Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Pokorný (* 1954)

• narozen 14. září 1954 v Brně

• dědeček Čeněk Hajda byl legionář a protinacistický odbojář, zemřel v roce 1944 v německé káznici

• otec Zdeněk Pokorný pronásledován komunistickým režimem, v 50. letech na vojně u PTP

• v roce 1968 otec politicky angažován v ČSS, podporoval pražské jaro a odsoudil invazi

• v roce 1972 Zdeněk Pokorný odsouzen v procesu Milan Šilhan a spol. ke čtyřem letům vězení

• pamětník nemohl po maturitě studovat vysokou školu, pracoval až do důchodu v dělnických profesích

• v roce 2023 žil v Brně-Líšni

Petr Pokorný pochází z rodiny, jejíž členové neváhali pro svobodu a demokracii obětovat svobodu vlastní, neřkuli vlastní život. Jeho dědeček Čeněk Hajda byl významný prvorepublikový armádní důstojník, který se osobně znal s T. G. Masarykem, bojoval za první světové války v řadách československých legií v Srbsku a v Rusku a za druhé světové války se zapojil do protinacistického odboje. Otec Zdeněk Pokorný se pak na prahu normalizace stal politickým vězněm komunistického režimu. „Naštěstí“ se již nepsala 50. léta, a tak i dopady otcovy situace na jeho nejbližší byly o poznání mírnější.

Dědeček-legionář zemřel v nacistickém vězení

Petr Pokorný se narodil 14. září 1954 v Brně. Dětství a dospívání prožil s rodiči Zdeňkem a Dagmar, jichž byl jediným potomkem, a babičkou Annou Hajdovou, válečnou vdovou po legionáři a protinacistickém odbojáři Čeňku Hajdovi, v bytě v ulici Antonína Slavíka. Pamětníkův dědeček z matčiny strany Čeněk Hajda se narodil v roce 1892 v Malenovicích do národnostně smíšené rodiny, jeho matka byla Němka. Po absolvování důstojnické školy v Rakousku byl v roce 1915 odvelen na frontu první světové války, kde padl do zajetí a následně bojoval v řadách československých legií nejprve v Srbsku a poté v Rusku. Zde bojoval i proti bolševikům, kteří se chopili moci v zemi po tzv. říjnové revoluci v roce 1917. Domů se dostal přes Japonsko až po vyhlášení samostatného státu. Za první republiky patřil ke společenské elitě a osobně se znal i s prvním prezidentem T. G. Masarykem. Ihned po německé okupaci a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava se zapojil do protinacistického odboje v rámci organizace Obrana národa. Záhy byl zatčen gestapem a souzen v Berlíně. Díky výborné znalosti němčiny se sám hájil a nejspíš se tak vyhnul i trestu nejvyššímu. Život mu tato skutečnost nicméně nezachránila, zemřel v únoru 1944 ve věznici v německém Kasselu. Manželku Annu se dvěma dětmi vystěhovaly protektorátní úřady po jeho uvěznění ze služebního bytu v Olomouci do Brna.

Rodiče Petra Pokorného se seznámili po válce při studiích v Praze. Otec Zdeněk Pokorný (*1927) pocházel z Plzně. Ještě coby student gymnázia byl na konci války totálně nasazen, musel např. vyprošťovat mrtvé a raněné z trosek vybombardovaných domů. Po válce studoval v Praze Vysokou školu obchodní a politicky se angažoval v sociální demokracii. Protože odmítl po jejím násilném sloučení s Komunistickou stranou Československa (KSČ) po únoru 1948 vstup do komunistické strany, byl ze studií vyloučen a nucen pracovat v dělnických profesích. Povinnou vojenskou službu navíc na počátku 50. let strávil u nechvalně proslulých Pomocných technických praporů (PTP), pracovních jednotek, v nichž beze zbraně v tvrdých podmínkách sloužili všichni, jimž komunistická moc nedůvěřovala. Podle černých výložek na uniformách byli tito vojáci druhé kategorie lidově označováni jako černí baroni. Vysokoškolské vzdělání si Zdeněk Pokorný mohl dodatečně doplnit až v 60. letech, v době politického a společenského uvolnění, na Vysokém učení technickém v Brně. Pracoval pak jako projektant a statik.

Maminka Dagmar, rozená Hajdová (*1928), studovala v Praze Vysokou školu sociální. Po absolutoriu pracovala jako školní sestra a poté jako sociální pracovnice v brněnské Dětské nemocnici. Právě v Brně se manželé Pokorní po svatbě natrvalo usadili. Dlouho nemohla mít potomka, jediný syn Petr byl proto vytouženým dítětem. V Brně 50. a 60. let prožil klidné a bezstarostné dětství. Výuka na základní škole, kterou navštěvoval od roku 1961, již nebyla poznamenána vládnoucí ideologií tak intenzivně jako v předchozí dekádě a postupné uvolnění poměrů bylo čím dál znatelnější v celé společnosti. Byt v ulici Antonína Slavíka byl také místem častých návštěv. Takřka pravidelnými hosty zde bývali otcovi známí, kteří s ním později byli odsouzeni v politickém procesu, kupř. historik Jaroslav Mezník nebo lékař Milan Šilhan. Pamětník vzpomíná na bouřlivé intelektuální debaty s otcovými hosty, do nichž býval zčásti zasvěcen také on sám.

Za odsouzení okupace skončil otec u fekálního vozu

Nástupem Alexandra Dubčeka do čela KSČ vyvrcholil proces pozvolného politického tání. Začalo pražské jaro, krátké, zato však poměrně intenzivní období ekonomických reforem a pokusu o demokratizaci totalitního systému. Mimo jiné bylo dopřáno sluchu různým iniciativám, vznikly organizace jako K 231 sdružující politické vězně 50. let nebo Klub angažovaných nestraníků (KAN). Zdeněk Pokorný se plný nadějí na změnu rovněž zapojil do veřejného života. Coby bývalý sociální demokrat vyloučený po sloučení s KSČ v roce 1948 vstoupil do Československé strany socialistické (ČSS), jež po únorovém převratu navázala na někdejší stranu národně sociální a fungovala fakticky pod kontrolou KSČ v rámci tzv. Národní fronty. V roce 1968 se ovšem snažila vyvíjet na vládnoucí straně nezávislou činnost.

Konec veškerým nadějím na úspěšnou demokratizaci znamenal 21. srpen 1968. Proces pražského jara přijely do Československa zastavit tanky pěti armád Varšavské smlouvy s Moskvou v čele. Petr Pokorný vzpomíná: „Maminka šla ráno před prací do obchodu a tam byla strašná fronta. Divila se, co se děje, a lidi jí říkají: ,Vy to nevíte? V noci nás obsadili Rusové!‘“ Pár dní nato se s okupačními vojsky setkal i pamětník: „Babička mě poslala do obchodu, ať taky něco koupím. Všude byly fronty, všechno vyprodané, ale něco málo jsem přece jenom ještě dostal. Když jsem se vracel domů, jel proti mně obrněný transportér. Naštěstí jenom projel kolem mě a nic se nestalo.“ Okupace byla pro všechny obrovským šokem. „Abychom s otcem zahnali chmury, šli jsme hned vyklízet sklep,“ dodává s hořkým úsměvem pamětník.

Zpočátku bylo obyvatelstvo semknuté v odporu proti okupantům. Události ale nabraly rychlý spád. Po vystřídání Alexandra Dubčeka na pozici prvního tajemníka KSČ Gustávem Husákem v dubnu 1969 začalo přituhovat. Tzv. normalizace znamenala drastický návrat zpět a se všemi, kteří podporovali reformní proces předchozího roku, mělo být nemilosrdně zúčtováno. V komunistické straně a na pracovištích probíhaly masové čistky, jimž padl za oběť i Zdeněk Pokorný. Poté, co odmítl projevit souhlas s okupací a postupy nové husákovské garnitury, přišel o zaměstnání statika v Československých cihlářských závodech a propuštěn byl i ze Státní jazykové školy, kde vyučoval angličtinu. Zároveň byl vyloučen z ČSS a musel vykonávat ponižující práci závozníka fekálního vozu.

Čtyřleté vězení pro otce

Se změnou poměrů se ovšem nehodlal smířit a začal udržovat styky s opozičně naladěnými lidmi z okruhu bývalých členů socialistické strany. Vůdčím představitelem brněnského disentu na prahu normalizace byl dosavadní komunistický funkcionář, levicový intelektuál Jaroslav Šabata. Skupina v roce 1971 vypracovala tzv. Malý akční program Československého hnutí za demokratický socialismus, jenž svým názvem odkazoval na předchozí Akční program KSČ, ústřední dokument dubčekovského vedení strany v roce 1968. Cílem byl ještě radikálněji reformovaný demokratický socialismus. Již na podzim roku 1971 začala první vlna zatýkání: „Když zatkli Jaroslava Šabatu, tušil otec, že bude brzy na řadě. Později jsme se dozvěděli, že nám celou dobu odposlouchávali telefon, který jsme si domů pořídili v roce 1968,“ vzpomíná Petr Pokorný.

Pro Zdeňka Pokorného si Státní bezpečnost (StB) přišla skutečně záhy, na začátku února 1972. Při domovní prohlídce u Pokorných zabavili estébáci několik kompromitujících dokumentů včetně výtisku Tigridova exilového časopisu Svědectví. Mladý Petr se zrovna vracel domů s pololetním vysvědčením z gymnázia, když se s tajnými policisty, kteří domovní prohlídku prováděli, střetl na schodišti. Na gymnáziu v Křenové ulici studoval v letech 1970–1974. Měl štěstí, ačkoliv byl jeho otec dávno v nemilosti, byl na školu přijat, údajně proto, že se v té době ještě tolik nepřihlíželo ke kádrovým materiálům uchazečů. Na gymnáziu se přitom plně projevil nástup normalizačního útlaku, několik profesorů bylo propuštěno, do výuky se opět tvrdě promítla komunistická propaganda.

V červenci roku 1972 se v Brně konal proces se skupinou Milan Šilhan a spol., v němž byl souzen i Petrův otec. Rodina nedostala o konání procesu žádné úřední vyrozumění, dozvěděla se o něm z novin. Na rozdíl od monstrprocesů 50. let, jejichž cílem bylo především zastrašit obyvatelstvo v první fázi budování diktatury, se ty normalizační konaly většinou bez vyloučení veřejnosti. „Šli jsme tam s matkou, ale dovnitř nás nepustili, celou dobu jsme stáli na chodbě,“ vypráví pamětník. Za podvracení republiky byl Zdeněk Pokorný odsouzen k nepodmíněnému čtyřletému trestu odnětí svobody.

Otce musel zažalovat o výživné

Otcovo odsouzení znamenalo pro Petra Pokorného jasnou stopku k vysokoškolskému studiu. Sám pamětník ovšem dodává, že nebyl zrovna studijní typ, problém tedy nebyl jen v závadném kádrovém profilu. Po maturitě v roce 1974 šel do učení na automechanika v ČSAD Brno, to však ve snaze získat finanční nezávislost nedokončil. Po otcově uvěznění zároveň pokračovala šikana rodiny ze strany režimu. Celou dobu byli Petr s maminkou a babičkou bedlivě sledováni uvědomělými sousedy v uličním výboru, v ČSAD, kde pracoval, se navíc místní kádrovák snažil poštvat proti němu jeho kolegy a prosadit jeho vyhazov. Kolektiv se naštěstí zachoval čestně a za Petra se postavil. Po odchodu z ČSAD absolvoval dvouletou vojenskou službu, kde byl nucen podepsat prohlášení proti právě zveřejněné Chartě 77. S úsměvem dodává, že toto spolu s povinným členstvím v Revolučním odborovém hnutí (ROH) byl jediný jeho ústupek režimu.

Zdeněk Pokorný byl propuštěn z vězení v roce 1976. Nedostatečná mzda za nucenou práci ve výkonu trestu mu neumožňovala platit synovi výživné, ten byl tak úřady donucen otce zažalovat. Po propuštění Zdeněk Pokorný dlužil peníze jednak na výživném pro syna, ale také za advokáta a vazbu. Zpočátku měl navíc jako někdejší politický vězeň problém sehnat zaměstnání, nakonec pracoval až do důchodu v dělnické profesi u Pozemních staveb. Tam po vojenské službě pracoval i jeho syn Petr, který se při zaměstnání vyučil zedníkem. V roce 1979 se Petr Pokorný oženil a v roce 1986 se mu narodila dcera. O rok později se rodina přestěhovala do Líšně.

S nástupem Gorbačovovy perestrojky v polovině 80. let pozvolna ustávala úřední šikana a poměry se opět začaly měnit k lepšímu. Rodinu dokonce mohla navštívit Petrova švagrová, která po invazi emigrovala do USA a byla v nepřítomnosti odsouzena za nedovolené opuštění republiky. Přesto se manželům Pokorným nikdy nepodařilo získat povolení k dovolené v Jugoslávii, a pamětník dokonce absolvoval pár výslechů na brněnské StB. Na radu otce však odmítal vypovídat a s vyšetřovateli spolupracovat. Úspěšně.

V listopadu a prosinci roku 1989 se Petr Pokorný nadšeně zapojil do revolučního dění v Brně. Jeho otec byl po převratu plně rehabilitován, v té době už nicméně jeho vztahy se synem výrazně ochladly poté, co Petrova matka tragicky zemřela v roce 1985. Pamětník nadále vykonával až do penze zednickou profesi coby živnostník a po pádu železné opony procestoval s manželkou mnoho zemí. V době natáčení pro Paměť národa v roce 2023 žil Petr Pokorný v Brně-Líšni.