou část paradesantních jednotek tvořili muži. Nečekali od Vás, že se ujmete nějakých dalších povinností, které se ženám automaticky přisuzují, např. starosti o jídlo?“

K. P.: „Když se fasovaly cigarety, vždycky, když nám je shodili, já jsem je mužským zabrala. Jídla shazovaného padákem bylo minimálně, 10 – 20 dkg chleba na den. K přežití by to nestačilo, museli jsme se starat sami – nakrást v noci bramborky, v kýblu je v lese uvařit... A ty cigarety, které jsem jim sebrala, víte, co jsem s nimi dělala? Nosila jsem je do vesnice a vyměňovala hlavně se starými chlapy za chleba. Tehdy byla o tabák nouze. Poslední krajíc dali, aby si mohli zakouřit.“

„Máte nějakou osobní zkušenost se Židy ve válce?“

K. P.: „V Roslavli jsme se dostali ke skupině asi čtyřiceti pěti zabraných Židů, které Němci chtěli pozabíjet. Čekali jsme na noc, spojili jsme se se Židy a řekli jim, že je další noc převedeme přes hranice dovnitř země. Před tím jsme s nimi část území prošli, došli jsme až na konec lesa a ukazovali jim: ,Tady s námi v noci půjdete...‘ Ale byla to těžká práce. Židé jsou strašně neukáznění. Nás bylo pět, jich čtyřicet; z každé strany dva, jeden musel jít vpředu. Když jsme došli ke kolejím, nemohli jsme jít, museli jsme se plazit. Zkusili jsme jak psi s nimi. Oni nic nedělali, jenom ,jav, jav, jav, jav‘, slyším to jako dneska. Asi po čtyřiceti metrech se mohli opět postavit na nohy, to už jsme byli u našeho vojska, které se jich ujalo. Nikdy nezapomenu na ten risk, který to byl pro ně, a tuplovaný risk pro nás.

Když o tom přemýšlívám teď, už bych to znovu nedělala. Ani s padákem bych neskákala. Jenže mladý člověk, ten neumí mít strach. Některé dny mi to, co jsem zažila, nevadí. Ale někdy mi vzpomínky nedají ani spát a říkám si: ,Proč, proč musel člověk takovým věcem obětovat svůj život?!‘ “

„A jaký byl Váš vztah ke spojencům, k americké armádě?“

K. P.: „Ruský národ prošel od Moskvy až do Berlína. Od Moskvy až do Berlína. Ale na rozdíl od Američanů nešel procházkou, nýbrž bojem.“

Osudy po válce

„Když jsem přišla domů, každý vyskakoval sto metrů vysoko, nosili mě na rukách. Já bych zůstala ve službě až do konce, ale musela jsem od desantních vojsk odejít, protože jsem dostala malárii. Bělorusko, bažiny, co vám budu povídat – komár. Mně stačilo jen nohy namočit a už to se mnou začalo třepat, měla jsem čtyřicet, jedenačtyřicet stupňů horečky. Byla jsem žlutá jak citron. Léky nebyly, jedině chinin. Někdy zabíral, většinou ne.

Kvůli malarijským záchvatům mě nemohli znovu vysazovat, kdo by mi tam co poskytl, a tak mě přemístili do skladu munice. Posléze jsem se stala vedoucí klubu pro vojáky v ,Serebrenom‘ baru v Moskvě.

Tam jsem poznala svého muže. Byl také v rozvědce, ale byl cizinec (Čech – pozn. aut.). Jejich náčelník nařídil, že mají občas chodit do kina, kde jsem dělala vedoucí. S mužem jsme se tedy seznámili v kině. Tam jsme se také vzali. Narodil se nám syn, pak dcera. Po válce muž vymohl na ambasádě povolení k mému přestěhování do Československa. No a zde jsem strávila čtyřicet let za pultem jako prodavačka.

Je válka něco jiného a mír je něco úplně jiného...“

Po vypnutí nahrávacího zařízení mi paní Polášková náhle řekla: „Jsou ještě věci, co řeknu jenom Vám, ale nechci, abyste to natáčela...“

Má asi pravdu. Člověk je schopen pochopit jen jeden rozměr hrůzy, kterou zažil někdo druhý. Ve chvíli, kdy je překročena jistá míra absurdity, vyznívají zážitky přepsané na papíře již jen jako laciné scény z akčního filmu. Význam mají jedině pro toho, kdo je prožil na vlastní kůži. Ale jednu z „příhod po natáčení“ Vám přesto povím, paní Polášková mi doufám promine…

…Jednou se stalo, že jsme byli na nepřátelském území a rozbila se nám vysílačka. Nutně jsme potřebovali navázat spojení s domovem. Jedinou záchranu představovali partyzáni… Konečně narazila naše tříčlenná skupina na partyzánský oddíl. Vyslovili jsme svoji žádost a od velitele jednotky jsme dostali odpověď, při níž jsem zalapala po dechu. „Ano, půjčíme vám vysílačku, ale jen když ona (a prstem ukázal na mě) ,půjde‘ se mnou.“ Ještě dnes se zardívám studem a zároveň třesu zlostí, když si na to vzpomenu. Nám šlo o život a on myslel na… Před očima se mi promítl obraz chlapců telegrafujících domů a nás dvou, jak si to rozdáváme za stromem. Ne, to přece nemůže myslet vážně? Jak bych si pak musela připadat?! Ale Kateřino, tady nejsi doma, tady jde o přežití celé vaší skupiny, ne o tvoji hrdost, oponoval ve mně druhý hlas. Situace se přiostřovala. S úzkostí a otázkou v očích jsem pohlédla na Petra a Sergeje. Jejich odpověď mi shodila balvan ze srdce. „Blázníš? My ji tady opatrujeme jako vlastní sestru a ona si myslí, že bychom to dovolili! To radši pojdeme.“ Odešli jsme… Nakonec to dopadlo dobře. Kupodivu se nám brzy podařilo najít jiný oddíl, jehož velitel nám ochotně poskytl svoji mechaniku. Bez podmínek. Ještě ten den večer nám byl shozen vak s potravinami a nová vysílačka.