Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. ThDr., DrSc. Petr Pokorný (* 1933  †︎ 2020)

• narozen 21. dubna 1933 v Brně

• studium na Komenského evangelické teologické fakultě v Praze (1951-55), teologie a řečtina

• kurz Červeného kříže, vojenská služba v Ružomberku a Hostašovicích (1955-58)

• vikářem na pražských Vinohradech (1958)

• účastník křesťanských dialogů s marxisty

• učitel Nového zákona na ETF (od 1968), profesura (1972)

• předseda novozákonní skupiny českého ekumenického překladu Bible (1977-84)

• mezi jinými udělena Humboldtova cena za celoživotní dílo (1995)

• ředitel Centra biblických studií AV a UK v Praze (od 2011)

• zemřel 18. ledna 2020

Petr Pokorný

„Mám na tomto nádherném i zrádně nebezpečném světě kliku.“ (Pokorný: Kmotra cestovatelka, in: A poslední budou první, Praha 2011, s. 26)

 

1. Rodina Pokorných, dětství v Brně a útěk před frontou

2. Studentská léta a nástup na vojnu

3. Normalizace, křesťansko-marxistický dialog, studium v zahraničí

4. Současnost

5. Závěrem některé často zdůrazňované Pokorného teze

 

1. Rodina Pokorných, dětství v Brně a útěk před frontou

Prof. Petr Pokorný se narodil v Brně u Lužánek do evangelické rodiny a od tří let žil v Brně-Řečkovicích (a je tedy dle vlastních slov „člověkem, na kterém lze dobře demonstrovat, co si pamatuje dítě do tří let “). Na svou rodinu vzpomíná v povídkových memoárech, které vyšly v nakladatelství Kalich jako: A poslední budou první (Vznik Hugonovy nadace a jiné vzpomínky) v Praze 2001. Zvláštní cenu pro naše zkoumání má:

·        podrobné líčení konkrétních osudů Pokorného předků ze starého evangelického rodu v Čechách i Novém světě od poloviny devatenáctého století

·        exkurz o paměti – zná ještě vyprávění o prusko-rakouské válce od očitého svědka, prastrýce Huga (Hugona) Martinů – ve většinové společnosti je nejzazší bod první republika, maximálně první světová válka

·        Češi a Němci v Brně před druhou světovou válkou, kolaborace a poválečná pomsta

·        partyzáni na Vysočině – květnové dny roku 1945

·        vojna 1956–58 v Ružomberku a Hostašovicích, kurz Červeného kříže v roce 1955

·        vzpomínky na přítele Pavla Buksu alias Karla Michala (známý spisovatel, emigrant, manžel básnířky Violy Fišerové)

Hodnotu textů nevidí ani sám Pokorný hlavně v tom, že by šlo o počin literární, ale mnohem spíš přiznaně svědecký, pamětnický – bez zvláštních ohledů na „velké dějiny“. Je to střízlivé vyprávění (sebe)kritického pozorovatele, trvale se zpřítomňuje širší kontext a jeho zažité interpretace autor zkouší a zpochybňuje tím, co sám dokládá, nebo aspoň vypovídá po svém v konkrétních příbězích.

Pokračujme v příběhu P. Pokorného. Během válečných let to byl vzpomínaný strýc Hugo, který jej už jako malého chlapce přivedl k pravidelnému čtení tisku. „Naučil mne číst noviny, které si každý den pečlivě podtrhával, takže jsem zhruba od bitvy o Moskvu se zájmem sledoval pohyby front.“ (Pokorný 2001: 16). Před frontou pak unikla rodinu na Vysočinu (duben 1945), zážitky z válečné doby popisuje Pokorný ve svých pamětech (2001).

 

2. Studentská léta a nástup na vojnu

Už za války byl přijat na klasické gymnázium v Brně. „Tehdy to nebylo tak jednoduché, zkoušky trvaly dva nebo dokonce tři dny. Měli jsme tam německého komisaře, který zkoumal zejména naši tělesnou zdatnost; tělocvik tvořil polovinu celé zkoušky, dopoledne byla němčina a čtvrtinu tvořily všechny ostatní předměty. Paradox byl, že ten německý komisař sám byl vozíčkář. Měřili nám i lebky, zda jsme dostatečně árijští.“ (nahrávka č. 1)

Gymnazijní léta ukončil už v septimě, kdy byl přijat na univerzitní studia. Volba teologie a budoucího povolání byla dozajista ovlivněna farářstvím v jeho rodině (prastrýc Timoteus, strýc Vladimír, bratr Jan). Zprvu váhal jít ve stopách staršího bratra, ale studium Bible a zájem o náboženské otázky ho nasměrovaly na Komenského evangelickou fakultu v Praze.

Ateistická kampaň byla v té době v plném proudu a Pokorný vzpomíná, jak k nim prof. J. L. Hromádka jako k nastupujícím studentům hovořil a zdůrazňoval jejich dějinnou úlohu při zachování církve. V roce 1955 odpromoval a přišlo povolání na vojnu. Po ukončení kurzu první pomoci u Červeného kříže (1955) a krátkém pobytu v Ružomberku společně s přítelem Karlem Trusinou (škola zdravotnických instruktorů) se stal pracovníkem u detašované strážní roty v Hostašovicích.

 

3. Normalizace, křesťansko-marxistický dialog, studium v zahraničí

Po vojně začal pracovat jako vikář v Praze na Vinohradech (1957–1967). Vzpomíná na osobnost Jana Patočky, J. L. Hromádky, J. B. Součka a na „Jirchářské čtvrtky“, kterých se účastnili prof. Habáň, J. Němec, J. Roskovec st. a další, včetně zahraničních hostů. Vrací se k působení J. L. Hromádky (reaguje tím na Kosatíkův článek o J. L. Hromádkovi v Respektu z r. 2010, otištěný také v Kosatíkově knize Česká inteligence). Hromádka byl iniciátorem dialogu marxistů s křesťany na půdě FF UK (od 1964), podporovatelem ekumeny, ale i postavou (neoprávněně) „zatemněnou pověstí kolaboranta“ (Mádr 1995):

„Výtěžek dialogu křesťanů s marxisty vidím v tom, že zaprvé celá ateistická komise ústředního výboru strany se v občanské při o právech církve přiklonila na stranu církví (takže potom v roce 1969 byli všichni vyloučeni ze strany), a zadruhé byla to i jedna z příčin pražského jara.“ (nahrávka č. 2)

Na přímluvu prof. Hromádky byl podle svých slov přijat také na zahraniční studia, což v té době byla spíše výjimka. V roce 1964 pracoval v Haardtově ústavu pro klasickou filologii v Ženevě a postgraduálně studoval v Oxfordu. Po projednání habilitace v letech 1967–68 působil jako hostující docent na Universitě v Greifswaldu. V roce 1968 se stal učitelem Nového zákona na své alma mater a v roce 1972 zde byl jmenován profesorem. Z dalších zahraničních hospitací uveďme Princeton (1986–87) nebo Tübingen (1988–89). Podílel se také na českém ekumenickém překladu Bible, v letech 1977–1984 jako předseda novozákonní skupiny.

 

4. Současnost

Po revoluci (1997–99) byl zvolen děkanem Evangelické teologické fakulty (Komenského evangelická fakulta se stala v roce 1990 součástí Karlovy univerzity) a v roce 2000 byl jmenován ředitelem Centra biblických studií Akademie věd České republiky a Karlovy univerzity v Praze. Je ženatý s dětskou psycholožkou Věrou, roz. Kellerovou (sňatek uzavřeli v roce 1951).

 

5. Závěrem některé často zdůrazňované Pokorného teze

·        Jak překonat (opakující se) pesimismus ve společnosti spolu s neschopností reflexe (dobře takovýto pesimismus ilustruje doslov L. Karfíkové ke knize Noc pokročila, den se přiblížil, v protikladu k vyznění celé knihy), Pokorného řešení: čapkovsky řečeno „od člověka k člověku“, osobním příkladem (ani Ježíš neučil doslovně – používal metafory, sókratovské tázání, ale svým jednáním formoval postoje svých žáků viz Pokorný 2005: 53); výtka ke křesťanům, že jsou příliš skromní a veřejného vystupování se straní, neangažovanost po roce 1989, nevyslovená výtka k současné církvi a k vypořádání se s minulostí církve katolické.

·        Platnost subjektivity v poznávání (tzv. kladný předsudek, hermeneutické předporozumění), viz Pokorný 2005:9, odtud např. nepřímo odvozená a brilantně napsaná úvaha v Pokorný 2007:  84, o hodnotě svědectví, roli subjektu, víře a poznání.

·        Sociální deprivace jako důsledek lidského odcizení (hřích), odtud opakující se myšlenka ve studii o Ježíši Nazaretském, totiž že nenávist rozdělila a vnitřně rozložila dělnické hnutí dvacátého století (v protikladu křesťanské lásky k bližnímu).

·        Sejití a setkávání (tváří v tvář) – metafory věčného života (Poslední večeře).

·        Péče o chudé, nemocné a trpící, pozornost k životnímu prostředí, dobrovolnictví atd. jsou „první linií lidstva“, „otázka sociální“ zůstává tou zásadní.

·        Povelikonoční zachování Ježíšova učení a šíření evangelia je znamením, že se k němu Bůh „přihlásil“ (k otázkám: Proč zůstal Ježíš na kříži Bohem opuštěn? Je možné po holocaustu věřit v existenci Boha? Atd.)

·        Důležitost vyprávění v podání biblických autorů (jako literatury mimořádné kvality) k šíření křesťanské zvěsti.

 

Citovaná literatura

Pokorný, P.: A poslední budou první, Kalich, Praha 2001

Pokorný, P.: Ježíš Nazaretský, Oikoymenh, Praha 2005

Pokorný, P.: Noc pokročila, den se přiblížil, Mlýn, Jihlava 2007

Mádr, O.: Český evangelický teolog Josef Hromádka, zdroj: http://www.teologicketexty.cz/casopis/1999-5/Cesky-evangelicky-teolog-Josef-Hromadka.html

Kosatík, K.: Česká inteligence / od Jaroslava Golla po Magora, Praha, Mladá fronta, 2011

 

Bibliografie

Der Epheserbrief und die Gnosis, Berlin 1965; Počátky gnose. Vznik gnostického mýtu o božstvu člověk, 1968, 2. vyd. 1969; Der Kern der Bergpredigt, Hamburg – Bergstedt 1969; Der Gottessohn, Literarische Übersicht und Fragestellung, Zürich 1971; Výklad evangelia podle Marka, 1974, 2. rozš. vyd. 1982; Die Hoffnung auf das ewige Leben im Spätjudentum und Frühchristentum, Berlin 1978; Tomášovo evangelium, 1981, 2. rozš. vyd. 1982; Die Entstehung der Christologie. Voraussetzungen einer Theologie des Neuen Testaments, Berlin 1985, Stuttgart 1985 (čes. Vznik christologie. Předpoklady teologie Nového zákona, 1986, angl. TheGenesis of Christology, Edinburgh 1987); Píseň o perle. Tajné knihy starověkých gnostiků, 1986; Der Brief des Paulus an die Kolosser, Berlin 1987, 2. vyd. 1990 (angl. Colossians. A Commentary, Peabody Ma 1991); Die Zukunft des Glaubens. Sechs Kapitel über Eschatologie, Stuttgart 1992 (čes. Perspektiva víry. Úvod do eschatologie, s J. Veselým jako autorem 7. kap., 1992); Der Brief des Paulus an die Epheser, Leipzig 1992; Řecké dědictví v Orientu. Helénismus v Egyptě a Sýrii, 1993; Literární a teologický úvod do Nového zákona, 1993; Apoštolské vyznání víry, 1994; Theologie der lukanischen Schriften, Göttingen 1997; Bibelauslegung als Theologie (s J. B. Součkem), Tübingen 1997 (vybrané práce); A Commentary on the Gosopel of Thomas  (JCT 5), New York – London, 2009, paperback 2013; Hermeneutika jako teorie porozumění, Praha 2005, anglicky Grabs Rapids, Mi (USA): Eerdmans 2011; Einleitung in das Neue Testament (UTB 2798), spoluautor U. Heckel, Tübingen  2007, rusky Moskva 2012, Má to smysl, Praha 2011; dále publikoval skripta, studijní texty apod. Podílel se na českém ekumenickém překladu bible, v l. 1977–1984 jako předseda novozákonní skupiny.