Eva Polanská

„A pak další tábor si pamatuju na Sázavě, na Zahrádkách, tam jsme už slibovaly jako skautky. Předtím vždycky tábořili chlapci, kteří ten tábor postavili, a já si pamatuju, že jsme objednali na nádraží celý vagon, který jsme naložili těmi podsadami, celtami a těmi ‚kochmašinami‘, jak jsme tomu říkali (várnicemi), no prostě vším tím materiálem. A protože můj tatínek byl výpravčí vlaků, tak zařídil, že ten vagon byl připojen k nákladnímu vlaku, který nám zastavil nad Kácovem, a z toho svahu k tý Sázavě, na který my jsme měli tábořit, jsme shazovali z toho vlaku všechny tyhlety věci, který po tom svahu sjížděly až k tý řece. U tý řeky zase byli další, kteří ty podsady házeli do řeky a plavili je až k tomu ostrohu tý Zahrádky (říkalo se tam na Zahrádce). Bylo to tam velmi romantický. Měli jsme tam udělaný i most přes řeku do lesa. Dokonce vím, že se tam plnily i Tři orlí pera, že jsme je ovšem nikdy nesplnily, protože jsme byly upovídaný holky a vždycky jsme zkazily bobříka mlčení, takže to nepřipadalo v úvahu.“

„Dneska děti jsou jenom u počítače, nesportujou... A tohleto jim dává větší rozhled a tu soudržnost těch lidí – to je velmi důležitý, že jsou bratři a sestry. To dělá hodně v životě. Aby si uvědomily, že nejsou na světě samy, aby dělaly samy jenom dobro, to jim přeju. Aby vydržely. A aby je nestihlo to co nás: dvakrát, třikrát, když nás zkoušeli – a tam se ty charaktery ukázaly!“

„Skautskej zákon pro nás byl zákon! A ten jsme dodržovali. Proto já jsem se potom nemohla smířit s těma lidma mladejma, protože oni už to tak nedodržovali jako my. Pro nás to bylo... To nepřipadalo v úvahu, že by to někdo porušil. Přitom ten slib, to byla chvilka, kdy... To upevňovalo charakter, si myslím, přímo. Já jsem si vždycky přála, aby ty děti chodily do toho skautu, protože tam se srovnaly. A měli jsme i případy, kdy kluk byl úplně mimo rodinu a ten byl s náma právě na tý Polance a ten se tam úplně srovnal. A ten potom dělal školníka tady na dívčí škole.“