Jaroslav Pokrupa

„Pokrupa Jaroslav. Narodil jsem se 20. května 1926 v Kupičově na Volyni, to byl, já nevím, jak to tam bylo za Poláků, my jsme tam měli kmímu, tam byly všecky ty ouřady jako státní, tak ňák jsme byli větší středisková obec, by se tady mohlo říct, tam byly školy, byla tam policie, byly tam všecky instituce, byly tam kostely, katolickej, pravoslavnej, evangelickej, židovská ta (synagoga), teď si nevzpomenu, jak se to jmenovalo. Ryze česká, jak bych to řekl, to byly ulice takhle tři, takhle tři, ta jedna ulice ta vedla, tam bylo pár Ukrajinců. To bylo snad všecko. To okolí potom, kteří Češi se jako nevešli do toho Kupičova, tak si kupovali pozemky v okolních vesnicích. Stejně spadaly do toho Kupičova. To byla na dnešní poměry středisková obec. Tam jsem chodil do školy, šest let do polské, pak tam k nám přišli Rusové, tak se tam vyučovalo ukrajinštinou, to byla šestá, zase zpátky do šestý a v sedmý třídě jsem ukončil, já to řeknu ukrajinsky ... Pak si nás zase vzali Němci do parády a to jsem měl tuhlectu školu zakončenou. Otec dbal pořád na to, abych v těch mladejch letech získal co nejvíce vzdělání. No tak mě objednal, to bylo město Kovel, to bylo takové hlavní město, přes které jezdily, tam byla železnice přes Polsko do Ruska, tam to bylo hlídaný. Tam jsem byl půl roku, myslím, protože to bylo za Němců no a Němci všechny školy zrušili. Takže bylo po škole. Když už jako byli u toho Stalingradu a vraceli se zpátky, sousedi měli krystalku rádio, to se nesmělo za Němců poslouchat, tak se dozvěděli, že v Rusku je ňákej Svoboda a dává dohromady československou armádu. Tak jsme čekali. Mezitím jsme měli s banderovcema... To poslouchali třeba Londýn. Když už se fronta vracela a byla na území, kde to Polsko bývalo, to už jako na Volyni a to už byli v Lucku, Luck to byl jako hlavní město Volyně, by se dalo říct, tak my kupičovský Češi jsme napsali žádost Svobodovi, že chceme vstoupit do armády.“

„V naší obci Němci s Ukrajincema, ještě když byli v Schutzpolizei Ukrajinci, tam zavraždili na jednom pískovišti 730 Židů v naší obci a okolí. To byla středisková obec, tam byly obchody, obchody měli většinou Židé. Ale my jsme tam proti Židům (nebyli), tam nic takového neexistovalo, Češi se s každým srovnali. Já jsem se nesetkal s někým, možná, že existoval někdo, ale já osobně jsem se nesetkal s očitým svědkem. Ale mezi domorodci se to prostě říkalo. Ale byli i lidé, kteří přímo viděli, když ty Židy sbírali a vezli je na tu popravu, ti lidé naši je viděli a věděli. Potom na pískovišti mrtvoly, posílali lidi, aby je zakryli zemí, to je nevyvratitelný.“

„Za těch Němců - oni tam osobně moc nebyli, protože my jsme byli územím tak nějak trochu stranou. Třeba ta Kovel, tam jich bylo víc, protože oni si museli hlídat železnici do Ruska, ale přitom, když to pořád bylo jako pod německým tím, no tak tam vznikaly ukrajinský jednotky jako policejní. Jejich velitelem byl Štěpán Bandera, tak se jim říkalo banderovci. Tam i ruský partyzáni taky působili v tom okolí, i polský partyzáni, to byla tzv. armija krajowa. Takže tam bylo těhletěch vojenských institucí víc na našem území. A my jsme byli pořád neutrální, my jsme se nemohli do ničeho hrabat, co my jsme tam mohli dělat, že jo. Museli jsme být zticha a zachránit si život. Jednou se stalo, že ti banderovci vyjednávali s radou starších, abysme se s nima spojili a bojovali s nima jak proti Rusům, tak proti Němcům, ale naše rada starších to odmítla, že se nebudeme do ničeho plést. To se proslechlo, to jsme zjistili, třikrát nás obklíčili - naši obec, když jsme se s nima nechtěli spojit, tak třikrát bylo rozhodnuto, že naši obec zničej, že nás vyvražděj. A nepovedlo se jim to. Já to mám někde napsaný. Poprvé jich bylo pár, těch pár jsme prostě odpálili, naši lidé si začali kupovat zbraně, abysme se mohli bránit. Němci si tam kolem naší obce zbudovali 60 bunkrů přede žněma, aby mohli sklidit úrodu. A Němci si to hlídali. Když sklidili úrodu, tak odjeli. A pak jsme si v těch bunkrech, i já jsem tam chodil hlídat, celou obec jsme chránili před banderovcema. A ubránili jsme se. Když už to bylo tak, že byli na okraji obce, tak jeden chlapík šikovnej sedl na koně a jel do lesů, kde měli polský partyzáni posádku. A jel pro ně. A oni když slyšeli, že se celý den střílelo, tak už byli na cestě, tak on se s nima na cestě někde potkal a říkal: ‚Banderovci už jsou na okraji vesnice!‘ Polský partyzáni tam dojeli, armija krajova, že jo. Jak tam byla ta nožka těch ukrajinský vesnice, tak byly první tři baráky český, tak byly takhle daleko, tak tam vlítli, to byl už západ sluníčka, už k večeru. Tak se zeptali, kde to nejvíc hoří, tak hned jim řekli kde, tak tam jeli a to byl praskot.“

„Přestali jsme dýchat. Před námi nic. Žádnej. My jsme byli jako spojaři u 1. dělostřeleckého pluku. To byl právě ten zmatek s tou Machnowkou. Poručík Rosenzweig řekl: ‚Nasednout!‘ V životě jsme nikdy tak rychle nenasedli. Honem dolů a na štrobaker. On si sedl k šoférovi a jeli jsme zpátky zase k obci Machnowka přes ten potok. Jak jel rychle, tak jel tak, že nás to polilo, a uprostřed obce stál ruskej generál s pistolí: ‚Zanimajtě oboronu!‘ Než to dořekl, už hvízdaly miny, už jim dali echo, že v Machnowce jsou vojáci, tak už tam mezi nás padaly miny. Jak jsou u náklaďáku ty sajtny, tak přes tu sajtnu jsem přelít, spadl jsem do příkopa, a jak jsem spadl do příkopa, tak už to praskalo. Tak to bylo takové přivítání prvního boje. Tak jsme tam byli celej den, celej den do nás, do tý Machnowky... Zahynulo tam asi 600 lidí, padlo tam moc lidí. Tedleten Bohouš Bartoš, plukovník, on je tady v Žatci, nemá nohu. On byl velitelm u 1. pluku baterie houfnic 120. Měl to takhle na zahradě a tam do něj řezali. My jsme byli jako 1. pluk, my jsme byli před pěchotou, pěchota za námi, my jsme jeli, právě že jsme to měli obráceně, místo aby byla pěchota napřed, tak my jsme byli napřed. To byl ten zmatek. Tak jsme tam byli do třech hodin do rána v tý Machnowce, ve tři hodiny ráno prostě povel, že se budeme přemisťovat. Tak jsme se přemístili.“