Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eliška Polanecká (* 1945)

• narodila se 1. ledna 1945 v Praze

• v roce 1948 otec koupil hospodu v Táboře

• hospoda v roce 1951 znárodněna, otec skončil v jáchymovských dolech

• rodina se přestěhovala k příbuzným do Vidlaté Seče u Litomyšle, kde v letech 1951 až 1953 zažila období kolektivizace

• v roce 1955 návrat do Prahy

• studium gymnázia a pedagogické VŠ, předčasný odchod

• pamětnice pracovala až do svého odchodu důchodu v bance

• v roce 2021 bydlela v Praze

Rodiče Elišky Polanecké si po válce koupili hospodu v Táboře. Zadlužili se, ale tvrdě dřeli, aby své dluhy co nejdříve splatili. Bohužel o hospodu v roce 1951 v rámci znárodnění přišli. Přestěhovali se tedy do nedalekého Milevska, kde Eliščin otec získal práci vedoucího místního hotelu. „Můj táta řekl každému, co si myslel,“ nastínila pamětnice další tatínkův osud.

Miloš Englický skončil po udání u soudu jako nepřítel lidově demokratického zřízení a odtud putoval na půl druhého roku do uranových dolů v jáchymovském vězení.

Eliška s maminkou a dvěma mladšími bratry odešli do maminčina rodiště, do Vidlaté Seče nedaleko Litomyšle. V kraji tou dobou probíhalo několik politických procesů se sedláky, kteří nechtěli vstoupit do JZD. Za války zde operovalo několik odbojových skupin, a tak zbraní zůstalo po stodolách mnoho. Nebylo těžké je najít a na jejich základě vyfabulovat protistátní činnost. Maminčini rodiče Helena a František Famfulíkovi přišli ve válce o nejstaršího syna, kterého nacisté popravili právě za spolupráci s odbojem. Bolest nad ztrátou tišila radost z poválečné svobody. Tato útěcha ale netrvala dlouho, protože politické procesy se sedláky i odsouzení jejich zetě Miloše Englického jim braly víru v lepší budoucnost.

Famfulíkovi jako prostí rolníci žili ze svého políčka a drobného řemesla. Babička Helena byla vyučená švadlena a dědeček František tesař. Měli svoje čtyři děti a k nim ještě celou řadu dalších. Helena Famfulíková byla totiž ověřená pěstounka, která si brala děti z kojeneckého ústavu ve Svitavách.

„Jejich domem prošlo minimálně sedm dětí, některé tam nebyly dlouho, ale dvě děti zůstaly až do dospělosti – Jiřinka Müllerová (Todorová), která se později vdala do Sofie, a Slávek. Toho si babička přivezla, když mu bylo půl roku. Slávek Vodal se dobře učil, vystudoval litomyšlské gymnázium a pak odešel do Prahy na teologii,“ vzpomínala na strýce Slávka Eliška Polanecká.

Strýcové z Vidlaté Seče byli v odboji

Slávek Vodal byl na počátku roku 1945 u toho, když k Famfulíkovým přijelo gestapo a hledalo jejich mladšího syna Karla. Podezřívali ho ze spolupráce s partyzány a u Famfulíkových udělali domovní prohlídku.

„Dědovi rozbili pažbou obličej a vyrazili mu přední zuby. Babičku vzali na dvorek, tam ji přitiskli ke zdi a pistoli jí dali k hlavě, aby jim řekla, kde Karel je. Mezitím popadli i Slávka, kterému bylo tenkrát patnáct let, odvlekli ho do chléva a tam ho zbili tak, že byl potom tři neděle v nemocnici, aby se z toho dostal. Porušili mu centrum rovnováhy a měl i jiná zranění. A Slávek slyšel, jak babička na ty gestapáky křičela, že neví, kde Karel je, ale že i kdyby to věděla, nikdy jim to neřekne, protože druhého syna už jim nedá,“ vyprávěla Eliška Polanecká. O svého nejstaršího syna Františka přišla Helena Famfulíková v červenci 1943, kdy ho spolu s dalšími čtyřmi českými četníky popravili nacisti na kobyliské střelnici.

Po četníkovi Famfulíkovi zůstala manželka a malý syn

Eliška Polanecká znala strýce Františka jenom z vyprávění. František Famfulík sloužil za války na četnické stanici v Proseči a spolu se svým nadřízeným, vrchním strážmistrem Kohoutkem, podporovali odbojové skupiny v okolí i neúplné rodiny, které přišly o uvězněné otce a matky. Jejich činnost však neunikla pozornosti gestapa. Prvního zatkli vrchního strážmistra Kohoutka a po několika měsících si přišli i pro Františka, který už byl ženatý a měl malého syna Vladislava. Gestapo ho odvezlo nejdříve do Hradce Králové, potom do Malé pevnosti Terezín a následně k lidovému soudu do Berlína. Tam ho odsoudili k trestu smrti za velezradu. Dopravili ho zpět na Pankrác a umístili do cely smrti s dalšími třemi četníky.

Poprava se měla konat 8. července 1943 na kobyliské střelnici. Na výslovné přání šéfa gestapa Heinricha Himmlera a říšského protektora K. H. Franka šlo o výstražnou veřejnou popravu, která měla zastrašit české četníky a odradit je od spolupráce s odbojem. „Povolali proto sto dvacet řadových četníků z různých míst a dvacet důstojníků, donutili je popravu sledovat a předat své zážitky podřízeným,“ popisovala Eliška Polanecká, která pravidelně chodila na kobyliskou střelnici ve výroční den s květinami a svíčkou.

Rodiče vykořisťovali sami sebe

V době Františkova zatčení žila už Eliščina maminka v Praze. Seznámila se s mladíkem Milošem Englickým, který pracoval jako číšník ve vyhlášených pražských podnicích. Po svatbě se jim na Nový rok 1945 narodila dcera Eliška a během následujících dvou let přibyli do rodiny dva bratři. „Rodiče toužili mít svůj podnik, a tak koupili malou restauraci v Táboře. Bohužel už v roce 1951 jsme dostali dopis, kde stálo, že naše hospoda byla zestátněna. Maminka vařila v kuchyni a denně uvařila třeba sto dvacet jídel, přestože měla dvě malé děti a třetí se jí tam narodilo. Takže jestli někdo někoho vykořisťoval, tak oni sami sebe,“ vzpomínala na rané dětství Eliška Polanecká.

Rodina Englických odjela z Tábora předtím, než pamětnice začala chodit do školy. Přestěhovali se do nedalekého Milevska, kde začal tatínek pracovat jako vedoucí místního hotelu. „Oni mu tam nasadili takového zvídavého pána. Dnes se říká, že mu ho tam nastrčili příslušníci StB. Dělal hospodáře a donášel na tatínka,“ vysvětlovala Eliška Polanecká příčiny otcova zatčení a následného věznění.

Maminka se s dětmi vrátila k rodičům

Soud zabavil rodině i veškerý majetek a Eliščina maminka se ocitla ve svízelné situaci kvůli nedostatku peněz. Vrátila se proto i se svými třemi malými dětmi k rodičům do Vidlaté Seče u Litomyšle. „Tady jsem se ocitla v úplně pravý, nefalšovaný vesnici s různými zvyky, s jiným druhem práce, se spoustou živočichů a prožila jsem se svými sourozenci několik nádherných let,“ vzpomínala na dětství na vesnici Eliška Polanecká.

Její maminka našla práci v litomyšlské Modetě a o děti se starali hlavně prarodiče, kteří sami žili z velmi nízkých důchodů. V kraji probíhala násilná kolektivizace, a tak i Famfulíkovi přišli o pole i dobytek.  

Tvůj táta půjde zpátky do Jáchymova!

Po necelých dvou letech se tatínek z vězení vrátil. „Přišel z Jáchymova a vážil čtyřicet pět kilo. Měl holou hlavu, což tehdy bylo něco otřesného. Nedostávali najíst a měli těžkou práci. Můj táta byl navíc kuřák, takže hodně jídla vyměnil za cigarety. Když mu šla máma naproti do Litomyšle, tak ho nepoznala. Dlouho jí to vyčítal, že kolem něj chodila a on čekal, kdy si ho všimne. Navíc měl teda hrozně zničený nervy, když o tom vyprávěl, tak se mi to ani nechtělo poslouchat. Nedovedla jsem si představit, že lidi se dokážou k jiným lidem chovat takhle hrozně,“ vyprávěla Eliška Polanecká. Jako bývalý politický vězeň tatínek hledal těžce práci a nakonec se nechal zaměstnat na stavbě vysílače, který se budoval v deset kilometrů vzdáleném Pohodlí.

Rodina si na venkovský život zvykla, ale Eliščin otec trval na návratu do města. Praha bojovala s bytovou krizí a sehnat byt odpovídající velikosti jejich rodiny bylo takřka nemožné. Ubytování jim nakonec nabídla tatínkova matka. „To byla obrovská chyba. Babička měla dvě místnosti. V jedné spala ona i s mandlem a ve druhé bylo nás pět,“ vzpomínala na krušný návrat do Prahy Eliška Polanecká, která nastoupila do třetí třídy.

Když jí bylo deset let, tak ve škole slavili osvobození republiky Rudou armádou. Její spolužačka vychvalovala ruské vojáky a Sovětský svaz. Eliška ji však upozornila na to, co věděla z domova, že Československo neosvobodili jen Rusové, ale i americká armáda. Spolužačka se s novými informacemi svěřila doma mamince a ta si na Elišku druhý den počkala před školou: „Řekla mi, že jestli ještě jednou někde řeknu, že nás osvobodila americká armáda, tak ať si pamatuju, že můj táta půjde zpátky do Jáchymova, protože ona to tak nenechá! Mně to přišlo úplně děsný, vždyť já jsem věděla, že je to pravda! Tehdy jsem si uvědomila, že nežijeme ve svobodné zemi, když se nesmí říkat pravda,“ vzpomínala Eliška Polanecká.

Dekret na byt přišel z prezidentské kanceláře

Život rodiny s babičkou v jejím malém bytě byl velmi náročný a skončil po několika měsících těžkou roztržkou, kdy babička rodinu svého syna vyhodila na ulici. Bezradní rozmístili na několik prvních měsíců děti do rodin tatínkových sourozenců, než se jim podařilo získat od bytového úřadu jednu místnost. „To místo ale vůbec nebylo vhodné k bydlení, bylo tam hrozné vlhko, rohlíky nám tam do druhého dne vždycky zplesnivěly a do toho se narodilo další dítě, nejmladší bratr Pavel,“ vysvětlovala katastrofální situaci rodiny Eliška Polanecká. Maminka byla půl roku doma a tatínek pracoval jako pomocný dělník v traktorové stanici v Malešicích.

Po roce života v jedné místnosti vzala tehdy jedenáctiletá Eliška osud rodiny do svých rukou. „Už mě nebavilo chodit krást sousedům dříví, abychom se ohřáli, a tak jsem jednoho krásného dne sedla a napsala jsem panu prezidentovi dopis, kde jsem mu napsala i o krysách, které jsem ten den viděla. Za tři neděle se objevil ve schránce dopis z prezidentské kanceláře, ve kterém mi oznámili, že naši bytovou otázku předali bytovému odboru Prahy 13 i s doporučením,“ vypravovala Eliška Polanecká. Rodina opravdu dostala dekret na byt a stěhovala se do nového bydlení v čtyřpatrovém domě blízko Kubánského náměstí, kde bylo ústřední topení i teplá voda. Po bytovém provizoriu, ve kterém žila rodina několik posledních let, šlo o nepopsatelný luxus.

Pamětnice se dobře učila, vystudovala gymnázium a udělala přijímací zkoušku na vysokou školu pedagogickou. Bohužel nastaly rozbroje s otcem, a tak Eliška další studium vzdala a odešla pracovat do banky, kde zůstala následujících osmatřicet let. V roce 1965 se vdala za Miloslava Polaneckého a jako mladí manželé si postavili družstevní byt. V letech 1972 a 1977 se jim narodili synové.

Po srpnu 1968 jsem Sovětský svaz nenáviděla

Politické uvolnění poloviny šedesátých let umožnilo Eliščinu otci, aby se vrátil ke své původní profesi. Z Prahy se s manželkou přestěhovali k Pelhřimovu, kde se stal vedoucím výletního hotelu Křemešník. V pražském bytě zůstaly jejich dospělé děti, které společně prožívaly i srpnovou invazi v roce 1968. „Když jsem viděla na Václaváku, jak se tanky otáčí kolem koně a lítají dlažební kostky a střílejí po Muzeu, mně bylo tak špatně, že jsem celý Sovětský svaz začala nenávidět. Zařekla jsem se, že už nikdy nebudu mluvit rusky. Dělala jsem v bance ve směnárně, a když se tam objevila parta, která voněla těma jejich ‚důchama‘, tak jsem říkala: Hele, Rusáci, a zavřela jsem pusu. Já něponimaju a hotovo. Bylo to strašně brutální, všude tanky, Praha obklíčená a my v ulicích,“ vzpomínala na srpen 1968 Eliška Polanecká.

Jako pracovnice banky musela projít prověrkami, během kterých měla podepsat souhlas se zásahem vojsk Varšavské smlouvy proti údajné československé kontrarevoluci. „Řekla jsem jim, že jim to nepodepíšu, že si myslím, že to nebylo potřeba, a to bylo strašné haló. Ředitel byl stalinista a ten mě vykázal z kanceláře, ať prý odejdu, že bude přemýšlet, co se mnou udělá. Hučeli do mě pak v bance i doma, jestli chci přijít o práci a mýt záchody, a tak jsem jim to při další návštěvě podepsala. Ale styděla jsem se,“ vzpomínala Eliška Polanecká.

Měl mě vyhodit za americkou nášivku

V roce 1979 zemřel tatínek Elišky Polanecké, ve stejném roce, kdy se její nejmladší bratr Pavel oficiálně vystěhoval za svou manželkou do Belgie. Eliška chtěla bratra navštívit, ale dostala úřední vyrozumění, že její cesta je nežádoucí z důvodů bezpečnosti státu. Po dlouhém vyjednávání a na základě bratrova pozvání se jí nakonec podařilo do Belgie vyjet. Mezi suvenýry si z Belgie přivezla i nášivku s nápisem US Army, přišila si ji na šaty a hrdě šla do práce.

„Zavolal si mě ředitel a říkal mi, že z obvodního výboru komunistické strany si stěžovali, že pracovnice u přepážky obsluhující klienty má na sobě americkou nášivku, tudíž že ji má vyhodit z práce. Ředitel mi řekl, ať to odpářu, nebo mě bude muset vyhodit. Odpověděla jsem, že ji nesundám, že se mi tam hodí a že se mně líbí,“ vzpomínala Eliška Polanecká, ale ty šaty už si do práce raději nevzala.

Rodinnou kronikou splatila citový dluh

Eliška Polanecká byla ráda, když se v roce 1989 komunistický režim zhroutil. Její syn Ondřej byl během revoluce ve stávkovém výboru na gymnáziu. „Měli jsme strach, že pokud se to zvrtne, tak ho zničí,“ říkala Eliška Polanecká. Po roce 1989 se dostala ke svazkům, které na ni jako na dceru politického vězně vedla StB. „Úplně jsem zírala, kolik tam toho na mě jako na dítě bylo napsáno,“ divila se.

Po odchodu do důchodu se Eliška Polanecká věnovala sběru informací a vzpomínek na válečné události ve Vidlaté Seči. Skvělým zdrojem pro ni byla maminka, která se dožila sedmaosmdesáti let a měla výbornou paměť. Eliška Polanecká sepsala rodinnou historii do knihy, kterou už pojmenováním věnovala svojí vnučce. „Chtěla jsem pro další generace zachytit nejen hrdinství strýce Františka, ale i život babičky a dědečka. Tou knihou jsem splatila svůj citový dluh,“ vysvětlila Eliška Polanecká, která je také básnířkou a autorkou několika dětských knih.

Eliška Polanecká v prosinci 2021 ovdověla a žila sama v Praze. Prostřednictvím Paměti národa budoucím generacím vzkázala: „Každý člověk by si měl včas uvědomit vlastní cenu a také cenu svobody. Mladí lidé by si to měli uvědomit dřív, než jim život dá pár facek.“